Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 15. Barvy šílenství

7. května 2016 v 18:30 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Amy, pohni! Odcházíme." Už za chvíli se měla před celým Cannerem promenádovat po boku Viktora, jako jeho snoubenka. Místo toho ale mohla jen hledět na ty šaty, které měly tu iluzi, ten zlý sen, proměnit ve skutečnost.

A pak tu byla ta druhá věc. Objevila se až dnes. Amy se ani na okamžik nehnula z bytu, a i tak, když jednou vyšla do pokoje, byla tam. Ležela na její posteli s takovou samozřejmostí, jako by tam patřila odjakživa. Krabice, převázaná černou, saténovou stužkou. Žádný vzkaz. Přesto ani na vteřinu nezapochybovala o dárci. Při myšlence, že tu někdo byl, jen pár kroků od ní, se celá roztřásla. Měla se jí zbavit. Měla si vyslechnout Viktorovo prohlášení, že je jen paranoidní. Že ho ve své vyčerpanosti sem dost možná dal on sám, a jen na to zapomněl. Měla se vyděsit a vyhodit tu krabici z okna. Prostě ji dostat pryč. Stačilo ji ale jen uchopit do dlaní, a do mysli, kde po tak dlouhou dobu přebýval jen strach, se vloudilo i něco docela jiného. Zvědavost.

Prsty se jí třásly vzrušením, když dárek otevřela. Zalapala po dechu. Mělo ji to napadnout. Odhrnula hedvábný papír, velmi pomalu rozvinula látku a s okouzlením sledovala, jak zachytává zbytky světla, které uvízly v Amyině pokoji. Jednoduchý, černý, vykrojený živůtek bez ramen s lehkou, oranžovou sukní připomínající motýlí křídla. Jedno z nich napnula před svou tvář, aby se skrze něj mohla podívat. Až tehdy mohla vidět zlaté nitky vpletené do membrány.
Na dně balíčku na ni čekala z černých spirál složená maska a hřebínek do vlasů se stejným motivem, kterým byla tvořena i sukně. Jako v zajetí nějakého kouzla přejela prsty po sklíčkách barvy medu, které vyplňovaly křídla. Na malý okamžik naprosto zapomněla na fakt, že by původní majitel mohl tentokrát způsobit mnohem větší škodu, než pár ohořelých trámů.

"Amy?" Při zvuku svého jméno jí šperk vyklouzl z ruky a neslyšně dopadl na postel.
"Jdi napřed. Budu hned za tebou."
"Jsi si jistá?" Chvíle, kdy v jeho hlase zaslechla takové prohřešky oproti jeho obvyklému chování, jako byla nejistota, starost, nebo dokonce i strach, patřily k okamžikům, které Amy připomínaly, že i Viktor je jen člověk, stejně, jako ona.

Strnula, neboť věděla, jak nedůvěryhodně musí její slova znít, když ještě před pár dny byla vyklepaná jen z představy, že by měla opustit dům. Jak by se jí asi mohlo, podle něj, hodit zůstat doma, a Viktora nechat, ať se s posměchem Cannerem vypořádá sám?

"Neboj se. Neztrapnila bych tě." Stálo ji to veškeré úsilí, aby se na konci věty neušklíbla. Něco jí říkalo, že by to Viktor mohl i přes zavřené dveře poznat.
"Dobrá tedy. Setkáme se až tam. Nerad bych čelil pohledu Eleanor Gardnerové bez tebe." Říkala si, jestli si při těchto slovech popotáhl manžety, jako pokaždé, když ze vší té nervozity nevěděl, co s rukama. Oddychla si, když konečně zaslechla klapnutí vchodových dveří.

Tohle byl špatný nápad. Ale čím déle hleděla na Viktorem vybrané šaty, tím více pociťovala nutkání projevit, alespoň na chvíli, vzdor. Ukázat mu, že ještě stále část její osoby, byť nepatrná, nepodléhá jeho vůli. Ve chvíli, kdy se dotkla jemné látky, která s provokací protékající mezi jejími prsty, věděla, že je ztracená. Koneckonců, byly to jen šaty, ne?



I kdyby snad neznala cestu, nebyla šance, aby ji nakonec nenašla. Canner, po většinu času tak pochmurný, se na jedinou noc celý rozzářil. Místa, jejichž stíny obvykle protrhávalo jen pár starých lamp, byla teď osvícena lampiony, které postupně, jak projížděli ulicemi, přecházely z jednoho odstínu na druhý, až se změnily úplně.

Opřela si tvář o okno povozu a s uchvácením sledovala, jak okolní svět pozvolna přechází z modré na fialovou a z té zas v rudou. Ochromila ji panika, když se náhle zastavili, a skrze otevřené dveře ji ovanul chlad. Přitáhla si kabát k tělu, a přijala dlaň řidiče, aby mohla vystoupit. Málem mu zapomněla zaplatit, když poprvé spatřila sídlo Gardnerových v celé své kráse. Do té doby to byla jen ta vzdálená budova, tyčící se nad městem. Nedůležitá pro její malý svět.

Zvyklá na každodenní šedivý obraz města byl pro ni nezvyk vidět tolik barev na jediném místě. Při vzpomínce na strojenou, a nad okolí povýšenou Eleanor Gardnerovou ji napadlo, jak se asi tahle žena musí v těch prázdných chodbách cítit, jen se svým nemohoucím manželem, o jehož onemocnění si leckdo myslel, že ho způsobila právě ona, musí cítit osaměle.


Následovala zbytek hostů, kteří se s chtivými výrazy sunuli směrem k místům, kam se obyčejně neměli šanci dostat. Cestou lemovanou ohni se za čas vzdálili od sídla, až došli k menší, ale o nic méně impozantnější Magnolia Hall. Ráda by ji viděla na jaře, v objetí růžových a fialových květů v místech, kde byla nyní zavěšena jen světla. Neměla šanci se zastavit, aby si stavbu pořádně prohlédla. Její pozornost stihly upoutat jen bělostné sloupy, díky kterým Magnolia Hall vypadala jako starověký chrám, a kupolovitá, skleněná střecha, skrze jejíž plochu díky reji, odehrávajícím se uvnitř, prosvítala záře. Nebylo pochyb, že pro jednou, v končinách tak temných, jako byly místní ostrovy, nikdo nebude muset slepě pátrat v mlze po místě, kde se bájný Canner nachází.


Dovnitř byla dotlačena ostatními hosty. U dveří sice stáli vyhazovači, ale pochybovala, že vůbec věnují pozornost příchozím.

Jako by se ocitla uvnitř hrací skříňky. Desítky tanečníků v kostýmech, oproti kterým se ten její zdál jako nudný šat vdovy, plujících po parketu snad v předem určených drahách. Očekávala, že se musí snad každou chvílí srazit, ale jako by navzájem dokázali předpovídat kroky těch druhých. Hudba, znějící zpod rukou hudebníků stojících na balkonech vysoko nad jejich hlavami, kteří všichni do jednoho měli šátkem převázané oči, prostupovala sálem, a s podmanivou vlezlostí jí jako tančící had objala krk, až se jí zatočila hlava. Jistě by omdlela, nebýt majestátního zvuku varhanů, jejichž tóny jí vždy v tu pravou chvíli dokázaly znovu rozproudit krev v těle.

Někdo odnesl její kabát, ale chlad na holých ramenou pocítila jen na okamžik, než ji znovu obklopil těžký vzduch. Víření šatů v barvách šílenství. Postupně gradující hudba. Křik a stahující se osobní prostor. Měla jen štěstí, že zrovna stála u zdi, o kterou se mohla opřít. Setkala se pohledem s jednou ze soch. Jen v pruhu látky zahalená žena, navždy spojená s plochou v jejích zádech a s tváří staženou v němém výkřiku. Na vteřinu si pomyslela, jestli to není jen další kostým, ale ta strnulost byla až příliš dokonalá. Tak čistá, oproti zlatému filigránu na rudém sametu po stěnách, střídající se s leskem safírů a smaragdů.

Jak tady jen Viktora najde? A chce to vůbec? Pohlédla dolů na svůj kostým a látku tak prchavou, že se musela každou chvíli přesvědčovat, jestli se jí okolo nohou nevznáší jen mlha. Co jí to napadlo? Nemůže ji takhle vidět.


"Amy, tady jsi. Všude jsme tě hledali." Pozdě. Sotva se stihla otočit, když byla uvězněna v Rosině objetí. "Už jsem se o tebe bála. Omlouvám se, že jsem tě nenavštívila, ale Viktor k tobě nechtěl nikoho pustit." Konečně se od ní odtáhla. Musela obdivovat toho, kdo Rosin kostým Královny noci ušil. Sukně z temně modrého hedvábí se i při tom sebemenším pohybu zatřpytila, jako by byla poseta skutečnými hvězdami. Přesto se zdálo, jako by se žena za nabílenou tváří ztrácela.
"Kde je hostitelka?" zeptala se Amy, zatímco se snažila vyhnout Viktorovu rozezlenému pohledu. Rosa odkudsi vytáhla vějíř, ladící s jejími šaty, a začala se jí ovívat.

"No ovšem. Jistě vám bude chtít pogratulovat jako všichni. S plánováním ti samozřejmě pomůžu. Ještě by tě někdo ošidil." Amy ztuhla, když se k ní Viktor náhle přiblížil, aby ji objal okolo pasu.
"Na to bude jistě ještě spousta času. Omluvíte nás? Měli bychom se ohlásit u lady Gardnerové." Stiskla rty, když své prsty, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml, zatnul do její kůže.

"Jak ji znám, jistě má s tímhle blázincem spoustu práce, a Amy sotva dorazila." Promluvil náhle Gerard.
"Nerad bych byl nezdvořilý…"
"Jistě to pochopí. Koneckonců vás mohu vždy omluvit. Já a Eleanor jsme dlouholetými přáteli." Na tohle mu neměl Viktor čím oponovat. Jako by se Gerardova rudá vesta při této menší roztržce ještě více rozzářila. Věnovala mu vděčný úsměv. Prozatím ji Viktorovu hněvu ušetřil.


"Co trochu tance? Viktore, mohu si půjčit tvou partnerku?" Ještě stále zkoprnělý Amy pustil. Vložila svou dlaň do té Gerardovy, skryté v černé rukavici. Odvedl ji do středu sálu mezi ostatní páry. Hudba se mezitím v rámci mezí stihla uklidnit, takže se nemusela bát, že by nezvládala kroky. Zachytila nad jejich hlavami pohyb. To když se provazolezci zhoupli ve vzduchu, aby se navzájem chytili.

"Omlouvám se za svou ženu. Ve skutečnosti nevěděla, jak přesně reagovat, když se poprvé dozvěděla o vašem zasnoubení…"
"Nic se neděje." Chvíli se mezi nimi vznášelo nepříjemné ticho, zatímco pluli po parketu. Amy si byla jistá, že je Viktor po celou dobu pozoruje.

"Přišla s vámi Vivian?" Při vyslovení jména své přítelkyně ji zradil hlas. Vzhledem k tomu, že do této chvíle byl jejím jediným spojením s vnějším světem jen její společník, měla o její současné situaci jen velmi málo zpráv.

Zavrtěl hlavou, a i když ji Amy toužila obejmout a skrýt tvář v jejích ebenových vlasech, nějaká malá část její osoby, sídlící až na samotném okraji její mysli, si oddychla. Jak by se jí jen mohla po tom, co se stalo podívat do očí? Jak mohla stát vedle ní, když poté, co její vinou vyhořel Vivianin dům, vběhla do náruče a dokonce se zasnoubila s tím, před kterým k ní původně utekla.

"Má toho teď hodně s vyřizováním pojištění. Nejspíš se bude muset nějakou chvíli obejít bez společenských akcí." Povzdychl si. "Ubohá Entredaaé. Snad se to nedonese k Robertovi."
"Robertovi?"
"Vivianin otec. Miloval ten dům."
"Co se s ním stalo?" Zdálo se, že přemýšlí nad tím, jak zformulovat slova. Nakonec zvolil ten nejjednodušší způsob.
"Zešílel." Řekl to způsobem, jako by oznamoval dobu podávání čaje. "Někteří říkají, že on jediný viděl, co se tehdy Forsmanovým stalo." Na okamžik se jeho tvář přiblížila až k té její, a hlas mu přešel v šepot.

"A ví?" zeptala se. Ušklíbl se.
"Kdoví? Měšťani nic nemilují tolik jako pořádné drama a tajemství. A tohle se tu táhne už pěknou řádku let. Nejspíš je někde v odlehlejší části města podřízli, okradli a hodili do moře. To se tu stává každou chvíli. Navíc tu byla spousta lidí, která měla důvod je díky jejich slávě nenávidět. Tak či tak, jsou pryč." Hrklo v ní. Myslela na to už dřív, ale ještě nikdo jí více nenaznačil, že ona i Viktor mohou velmi brzy skončit na místě jejich předchůdců.

"Říkáte to tak lehce. Přece jste je znal. Byli vaši přátelé?"
"Vztah k Forsmanovým bych mohl jen těžko přirovnat k přátelství. Byli zkrátka jen dva nadaní cukráři, skrývající se v Robertově sklepě. Zákon byl tehdy, co se týká nelegálně přivezených Ostrovanů, přísnější než dnes." A pohlédl na ni, jako by jí chtěl potvrdit známou, ale nikým nevyřčenou pravdu. Že ona ani Viktor tu nemají co dělat, a pokud by jim někdo chtěl opravdu hodně uškodit, nepotřeboval by k tomu ani zbraň.

"Daniel by tvrdohlavý člověk. Velmi rychle si dokázal získat přízeň lidí, a ani já nebo Robert jsme mu nedokázali nic rozmluvit. Vlastně se v lecčems podobal našemu Viktorovi. Daniel ale na rozdíl od něj byl hnán jinou silou. Byl posedlý tím ochránit svou sestru. Chudák holka. Musela to s ním mít těžký."


Cukla sebou, když jeho stisk náhle zesílil, jako by jím chtěl dát důraz na svá další slova. "Nutí vás do toho, že ano? Vím, že umí být velmi přesvědčivý a že si myslíte, že bez něj nemáte v Canneru šanci, ale je to on, kdo potřebuje vás." Zamrkala očima a několikrát se nadechla, než byla schopna promluvit. Nikdy ho v podobném stavu neviděl. Nakonec, měla jen velmi málo možností být s ním o samotě. Zdálo se, že mu na ní opravdu záleží.

"Ujišťuji vás, že mě Viktor k ničemu nenutí." A právě ve chvíli, když se už chtěla ohlédnout, aby vyhledala jeho tvář v davu, objevil se přímo před nimi.



Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho přidat novou kapitolu, ale jak to už tak bývá, v dubnu se toho sešlo strašně moc, takže nebylo zrovna příliš místa na nějaké projevy kreativity :D. Bohužel to vyšlo tak, že jsem i tuhle kapitolu musela kvůli délce nakonec rozdělit, takže druhou část očekávejte snad brzy. I když si na popisy moc nepotrpím (a neumím je moc psát :D), tak mě hrozně bavilo vymýšlení všech těch kostýmů a vzhledu maškarního bálu.

Jediný čeho se bojím, je, abyste po dočtení druhé části nepřišli předčasně na to, kdo jde po Amy. Jsem ráda za vás všechny, kdo tuhle povídku čtete i s těma hroznýma prodlevami mezi jednotlivými částmi. Moc děkuju :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 7. května 2016 v 19:26 | Reagovat

Ach, ach, prostě se nemůžu dočkat, jak to všechno dopadne! A náhodou, popisy máš moc krásné :)

2 Lia Lia | Web | 7. května 2016 v 19:29 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama