Duben 2016

Nic...nic...hele Dorian!

30. dubna 2016 v 21:03 | Lia |  Daily Lia
Tak sem zase po něco delší době přidávám čistě kecací článek bez jakéhokoli jádra nebo cíle. Jen bych jím chtěla nějak narušit pomalu narůstající stereotyp tohoto roku, a to, že se mi nějakým zázrakem daří každý měsíc vydat víc jak dva články (vlastně mi to od minulého docela dost dobře vychází na šest článků na jeden měsíc). Vážně mě překvapuje, že mám najednou tolik nápadů o čem psát, a že se tady z toho nestala pustina, jako z předešlých dvou blogů. No, a když je dneska ten Beltine, a po celé zemi se brzy rozežhnou ohně, asi bych měla taky zkusit něco trochu aktivnějšího. Protože jak se znám, teď se mi možná zdá, že nemám co říct, ale ono to nakonec přece jen vše vypluje na povrch.


Zdá se, že duben už je zkrátka tak vymyšlen, aby byl pro všechny hektický, stresující, a tudíž ke kreativitě ne příliš vstřícný, protože i když jsem si tentokrát nemusela lámat hlavu s přijímačkama a podivovat se nad podivuhodnými zakoutími mé nové školy (které mi teď samozřejmě přijdou naprosto normální, i když tu je jedna skrýš pod schody, která se mi zamlouvá, takže kdyby ve škole udeřil nějaký magor, vím, kam sebe a další možná dva nebo tři lidi schovat :D), i tak jsem za těch pitomých třicet dní nebyla schopná vyplodit jedinou kapitolu Deště, a to i když jsem ji měla poměrně dobře vymyšlenou, a když teď zvednu pero, slova (nebo alespoň dialogy) se ze mě jen sypou. V současné době je už jakž takž hotová, takže by tu brzy měla být, a jsem moc zvědavá, jak se vám bude líbit, protože mě hrozně bavilo vymýšlet celou tu scenerii maškarního bálu a jednotlivé kostýmy, i když si na podrobné popisy většinou příliš nepotrpím, jak asi možná víte. Na druhou stranu se taky docela bojím, abyste předčasně neodhalili Amyina pronásledovatele, protože tahle kapitola (nebo příští příští kapitola, podle toho, jestli ji rozdělím kvůli délce) obsahuje poměrně dost nápověd. No, můžu doufat :D.


Jinak jako každý rok obdivuji vždy ráno krásu jara, rozkvetlé stromy a řvoucí, po sobě skákající ptáky (omlouvám se, jestli je v tomhle slyšet ironie, protože se tu nechci kýčovitě rozplývat nad veverkami a jejich chundelatými ocásky a barevným peřím ptáků). Také poctivě sbírám a lisuju květiny, takže můj deník zas po dlouhé době je o něco zajímavější, když vedle zhuštěného, modrého písma je i něco jiného, a upřímně doufám, že se po náhlém zátahu lidí se sekačkami podaří mým krásným modrým kvítkům znovu vykvést, protože všechny mé prozatímní pokusy je zachytit stejně jako ostatní, dopadly katastrofálně.

Dále zjišťuju, že je poněkud nebezpečné přestávky trávit ve studovně naší školy, která se v poslední době mění na místo, kde se probírají zásadně nadcházející maturity. Zajímalo by mě, kdyby jsem si na angličtině vytáhla otázku anglické historie, jestli by mi vzali tu mojí zpatlaninu The Last Kingdom, The White Queen, Tudorovců a možná pár dalších filmů. Jako, to by šlo nějak zvládnout ne? :D A když se nad tím tak zamýšlím, z tohohle tématu by se docela dobře dalo sklouznout k anglické literatuře. Okej, už mi je líp :D.


Také jsem se konečně dostala ke čtení Wildova Obrazu Doriana Graye, jak jsem už dlouho chtěla. Chvíli mi trvalo zvyknout si na ty dlouhé proslovy jednotlivých postav, a neříkat si při nich, proč je už dávno někdo nepřerušil (já bych to udělala :D), a že lordu Henrymu všichni říkají Harry, i když podle vypravěče je Henry (nevím, jestli je to chyba překladu, ale je to děsně matoucí), ale už je to dobrý, a teď se jen těším, až se Dorian dostane z té své skořápky nevinnosti, protože obraz byl namalován, Dorian pronesl své přání a všechny bordely jsou nachystány na to, aby se to pořádně rozjelo. Jen mě mrzí, že vím na to spoilery, třeba kdo všechno umře, protože v tomhle případě věřím, že by mě to mohlo i překvapit. Po dočtení možná přidám recenzi, i když je asi jasné, čí gify budou zabírat nejvíce místa :D.

https://67.media.tumblr.com/35252080fc26f86c283eefd4d97820a8/tumblr_o0edweZdFz1tav93to7_250.gif

https://45.media.tumblr.com/b6d662a6671e1520aea4e4d0d9f0d5f2/tumblr_nmcutk6zGF1rpkly0o1_500.gif

https://45.media.tumblr.com/26b8e1b19f86d102b665c13c4057bbe6/tumblr_nv11mwhI0F1rjn473o1_500.gif


Sakra, já se tak moc těším. Už zítra :3333. Ale než se znovu vrátím k Dešti, abych ho mohla co nejdřív přepsat, musím se ještě zmínit o jedný hře, a to Town of Salem. Konečně to někoho napadlo. Je to něco na způsob městečka Palermo, jestli znáte, jen je tam mnohem více rolí a celkově to je větší sranda. A hlavně není taková práce s přesvědčováním, aby si to s vámi někdo zahrál, jako s tím Palermem.



The Dressmaker

26. dubna 2016 v 15:59 | Lia |  Filmy a seriály
Tilly Dunnage se po letech vrací do svého rodného městečka, odkud byla jako dítě místními obyvateli vyhnána a obviněna z vraždy. I když je ve světě díky své kariéře módní návrhářky úspěšná, stále ji pronásleduje ta událost, která zapříčinila její odchod z domova, a ze které si vůbec nic nepamatuje. Ukáže se ale, že její návrat dokáže odhalit mnohem více tajemství, než jen to její.



The Dressmaker se na první pohled tváří jako takový pohodový film na odpoledne s krásným vizuálem, okouzlujícími kostýmy a nádhernou Kate Winslet, možná trochu podobný filmu Čokoláda, kdy hlavní hrdinka přichází také do pevně semknuté komunity, kde je nejprve nevítaná, ale nakonec se jí díky svému umění podaří obyvatele městečka změnit. Ze začátku se takový film může zdát. O to více šokující je závěr, který rozhodně není tak idilický, jako v zmíněné Čokoládě.

Zvláštní, jak se v tak malé vesnici (no, spíš osadě) může setkat tolik různých charakterů. Máme tu typickou zakřiknutou holku, bohatýho synáčka, děvkařskýho radního, fanatickýho lékárníka mláticího svou ženu, strážníka s oblibou v ženských šatech (mimochodem, asi nejzábavnější postava z celýho filmu) a mnoho dalších.

Zpočátku se zdá, že by snad mohli Tilly i odpustit poté, co jim rozšíří šatníky o nové modely. Jak už to tak ale bývá, vždy, když se věci začnou obracet k lepšímu, stane se něco strašného, co všechno dobré smete. A tady to platí dvojnásob. V průběhu dívání se jsem snad i já začala věřit, že Tilly musí být prokletá, protože aby tolik neštěstí potkali jednoho člověka...

Takže Tilly všem pomáhá, zvyšuje jim novými šaty (na tenhle film bych byla schopna se dívat jenom kvůli těm kostýmům) sebevědomí, pátrá po tom, jestli opravdu tehdy svého spolužáka zabila. Vše se to ale stále veze v duchu komedie. A pak, když si už myslíte, že to přece musí každou být každou chvílí konec, protože přesně teď je konečně všechno jakž takž v pořádku, podíváte se na časovač a zbývá stále půlhodiny. A tady je příklad toho, co všechno se za jedinou půlhodinu může stát. Během chvíle stihne film z lehké komedie proskákat hned několika žánry, a to s takovou rychlostí, až se vám budou oči protáčet. Postavy začnou umírat a vy si jen budete říkat, že tohle přece není možný, až do odzbrojující závěrečné scény. Nejspíš sáhnu i po knize, protože bych vážně chtěla vidět, jak to bylo napsaný v ní.

Tak krutý, jako by byl film k hlavní hrdince snad není ani život ve skutečnosti. A co si z něj vzít? Snad to, že by každý měl poznat hranice toho, kdy přestat se zavděčování těm, kteří si to beztak nezasloužej. A pak může následovat pomsta.

Phantom of the Opera 1925

16. dubna 2016 v 22:32 | Lia |  Filmy a seriály
Tak jsem se zas vzdělávala ve fantomáckých záležitostech a konečně si pustila vůbec první filmové ztvárnění. Film je to němý, i když já jsem se zrovna dívala na tu upravenou z roku 1929, takže i s hudbou a občas nějakým tím hlasem. Na tuhle adaptaci jsem četla hodně chvály, takže jsem byla vážně zvědavá, jaký to bude. A ze začátku jsem byla nadšená, jak se to drželo původní knihy. I stíny, baletek, vyprávějící si o děsivém Duchu opery byly jako vystřižené z Lerouxe. Mary Philbin jako Christine byla nádherná, Raoul byl snad poprvý za sympaťáka, i když jsem si takhle vždycky představovala spíš jeho staršího bratra, který tady byl nějak starý, ale možná byl tak i v knížce, zrovna jeho věk si nevybavuji.

https://45.media.tumblr.com/058c21226022e891bb1db094dee2f28e/tumblr_nz9q2yHtqc1r6ja9oo1_400.gif

https://49.media.tumblr.com/f8237f755e116320100dad3b841aae21/tumblr_o5atj0iuR51rqgj9no3_500.gif

Zvláštní pozornost samozřejmě sklidil Peršan. Konečně má nějakou pozornost i on. A to patří k těm hodně důležitým postavám. Sakra, vždyť má společnou minulost s Erikem, a jestli dáte na Susan Kay, dost zajímavou ( i když to asi všichni, kdo se s Erikem setkali). A i tak na něj všichni kašlou.

Moje zlato. Jako, těžko říct, jestli bych ho byla schopna vyměnit za tajemnou madame Giry, která v ostatních verzích plní jeho roli, ale i tak mi pohled na darogu, jak si v klidu stojí uprostřed šílícího davu, snažícího se dostat ven z budovy způsobil nezdravé roztáhnutí obličeje.

https://49.media.tumblr.com/050af3119a8d25febcedc2ff2309ccbe/tumblr_o4cf7uVh6D1ulpmmjo1_400.gif

Yep, ten sympatický muž s knírkem je Raoul

https://49.media.tumblr.com/2e6a8f0d5424f012f92d47d4e79fc203/tumblr_o5qnz9v0jy1ulpmmjo1_400.gif

Hlavně nenápadně :D

https://49.media.tumblr.com/e2372638f29326dc49a3da574d6d7c5d/tumblr_o5qnz9v0jy1ulpmmjo4_400.gif

https://49.media.tumblr.com/e5a2700865a9aadf82014932533351ee/tumblr_o4cf7uVh6D1ulpmmjo5_400.gif

Nevím proč, ale hrozně mě tenhle gif rozesmívá :D

https://45.media.tumblr.com/1555f831351423ce1429e4dfc1cf18c4/tumblr_o4cf7uVh6D1ulpmmjo2_400.gif

Jop, je to jeho hláška. Ne madame Giry.

Bohužel, není tu vidět ani náznak vztahu mezi ním a Erikem, stejně jako že tu Christine má ohledně přístupu k fantomovi poměrně jasno. Žádné váhání, žádná lítost, natož pak nějaké šílenství. Za to ale nechápu, proč když chtěla utéct s Raoulem, tak musela odehrát Marguerite, když jí na Erikovi stejně nezáleželo.

https://49.media.tumblr.com/df7897a4d0697d2f0adc4c1b24a78a10/tumblr_mlz1whbIIi1soi8gko1_400.gif

https://45.media.tumblr.com/b4f989823c0e41fe16a4484a139615bc/tumblr_nb5a4q9zam1qcyn0ho8_400.gif

https://49.media.tumblr.com/eb3d2e2ee28ea4aa5df3aa301767579a/tumblr_nb5a4q9zam1qcyn0ho2_400.gif

Ani v týhle verzi jí nehraje na housle, když jde navštívit hrob svého otce, za to je tu ale hned několikrát zmíněno jeho jméno, což se příliš často nevidí.

Závěr se zpočátku zdál dobrý. Raoul s Peršanem uvízli v Erikově mučírně, dověděli jsme se o fantomovu šíleném plánu v případě potřeby vyhodit celou Operu do vzduchu a dokonce jsem poprvé viděla a ne jen četla o tom, jak Christine váhá mezi otočením kobylkou nebo škorpionem.

Jenže pak se objevil rozlícený dav, vtrhl do katakomb a znáte tu část, kdy se Erik Christine vzdá, a my vidíme, že ji skutečně miluje natolik, že ji nechává odejít, i když nemusí. a pak tragicky umírá a celý kino brečí? No, přesně to se tady nestalo. Popadne Chris, hodí ji do kočáru a následuje zběsilá honička mezi ním a rozzuřenými měšťany. A když Christine vypadne z vozky ven, co udělá Erik? Rozeběhne se za svým milovaným, a v tuto chvíli i známky života nevykazujícím Andělem hudby, i když by ho nejspíš dav chytil? Nope, kašle na ni a běží dál. Nakonec mu to je ale prd platný, protože ho lidi obklíčí, zbijou a hodí do Seiny. The End.

Ten konec to celý totálně pohřbil. Kde jsou slzy? Dobře, u osmdesátkovýho Fantoma jsem taky nebrečela, ale bylo mi ho líto, a to i přesto, že to byl čistokrevný magor. Tohle mě nechalo chladnou. No, zas až tak ne, vzhledem k mému výrazu, jaký jsem upírala na obrazovku. Co to sakra je? Vždyť tohle by Erik nikdy neudělal. A hlavně, Erikův konec přece nemůže být takhle ponižující. Kam se poděla celá ta krásná myšlenka?



P.S.: Těch, kteří by se náhodou báli o naší zpěvačku, Raoul přichvástal v pravou chvíli, aby ji zachránil, jinak by ji ti lidi asi ušlapali. Ta holka přežije fakt všechno :D. Je docela vtipný, že i tady, v prvním fantomáckym filmu je Christine bruneta. Vždycky jsem si myslela, že tuhle tradici začala Sarah Brightman, ale očividně se to táhne už odjakživa :D.

Jak jsem řekla už na začátku, koukala jsem na verzi se zvukem, takže ti, kteří budou koukat na původní to nepostřehnou, ale neuškodilo by, co se týče soundtracku, kdyby byl trochu tajemnější. Tenhle mi k Fantomovi moc neseděl.

Dáma z popela

16. dubna 2016 v 16:00 | Lia |  Hodnocení knih
Violeta Morganová se nedá považovat zrovna za typickou ženu své doby. Je všeobecně známo, že viktoriánská Anglie byla přímo posedlá truchlením a všeho okolo smrti. Přesto to nebylo nic příjemného, proto mohlo leckoho zarazit, když toto postavení, a to vlastního pohřebního ústavu, patřilo ženě.

Violeta si žije svůj vcelku poklidný život v Londýně plný plánování pohřbů, připravování nebožtíků na jejich velký den, i konfrontací s jejím manželem Grahamem, ze kterého už okouzlení nad jejím nevšedním talentem opadlo, a teď se zaměřuje spíš na postavení ve společnosti, které je tak vrtkavé, když má manželku, která není schopna vhodně spravovat jeho dům. Graham se díky svému bratrovi zaplétá do obchodů, které se Violetě zdají stále více pochybnější, navíc si u některých mrtvých začíná všímat společných rysů, které by mohly znamenat, že je ve městě nový vrah.



Tak nějak jsem doufala, že to bude další Hřbitovní královna, jen z devatenáctýho století, takže o to lepší. Duchů jsem se nakonec bohužel nedočkala, ale i tak pro mě byla kniha zajímavá. Především díky novým věcem, které jsem se v ní o této době dozvěděla. Krom záležitostí okolo hrobničení, jako které květiny se používali nejčastěji, po jak dlouhou dobu ženy museli nosit jaké šaty a šperky, jak bylo nepopulární balzamování, nebo poměrně známých zvonků, které měly být pojistkou při pohřbení zaživa, se tu dozvíte i spoustu věcí ze života Viktoriánů, jako které tapety byly v tu dobu nejoblíbenější, který porcelán byl levný šunt, nebo to, že když si hospodyně neví rady, vždy tu je paní Beetonová a její příručka o správné vedení domácnosti, která zná na všechno odpověď.

Je to hodně popisné. Hlavně ze začátku, kdy se zdá jako by se při průzkumu autorka dozvěděla strašně moc fascinujících věcí, a nutně je musela všechny do poslední sdělit i čtenáři. Jako vedlejší linka je tu i řada informací ohledně toho, co se děje v Americe, což jsem po čase už přeskakovala, a i tak jsem ve výsledku o nic nepřišla. "Rozjíždět" se to začíná až tak v polovině, možná ve čtvrtině, kdy Violeta v jedné ze svých rakví v obchodě nalezne malou Susannu, které se podařilo utéct z chudobince, a ujímá se jí.

Ke konci byla kniha i docela napínavá a dokonce i odhalení vraha, jehož deníkové zápisky nás provázejí po celou knihu, bylo překvapující. Znovu to ale asi číst nebudu. Doporučila bych všem šíleným nadšencům do viktoriánské Anglie a především těm, kteří se zajímají o pohřebnictví v té době, stejně jako já. Zbytek lidí, by nejspíš tuhle knihu považoval za nudnou, a ani by se k té zajímavější části nedostal.

Problémy a slasti introvertů

15. dubna 2016 v 15:04 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Původně měl mít tenhle článek nejspíš hrozně hlubokou myšlenku, jenže už je to nějaká doba, co jsem ho začala psát, a pak ho odložila, takže z toho ve výsledku bude spíš jen soubor vtipných obrázků, které mi až moc připomínají každodenní život, a snad ho připomenou i některým z vás.

Asi netřeba říkat, že každý člověk je úplně jiný. Někoho baví vyrazit mezi lidi, někdo se radši před nimi shcová pod peřinou. Je to každýho věc. Nebo by aspoň měla být.

Jak možná víte, já jsem strašný introvert. Takový ten, co si v obchodě, když čeká ve frontě přeříkává v hlavě co řekne, a když na něj konečně vyjde řada, vysype to ze sebe tak rychle, že mu obvykle nikdo nerozumí. Samozřejmě ráda někdy někam zajdu, ale potřebuju mezi těmito výpravami i dostatek času se z nich vzpamatovat. Níže je pár ukázek situaci, ze kterých se mé útroby tetelí, děsí, nebo zkrátka to k nim patří.


Není zábava jako zábava

Není to zas tak dlouho, kdy si jedna spolužačka stěžovala na spolubydlící na lyžáku, protože jí nedovolili kouřit na pokoji a nechtěli s ní chlastat. Bůhví proč je obecně bráno, že pokud se v tomhle věku každý týden nezchlastáš do němoty a vždy po škole neběží si zapálit, nežije. Protože to je děsná zábava. Jo.
Hele ať si klidně dělají všichni co chtějí, ale nechápu, proč to musejí všem cpát jako jediný způsob jak trávit čas.

Heh, koukám že jsem se nakonec trochu rozohnila, a že to má jen vzdáleně něco společného s obrázkem, ke kterému to měl být jen popisek.


Ta trapná chvíle...

Většina to nesnáší. Však víte, bavíte se a najednou nic. Prostě jen na sebe čumíte a nemáte si co říct. V hlavě se jim otáčí jediná věta a to: "Řekni něco! Řekni něco!" Až něco opravdu řeknou a většinou je to úplně od věci, a to i když nebylo žádné téma nahozeno. Jedna kamarádka má například tendenci říct něco ve smyslu: "Tohle je trapný," i když je to trapný jen pro ni, ale i tou jedinou větou vyřknutou správným tónem může zapříčinit narušení mého myšlenkového proudu a tím pádem i otrávení po zbytek setkání.
Vážně lidi, co je na tom tak špatnýho? Očividně si v danou dobu nemáte co říct, tak proč si jen neužívat přítomnosti toho druhého (pokud ho máte rádi, pokud ne, je to vždy vhodná příležitost k tomu se velmi rychle zdekovat), nebo nad něčím přemýšlet, než nějaké vhodné téma přiletí. Všechno je lepší než se stresovat takovou blbostí (a stejně se s nimi většinou bavíte jen o kravinách, jako vážně, kdy se vám tohle stalo s člověkem, se kterým jste si fakt měli co říct? V mém případě jim třeba jen těžko můžu říct, jak ráda bych šla do divadla na Fausta, nebo jak moc shipuju Enjolrase a Eponine. Jestli by přešli to zděšení, že se mi opravdu líbí opery, tak tu stále jsou Bídníci a to dilema, co že vlastně znamená někoho "shipovat")



Na papíře to jde líp

Jako bych někdy byla tolik výmluvná, jako třeba tady. A co teprve můj deník. Jen krůček od toho začít používat archaismy.




Ta malá chybička na soutěžích

Co kdybyste náhodou vyhráli, a museli si projít celým tím vyhlašováním, třesením rukou a focením? Musela jsem si tím podstoupit jednou. Podle bráchy se na té fotce tvářím jako vrah.



Arzenál introverta pro každý den

Ne, že bych takhle snad viděla někoho se oblíkat, ale hrozně se mi líbí ten obrázek :D



Vetřelec


Je jen pár scénářů toho, co se za těmi dveřmi může skrývat. Vrah, Svědci Jehovovi nebo nový soused. Ani jedno nebudu riskovat.



Zvířecí láska je věčná...na rozdíl od lidský

Ne, že bych tohle zažila na vlastní kůži, ale ta situace se mi zamlouvá :D

You know that alone is different from lonely.


Zrušení plánů

Co více dodat? :D

IMG_2338



Jedno dokonalé ráno

Taky se vám tak strašně moc líbí tenhle komiks? Jsou chvíle, kdy se červená stává mou oblíbenou barvou.



A na závěr jednoho Darcyho. I feel you :D

Actively avoiding icebreaker games, because they’re the WORST. | 21 Things Introverts Love


Střež se končin Wattpadovských

15. dubna 2016 v 13:50 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Zatímco před těmi dvěma roky, kdy jsem si Wattpad založila nejspíš nikoho nezajímal (alespoň tedy v našich českých končinách), v poslední době čím dál víc narážím na kritiky téhle spisovatelské stránky. Ti, kteří se na něm trochu pohybují asi ví, co je jim nejvíce vytýkáno. Mám fanfikce ráda. Není to až tak dlouho, kdy jsem četla prakticky jenom je, a i teď si ráda jednou za čas k nějaké sednu. Jenže tady zabírají většinu prostoru a příliš nepomáhá, když většina je na kapely, a ještě ke všemu to jsou většinou po vzoru Fifty Shades opravdu špatně napsaný erotický povídky. Pro čerstvě zaregistrovaného člověka se zdá nemožné mezi těmi tisíci fanfikcemi najít nějakou originální povídku. Nebo dobrou fanfikci.



A jaké jsou tedy klady této stránky? Přehledný design, existuje i jako aplikace na mobil, což v mém případě znamená spíš to, že když se tam jednou za čas do nějaké povídky opravdu zamiluju, tak se od ní nemusím ani hnout. Dá se tam také psát komentáře k jednotlivým úsekům textu, takže je někdy opravdu sranda sledovat ty postupné reakce, obzvlášť tedy u zahraničních povídek, u českých jsem si toho ještě nevšimla. Obvykle, když se vám konečně podaří nalézt svého prvního oblíbence, ti další se už jen sypou. Stačí se jen podívat do "knihoven," onoho člověka, protože se mu s nějvětší pravděpodobností budou líbit podobné věci jako vám, a tak vám usnadní práci v hledání.

Největším plusem bude asi snadná komunikace. Někteří by možná řekli, že je to taková sociální síť pro pisálky, i když občas může být práce nějakou ten komentář obdržet, natož pak aby šlo o nějakou zpětnou vazbu, a ne jen "Super! Rychle další!"Je tu ale i spousta lidí píšící recenze, třesoucí se, aby mohli každou vaši větu rozcupovat na kusy. Bohužel, i mezi nimi je spousta špatných. Mně furt připadá, jako bych na Wattpadu byla chvíli. Přitom to už budou dva roky, a já za tu dobu narazila jen na dva super recenzenty, z toho jeden má práce až na hlavu, takže je téměř nemožné, aby se k vaší práci dostal (k té mé se dostalijen díky tomu, že jsem se jim ozvala ještě v době, kdy nebyl tak známý). Ale nevěšte hlavu. Já ostatně k nějakým zapáleným průzkumníkům wattpadovských zakoutí nepatřím.


A pak tu jsou i různé soutěže, srazy, rozhovory... Tohle odvětví jsem ještě příliš neprozkoumala. Stále se středu komunity úspěšně vyhýbám, ale možná jednou se taky trochu zapojím.

Ať už je Wattpad jakýkoliv, líbí se mi ta možná oproti druhé straně blokády malá, při sobě pevně držící skupina, která se snaží tu druhou změnit, a tím udělat z celé stránky lepší a trochu serióznější místo. Vždycky můžete po přečtení dvou vět na cizí povídku zanevřít, a nebo jim zkusit poradit, i za cenu toho, že vás autorka spolu se svými fanoušky dost možná veřejně zlynčuje.


P.S.: Nedávno se mi podařilo najít naprosto boží fanfikci na Fantoma. A že je sakra těžký něco takovýho objevit, vzhledem k tomu, že v těch ostatních mají většinou postavy pokroucené charaktery. Na příklad že Erik je přeromantizovaná bábovka, nebo Raoul největší zloun všech dob, Love Never Dies většinou i alkoholik, který by byl Christine snad schopný i zbít. No, a pak přijde madame Giry a dá Erikovi pohlavek. Hele jako nic proti její odvaze a úžasnosti, ale trochu respektu před obávaným Duchem opery.

Phantom of the Opera on Broadway - Act II: Red Death:

Phantom Snuggie by Moonlight-X-Sonata on DeviantArt:

A nakonec něco pro zlepšení dne :3 :D RAOUL DE PINK FOR TO WIN!

Phantom of the Opera 1989

10. dubna 2016 v 13:19 | Lia |  Filmy a seriály
Tato verze začíná netradičně v současnosti (no, v roce 1989), a to v New Yorku, kde mladá sopranistka Christine Day hledá v hudebním archivu novou píseň na konkurz. Dostane se jí do rukou svazek s hudbou k Donu Juanovi triumfujícímu od jistého Erika Destlera. Píseň se jí zdá tak známá a nádherná, že se jí rozhodne zazpívat. Na konkurzu ale dojde k nehodě, která zapříčiní, že se Christine těžce uhodí do hlavy. Vzápětí se přesouváme ne do pařížské, jak by kdekdo mohl očekávat, ale londýnské národní Opery devatenáctého století, kde Christine zjistí, že je alternací na ženskou hlavní roli ve Faustovi za světoznámou divu Carlottu.

Mezitím, co Christinina hvězda s pomocí tajemného hlasu, který ji doprovází na každém rohu, stoupá, po Londýně se začíná objevovat čím dál více obětí stažených z kůže, a vše směřuje právě k Opeře, respektive ke Christine.


Dá se na to dívat, ale moc oslnivá verze to není, i když se třeba od verze z roku 1990 drží původní příběhové linie víc (tedy pokud pomineme to skákání v čase a to, že Erik upsal svou duši ďáblu). Co se týče Erika, tak se tady více soustředí na jeho psychotickou stránku, než na tu hudebního génia. Vlastně je to takový Freddy Krueger, který umí hrát na varhany. To je asi jen u mě nějaká porucha, že mi i potom, co všechno udělal, a Christine mu doslova strhla obličej, ho bylo trochu líto.

Důraz je kladen spíše na vizuál, než na hudbu, což mě trochu zamrzelo, ale zas tam bylo docela dost zajímavých smrtí (obzvlášť tu místního Raoula, který je tady vlastně značně omlazený jeden z manažerů, který vlastně ani díky malému prostoru nestihl být otravný, ale asi už jen tak z principu :D). Celkově je to docela krvák, tedy v porovnání s ostatními Fantomy. Například Erikova tolik typická maska tu je nahrazena kusy lidské kůže, kterou si všívá do obličeje.

Není to špatný film. Robert Englund tam má super škleb, a i když mi Christine nebyla zrovna nejsympatičtější, tahle verze má bezkonkurenčně toho nejlepšího Dona Juana triumfujícího. Dala bych cokoliv, kdyby ten, který to složil udělal i zbytek opery. Jo, a taky tu Erik Christine na hřbitově hraje na housle, stejně jako v knize, což jsem taky ještě nikde zpracovaný neviděla.

Na závěr, žádný skvost to sice není, ale ten kdo je stejný fanatik jako já by to mohl i tak ocenit, i když tu Fantom nezpívá. Už jen kvůli tomu soundtracku.