Phantom of the Opera 1989

10. dubna 2016 v 13:19 | Lia |  Filmy a seriály
Tato verze začíná netradičně v současnosti (no, v roce 1989), a to v New Yorku, kde mladá sopranistka Christine Day hledá v hudebním archivu novou píseň na konkurz. Dostane se jí do rukou svazek s hudbou k Donu Juanovi triumfujícímu od jistého Erika Destlera. Píseň se jí zdá tak známá a nádherná, že se jí rozhodne zazpívat. Na konkurzu ale dojde k nehodě, která zapříčiní, že se Christine těžce uhodí do hlavy. Vzápětí se přesouváme ne do pařížské, jak by kdekdo mohl očekávat, ale londýnské národní Opery devatenáctého století, kde Christine zjistí, že je alternací na ženskou hlavní roli ve Faustovi za světoznámou divu Carlottu.

Mezitím, co Christinina hvězda s pomocí tajemného hlasu, který ji doprovází na každém rohu, stoupá, po Londýně se začíná objevovat čím dál více obětí stažených z kůže, a vše směřuje právě k Opeře, respektive ke Christine.


Dá se na to dívat, ale moc oslnivá verze to není, i když se třeba od verze z roku 1990 drží původní příběhové linie víc (tedy pokud pomineme to skákání v čase a to, že Erik upsal svou duši ďáblu). Co se týče Erika, tak se tady více soustředí na jeho psychotickou stránku, než na tu hudebního génia. Vlastně je to takový Freddy Krueger, který umí hrát na varhany. To je asi jen u mě nějaká porucha, že mi i potom, co všechno udělal, a Christine mu doslova strhla obličej, ho bylo trochu líto.

Důraz je kladen spíše na vizuál, než na hudbu, což mě trochu zamrzelo, ale zas tam bylo docela dost zajímavých smrtí (obzvlášť tu místního Raoula, který je tady vlastně značně omlazený jeden z manažerů, který vlastně ani díky malému prostoru nestihl být otravný, ale asi už jen tak z principu :D). Celkově je to docela krvák, tedy v porovnání s ostatními Fantomy. Například Erikova tolik typická maska tu je nahrazena kusy lidské kůže, kterou si všívá do obličeje.

Není to špatný film. Robert Englund tam má super škleb, a i když mi Christine nebyla zrovna nejsympatičtější, tahle verze má bezkonkurenčně toho nejlepšího Dona Juana triumfujícího. Dala bych cokoliv, kdyby ten, který to složil udělal i zbytek opery. Jo, a taky tu Erik Christine na hřbitově hraje na housle, stejně jako v knize, což jsem taky ještě nikde zpracovaný neviděla.

Na závěr, žádný skvost to sice není, ale ten kdo je stejný fanatik jako já by to mohl i tak ocenit, i když tu Fantom nezpívá. Už jen kvůli tomu soundtracku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama