Ta věc ohledně otevřeného konce

7. května 2016 v 19:27 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Dřív nebo později vždy přijde v psaní chvíle, kdy musíte svůj příběh utnout. Ten sice ve svém vlastním světě poběží dál, ale pro pokoj váš i čtenáře je nutná nějaká ta hmotná hranice. Zakončení povídky, nebo jakéholi díla patří prý mezi nejtěžší části psaní. Přece jen, i kdyby byl čtenář z příběhu nadšený, celý dojem se dá na konci poměrně dobře zkazit. Je tu hned několik možností takového konce. Může to být klasický happy end, který je tak nějak uklidňující, po těch všech hrůzách, kterými si museli hrdinové projít, smutný konec, který je o něco těžší, protože dokáže člověka takový to vývoj událostí poměrně naštvat. Na druhou stranu, v jistých situacích to jinak ukončit nejde, a pokud je napsán opravdu dobře, určitě zanechá větší stopu. A když pominu cliffhangery dlouhých a nekonečných sériích, je tu ještě jeden takový zvláštní, a u čtenářů ne zrovna oblíbený způsob, jak knihu, popřípadě povídku ukončit, a to konec otevřený.

Nevím jak vy, ale já ho miluju. Samozřejmě jen v případě, kdy ho sama napíšu. Když člověk už věnuje svůj čas knize a kouše si nehty nad těma všema hrůzama, co hlavní postavu postihnou, tak v závěru očekává co nejvíce vysvětlení. Ale uznejte nebo ne, otevřené závěry mají něco do sebe. Nutí člověka k někdy až bolestnému zamyšlení a má v sobě zkrátka kouzlo (navíc si při jejich psaní autor připadá děsně tajemně :D). Ale chápu, že to dokáže lidi pořádně naštvat. Obzvlášť, když kniha nemá pokračování.

https://media.giphy.com/media/10OPThSrTHdbnq/giphy.gif

A co vy? Jaký máte vztah k otevřeným koncům?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama