Červen 2016

Snídaně u Tiffanyho

28. června 2016 v 15:38 | Lia |  Filmy a seriály
Paul, který po své úspěšné sbírce povídek není schopen napsat další knihu odjíždí do New Yorku, kde se vzápětí setkává s krásnou, ale krapet šílenou Holly Golightlyovou, která žije spíš jen z darů svých obdivovatelů, než že by skutečně pracovala a sní o klenotnictví Tiffany's. Brzy ale zjistí, že za jejím úsměvem se skrývá mnohem více tajemství, než by mohl kdokoliv tušit.

https://66.media.tumblr.com/e4b2f4cabccc53637a61b23cbe370cba/tumblr_o8s1v2vNGP1qa70eyo1_500.png


Kdo by neznal alespoň od slyšení tuhle (hlavně tedy v Americe všemi dobře známou) romantickou klasiku. A i když vím, že kniha je jistě mezi odborníky cennější, asi mi tohle nějak správně sedlo do nálady.

Tenhle film jako většina na mém seznamu ani tak moc nebyl, na rozdíl od knihy, o které jsem slyšela hodně rozporuplné názory, a kterou jsem si si plánovala přečíst spíš kvůli nádhernému stylu, kterým je prý napsána. Film byl na druhou stranu spíš výstřelem do tmy, kdy jsem si zkrátka chtěla pustit něco elegantního s krásnou atmosférou, a tohle mě napadlo jako první. A nezklamalo.

https://66.media.tumblr.com/3644b16d775bb93218aa50fb6683cf24/tumblr_o9ggt5MTga1u9xfmzo1_500.gif

Když jsem měla kamarádce říct, o čem že to vlastně je, moc slov jsem k tomu nepotřebovala, vzhledem k tomu, jak je ten samotný příběh banální. Je to až obsazení, hudba, kostýmy a celková atmosféra, která ho dělá tak výjimečným.

Celý film je jako krásný, nadýchaný, vanilkový cupcake. Miluju tuhle dobu, co se týká oblečení, takže jsem se musela nad každou scénou rozplývat, nemluvě o té, kde Holly sedí v okně, drnká na ukulele a zpívá Moon River. A nad tím vším se vznáší Audrey Hepburn a kamkoliv se hne, tam roznáší kouzlo a eleganci.

https://66.media.tumblr.com/tumblr_lsdu1jT9m41qiyx10o1_500.gif

Samozřejmě, že jsem ji znala a měla ráda i předtím. V My Fair Lady se mi třeba líbila moc, ale až v tomhle filmu se dostavilo takové to unešení. Prostě v téhle roli je ztřeštěná, bláznivá, okouzlující, nepředvídatelná, ale také neuvěřitelně smutná.

Takže pokud toužíte se podívat na něco s podobnou atmosférou, nevadí vám romanťárny (konec je možná až moc hodně sladký, ale díky té kočce mi to ani moc nevadilo. No jo, tu Kočku jsem ani nezmínila. Ta Kočka...:3333) a staré filmy, tak se na tenhle určitě podívejte :).

https://66.media.tumblr.com/07a044622fe48049e7ff0c8f033cf135/tumblr_o997miGvf21qm3k33o1_500.gif

https://66.media.tumblr.com/f35d94c2e1f2d3cf028b72764026c656/tumblr_o997miGvf21qm3k33o2_540.gif

https://67.media.tumblr.com/tumblr_lz0nawnqOf1qaackno1_500.gif

https://66.media.tumblr.com/fa7cdacf4d35616b3c23c530f29f60fb/tumblr_o8u32zq9Qi1u4r6fqo4_400.gif


PS: Původně jsem sem chtěla dát trailer jako vždycky, ale zjistila jsem, že je mnohem přeslazenější než samotný film a třeba mě by i možná odradil, takže kdybyste se na něj náhodou dívali, neberte ho prosím moc vážně :D (i když to samozřejmě asi trochu přeslazený je, ale ten trailer je prostě moc :D Jiná doba no). Ale furt jsem asi ráda spíš za tenhle konec, než za ten, který potkal Holly v knize.

https://67.media.tumblr.com/edf124e7827907bdc44c7c9ac301af56/tumblr_o9ggt5MTga1u9xfmzo2_500.gif

Faubourg 36

20. června 2016 v 9:36 | Lia |  Filmy a seriály
Kdo by to byl řekl, že se mi při tom všem přemýšlení nad tím, co všechno ještě musím zabalit, podaří narazit na takovýhle film. Není to nic světoborného, ale na uklidnění mé rapidně stoupající nervozity ideální. Obzvlášť, pokud máte stejně jako já slabost pro francouzské filmy.

Zatímco obyvatelé pařížského předměstí Faubourg oslavují vítězství Lidové fronty ve volbách a továrnama otřásají stávky, kabaret Chansonia je kvůli zadlužení místnímu mafiánovi nucen ukončit svůj provoz i s desítkami zaměstnanců, kteří se tak ocitnou bez práce.

O čtyři měsíce později se ale tři bývalý přátelé rozhodnou Chansonii znovu otevřít a vyplatit ji z dluhu. Záhy přijmou i novou nadanou zpěvačku a začíná se zdát, že kabaretu svítá na dobré časy.



Při sledování filmů, jako je tenhle lituju, že jsem tehdy v šesté třídě místo němčiny nešla na francouzštinu. Miluju, když se někde zpívá francouzsky :3.

Je to celé takové příjemné, nenáročné. O probíhající válce tu uslyšíte jen hodně zkraje. Určitě si to někdy pustím znovu.

PS: Taky vás vždycky tak rozesměje, když se má film odehrávat v Paříži, a je to Praha? :D

Deník mého stínu

17. června 2016 v 23:52 | Lia |  Hodnocení knih
Je všude. Před jejím domem, když ráno vstane, naproti přes ulici, když jde na oběd, v davu cestujících metrem. A je jedno, kolikrát se mu Clarissa vzepře. Musí tu být přece někdo, kdo ji ochrání. Někdo, kdo ji miluje.

Po noci strávené s Rafem si toho Clarissa pamatuje jen velmi málo. Od té doby se ho ale nemůže zbavit. Cítí na sobě jeho pohled, i když ho zrovna nevidí, a když tam není on, vždy je tu nějaký malý dárek zanechaný tak, aby ho vždy nalezla právě ona. Policie jí nepomůže. Všechny ty incidenty se přece dají velmi snadno vysvětlit a z Clarissy by se tak mohla rychle stát jen další (v tom lepším případě) paranoidní hysterka. A tak jí nezbývá nic jiného než sbírat důkazy a čekat, než Raf udělá něco, co už bude stát za pozornost.


Na tuhle knihu jsem se těšila moc. Je rozdělena do dvou částí z toho jedna je psaná v er formě, a ta druhá se skládá z Clarissiných deníkových zápisků, kde popisuje setkání se svým pronásledovatelem, a které jsou obraceny vždy přímo k němu. Nevím, čím to je, že je to celé tak neskutečně sugestivní. Možná ty děsivé statistiky týkající se stalkingu, které provází celou knihu, nebo ta téměř hmatatelná bezmoc, když vy i Clarissa víte, kdo po ní jde, a i tak s tím nejste schopni nic udělat. V očích ostatních se přece nic nestalo, ne? Kdo vám uvěří? A to nemluvím o všech těch odkazech na pohádky.

http://www.databazeknih.cz/images_books/24_/243852/big_denik-meho-stinu-e4P-243852.jpg

Čekala jsem, že to bude mrazivé, ale že až tak? A tato atmosféra se drží knihy až do konce. Když už mluvíme o konci, stejně tak, jako vás příběh po celou dobu napíná, tak se to ve finále také vyhrotí. Já nedýchala. Měla jsem moc práce s otáčením stránek.

Vážně jsem Clarisse po všech těch hrůzách, co přežila, přála aspoň trochu hezký konec. Ale je to stále jen život, a ten se s vámi nejspíš nemaže nikdy. Při čtení posledních stránek jsem se už jen hořce usmívala, protože tohle vážně nebylo možný. Alespoň že získala alespoň část toho, co si přála.



A tohle se mnou ta knížka dělá skoro už dva týdny po přečtení :D

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 18. Obraz Adriany Forsmanové

14. června 2016 v 19:51 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nikdo netušil, co má čekat. Stříbrný vítr. Už jen samotný název této události dokázal všem, kteří se aspoň trochu pohybovali v tom křehkém, cukrářském světě pořádně rozproudit krev. Byl to příslib něčeho velkého. Něčeho nezapomenutelného.

Amy se snažila o předešlých konáních zjistit co nejvíc i když věděla, že se tak na to své může jen těžko připravit. Pravdou bylo, že i když si ve svých dětských snech představovala průběh celé soutěže mnohokrát, teď si nedokázala vybavit ani jeden. Do teď byly pro ni veškerá vítězství prakticky zadarmo. Teď to ale mělo být jiné, že? Nešlo jen o pečení. Účastníci musely často řešit různé hádanky a úkoly, než se vůbec dostali k potřebným ingrediencím. Nehledě na to, že se to, co budou muset upéct, dozvěděli vždy až na místě.

Na předchozí soutěže se nikdy příliš nepřipravovali. Teď ji ale Viktor nutil trénovat každý den. Jako by mělo něco změnit, kolik sněhu ušlehá, nebo kolik květin vyřízne z marcipánu.
Viktor byl nervózní, když neměl nad něčím moc. Možná proto se alespoň snažil mít neustálý dohled nad mladou cukrářkou, když ho nemohl mít nad jejich vztahem, kterému ani jeden z nich nerozuměl.


Popisy Stříbrného větru, které nalezla ve starých novinových článcích uložených v archivu města, se rok od roku lišily. Jednou byly plné barev a tak živé, že i Amy měla pocit, že dokáže vidět roztodivnou zář ohňostrojů na canneské obloze. Jindy naopak to bylo jen pár řádků, ze kterých si člověk jen velmi těžko dokázal udělat obrázek o celkové podobě soutěže. Překvapilo ji, že jich nakonec bylo tak málo. K některým listům ji už ani nepustili ze strachu, že by se pod jejími dlaněmi proměnily v prach. Časové úseky mezi jednotlivými daty konání se jí vypozorovat nepodařilo. Zvláštní, že i teď, kdy ji od soutěže dělilo jen pár dní, jí přišla snad ještě snovější, než když mezi nimi byl celý oceán.


A teď byla tady a měla soupeřit s těmi největšími cukráři z celého Canneru. Uši měla zalehlé z doznívající rýmy, která byla jedním z posledních následků noci maškarního plesu a hlavou se jí míhaly druhy šifer a historických událostí Canneru, které jí Viktor kvůli Stříbrnému větru pracně vtloukl do hlavy.
Chytila se za dlaně ve snaze zastavit třas, který se jich každou minutu zmocňoval stále víc a víc. Předtím aspoň vždycky věděla, co se bude dít.


Rozhlédla se. Mohla být jen ráda, že netrpí klaustrofobií při pohledu na stěny místa, kde se měl letošní Stříbrný vítr odehrávat, a i když někdo se vší ohleduplností opět zprovoznil elektrické osvětlení, jako by se tma i přesto nechtěla vzdát své vlády.

Amy zamžourala očima po zašlých plakátech na divadelní představení, spoře osvětlených oranžovým světlem. Měla vážně štěstí. Muselo to tak nejspíš být, že tentokrát, když se Stříbrného větru účastnila právě ona, nemohla se soutěž konat pod noční oblohou jako mnohokrát předtím, ale pod zemí, a to konkrétně v jedné dnes již nepoužívané části cannerské podzemky.


"Každý z vás dostane fotku a stručný popis dezertu, který budete mít za úkol upéct. Pro dnešní účely bylo ve zdejších prostorách vybudováno hned několik místností, ve kterých můžete získat potřebné ingredience. Na jejich nalezení i pečení máte čtyři hodiny."

Ulevilo se jí, když jí byla konečně vrácena její taška. Cukla sebou pokaždé, když zřízenci postupně vytahovali její věci a přehazovali si je z ruky do ruky. Stiskla popruh a zadržela dech, když se Viktor dotkl její dlaně, snad aby ji uklidnil, i když efekt byl přesně opačný.

"Pokud se ztratíte, následujte světla. Měli byste narazit na jeden z pokojů, kde si vás po skončení soutěže vyzvedneme."
Nemohla se zbavit tendence hledat mezi pořadateli Eleanor, i když samotná myšlenka na někoho jako je ona na tomto místě, kde skoro mohla slyšet cupitání krys ve zdech, si sama sobě protiřečila.
"Krom jiného tu je také místnost zasvěcená předchozím vítězům, kde pro každého z vás čeká již hotový dezert." Měla pocit, že se musí nacházet pod vodou, když natahovala dlaň po hrubém plánku podzemky, který každému z nich rozdali.
"Začínáme za pár minut."


Snažila se ignorovat nevraživé pohledy ostatních soutěžících. Dalo se to očekávat. Divila se, že je na Stříbrný vítr vůbec pozvali. Přece jen, všichni ostatní hráli sami za sebe. Ne jako oni dva. Viktor rozbalil list s popisem jejich úkolu.

"Víš, co hledat?" Přikývla a ještě jednou se podívala na jednoduchý nákres jednotlivých místností.
"Mám z toho špatný pocit."
"Jsi jen nervózní." Zavřela oči při zvuku hlasu jednoho z pořadatelů, svolávajícího ostatní účastníky.

"Hej!" Přinutila se je znovu otevřít, když ji Viktor chytil za ramena. "Nadechni se. Pamatuješ si, co jsem ti předtím řekl? Pokud budeš vědět, že některý pokoj nezvládneš, prostě jdi k dalšímu. Nesmíme ztrácet čas." Potřeboval, aby mu pomohla zvítězit. I přes dobu, kterou s ním Amy strávila, nedokázala stále odlišit chvíle, kdy byla starost v jeho tváři skutečná, jestli někdy vůbec byla.

"Máš všechno?" zeptal se, když spolu hleděli do tmy jen po stranách lehce ozářené světly, zatímco nad nimi tikaly pomyslné hodiny. Nestihla mu už odpovědět, když se okolím rozlehl cinkot oznamující začátek klání. Snad poprvé za celou dobu strávenou ve městě byla skutečně sama, spoléhající se jen na svůj takzvaný talent, v jehož existenci už dávno přestala věřit.



Posvítila si baterkou do prostoru před sebou. Viktora ztratila hned na začátku, a co se týče zabrání nejbližších pokojů, tak i v tomhle nebyla zrovna nejrychlejší. A tak nakonec zůstala jen ona, kterou postupné selhávání světel muselo zahnat až na samotný okraj vymezeného prostoru. Ve chvíli, kdy celá zoufalá hleděla do mapy, podle které měla být jedna z místností přímo před ní, nezbývalo jí nic jiného, než přijmout fakt, že se ztratila. Viktor ji zabije. Svěsila paže a vydala se cestou zpátky. Jak mohla tak dlouho na nikoho nenarazit?

Neuvědomila si, že se její krok zrychluje, dokud se nerozeběhla. Další třesknutí lampy jen kousek od její hlavy jí přinutilo vykřiknout. Dál, dál, dál. Natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout vzduchu před sebou. Posledního místa, kde ještě zůstávalo nějaké světlo. Cítila, jak se jí do zad opírá tma. Jak natahuje své pařáty k jejím vlasům. Objímá krk. Několikrát škobrtla. Měla ale příliš velký strach, než aby zůstala na zemi ležet příliš dlouho.

Nebyla zrovna nejlepší běžec. Přesto začala absenci vzduchu pociťovat až teď. Opřela se o zeď. Za normálních okolností by se jí nikdy nedotkla, ale bála se, že by se jinak mohla zřítit k zemi. Chtěla se jen zastavit. Na chvíli.

Co to dělá? To opravdu utíkala před tmou? Zapnula baterku. Na tváři se jí při pohledu na ni podařilo vyloudit mírný úsměv. Zakroutila nad svým jednáním hlavou, zatímco se snažila vrátit svůj dech zpět do normálu. Byl to jen okamžik, kdy měla pocit, jako by na ni celá chodba křičela. Teď bylo ticho.

Jen těžko se mohla v chodbách, jako byly tyhle nějak zorientovat. Žádné záchytné body. Nebo ano? Nemohla tomu skoro ani uvěřit, když pruh světla náhle ozářil předmět blízce podobající se klice od dveří. S radostí k ní přiběhla a zatáhla. Šlo to ztuha, ale nakonec se jí je otevřít podařilo.



První myšlenka patřila světlu. Těsně za ní, jako když se otáčí strana knihy, se linula vůně sušenek, za kterou se jako barevné pentle táhnul příslib máty. Stejná vůně, která i ji před lety dovedla do pekárny pana Batese.

Ohlédla se. Jako by prošla do jiného světa. Čistšího a kultivovanějšího. Místnost ztělesňovala všechnu tu eleganci a majestát, kterou si Amyina rodina nemohla dovolit. Dnes už byl podobný nábytek dávno z módy, a tak všechna ta zlatými nitkami prošívaná křesla a lenošky s ozdobnými opěrátky zůstaly jen okrasou muzeí a foyer divadel. Pokoji vévodil masivní krb, ve kterém někdo prozíravě rozdělal oheň. Jeho konejšivé praskání jí brzy připravilo i o ty poslední zbytky děsu, které v ní přetrvávaly. Na jeho římse ležely do pyramidy vyskládané mátové sušenky.

Setkala se s Adrianiným pohledem. Bylo to poprvé, co jí mohla vidět takovou, jaká skutečně byla, a ne jen stín černobílé, zrnité fotografii. A i když ji niky neměla šanci spatřit, nepochybovala o tom, že je obraz věrnou kopií.

Vyčesané, světlé vlasy daly ještě více vyniknout její tváři, ale zdálo se, že by byla mnohem radši, kdyby se za ně mohla schovat. Mohla by do jejích očí hledět celé dny a stejně by ten záblesk, tu jiskru, co odděluje člověka od smrti, nenašla. Zažívala takhle dívka kdysi to samé, co dnes Amy?

"Chybí ti to éterické vzevření, díky kterému padali muži na kolena."
A konečně cukrářka Eleanořina slova plně pochopila. Na Adrianě bylo něco, co člověka přímo nutilo ji sevřít v náručí a zaštítit před veškerými strastmi okolního světa.

Stejně tak, jako byla dívka na obraze stažená do sebe, tak její bratr díky své autoritě skoro vystupoval z plátna. Tlak jeho pichlavých očí cítila dřív, než se k němu vůbec otočila.
Portréty visely naproti sobě, takže se zdálo, jako by Daniel po zbytek věčnosti držel dohled nad svou mladším dvojčetem.
"Daniel byl tvrdohlavý člověk. Velmi rychle si dokázal získat přízeň lidí a ani já, nebo Robert jsme mu nedokázali nic rozmluvit. Vlastně se v lecčems podobal našemu Viktorovi."
Opravdu. I když se vzhledově nemohli lišit víc, nedokázala se zbavit pocitu, že na ni hledí Viktorovy oči.

Místnost zasvěcená předchozím vítězům. Nemohla uvěřit tomu, že se na ní zase po dlouhé době usmálo štěstí. I když ztratila spoustu času, nebylo pochyb, že teď byla ze všech soutěžících k vítězství nejblíže. Kromě sušenek tu ale nic nebylo a i kdyby se jí podařilo dezert získat, neměla tušení, jak by se dostala zase zpět na začátek.

Prohledala police, komody, dokonce i piano v rohu pokoje, které se svým tmavým, narůžovělým dřevem jako jediné nezapadalo do celkového interiéru. Zarazila se, když si najednou všimla listu, posetého notami.
Babička se jí kdysi snažila naučit hrát, ale brzy zjistila, že tímhle směrem se zrovna dívčino nadání neubírá. Teď byla ale Amy ráda, že umí v tom tajemném písmu, skrývajícím v sobě hudbu, číst. Na okamžik zaváhala, než prsty položila na klávesy. Bylo to jen pár tónů. Příliš málo, než aby tvořily celou skladbu. Přesto cukrářce chvíli trvalo, než je dokázala zahrát, aniž by mezi nimi nedělala pauzy. Zatajila dech, když se jí to konečně podařilo. Nevěděla, co čekala. Nic se ale nestalo.

Otočila papír. Byl to jen úkol. Obyčejný pokyn, který měl ji a Viktora dovést k výhře. A tak to také zpočátku viděla. Jako rychle načmáraný vzkaz, ponoukající k jediné činnosti.
Zpívej!

Nebyl nijak výjimečný. Až po chvilce si všimla nenápadných zákrutů u několika písmen, které za normálních okolností byly vždy vykresleny s tou největší pečlivostí.

Jako ve snu se otočila zpět k Adrianinu obrazu, a i když se to její mysli příčilo, zdálo se, jako by se výraz její tváře změnil.
"Utíkej!" zazněl jí v hlavě cizí hlas. Neváhala. Rozeběhla se napříč místností a rozrazila dveře. Tma, hladká jako černý samet se náhle zdála mnohem přívětivější, než ostré světlo luxusního salonku. Nestihla ale ani překročit práh, když ji stáhly zpět něčí ruce.

Chtěla vykřiknout, ale prakticky ihned umlčena cizincovou dlaní. Vykopla nohy do vzduchu ve snaze se vyprostit, ale bylo to k ničemu. Chtěla ho kousnout, ale držel ji tak pevně, že se jí nepodařilo ani od sebe odlepit rty. Najednou si uvědomila, že se jeho ruka začíná nebezpečně přibližovat k jejímu nosu. Snažila se vyškubnout, kopnout ho, cokoliv, ale jako by se s každým pohybem sevření okolo jejího těla jen zvyšovalo. Za celou dobu nevydal ani hlásku. Nezaváhal. Celé to bylo tak chladné a automatické, jako by to dělal každý den.
Amy věděla, že ztrácí vědomí, když začalo okolí jejího zorného pole pomalu černat. Poslední, co viděla, než se její postava podvolila, byly Adrianiny děsem vytřeštěné oči.




"Zbláznil ses?!"

Mohla stejně snít, jako být vzhůru. Nedokázala se zbavit pocitu, že je unášena vlnami. Slova k ní doléhala jako z velké dálky.

"Čekal jsem už dost dlouho."
"V tom případě můžeš počkat ještě chvíli. Prober se! Je to tu plné lidí. Ani ty jí odsud nedokážeš jen tak odvést." Hlasy byly čím dál jasnější, jak se Amy pozvolna probouzela. Co se stalo?
"Vím, že si žádám mnoho, ale už brzy. Slibuji." Bylo to skoro, jako by se jich mohla dotknout. Prohlédnout si ty záhadné hlasy, jako kterékoliv jiné předměty. Tušila, že by je měla dokázat zařadit. Ale čím víc se o to snažilo, tím víc se od ní vzdalovaly. Formovaly se a přetvářely, stejně jako mořské vlny. Rozeběhla se. Chtěla na ně promluvit, ale vzápětí zjistila, že toho není schopná. Padla na kolena. Nad tím, že se zem proměnila v pláž, se ani nepozastavila. Koutkem oka zahlédla rudý šátek, vzpírající se větru. Už brzy.


Tak se zdá, že Amyin pronásledovatel má přítele. Proč by mu ale někdo pomáhal? Vážně se už začínám těšit, až vám vše odhalím :)

Doctor Who uvádí "Topíme zásadně ve vaně aneb deník malého Holanďana"

13. června 2016 v 17:51 | Lia |  Daily Lia
Už někdy od té druhé čtvrtiny května se snažím sebrat a napsat po dlouhé době zase nějaký ten kecací výžblept. Člověk by řekl, že tuhle vatu píšu spíš jako výplň mezi těmi skutečnými příspěvky, aby se mé ego vždy zatetelilo, když se podívá na počet článků, které se mi za jeden měsíc podařilo sesumírovat. Přece jen pro své každodenní výkřiky mám deník. Ale vzhledem k tomu, jak "plně" a nevybouřeně se můj mozek v poslední době cítí, asi potřebuji i tohle. Ale znáte to. Sednete si k počítači s plánem psát, a najednou to prostě nejde. Ruce máte těžké, mozek nespolupracuje...Vždy je jednodušší se vrátit zpět k Tumblru a pokračovat ve stahování gifů s Missy.





A to je další věc. Stydím se. Směju se nad tím, jak jsem si na konci minulého roku říkala, že teď už to dotáhnu do konce a prostě těch sto knížek za rok přečtu. Heh. To bych ale nesměla fanaticky sjíždět DW, že jo? Já se k tomu přemáhám už nevím jak dlouho, a pak to skoro celý sjedu během pár týdnů :D. Klasika. I když teď si dávám pauzu, když se píšou všechny ty poslední písemky. Nehledě na to, že příští týden jedu do Nizozemska.


Pořád nejsem rozhodnutá, jestli se víc těším nebo děsím. Asi bych byla i radši, kdyby celé dny pršelo, než abychom museli chodit venku v tom parnu. Jak jsem se ale dívala na ten program, tak tam snad uvidím skoro všechno, co jde. Krom Amsterdamu, muzeí, galerií, Rembrandta a spousty Van Gogha uvidím i Rotterdam, květinový trh, větrné mlýny, továrnu na sýry a asi ještě dalších milion věcí, takže až se vrátím a zlíbám svou milovanou postel, určitě sem přidám velký článek z celého týdne, protože to bude i přes všechny ty krásné věci celkem maso. Obzvlášť pro mě, která celý ten proces okolo cestování nemám příliš v lásce :D.


Hehe, nemohla jsem odolat :D

Čím více se blížím ke konci Deště, tím víc mi to přijde jako neskutečná kravina. Upřímně doufám, že je to jen můj pohled, kvůli tomu, jak si to neustále přehrávám v hlavě a otáčím ze všech stran. A to jsem si po dopsání Stínů myslela, jak bude Déšť oproti nim kratší a snazší napsat. Přece jen je tam mnohem méně postav, historie taky jen trocha. S každou ale kapitolou, kterou jsem nucena rozdělit (protože kdo by četl něco tak dlouhého?) to vypadá, že se mi to nakonec přece jen protáhne o něco víc, než jsem původně zamýšlela. Jen doufám, že z toho vy, kteří to čtete, nebudete zklamaní.

Minulý rok touhle dobou jsem už měla celkem problém se Stíny neseknout, protože mě napadl mnohem lepší nápad. Nakonec je ale dobré, že jsem ten Déšť nechala trochu uležet, i když se pak z něj díky vlivu mé posedlosti Fantomem opery stalo odkazy na něj nasáklé cosi. Ale kdo něco takového mohl čekat, že? :D Utěšuji se myšlenkou, že i když dneska je v Praze celkem oblíbená česká verze (kterou já nejspíš oželím), snad to většina z vás nezná tolik, abyste to v té povídce poznali. A pak, že nepíšu fanfikce xDD.

Teď ale v hlavě žádný takový námět nemám, takže jestli mě zase nepřepadne nějaká noční můra jako v případě Deště, nejspíš budu zase po dlouhé době psát krátké povídky. Zatím mám v hlavě jen obrázek rusalky v dnešní době, jak si to na vysokých podpatcích štráduje středem kanceláře, za šéfku má egoistickou mořskou pannu, která má za šéfku sirénskou mrchu, a doma s klidným výrazem topí dalšího chudáka ve vaně, protože: "Kdo se s tím má tahat do rybníka?" Takže tak :D. Jestli z tohohle něco vyleze, tak neskutečná blbost, kterou si napíšu někde bokem čistě pro své potěšení.