Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 13. Noční záře

5. března 2016 v 11:23 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Než přijela do Canneru, věděla, co je zač. Nebo měla alespoň představu. Jako by z ní město pomalu ukusovalo stále více z její podstaty, aby ji pak mohlo naplnit svou vlastní esencí. Už si nebyla jista ani tím takzvaným talentem, který všichni tak obdivovali. Tohle přece nebyla ona. Věděla, čeho je schopna, a tohle to nebylo. Nechala se ukolébat tím nádherným pocitem, tou energií proudící ji žilami vždy, když se pustila do pečení ve Viktorově přítomnosti. Veškeré pochybnosti zahnala až na samotný okraj své mysli a žila jen tím krásným, a pro ni do té doby nepředstavitelným okamžikem. Teď už tu ale nebyly žádné stěny, za které by se mohla skrýt před pravdou. Neměla kam utéct. Zastesklo se jí po domově a době, kdy bylo vše tak snadné a prosté. Teď, ať se jí to příčilo sebevíc, měla jen jedinou možnost, a tou byl Viktor. Vždycky to byl on.



Dotyk. Tak letmý a něžný, jako šustot motýlích křídel. Pomalu ji jako loutkař vytahoval ze světa snů zpět do reality. Zavadil o její vlasy a Amy naskočila husí kůže. Přála si otevřít oči, ale nešlo to. Nebyla dost blízko.
Ale jak se blížila k tomu okamžiku, kdy by byla schopna zvednout víčka, stále více uvědomovala, že je něco špatně. Vivian je pryč. Měla by být v bytě sama. Otevřela oči, ale místo světla ji obklopila jen další tma. Tma a mužský stín, líbající ji na rty. Neměl tušení, že je vzhůru.


Někde mezi šokem a stále více rostoucím děsem ho odstrčila. Při pádu zavadil o stolek. Byla to taková rána, že si Amy byla jistá, že ji musela slyšet každá živoucí duše v ulici. Chtěla utéct, ale zatočila se jí hlava a zřítila se k zemi. Přimkla víčka k sobě a pokusila se vyškrábat na nohy. Jediná chyba. Musí pryč, musí pryč. Najednou ji něco chytilo za kotník a stáhlo zpět k podlaze. Jen tak tak se jí podařilo zbrzdit rukou náraz. Cítila, jak jí chytá za nohy, aby ji znehybnil. Neměla čas přemýšlet, co je zač. Veškeré její vědění se smrsklo do jediné myšlenky. Musí pryč. Začala sebou škubat, ale neměla šanci. Byl příliš silný. Byl to téměř zázrak, když se jí náhle podařilo jednu nohu uvolnit a pořádně ho kopnout. Srdce jí bušilo tak rychle, jako by mělo každou chvíli prasknout. Přes krev v uších, hučící jako rozbouřený příboj už téměř neslyšela ani vlastní dech.


Vše jí přišlo tak zpomalené. Jako by jejímu mozku trvalo dvakrát pomaleji než obvykle zpracovat okolní vjemy. Byla příliš pomalá. Musela zrychlit. Jako by se od ní ale každou setinou chvíle dveře bytu stále více vzdalovaly. Kdyby na to měla čas, nejspíš by se usmála, když je konečně rozrazila. Musí pryč, musí pryč. Stačí se dostat na ulici. Stačí se dostat na ulici a vše bude v pořádku. Neměla čas. Byla kořistí. Hloupou kořistí, pro kterou je důležitá jen vzdálenost mezi ní a lovcem. Zapomněla, že neumí létat. Nohy jí vyletěly do vzduchu. Bolest zasáhla nejprve ramena a pak hlavu. Snažila se zastavit, ale nešlo to. Kutálela se stále dál a dál.





Chlad. Tisíce polibků, zabořujících se do její kůže jako malé jehličky. Otevřela oči. Myslela si, že sní, při pohledu na to bělostné chmýří, snášející se z nebe na její tvář. Nepamatovala si, jestli někdy viděla něco tak krásného. Procitnout do reality ji přiměla až ta bolest. Přicházela pozvolna, nejprve jako příjemné teplo, které ale postupně vzrůstalo, jak se stále víc prodíralo ze zadní části její mysli. A pak ten kouř. Jeho chapadla se jí sápala po těle, jako by ji pod sebou chtěla pohřbít. Rozkašlala se a překulila na břicho. Chtěla se opřít o paži, ale tou jí projela taková bolest, že se pod její vahou ihned podlomila. Co se stalo?

Praskot. Nebylo to děsivé. Spíš ten druh zvuku, který má tendenci lidi uklidňovat. Praskot ohně v krbu. Byla noc, a i když byly na ulici přítomny lampy, nikdy neměly za následek tolik světla. Pomalu se otočila. Oslepila ji záře. Zatímco do prstů se jí propaloval sníh, do tváře ji uhodil žár. Co se stalo? Z okolních domů se začali vynořovat lidé. Neslyšela, co říkají, jen upírala pohled k té scenerii před sebou. Na Entredaaé, mizející mezi plameny.






Domů se vracela celá nesvá. Nevěděla, jestli udělala dobře, když se rozhodla navštívit otce. Nebyl přece jen už příliš při smyslech. A nechat tam Amy samotnou. Co ji to jen napadlo? Přesto, ty vzkazy. Ať už na tom byla mysl Roberta Charlese jakkoliv, nemohla z hlavy vyhnat obraz jeho očí, když mu je ukázala. Kéž by si pamatovala z tehdejších událostí víc. Jak se mohli Forsmanovi tak náhle vypařit, když je po celou dobu sledoval každý obyvatel Canneru?


Už z dálky tušila, že je něco špatně. Jako by se v jediném místě noc lámala v den. V místě, kde stával její domov. Křik z těch míst ji v prvotní chvíli naprosto ochromil. Rozeběhla se. Několikrát se jí podařilo na zledovatělé zemi škobrtnout, nikdo si jí ale v té chvíli nevšímal.


Ulici, kterou vídala po celý život najednou nepoznávala. Nepamatovala si den, kdy by tolik lidí věnovalo pozornost jejímu obchodu. Nejprve tomu nemohla uvěřit. Obraz jejího jediného domova stravovaného ohněm se vymykal naprosto všemu, co do té doby znala. A tak se upnula k jediné osobě, na které jí snad opravdu záleželo víc, než na prchavé vzpomínce jejího dětství. S místem, které jako poslední vlákno udržovalo iluzi, že každou vteřinou může dveřmi projít její otec a ona by si jako kdysi dávno sedla k jeho nohám a naslouchala, zatímco by předčítal jeden z mnoha příběhů, které znala tak dokonale, že je spolu s jeho slovy tichounce šeptala.


Našla ji opodál. Někdo přes ni přehodil deku, ale jinak se nezdálo, že by se o ni někdo zajímal.
"Bože, Amy! Jsi v pořádku? Co…co se stalo?" Její oči, do té doby tak prázdné se při pohledu na Vivian naplnily strachem, jako se by po celou dobu obával právě toho, že se před ní její přítelkyně zjeví.
"Amy, co se stalo?" Dívka na ni hleděla, jako by se rozhodovala, jestli se ztratit v její náruči nebo zmizet.
"Je…je mi to tak líto. Je to moje vina." Vivian se od ní nevědomky odtáhla.
"Jak si…" Amy několikrát zakroutila hlavou. Měla pocit, jako by se každým jejím vyřčeným slovem od ní Vivian vzdalovala stále víc a víc.

"Vždycky se něco stane. Ale nemůžu za to, alespoň ne vědomě. Musíš mi věřit." Ke konci jí už přes vzlyky nebylo téměř skoro rozumět a Vivian si pokládala otázku, jestli ta osoba před ní je ještě vůbec Amy. Viděla to přece po celou dobu, že je něco špatně.
"Byl tak blízko, ale i tak jsem ho nedokázala poznat. Odpusť mi prosím."
"Viktor?" Možná až příliš silně stiskla Amyinu paži, aby ji přinutila se na ni podívat. "Byl to on?"
"Neviděla jsem ho." zašeptala, než propukla v pláč.



Viktorův hlas, při jehož zvuku by se ještě před pár týdny Amy stulila do klubíčka, ji teď přiměl otočit se. Vivian na něj hleděla jako na zjevení. Jak mohl? Jak mohl udělat něco takového? Ale ať už bylo její přesvědčení jakékoliv, při pohledu na něj prudce zakolísalo. Nikdy dřív ho v podobném stavu neviděla. Vypadal strašně.

Prakticky vytáhl Amy na nohy. Zaskučela, když stiskl její ruku.
"Je ti něco?" zeptal se a Vivian by přísahala, že starost v jeho očích byla skutečná. Veškerý děs, který ještě před chvílí jeho družku obestíral, jako těžký závoj byl teď pryč. Byli jako dva dávno ztracení milenci, kteří se konečně zase shledali. Ne, tohle nebyla láska. Bylo to něco jiného. Něco, co Vivian tak úplně nechápala.

"Jen ruka, ale doktoři říkali, že to nic není."
"Divil bych se, i kdyby ti věnovali vůbec nějakou pozornost. Znám dobrého doktora. Ten tě zkontroluje." Bylo skoro fascinující sledovat ten proces. Zatímco jako jednotlivců si jich nikdo nevšímal, teď když tam stáli ruku v ruce, se po nich pomalu začínaly jednotlivé hlavy otáčet. Skoro jako by Vivian viděla, jak se zpřetrhaná vlákna mezi nimi začínají znovu proplétat a zářit. Čím déle si hleděli do očí, tím více se zdálo, že přesně takhle to má být. Brzy zářili tak, že na hořící dům už nikdo ani nepohlédl.

"Pojď. Odvedu tě domů." Měla oči jen pro něj. Jako by se konečně vrátila na místo, kam skutečně patří. Po Vivian, klečící ve sněhu se ani neohlédla. Dokonce se jí podařilo zapomenout i na ten zvlhlý, útržek papíru v její kapse, a dvě prostá slova, vykreslená tak dokonale, jako by pisatel záměrně prodlužoval chvíli, kdy mohl na místě setrvat. Odpusť mi.


Tak co myslíte? Už tušíte, kdo by mohl být Amyiným pronásledovatelem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 21. března 2016 v 10:52 | Reagovat

To je úžasný. Fakt se těším na další díly :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama