Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 16. Efekt motýlích křídel

8. května 2016 v 13:23 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Je mi líto, ale musím s Amy nutně mluvit." Gerard ji jen velmi nerad předal do rukou jejího druha. Ten ji popadl za předloktí a skrze sál se vydal k východu, a čím více se od jejich přítele vzdaloval, tím více zrychloval. Prošli okolo schodiště, kroutícího se kamsi vzhůru a konečně vyšli ven skrze francouzské dveře na zahradu. Vítr jim vehnal vločky do očí. Neobtěžoval se jí půjčit své sako. I na tomto místě, spoře ozářeném světly, si hosté dokázali najít prostory ve stínech, kde alespoň na malou chvíli mohli být sami. Podařilo se jim dostat z obklíčení skupinky lidí, v jejichž středu stál polykač ohně.

Měla co dělat, aby nezakopla, když ji bez jakýchkoliv ohledů za sebou táhnul, zatímco očima pročesával okolí ve snaze nalézt úsek, kde by si mohli promluvit. Zapotácela se, když ji konečně pustil a promnula si bolavé zápěstí. Ucouvla, když mu pohlédla do tváře. Už málem zapomněla, jak dokázal být děsivý. Doufala, že alespoň zde, na místě plném lidí bude v bezpečí. Co ji to napadlo? Byla nejspíš poslední osobou na večírku, která svou mysl ještě nestihla utopit na dně skleničky. I kdyby křičela, pochybovala, že by tomu někdo věnoval pozornost.

"Co to je?" procedil skrze zuby a Amy stálo veškeré sebezapření, aby pod jeho plamenným pohledem nesklonila hlavu.
"Co myslíš?"
"Dal jsem ti šaty."

"Viktore, vždyť o nic nejde." A snažila se to říct co nejklidněji, i když cítila, jak se jí třese hlas. V ústech se jí rozlila pachuť krve, když se kousnula do rtu, aby potlačila zalapání po dechu, když se k ní náhle prudce přiblížil. Její tělo, i přes protesty mysli se celé rozklepalo. Neměla tušení, jestli za to může Viktor, nebo všudypřítomný chlad, který se jí v podobě malých jehliček pomalu zabořoval do kůže.

"Ty víš, že ano." zašeptal, jako by se snažil dostat své emoce pod kontrolu. Oči se mu ale vzápětí rozhořely novým ohněm. "Sundej si to, když s tebou mluvím!" A aniž by čekal, jí masku strhl z očí a odhodil na zem. "Jak si mě mohla takhle ponížit? Vždyť víš, co všechno je v sázce." Obrátila se zpět k němu poté, co jí hlava prudce sjela ke straně.

"Nedělej, jako by tu šlo o to, co si myslí lidi. Ale nemusíš se bát. Zdá se, že pokud nechci, aby Canner postupně celý shořel, budu muset s tebou vydržet." Netušila, kde se to v ní vzalo, ale stalo se, že tentokrát její hlas ani na okamžik nezaváhal. Šokován jejími slovy od ní odstoupil.

"O čem to mluvíš?" Jeho nejistota jí jen dodala odvahu.
"Dorazil jsi právě včas. Vynořil ses z kouře jako pravý hrdina. Přesně ve správný čas." Vyděšena sama sebou náhle zmlkla. Jako by ten zvuk vycházející z jejího hrdla ani nebyla ona. Nikdy dřív jí tato možnost ani nenapadla. Vždy si myslela, že její tajný obdivovatel a žhář jsou jeden člověk. Viktor ale věděl o těch vzkazech. Byl by ale něčeho takového vůbec schopen? Určitě, znělo jí v hlavě. Udělal by cokoliv, aby ji dostal přesně do téhle pozice.


Málem zapomněla, že se tu stále může potulovat poměrně dost hostů, dychtivých po tom, aby mohli jejich hádku prodat do nejbližšího bulvárního plátku.

"Tady je naše mladá dvojice. Neshody ohledně svatby?" Vidět ji takto samotnou, a ne s davem okolo, jak bylo u ní obvyklé, byl vskutku nevšední pohled. Eleanor Gardnerová. Její kostým byl mnohem jednodušší a méně agresivní, než šaty většiny lidí. Vypadala jako světle fialové zjevení, s těmi fialkami, které sehnala bůhví kde v této roční době, připevněnými na klopě saka a klobouku, zpod kterého jí povlávaly křehké, bílé vlasy. Nic výraznějšího nepotřebovala.

"Lady Gardnerová. Zrovna vás jsme chtěli najít." A při těchto slovech se narovnal jako pravítko a odstoupil od Amy.
"Už jsme se přece viděli. A umím si představit, pod jakým tlakem musíte být. To ale neznamená, že byste neměl brát ohledy na vaší snoubenku. Jen se na ní podívejte. Vždyť mrzne." Chvíli mu trvalo, než se přinutil k činu. Zbrkle si sundal sako, aby ho přehodil Amy přes ramena.

"A teď nás prosím omluvte, Viktore. Ráda bych s Amy probrala jisté záležitosti ohledně vašeho velkého dne." Jen velmi nerad se od nich vzdálil. Eleanor se zavěsila do mladé cukrářky a pomalu se ruku v ruce odebrala i s ní pryč.


Jestli si všimla jejího zničeného účesu, nebo zaslechla hádku mezi ní a Viktorem, nedala to nijak najevo.
"Takže," promluvila Amy po chvíli ticha. "O čem jste se mnou chtěla mluvit?" Starostka se zastavila a pozorně si dívku prohlédla.
"Nejsi jí moc podobná."
"Komu?"

"Adrianě, samozřejmě." Prstem jí nadzvedla bradu a otočila její tváří ze strany na stranu. Amy se ani nepohnula. Takhle blízko mohla cítit levandulový parfém, vycházející z její kůže. "Vlastně vůbec. Chybí ti to éterické vzezření, díky kterému padali muži na kolena. Ale na rozdíl od ní jsi alespoň chytrá." Ucouvla z Eleanořina dosahu. Ta se usmála a stáhla svou paži, která ještě chvíli setrvala ve volném prostoru. "Viktor je dobrá partie. Umí si získat lidi a vždy dostane to, co chce." Přistoupila k Amy a upravila jí vlasy způsobem, který se zdál tak něžný. "Líbíš se mi. Jsem tu už tak dlouho. Každý den vidím, jak si lidé na své tváře nasazují masky. Stále dokola a dokola. Příliš věcí mě už nepřekvapí." Dotkla se Amyina ramena. "A koneckonců, nechtěných věcí se dá vždycky zbavit." A věnovala jí usměv, jako by spolu sdílely tajemství. Nenavrhla právě, aby zabila Viktora?

"Já…"
"Vy jste Amy Webová?" ozvalo se za jejími zády. Otočila se. Ať už to byl kdokoliv, nepoznávala ho.
"Ano."
"Mám vám předat tohle." A vložil jí do rukou bílou růži společně s obálkou.
"Od koho to je?"
"To bohužel nevím, ale měl jsem vám to doručit. Hezký večer."

"Hezký večer." zamumlala Amy a chtěla se otočit zpět k Eleanor, ale ta už byla pryč. Co znamenaly ty její řeči? Pohlédla na květinu ve své ruce. Vážně, odkud je v zimě všichni berou? Rozlomila pečeť na dopise a rozložila ho. Zalapala po dechu. Nevěnovala pozornost růži, která jí mezitím vyklouzla z prstů a dopadla na zem.

"I jedno mávnutí motýlích křídel může způsobit hurikán."
Dnes jsi byla nádherná. Nemůžu se dočkat našeho setkání.
Venku na tebe čeká překvapení.

Veškeré zvuky, každičký tón, hlas skrývající se ve stínech. Svist houslí, táhlý soprán zpěvačky i křik tanečníků. To vše v jedinou chvíli zaplnilo její mysl. Tlačilo na stěny její hlavy a snažilo se dostat ven. Sotva slyšela svůj dech.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.

Podkasala si sukni a rozeběhla se napříč zahradou dovnitř budovy. V uších jí zněly útržky jekotu hostů, jako by jela nadzemkou s otevřeným okénkem.


Prodělala šok, když zvenku vběhla přímo do vydýchaného prostoru tanečního sálu. Musí ven. Kdosi ji chytil za pas a stáhl k sobě. Svět okolo ní se roztočil, až Amy dostala pocit, že se celé okolí najednou skládá z nekonečné změti barev, hlasité hudby, vůně alkoholu a šklebů za maskami.
Vysmekla se z jejich sevření a začala si razit cestu skrze dav. Vlasy se jí mezitím stihly svést na záda. Rozrazila vchodové dveře a vyběhla na ulici.

Nevěnovala pozornost zděšeným pohledům kolemjdoucích. Oči jí putovaly po okolí, jako by věděla, že v následujících minutách spatří něco děsivého, a nemůže s tím nic udělat.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.

Náhle ji někdo popadl za paži a trhl. Viktor. Za normálních okolností by se pokusila jeho stisku bránit, ale v uších jí stále hučela krev, a tak dokázala jen s rozevřenými víčky hledět do jeho obličeje, aniž by pochytila byť jen zlomek z toho co řekl.

"Nemysli si, že jsme skončili. O čem jste s Eleanor mluvily?"
"Viktore? Viktore!" zaznělo náhle oblohy. Zvedli hlavu. Jako by se scenerie před Amy konečně vyjasnila. Vysoko nad nimi, na jednom z balkonů, kde bylo horko těžko namačkaných několik hostů, stála ta ženská, která si myslela, že kvůli ní Viktor opustí Amy. V blyštivých, zelených šatech ve stylu dvacátých let a s křídly vypadala jako absintová víla. Tmavé vlasy jí povlávaly okolo tváře plné nadšení.

Naklonila se přes zábradlí, co by mohl kdekdo vzhledem k přecpanosti tak malého prostoru, postaveného vysoko nad zemí, považovat za nebezpečné.

"Viktore! Tolik se mi stýskalo. Nemohla jsem tě sehnat." Většina hostů měla až příliš práce se sebou, takže svědky představení byla jen hrstka lidí, trousících se před vchodem doufajíc, že se jim poštěstí proklouznout dovnitř. Jako by si dívka až teď všimla Amy. "Co ta tady dělá? Proč ses mi neozval? Říkal jsi, že se jí dokážeš zbavit. Že není důležitá."

"Pojď." sykl Viktor a cukl s Amyinou rukou.
"Viktore? Kam to jdeš? Že to není pravda. Slyšela jsem o zasnoubení. Že to není pravda." třásl se jí hlas, pomalu zanikající v rychle rostoucím šumu. Dav okolo nich se brzy stáhl jako pevně utažený korzet.

"Viktore!" Dívčin výkřik téměř pohltil okolní ruch. Rána, a pak ticho. Jedno z těch, jejichž průběh jako by byl vytržen z obvyklého proudu času. Jen moment, následovaný nárazem do reality.

"Skočila?"
"Někdo ji strčil." Prázdno naplnila hysterie. Zdálo se to skoro jako sen. Jako by se svět na malou chvíli rozdělil, a zatímco Amy setrvala v jedné časové rovině, kde se vše zdálo tak pomalé a vláčné, lidé okolo se rozprchli jako figurky, hrající svůj part ve finálním aktu velkého dramatu. A vepředu ležela ona. Vypadala jako panenka, kterou sotva před chvílí někdo odhodil, když už ho přestala bavit, s těma rukama a nohama, rozhozenýma do všech směrů a očima, marně pátrajícími v davu po objektu svých zájmů.

Až v tuto chvíli mohla Amy vidět třpytky po celé její tváři i vlasech, které jako drobné hvězdy stihly dopadnout i na rubíny u dívčiny hlavy, zářící na sněhovém závoji.

Překvapení. Venku na tebe čeká překvapení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 15. května 2016 v 16:58 | Reagovat

Ach, ten Amyin fantom je ale veselá kopa! A Eleanor se mi azčíná zamlouvat víc a víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama