Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 14. Nářek labutí

28. března 2016 v 12:03 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nakonec to byla hlava a ne paže, která ji po následujících několik týdnů byla připomínkou na tu dnes již tak vzdálenou noc. K Viktorově nelibosti musela Amy většinu té doby strávit v nemocnici a naslouchat křiku davu, který houfoval pod jejím oknem.

Viktor u její postele sedával celé dny, častokrát bez jediného slova a se starostí, kterou se snažil skrýt za povýšenost, dbal na to, aby jeho družce nic nechybělo. Amy tehdy bylo jedno, jestli se tak choval kvůli tomu, že jen s ní mohl pokračovat ve své veleúspěšné kariéře, nebo že mu snad na ní opravdu záleželo. Nechtěla jen být sama. Ale ani pocit bezpečí ze sebevětší společnosti ji nedokázal ochránit v jejích snech, které ji pronásledovaly od té politováníhodné události. Sápající se stín, kterému nedokázala uniknout. Doktorům se ulevilo, když si ji Viktor konečně odvedl, a oni mu tak mohli přenechat dozor nad tím, aby si za tmy, pronásledována nočními běsy, neublížila.



Sotva pár hodin po nehodě detektivům vše řekla, ale to nakonec to mlčky uzavřeli s tím, že to byl nějaký bláznivý fanoušek. Chudinka Amy, ozývalo se ze všech stran. Jen tak tak unikla Adrianinu osudu, říkali si zajisté. Pro svět kolem byla dívkou, které se podařilo uniknout. Ona ale věděla, že se její lovec jen stáhnul do ústraní, aby se připravil na chvíli, kdy udeří dvakrát větší silou. Na chvíli, kdy Amy už nebude mít tolik štěstí. Dokonce i proud dopisů utichl, což Amy víc vyděsilo, než uklidnilo. Přistihla se, že jejich příchod téměř očekává, jako by se s jejich příchodem měl vrátit i pocit neskonalé radosti, že někomu na ní opravdu záleží, blednoucí vedle kruté reality.
Vivian se od té doby neodvážila ozvat, i když věděla, jak je to od ní zbabělé. Kdyby nebylo Amy, s Entredaaé by to nikdy takhle nedopadlo. Byla to její vina. Od začátku jí bylo jasné, že se díky její přítomnosti dřív nebo později stane něco strašného, a i přesto zůstala. Díky Floydovým se mohla alespoň utěšovat myšlenkou, že její přítelkyně v pořádku. Ale ani toto zjištění její svědomí neuklidnilo.




Ten den začal jako každý jiný a nebýt obskakujícího Viktora, který by ji za normálních okolností tolik pozornosti nikdy nevěnoval, myslela by si, že její útěk k Vivian a pád byla jen strašná noční můra. Nejspíš by už byla schopna běžných úkonů, ale Viktor ale nehodlal nic riskovat. Stejně jako Amy. I přesto, že záhadné dopisy často nacházela na místech, kam by se nikdo cizí nikdy neměl mít šanci dostat, byt jí stále poskytoval pocit bezpečí. Bezpečí. Představa dítěte, schovávajícího se pod peřinou. Dům byl chráněn ze všech stran. Přesto, snad nějaký vnitřní pocit, zakořeněný hluboko v Amyině mysli jí našeptával, že kdyby ten někdo opravdu chtěl, snadno se i právě v tuto chvíli mohl dotknout jejího ramene.


Viktor byl, jako už poněkolikáté tento týden něco vyřizovat ve městě a Amy napadlo, kolik má ještě času, než bude znovu uvržena do vírů večírků a všudypřítomných klepů, na jejichž existenci mezi těmito zdi už málem zapomněla. Zatím na ni bral ohledy, ale jak dlouho ještě? Pravdou bylo, že si nemohla dále dovolit sladké pohodlí izolace.

To nejmenší, co mohla udělat, bylo jít vyzvednout poštu ze schránky. Nepodařilo se jí ovšem posbírat všechnu. Viktor ji už nejspíš nějakou dobu ignoroval, což zapříčinilo, že se nikdo už ani neobtěžoval s tím se pokusit další papíry vtěsnat do již tak přetékajícího boxu, zatímco ty ostatní, lidmi nepoužívané, zůstávaly prázdné. Bůhví, jestli tu celou dobu nežijí sami. Dávno prošlá pozvání na večírky, menší soutěže, kde se měli připojit k porotě, účty. Náhle se její ruce, do té doby tak repetitivně odhazující listy na stůl, zarazily. Přejela prsty po obálce. Už jen tím, jak ji držela, se dalo poznat, že je těžší než ty ostatní, snad díky kvalitě papíru. Opatrně ji otevřela a vytáhla smetanovou kartu popsanou ozdobným rukopisem, který, jako by z povrchu dopisu vystupoval. Až teď si všimla do papíru vraženého symbolu liliem znaku lady Gardnerové, starostky Canneru. Přelétla slova pohledem. A pak znovu, důkladněji. A znovu, jako by si je tím snad mohla vtisknout do mysli, a tak se alespoň trochu přiblížit k jejich pochopení.


Lady Eleanor Gardnerová

si vás a vaši snoubenku dovoluje pozvat na každoroční maškarní bál k příležitosti oslav Nového roku konaný v pátek 1.ledna ve 20.00 hod. v Magnolia Hall.

"Co to je?" vyjela na Viktora ihned po jeho příchodu a zamávala mu papírem před nosem. Vyškubl jí ho a nadzvedl obočí.
"Říkal jsem si, kdy ho konečně pošle."
"Ty tam chceš jít? Očividně nám poslala cizí pozvánku." Myslela si, že za těch několik měsíců už stihla Viktora poznat. Že už ví, čeho všeho je schopný. Ale stačil jediný pohled na jeho spokojený výraz, aby jí bylo připomenuto, co byl zač.

"Co jsi jim řekl?" zašeptala a dávala si velký pozor, aby je od sebe dělil kuchyňský stůl.
"Musel jsem nějak vysvětlit tvůj náhlý odchod. Moc sis to nepromyslela, víš?" Ucouvla, když se k ní začal přibližovat. "Všichni vědí, jaká jsi. Nikoho nepřekvapilo, že tě tenhle druh nabídky…poněkud zaskočil."
"Zbláznil ses?" Ušklíbl se a otočil se k ní zády. Nevědomky si oddechla.
"O takových věcech se nežertuje, Amy." Navzdory jeho slovům, slyšela v jeho hlase výsměch.
"Nemůžeme se vzít." Cukla sebou, když se náhle otočil.
"Proč? Beztak už spolu bydlíme."

"Ale to přece…"
"Měla jsi slyšet ty reakce, když jsem to ohlásil. Lidi nás milují. Jsme teď snad ještě víc, žádanější, než předtím. O vše jsem se postaral, ale musíš se co nejdřív vrátit do společnosti.
"Přestaň s tím!"
"S čím?" Rozhodila paže.
"Se vším. Co bude další? Pořídíme si dítě?" Svraštil obočí.
"Na takového myšlenky je trochu brzy, nemyslíš?" Zamrazilo jí, když jí došlo, že její slova úplně nezavrhl. Chvíli si ji jen prohlížel. Pod tíhou jeho pohledu ji svrběla kůže, ale neodvážila se pohnout. Náhle, aniž by stihla cokoliv udělat, k ní přistoupil a políbil na tvář.
"Přinesl jsem ti šaty. Budou se ti líbit."



Měl pravdu. Pohlédla na dveře pokoje, které ji od něj dělily. Nedělala si iluze o tom, co si o ní myslel. A i když věděla, jak rád vyhrával, ani ve snu by ji nenapadlo, že by byl schopný něčeho takového.

Zvedla šaty před sebe. Byly nádherné. Se sukní napodobující peří ve stovkách odstínů bílé až po šedou, s živůtkem pošitým perlami. Nejspíš to měl být kostým Odette z Labutího jezera, ale komu by nedošel ten skrytý smysl? Vytáhla se šaty ladící škrabošku, přistoupila k zrcadlu, ve kterém se odrážela její postel a podržela si ji před očima. Věděla, jak se ten kostým bude všem jevit, až si ho obleče na ples. Hleděla do zrcadla tak dlouho, až se jí pohled úplně rozmlžil. Svatební šaty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama