Květen 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 17. Dokud jsme spolu

24. května 2016 v 19:33 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Je to zvláštní. Tápat ve tmě a vědět, že tam někde ve stínech se skrývá někdo další. Nemůžete to slyšet, nemůžete se toho dotknout, ale i přesto jste si více než jisti přítomnosti něčeho dalšího, natahujícího k vám dlaň. A po čase, až i vy dostanete pocit, že okolo vás je jen nekonečná tma, možná pak začnete ten přízrak, tu poslední známku i jiného světa, než je ten váš, docela postrádat. Ovšem jen do chvíle, než ucítíte na krku jeho dech.


Na malou chvíli Amy zalila úleva, když se konečně zas ocitla v bezpečí stěn jejího a Viktorova bytu. Nikdy odsud neměla odcházet. Až poté si vzpomněla, že ani zde není v bezpečí, a že už dávno pro ni jedinou hrozbu nepředstavuje jen Viktor.

Jen co se za nimi zaklaply dveře ji zavřel do její ložnice se slovy, ať se ani nehne a zmizel. Sesunula se na postel a stiskla víčka k sobě. Ta dívka. Stále ji viděla. Překrásnou loutku napodobující život, který jí z očí stihl vyprchat dřív, než dopadla na zem.

Objala si trup. Ostatní události dnešního večera ve stínu té finální bledly. Najednou Amy bylo jedno, jak se k ní Viktor zachoval na zahradě. Chtěla jen obejmout, a aspoň na malou chvíli se cítit v bezpečí. Zachytila svůj odraz v zrcadle, který kromě ní zachycoval i postel za jejími zády. Zamrkala očima, když se její tvář rozmlžila. Pomalu přistoupila ke své podobizně. Povrch zrcadla se zatetelil a Amy k němu ještě více naklonila hlavu. Hleděla na svou tvář a při tom si nevšimla, jak se za jejím ramenem, těsně u zdi zhmotnil stín. Formoval se, až získal tvar a věnoval dívce jediný, smutný úsměv zpoza zlatých vlasů.

Zalapala po dechu a otočila se. Byla stále sama. Promnula si obličej. Co se to s ní jen děje? Pohled jí padl na toaletní stolek. To není možné. Dotkla se svých vlasů, které už dávno stihly uniknout před sevřením účesu, do kterého je Amy zkroutila na začátku večera. Před šperkem, který jí během toho všeho musel někde vypadnout. A přesto byl tady. Hřebínek s motivem motýla, jehož křídla zářila snad ještě jasněji, než si pamatovala. Tohle byla její vina. Od samého začátku. Pozvala ten přízrak do jejich životů, a když dostala nabídku, udělala to znovu. A to vše jen proto, aby naštvala Viktora. Co si myslela? Musí se toho zbavit. Všeho. Přiběhla k oknu a mrskla šperkem do vzduchu, jako by se snad nemohl k ní znovu vrátit. Přesto jí vzdálené cinknutí o dlažbu přineslo útěchu.



Viktor se vrátil jen o chvíli později.

"Musíme pryč." Prohlásila Amy jen, co si ho všimla.
"Uklidni se."
"Ne, ty to nechápeš. To on ji zabil. Vidíš?" A podala mu zmačkaný dopis, který předtím obdržela.
"Co to je?" Objala své tělo. Cítila, jak jí naskakuje husina.
"Přišlo mi to, když jsme byli na plese." Sledovala ho, jak stále dokola přejížděl pohledem po těch několika řádcích. Vykřikla, když list náhle roztrhl a padla na kolena v marné snaze jednotlivé útržky zachytit. "Co to děláš?"

"Na tohle teď nemám čas, Amy."
"Musíme odejít. Otočím se a vím, že je za mými zády. Pohlédnu do zrcadla a vím, že mě může vidět stejně tak dobře, jako já sebe. Už jednou zabil. Udělá to znovu."
"Nebuď paranoidní."

"Paranoidní?" I když se snažila uklidnit, cítila, jak jí hlas hystericky přeskakuje. Musela zaklonit hlavu, aby viděla Viktorovi do tváře. Jak šílená se mu asi musela zdát? "Do domu se mi stále dokola vkrádá člověk, který přede mnou zabil úplně nevinnou dívku. Jak se asi mám chovat?"

"Byla to nehoda. Všichni to viděli."
"Víc jak polovina z nich byla už dávno na mol. Viděli, co vidět chtěli." Zvedla se na nohy, dotkla se jeho ramen, načež ruce zase odtáhla, jako by se bála, že se o něj popálí. "Prosím. Přestěhujme se. Udělám všechno, co řekneš, jen prosím, odejděme odsud." Nadzvedl jí obličej tak, aby se mu musela dívat do očí, ve kterých se mu zalesklo.
"Něco pro tebe mám." A odběhl pryč. Když se vrátil, nesl před sebou, jako by to bylo něco cenného, botu.
"Co to má být?" zeptala se Amy.

"Co myslíš?" A opatrně jí botu předal. "Pozvali nás." zašeptal, jako by tomu ani sám nemohl uvěřit. Ještě jednou si jí pořádně prohlédla. Pohled na tak obyčejný předmět se během jedné vteřiny naprosto změnil. Načervenalá, lesklá kůže. Precizní stehy a žádná další do páru. Přejela prsty po vzorech vyrytých do kůže. Až při bližším zkoumání jí došlo, že se jedná o slova.

"Ale to…" Nemusela se dívat, aby věděla, že se usmál. A pro jednou se za tím neskrývalo nic jiného, než štěstí.
"Upřímně, počítal jsem, že to přijde. Ale teď, když to vidím…" Obkroužila dlaní linii boty, která nikdy nebyla určena pro skutečné nošení.

"Stříbrný vítr."Jako by její hlas patřil někomu jinému. Protože tohle nemohla být ona, že ne? Nikdy tomuto zvyku příliš nerozuměla. Pozvánky na botách. Každých pár let naprosto originální a rozdílná skupina pánských bot předána jen těm vyvoleným, kteří se měli zúčastnit soutěže.

Tohle byl jejich cíl. Jejich sen. Síla, která je poháněla vpřed. Tohle měl být konec jejich příběhu. Ale teď bylo všechno jinak, že ano?

"Co to znamená?" Uchopil její hlavu do svých dlaní.
"Že musíme být opatrnější víc než obvykle, a že až zvítězíme, už nikdo na nás nezapomene." Opřel své čelo o její a pohlédl jí do očí. "Tohle je jen začátek." Polkla, ale uhnout pohledem nedokázala.

"On si pro mě přijde." zašeptala, jako by se bála, že je v jejich prázdném bytě může někdo slyšet. Usmál se a v tom jediném pohybu bylo tolik něhy, až se Amy musela ptát, jestli před ní nestojí někdo cizí. Přitáhl si jí k sobě a ona, aniž by chtěla, se v jeho náručí skulila jako dítě. Pohladil ji po vlasech.
"Všechno bude v pořádku, dokud budeme spolu." A ač by ráda zavřela oči a zapomněla na veškeré strasti okolního světa, nemohla si pomoci, aby v jeho slovech neslyšela výhružku.


Tentokrát jen krátká, ale musím prozradit, že se blížíme ke chvíli, kdy bude Amyin obdivovatel odhalen :)

Liza, liščí víla

22. května 2016 v 11:03 | Lia |  Filmy a seriály
Po úmrtí staré Japonky, o kterou se Liza roky starala se oblouzněna milostnými romány rozhodne, konečně také nalézt svou lásku. To jí ale znepříjemňuje její imaginární přítel, který se jí zjevuje v podobě japonského popového zpěváka Tomiho Taniho, který se stará, aby každý, kdo o Lizu projeví jen sebemenší zájem vzápětí umřel. A jak zesnulí přibývají, Liza si začne myslet, že jediné vysvětlení je, že je liščí vílou z japonských legend, do kterých, když se někdo zamiloval, tak ihned zemřel.

"Bláznivá japanofilka má na svědomí za tři týdny tři mrtvoly."


Tenhle film se může zdát být na první pohled jako hrozná blbost, a možná i trochu je, ale zastihl mě v té správné náladě, takže se líbil :). Je to celé takové miloučké a kouzelné. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak možná k Amélii z Montmartru, i když ani to není úplně přesné. Najdete zde ale úplně všechno. Romantiku, fantasy, černou komedii a dokonce i v jedné chvíli detektivku, protože aby se o ní někdo nezajímal, když za ní zůtávají jedna mrtvola za druhou.

Možná jsem opravdu byla v takové jedné z těch zvláštních nálad, protože kdykoli Tomi Tani začal zpívat, tak jsem začala nevědomky trsat (na mou obranu, stejný účinek to mělo i na mého bratra :D).

https://67.media.tumblr.com/acca5ea41e15eb0a7ed0ccf0c0b6251b/tumblr_nl7ozkaVOb1tqyovwo1_500.gif

https://67.media.tumblr.com/4be305b6b369e561b264d7502ada132f/tumblr_nl7ozkaVOb1tqyovwo3_r1_500.gif

https://67.media.tumblr.com/6b2460c8ab8b8b7babfa2fc945173fd0/tumblr_nl1u7b64ba1un5llxo1_500.gif

Asi ve mně stále zůstal nějaký ten japanofilský střípek. A to nemluvě o té nádherné scéně, kde je Balsai Móni oblečená do kimona a svádí náhodného kolemjdoucího.

https://67.media.tumblr.com/b270075dfaa85323be53c18a8d1b81cc/tumblr_nk80sy9lmR1un5llxo1_250.gif

https://66.media.tumblr.com/c344982d4e9cbefba46fc0d8b6d33b03/tumblr_nk80sy9lmR1un5llxo2_250.gif

https://67.media.tumblr.com/e716ced31fe69afaf30fd476f0395525/tumblr_nk80sy9lmR1un5llxo3_250.gif

https://66.media.tumblr.com/03e5265d6658f0603151798e24b01175/tumblr_nk80sy9lmR1un5llxo4_250.gif

Takže pokud máte rádi kouzelnou atmosféru, vtipné smrti a Japonce v tyrkysových oblecích, tenhle film je přesně pro vás :D.

Pride and Prejudice and Zombies

21. května 2016 v 23:37 | Lia |  Filmy a seriály
Pýcha a předsudek trochu jinak. Místo klidu, tak typickým pro romány Jane Austenové totiž Anglii sužuje zombie apokalypsa, a v takové době se i sešněrovaná doba devatenáctého století musí přizpůsobit.

Pamatuju si, že když jsem viděla poprvé viděla knihu, podle které byl film natočen v obchodě, neuměla jsem si rozhodně takhle šílenou kombinaci představit. Knihu jsem nečetla, ale film byl super. Troufala bych si dokonce říct, že si to člověk užije snad i víc, pokud klasickou Pýchu a předsudek zná už z dřívějška.

https://66.media.tumblr.com/c3b550899e5a3ecc5be2e7a2ba7541bb/tumblr_o2ex0twCST1u57owqo1_500.gif

Původně jsem na tenhle film chtěla jít do kina kvůli Mattu Smithovi a zpomaleným scénám při soukání se do korzetů (protože kdo by nešel :D). Nakonec bohužel u nás film ani nebyl uveden, což je vážně škoda. Chtěla bych vidět tu bitku Elizabeth a pana Darcyho na velkém plátně :D.

https://66.media.tumblr.com/a315e16389e8828dff92f278f620da1c/tumblr_o2cc50d7ku1rs4qf5o1_500.gif

Na někoho je to možná až moc velká blbost, ale jak se mi to každým dnem víc a víc rozkládá v hlavě, tak se jen utvrzuju v tom, že si to musím vidět znovu.

Klasickou Pýchu a předsudek mám, řekla bych, celkem projetou. Film si pouštím vždycky, když jsem nemocná už odmala a knížku jsem četla už třikrát, z toho jednou anglicky (a překvapivě tenhle fandom nepatří k mým posedlostem, jako jiné, spíš mi vždy dokáže naladit hekzou náladu :D), takže si ty jejich načesaný rozhovory celkem dobře pamatuju. A tak nějak jsem myslela, že v týhle zombie verzi jich nebude tolik. Inu, jsou tam, jen po nich většinou dostanete záchvat smíchu, jelikož při tom přijde nějakej zombík o hlavu :D.

Znáte třeba tu scénu, kdy jde Elizabeth navštívit (pěšky) svou nemocnou sestru do Netherfieldu, a Darcy má tu svojí repliku o jiskře v jejích očích? Tak tady jí samozřejmě taky řekne. Hned poté, co Elizabeth spolu se svými sestrami zmasakruje polovinu (zombie) hostů na bále v Netherfieldu. Láska na první pohled :D. A to nemluvím o jejich sexy fightu poté, co jí tak nešťastně požádá o ruku a setká se s odporem :DDD.

Nakonec je to stále Pýcha a předsudek. Elizabeth s Darcym se nesnáší (no, on na ní má spíš tichý crush), ale na konci si skočí do náruče (a to, aniž by Elizabeth viděla Pemberley), Jane je stále blonďaté, éterické stvoření (které když na to přijde, láme vazy jeden za druhým a zachraňuje svého budoucího manžela), Wickham je ještě větší svině než obvykle a paní Bennetová je největší shipper na světě :D.


Nakonec se musím ještě zmínit o jedné naprosto úžasné scéně (bylo jich tam dost, ale tahle mě prostě dostala :D), a to té, kdy na konci v Rosings sedí Catherine de Bourgh, kterou tady hraje Lena Headey, na vyvýšeném místě, a okolo ní sedí Bennetovic sestry a čistí si zbraně. Neptejte se mě, co mě na tom tolik uchvátilo. To se asi prostě musí vidět :D.

this shows how she is angered by the decisions that elizabeth and darcy make because they go against her plans for the marriage between darcy and her daughter.

Prostě, když jí znáte takhle...


Lady Catherine de Bourgh - Judi Dench in Pride & Prejudice (2005).:

...nebo takhle...

https://67.media.tumblr.com/ce2ef71a3dbff31869812521f565c44d/tumblr_o351upNMzl1v8metgo1_400.gif

...a ona je to Lena Headey s páskou přes oko xDDD


Teď bych chtěla říct, ať se na to všichni honem rychle podíváte, protože se nemám nikomu svěřit, jak je to úžasný, a když někomu ukážu trailer, tak si poklepe na čelo, co to proboha je? Ale jestli jsem vás doteď nepřesvědčila, tak tu Elizabeth a Darcy mají konečně po 200 letech líbačku. A že jim to trvalo :D.

.............Stejně byl nejlepší pan Collins. Ten se objeví na scéně a strhne pohledy všech :D. Koho zajímá nějaká Elizabeth a Darcy? Ty jeho ksichty bych si mohla pouštět furt :DDD.

https://67.media.tumblr.com/4d726fec5a7abf1340c082a21f67762b/tumblr_o73fapvx8B1v96d53o1_500.gif

https://66.media.tumblr.com/86eb4677798ebe4f8b57f14e108728ff/tumblr_o73fapvx8B1v96d53o3_500.gif

https://66.media.tumblr.com/7a1bd0cf40e41e4c79e26e87f305d928/tumblr_o2e9ldiV5i1saqi8wo2_400.gif

"Oh, fuddle!" xDDD

https://66.media.tumblr.com/1aeb99c71c6dc4e800e3cf74ad70dda5/tumblr_o3hf81Lz2l1v8metgo8_400.gif

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 16. Efekt motýlích křídel

8. května 2016 v 13:23 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Je mi líto, ale musím s Amy nutně mluvit." Gerard ji jen velmi nerad předal do rukou jejího druha. Ten ji popadl za předloktí a skrze sál se vydal k východu, a čím více se od jejich přítele vzdaloval, tím více zrychloval. Prošli okolo schodiště, kroutícího se kamsi vzhůru a konečně vyšli ven skrze francouzské dveře na zahradu. Vítr jim vehnal vločky do očí. Neobtěžoval se jí půjčit své sako. I na tomto místě, spoře ozářeném světly, si hosté dokázali najít prostory ve stínech, kde alespoň na malou chvíli mohli být sami. Podařilo se jim dostat z obklíčení skupinky lidí, v jejichž středu stál polykač ohně.

Měla co dělat, aby nezakopla, když ji bez jakýchkoliv ohledů za sebou táhnul, zatímco očima pročesával okolí ve snaze nalézt úsek, kde by si mohli promluvit. Zapotácela se, když ji konečně pustil a promnula si bolavé zápěstí. Ucouvla, když mu pohlédla do tváře. Už málem zapomněla, jak dokázal být děsivý. Doufala, že alespoň zde, na místě plném lidí bude v bezpečí. Co ji to napadlo? Byla nejspíš poslední osobou na večírku, která svou mysl ještě nestihla utopit na dně skleničky. I kdyby křičela, pochybovala, že by tomu někdo věnoval pozornost.

"Co to je?" procedil skrze zuby a Amy stálo veškeré sebezapření, aby pod jeho plamenným pohledem nesklonila hlavu.
"Co myslíš?"
"Dal jsem ti šaty."

"Viktore, vždyť o nic nejde." A snažila se to říct co nejklidněji, i když cítila, jak se jí třese hlas. V ústech se jí rozlila pachuť krve, když se kousnula do rtu, aby potlačila zalapání po dechu, když se k ní náhle prudce přiblížil. Její tělo, i přes protesty mysli se celé rozklepalo. Neměla tušení, jestli za to může Viktor, nebo všudypřítomný chlad, který se jí v podobě malých jehliček pomalu zabořoval do kůže.

"Ty víš, že ano." zašeptal, jako by se snažil dostat své emoce pod kontrolu. Oči se mu ale vzápětí rozhořely novým ohněm. "Sundej si to, když s tebou mluvím!" A aniž by čekal, jí masku strhl z očí a odhodil na zem. "Jak si mě mohla takhle ponížit? Vždyť víš, co všechno je v sázce." Obrátila se zpět k němu poté, co jí hlava prudce sjela ke straně.

"Nedělej, jako by tu šlo o to, co si myslí lidi. Ale nemusíš se bát. Zdá se, že pokud nechci, aby Canner postupně celý shořel, budu muset s tebou vydržet." Netušila, kde se to v ní vzalo, ale stalo se, že tentokrát její hlas ani na okamžik nezaváhal. Šokován jejími slovy od ní odstoupil.

"O čem to mluvíš?" Jeho nejistota jí jen dodala odvahu.
"Dorazil jsi právě včas. Vynořil ses z kouře jako pravý hrdina. Přesně ve správný čas." Vyděšena sama sebou náhle zmlkla. Jako by ten zvuk vycházející z jejího hrdla ani nebyla ona. Nikdy dřív jí tato možnost ani nenapadla. Vždy si myslela, že její tajný obdivovatel a žhář jsou jeden člověk. Viktor ale věděl o těch vzkazech. Byl by ale něčeho takového vůbec schopen? Určitě, znělo jí v hlavě. Udělal by cokoliv, aby ji dostal přesně do téhle pozice.


Málem zapomněla, že se tu stále může potulovat poměrně dost hostů, dychtivých po tom, aby mohli jejich hádku prodat do nejbližšího bulvárního plátku.

"Tady je naše mladá dvojice. Neshody ohledně svatby?" Vidět ji takto samotnou, a ne s davem okolo, jak bylo u ní obvyklé, byl vskutku nevšední pohled. Eleanor Gardnerová. Její kostým byl mnohem jednodušší a méně agresivní, než šaty většiny lidí. Vypadala jako světle fialové zjevení, s těmi fialkami, které sehnala bůhví kde v této roční době, připevněnými na klopě saka a klobouku, zpod kterého jí povlávaly křehké, bílé vlasy. Nic výraznějšího nepotřebovala.

"Lady Gardnerová. Zrovna vás jsme chtěli najít." A při těchto slovech se narovnal jako pravítko a odstoupil od Amy.
"Už jsme se přece viděli. A umím si představit, pod jakým tlakem musíte být. To ale neznamená, že byste neměl brát ohledy na vaší snoubenku. Jen se na ní podívejte. Vždyť mrzne." Chvíli mu trvalo, než se přinutil k činu. Zbrkle si sundal sako, aby ho přehodil Amy přes ramena.

"A teď nás prosím omluvte, Viktore. Ráda bych s Amy probrala jisté záležitosti ohledně vašeho velkého dne." Jen velmi nerad se od nich vzdálil. Eleanor se zavěsila do mladé cukrářky a pomalu se ruku v ruce odebrala i s ní pryč.


Jestli si všimla jejího zničeného účesu, nebo zaslechla hádku mezi ní a Viktorem, nedala to nijak najevo.
"Takže," promluvila Amy po chvíli ticha. "O čem jste se mnou chtěla mluvit?" Starostka se zastavila a pozorně si dívku prohlédla.
"Nejsi jí moc podobná."
"Komu?"

"Adrianě, samozřejmě." Prstem jí nadzvedla bradu a otočila její tváří ze strany na stranu. Amy se ani nepohnula. Takhle blízko mohla cítit levandulový parfém, vycházející z její kůže. "Vlastně vůbec. Chybí ti to éterické vzezření, díky kterému padali muži na kolena. Ale na rozdíl od ní jsi alespoň chytrá." Ucouvla z Eleanořina dosahu. Ta se usmála a stáhla svou paži, která ještě chvíli setrvala ve volném prostoru. "Viktor je dobrá partie. Umí si získat lidi a vždy dostane to, co chce." Přistoupila k Amy a upravila jí vlasy způsobem, který se zdál tak něžný. "Líbíš se mi. Jsem tu už tak dlouho. Každý den vidím, jak si lidé na své tváře nasazují masky. Stále dokola a dokola. Příliš věcí mě už nepřekvapí." Dotkla se Amyina ramena. "A koneckonců, nechtěných věcí se dá vždycky zbavit." A věnovala jí usměv, jako by spolu sdílely tajemství. Nenavrhla právě, aby zabila Viktora?

"Já…"
"Vy jste Amy Webová?" ozvalo se za jejími zády. Otočila se. Ať už to byl kdokoliv, nepoznávala ho.
"Ano."
"Mám vám předat tohle." A vložil jí do rukou bílou růži společně s obálkou.
"Od koho to je?"
"To bohužel nevím, ale měl jsem vám to doručit. Hezký večer."

"Hezký večer." zamumlala Amy a chtěla se otočit zpět k Eleanor, ale ta už byla pryč. Co znamenaly ty její řeči? Pohlédla na květinu ve své ruce. Vážně, odkud je v zimě všichni berou? Rozlomila pečeť na dopise a rozložila ho. Zalapala po dechu. Nevěnovala pozornost růži, která jí mezitím vyklouzla z prstů a dopadla na zem.

"I jedno mávnutí motýlích křídel může způsobit hurikán."
Dnes jsi byla nádherná. Nemůžu se dočkat našeho setkání.
Venku na tebe čeká překvapení.

Veškeré zvuky, každičký tón, hlas skrývající se ve stínech. Svist houslí, táhlý soprán zpěvačky i křik tanečníků. To vše v jedinou chvíli zaplnilo její mysl. Tlačilo na stěny její hlavy a snažilo se dostat ven. Sotva slyšela svůj dech.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.

Podkasala si sukni a rozeběhla se napříč zahradou dovnitř budovy. V uších jí zněly útržky jekotu hostů, jako by jela nadzemkou s otevřeným okénkem.


Prodělala šok, když zvenku vběhla přímo do vydýchaného prostoru tanečního sálu. Musí ven. Kdosi ji chytil za pas a stáhl k sobě. Svět okolo ní se roztočil, až Amy dostala pocit, že se celé okolí najednou skládá z nekonečné změti barev, hlasité hudby, vůně alkoholu a šklebů za maskami.
Vysmekla se z jejich sevření a začala si razit cestu skrze dav. Vlasy se jí mezitím stihly svést na záda. Rozrazila vchodové dveře a vyběhla na ulici.

Nevěnovala pozornost zděšeným pohledům kolemjdoucích. Oči jí putovaly po okolí, jako by věděla, že v následujících minutách spatří něco děsivého, a nemůže s tím nic udělat.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.

Náhle ji někdo popadl za paži a trhl. Viktor. Za normálních okolností by se pokusila jeho stisku bránit, ale v uších jí stále hučela krev, a tak dokázala jen s rozevřenými víčky hledět do jeho obličeje, aniž by pochytila byť jen zlomek z toho co řekl.

"Nemysli si, že jsme skončili. O čem jste s Eleanor mluvily?"
"Viktore? Viktore!" zaznělo náhle oblohy. Zvedli hlavu. Jako by se scenerie před Amy konečně vyjasnila. Vysoko nad nimi, na jednom z balkonů, kde bylo horko těžko namačkaných několik hostů, stála ta ženská, která si myslela, že kvůli ní Viktor opustí Amy. V blyštivých, zelených šatech ve stylu dvacátých let a s křídly vypadala jako absintová víla. Tmavé vlasy jí povlávaly okolo tváře plné nadšení.

Naklonila se přes zábradlí, co by mohl kdekdo vzhledem k přecpanosti tak malého prostoru, postaveného vysoko nad zemí, považovat za nebezpečné.

"Viktore! Tolik se mi stýskalo. Nemohla jsem tě sehnat." Většina hostů měla až příliš práce se sebou, takže svědky představení byla jen hrstka lidí, trousících se před vchodem doufajíc, že se jim poštěstí proklouznout dovnitř. Jako by si dívka až teď všimla Amy. "Co ta tady dělá? Proč ses mi neozval? Říkal jsi, že se jí dokážeš zbavit. Že není důležitá."

"Pojď." sykl Viktor a cukl s Amyinou rukou.
"Viktore? Kam to jdeš? Že to není pravda. Slyšela jsem o zasnoubení. Že to není pravda." třásl se jí hlas, pomalu zanikající v rychle rostoucím šumu. Dav okolo nich se brzy stáhl jako pevně utažený korzet.

"Viktore!" Dívčin výkřik téměř pohltil okolní ruch. Rána, a pak ticho. Jedno z těch, jejichž průběh jako by byl vytržen z obvyklého proudu času. Jen moment, následovaný nárazem do reality.

"Skočila?"
"Někdo ji strčil." Prázdno naplnila hysterie. Zdálo se to skoro jako sen. Jako by se svět na malou chvíli rozdělil, a zatímco Amy setrvala v jedné časové rovině, kde se vše zdálo tak pomalé a vláčné, lidé okolo se rozprchli jako figurky, hrající svůj part ve finálním aktu velkého dramatu. A vepředu ležela ona. Vypadala jako panenka, kterou sotva před chvílí někdo odhodil, když už ho přestala bavit, s těma rukama a nohama, rozhozenýma do všech směrů a očima, marně pátrajícími v davu po objektu svých zájmů.

Až v tuto chvíli mohla Amy vidět třpytky po celé její tváři i vlasech, které jako drobné hvězdy stihly dopadnout i na rubíny u dívčiny hlavy, zářící na sněhovém závoji.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.

Ta věc ohledně otevřeného konce

7. května 2016 v 19:27 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Dřív nebo později vždy přijde v psaní chvíle, kdy musíte svůj příběh utnout. Ten sice ve svém vlastním světě poběží dál, ale pro pokoj váš i čtenáře je nutná nějaká ta hmotná hranice. Zakončení povídky, nebo jakéholi díla patří prý mezi nejtěžší části psaní. Přece jen, i kdyby byl čtenář z příběhu nadšený, celý dojem se dá na konci poměrně dobře zkazit. Je tu hned několik možností takového konce. Může to být klasický happy end, který je tak nějak uklidňující, po těch všech hrůzách, kterými si museli hrdinové projít, smutný konec, který je o něco těžší, protože dokáže člověka takový to vývoj událostí poměrně naštvat. Na druhou stranu, v jistých situacích to jinak ukončit nejde, a pokud je napsán opravdu dobře, určitě zanechá větší stopu. A když pominu cliffhangery dlouhých a nekonečných sériích, je tu ještě jeden takový zvláštní, a u čtenářů ne zrovna oblíbený způsob, jak knihu, popřípadě povídku ukončit, a to konec otevřený.

Nevím jak vy, ale já ho miluju. Samozřejmě jen v případě, kdy ho sama napíšu. Když člověk už věnuje svůj čas knize a kouše si nehty nad těma všema hrůzama, co hlavní postavu postihnou, tak v závěru očekává co nejvíce vysvětlení. Ale uznejte nebo ne, otevřené závěry mají něco do sebe. Nutí člověka k někdy až bolestnému zamyšlení a má v sobě zkrátka kouzlo (navíc si při jejich psaní autor připadá děsně tajemně :D). Ale chápu, že to dokáže lidi pořádně naštvat. Obzvlášť, když kniha nemá pokračování.

https://media.giphy.com/media/10OPThSrTHdbnq/giphy.gif

A co vy? Jaký máte vztah k otevřeným koncům?

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 15. Barvy šílenství

7. května 2016 v 18:30 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Amy, pohni! Odcházíme." Už za chvíli se měla před celým Cannerem promenádovat po boku Viktora, jako jeho snoubenka. Místo toho ale mohla jen hledět na ty šaty, které měly tu iluzi, ten zlý sen, proměnit ve skutečnost.

A pak tu byla ta druhá věc. Objevila se až dnes. Amy se ani na okamžik nehnula z bytu, a i tak, když jednou vyšla do pokoje, byla tam. Ležela na její posteli s takovou samozřejmostí, jako by tam patřila odjakživa. Krabice, převázaná černou, saténovou stužkou. Žádný vzkaz. Přesto ani na vteřinu nezapochybovala o dárci. Při myšlence, že tu někdo byl, jen pár kroků od ní, se celá roztřásla. Měla se jí zbavit. Měla si vyslechnout Viktorovo prohlášení, že je jen paranoidní. Že ho ve své vyčerpanosti sem dost možná dal on sám, a jen na to zapomněl. Měla se vyděsit a vyhodit tu krabici z okna. Prostě ji dostat pryč. Stačilo ji ale jen uchopit do dlaní, a do mysli, kde po tak dlouhou dobu přebýval jen strach, se vloudilo i něco docela jiného. Zvědavost.

Prsty se jí třásly vzrušením, když dárek otevřela. Zalapala po dechu. Mělo ji to napadnout. Odhrnula hedvábný papír, velmi pomalu rozvinula látku a s okouzlením sledovala, jak zachytává zbytky světla, které uvízly v Amyině pokoji. Jednoduchý, černý, vykrojený živůtek bez ramen s lehkou, oranžovou sukní připomínající motýlí křídla. Jedno z nich napnula před svou tvář, aby se skrze něj mohla podívat. Až tehdy mohla vidět zlaté nitky vpletené do membrány.
Na dně balíčku na ni čekala z černých spirál složená maska a hřebínek do vlasů se stejným motivem, kterým byla tvořena i sukně. Jako v zajetí nějakého kouzla přejela prsty po sklíčkách barvy medu, které vyplňovaly křídla. Na malý okamžik naprosto zapomněla na fakt, že by původní majitel mohl tentokrát způsobit mnohem větší škodu, než pár ohořelých trámů.

"Amy?" Při zvuku svého jméno jí šperk vyklouzl z ruky a neslyšně dopadl na postel.
"Jdi napřed. Budu hned za tebou."
"Jsi si jistá?" Chvíle, kdy v jeho hlase zaslechla takové prohřešky oproti jeho obvyklému chování, jako byla nejistota, starost, nebo dokonce i strach, patřily k okamžikům, které Amy připomínaly, že i Viktor je jen člověk, stejně, jako ona.

Strnula, neboť věděla, jak nedůvěryhodně musí její slova znít, když ještě před pár dny byla vyklepaná jen z představy, že by měla opustit dům. Jak by se jí asi mohlo, podle něj, hodit zůstat doma, a Viktora nechat, ať se s posměchem Cannerem vypořádá sám?

"Neboj se. Neztrapnila bych tě." Stálo ji to veškeré úsilí, aby se na konci věty neušklíbla. Něco jí říkalo, že by to Viktor mohl i přes zavřené dveře poznat.
"Dobrá tedy. Setkáme se až tam. Nerad bych čelil pohledu Eleanor Gardnerové bez tebe." Říkala si, jestli si při těchto slovech popotáhl manžety, jako pokaždé, když ze vší té nervozity nevěděl, co s rukama. Oddychla si, když konečně zaslechla klapnutí vchodových dveří.

Tohle byl špatný nápad. Ale čím déle hleděla na Viktorem vybrané šaty, tím více pociťovala nutkání projevit, alespoň na chvíli, vzdor. Ukázat mu, že ještě stále část její osoby, byť nepatrná, nepodléhá jeho vůli. Ve chvíli, kdy se dotkla jemné látky, která s provokací protékající mezi jejími prsty, věděla, že je ztracená. Koneckonců, byly to jen šaty, ne?



I kdyby snad neznala cestu, nebyla šance, aby ji nakonec nenašla. Canner, po většinu času tak pochmurný, se na jedinou noc celý rozzářil. Místa, jejichž stíny obvykle protrhávalo jen pár starých lamp, byla teď osvícena lampiony, které postupně, jak projížděli ulicemi, přecházely z jednoho odstínu na druhý, až se změnily úplně.

Opřela si tvář o okno povozu a s uchvácením sledovala, jak okolní svět pozvolna přechází z modré na fialovou a z té zas v rudou. Ochromila ji panika, když se náhle zastavili, a skrze otevřené dveře ji ovanul chlad. Přitáhla si kabát k tělu, a přijala dlaň řidiče, aby mohla vystoupit. Málem mu zapomněla zaplatit, když poprvé spatřila sídlo Gardnerových v celé své kráse. Do té doby to byla jen ta vzdálená budova, tyčící se nad městem. Nedůležitá pro její malý svět.

Zvyklá na každodenní šedivý obraz města byl pro ni nezvyk vidět tolik barev na jediném místě. Při vzpomínce na strojenou, a nad okolí povýšenou Eleanor Gardnerovou ji napadlo, jak se asi tahle žena musí v těch prázdných chodbách cítit, jen se svým nemohoucím manželem, o jehož onemocnění si leckdo myslel, že ho způsobila právě ona, musí cítit osaměle.


Následovala zbytek hostů, kteří se s chtivými výrazy sunuli směrem k místům, kam se obyčejně neměli šanci dostat. Cestou lemovanou ohni se za čas vzdálili od sídla, až došli k menší, ale o nic méně impozantnější Magnolia Hall. Ráda by ji viděla na jaře, v objetí růžových a fialových květů v místech, kde byla nyní zavěšena jen světla. Neměla šanci se zastavit, aby si stavbu pořádně prohlédla. Její pozornost stihly upoutat jen bělostné sloupy, díky kterým Magnolia Hall vypadala jako starověký chrám, a kupolovitá, skleněná střecha, skrze jejíž plochu díky reji, odehrávajícím se uvnitř, prosvítala záře. Nebylo pochyb, že pro jednou, v končinách tak temných, jako byly místní ostrovy, nikdo nebude muset slepě pátrat v mlze po místě, kde se bájný Canner nachází.


Dovnitř byla dotlačena ostatními hosty. U dveří sice stáli vyhazovači, ale pochybovala, že vůbec věnují pozornost příchozím.

Jako by se ocitla uvnitř hrací skříňky. Desítky tanečníků v kostýmech, oproti kterým se ten její zdál jako nudný šat vdovy, plujících po parketu snad v předem určených drahách. Očekávala, že se musí snad každou chvílí srazit, ale jako by navzájem dokázali předpovídat kroky těch druhých. Hudba, znějící zpod rukou hudebníků stojících na balkonech vysoko nad jejich hlavami, kteří všichni do jednoho měli šátkem převázané oči, prostupovala sálem, a s podmanivou vlezlostí jí jako tančící had objala krk, až se jí zatočila hlava. Jistě by omdlela, nebýt majestátního zvuku varhanů, jejichž tóny jí vždy v tu pravou chvíli dokázaly znovu rozproudit krev v těle.

Někdo odnesl její kabát, ale chlad na holých ramenou pocítila jen na okamžik, než ji znovu obklopil těžký vzduch. Víření šatů v barvách šílenství. Postupně gradující hudba. Křik a stahující se osobní prostor. Měla jen štěstí, že zrovna stála u zdi, o kterou se mohla opřít. Setkala se pohledem s jednou ze soch. Jen v pruhu látky zahalená žena, navždy spojená s plochou v jejích zádech a s tváří staženou v němém výkřiku. Na vteřinu si pomyslela, jestli to není jen další kostým, ale ta strnulost byla až příliš dokonalá. Tak čistá, oproti zlatému filigránu na rudém sametu po stěnách, střídající se s leskem safírů a smaragdů.

Jak tady jen Viktora najde? A chce to vůbec? Pohlédla dolů na svůj kostým a látku tak prchavou, že se musela každou chvíli přesvědčovat, jestli se jí okolo nohou nevznáší jen mlha. Co jí to napadlo? Nemůže ji takhle vidět.


"Amy, tady jsi. Všude jsme tě hledali." Pozdě. Sotva se stihla otočit, když byla uvězněna v Rosině objetí. "Už jsem se o tebe bála. Omlouvám se, že jsem tě nenavštívila, ale Viktor k tobě nechtěl nikoho pustit." Konečně se od ní odtáhla. Musela obdivovat toho, kdo Rosin kostým Královny noci ušil. Sukně z temně modrého hedvábí se i při tom sebemenším pohybu zatřpytila, jako by byla poseta skutečnými hvězdami. Přesto se zdálo, jako by se žena za nabílenou tváří ztrácela.
"Kde je hostitelka?" zeptala se Amy, zatímco se snažila vyhnout Viktorovu rozezlenému pohledu. Rosa odkudsi vytáhla vějíř, ladící s jejími šaty, a začala se jí ovívat.

"No ovšem. Jistě vám bude chtít pogratulovat jako všichni. S plánováním ti samozřejmě pomůžu. Ještě by tě někdo ošidil." Amy ztuhla, když se k ní Viktor náhle přiblížil, aby ji objal okolo pasu.
"Na to bude jistě ještě spousta času. Omluvíte nás? Měli bychom se ohlásit u lady Gardnerové." Stiskla rty, když své prsty, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml, zatnul do její kůže.

"Jak ji znám, jistě má s tímhle blázincem spoustu práce, a Amy sotva dorazila." Promluvil náhle Gerard.
"Nerad bych byl nezdvořilý…"
"Jistě to pochopí. Koneckonců vás mohu vždy omluvit. Já a Eleanor jsme dlouholetými přáteli." Na tohle mu neměl Viktor čím oponovat. Jako by se Gerardova rudá vesta při této menší roztržce ještě více rozzářila. Věnovala mu vděčný úsměv. Prozatím ji Viktorovu hněvu ušetřil.


"Co trochu tance? Viktore, mohu si půjčit tvou partnerku?" Ještě stále zkoprnělý Amy pustil. Vložila svou dlaň do té Gerardovy, skryté v černé rukavici. Odvedl ji do středu sálu mezi ostatní páry. Hudba se mezitím v rámci mezí stihla uklidnit, takže se nemusela bát, že by nezvládala kroky. Zachytila nad jejich hlavami pohyb. To když se provazolezci zhoupli ve vzduchu, aby se navzájem chytili.

"Omlouvám se za svou ženu. Ve skutečnosti nevěděla, jak přesně reagovat, když se poprvé dozvěděla o vašem zasnoubení…"
"Nic se neděje." Chvíli se mezi nimi vznášelo nepříjemné ticho, zatímco pluli po parketu. Amy si byla jistá, že je Viktor po celou dobu pozoruje.

"Přišla s vámi Vivian?" Při vyslovení jména své přítelkyně ji zradil hlas. Vzhledem k tomu, že do této chvíle byl jejím jediným spojením s vnějším světem jen její společník, měla o její současné situaci jen velmi málo zpráv.

Zavrtěl hlavou, a i když ji Amy toužila obejmout a skrýt tvář v jejích ebenových vlasech, nějaká malá část její osoby, sídlící až na samotném okraji její mysli, si oddychla. Jak by se jí jen mohla po tom, co se stalo podívat do očí? Jak mohla stát vedle ní, když poté, co její vinou vyhořel Vivianin dům, vběhla do náruče a dokonce se zasnoubila s tím, před kterým k ní původně utekla.

"Má toho teď hodně s vyřizováním pojištění. Nejspíš se bude muset nějakou chvíli obejít bez společenských akcí." Povzdychl si. "Ubohá Entredaaé. Snad se to nedonese k Robertovi."
"Robertovi?"
"Vivianin otec. Miloval ten dům."
"Co se s ním stalo?" Zdálo se, že přemýšlí nad tím, jak zformulovat slova. Nakonec zvolil ten nejjednodušší způsob.
"Zešílel." Řekl to způsobem, jako by oznamoval dobu podávání čaje. "Někteří říkají, že on jediný viděl, co se tehdy Forsmanovým stalo." Na okamžik se jeho tvář přiblížila až k té její, a hlas mu přešel v šepot.

"A ví?" zeptala se. Ušklíbl se.
"Kdoví? Měšťani nic nemilují tolik jako pořádné drama a tajemství. A tohle se tu táhne už pěknou řádku let. Nejspíš je někde v odlehlejší části města podřízli, okradli a hodili do moře. To se tu stává každou chvíli. Navíc tu byla spousta lidí, která měla důvod je díky jejich slávě nenávidět. Tak či tak, jsou pryč." Hrklo v ní. Myslela na to už dřív, ale ještě nikdo jí více nenaznačil, že ona i Viktor mohou velmi brzy skončit na místě jejich předchůdců.

"Říkáte to tak lehce. Přece jste je znal. Byli vaši přátelé?"
"Vztah k Forsmanovým bych mohl jen těžko přirovnat k přátelství. Byli zkrátka jen dva nadaní cukráři, skrývající se v Robertově sklepě. Zákon byl tehdy, co se týká nelegálně přivezených Ostrovanů, přísnější než dnes." A pohlédl na ni, jako by jí chtěl potvrdit známou, ale nikým nevyřčenou pravdu. Že ona ani Viktor tu nemají co dělat, a pokud by jim někdo chtěl opravdu hodně uškodit, nepotřeboval by k tomu ani zbraň.

"Daniel by tvrdohlavý člověk. Velmi rychle si dokázal získat přízeň lidí, a ani já nebo Robert jsme mu nedokázali nic rozmluvit. Vlastně se v lecčems podobal našemu Viktorovi. Daniel ale na rozdíl od něj byl hnán jinou silou. Byl posedlý tím ochránit svou sestru. Chudák holka. Musela to s ním mít těžký."


Cukla sebou, když jeho stisk náhle zesílil, jako by jím chtěl dát důraz na svá další slova. "Nutí vás do toho, že ano? Vím, že umí být velmi přesvědčivý a že si myslíte, že bez něj nemáte v Canneru šanci, ale je to on, kdo potřebuje vás." Zamrkala očima a několikrát se nadechla, než byla schopna promluvit. Nikdy ho v podobném stavu neviděl. Nakonec, měla jen velmi málo možností být s ním o samotě. Zdálo se, že mu na ní opravdu záleží.

"Ujišťuji vás, že mě Viktor k ničemu nenutí." A právě ve chvíli, když se už chtěla ohlédnout, aby vyhledala jeho tvář v davu, objevil se přímo před nimi.



Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho přidat novou kapitolu, ale jak to už tak bývá, v dubnu se toho sešlo strašně moc, takže nebylo zrovna příliš místa na nějaké projevy kreativity :D. Bohužel to vyšlo tak, že jsem i tuhle kapitolu musela kvůli délce nakonec rozdělit, takže druhou část očekávejte snad brzy. I když si na popisy moc nepotrpím (a neumím je moc psát :D), tak mě hrozně bavilo vymýšlení všech těch kostýmů a vzhledu maškarního bálu.

Jediný čeho se bojím, je, abyste po dočtení druhé části nepřišli předčasně na to, kdo jde po Amy. Jsem ráda za vás všechny, kdo tuhle povídku čtete i s těma hroznýma prodlevami mezi jednotlivými částmi. Moc děkuju :)