Červenec 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 22. Svět za zrcadlem

30. července 2016 v 0:12 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Neměla tušení, že někdy bude tak moc postrádat něco tak triviálního, jako byl čas. Nebo alespoň jasně viditelnou stopu, kterou na okolním světě zanechával. Zatímco dříve pro ni měl východ a západ slunce jen velmi malý význam, teď dokázala strávit před zrcadlem strávit i hodiny a sledovat, jak se noční čerň pomalu zvedá ve prospěch dne. Jak uklidňující bylo mít pojem o toku času. Proto ji tak šokovalo, když jednoho dne začala o svých zápiscích, které si tak pracně vedla, pochybovat. Byl to jen okamžik, kdy její mysl zakolísala. Přesto ji pomyšlení, že by snad začala samu sebe vidět, jako další vážku uvězněnou v jantaru, vystrašilo.

Odpor a tvrdohlavost, kterou projevovala ze začátku, se ukázaly jako ne příliš účinné způsoby, jak z vězení uniknout, a tak nakonec zvolila jinou strategii.


Věděla, že ji sleduje. Byla si vědoma toho, že krom dýchání a repetitivního pohybu ruky, zvedajícího se s jídlem k jejím ústům a zase zpět, se její tělo ani nehnulo. Chuť vnímala jen vzdáleně. To bylo posledních pár dní každý večer. Zatímco celý den byla po většinu času sama, na večeři se vždy vrátil. Všimla si něčeho Rosa? Přece musela. Nikoho jiného by nenapadlo na Gerarda v tomto kontextu byť jen pomyslet, ale jeho žena si přece musela všimnout nějaké změny.

Ale posledně tomu tak očividně nebylo. Posledně tu, která byla na jejím místě, nezachránili.

Neublížil jí. Po celou dobu se choval, jako by zde byla hostem, což dívku nutilo spíš k pozornosti, než aby snad dostala pocit, že tomu tak skutečně je, jak bylo jistě Gerardovým záměrem. Tušila ale, že to nebude mít dlouhého trvání. Viděla to každý večer. Pokaždé, když se pokusila zavést konverzaci k něčemu mnohem důležitějšímu, než byly úkony běžného dne, jako by vždy na okamžik vypadl z role. Skoro jako by se něco, co kdysi dávno v sobě pohřbil, začalo drát na povrch. Jen záblesk na okraji jeho zornice. Vzpomínka na legendu, kterou stvořil. To díky němu se jména Forsmanových stala nesmrtelnými. Otřásla se. To poslední, co si přála, bylo je následovat.

"Co bude dál?" zeptala se najednou. Cinkot příborů ustal.
"Co myslíš?"
"Všechno. Jsem tu už déle jak týden."

"Nejsi tu snad spokojená?" Rozhovory s ním se vždy rapidně zkomplikovaly, jakmile přestali klouzat jen po povrchu. Připomínaly tanec na zamrzlém jezeře. Musela našlapovat zlehka. Správně volit slova i způsob, jakým je podá.

"Naopak, ale přece tu nemůžu zůstat věčně." Zadržela dech, když složil noviny, kterým po celou dobu věnoval většinu své pozornosti. Snažila si nevšímat šokujících titulků o jejím zmizení.
"Obávám se, že to bude trvat o něco déle, než budeš moci odsud odejít. Viktor převrátil celý Canner vzhůru nohama. Každý by tě teď rád našel." A věnoval jí široký úsměv, jako by jí to snad mělo lichotit.


Potlačila vzrůstající paniku, když k ní zničehonic přistoupil, a tím překonal vzdálenost, kterou mezi nimi tvořil mohutný, jídelní stůl.

"Něco pro tebe mám." A odkudsi vytáhl svazek klíčů. "Napadlo mě, že by ses tu možná ráda porozhlédla. Třeba se tu pak budeš cítit lépe." A zdálo se, že svá slova myslí naprosto upřímně. Věděla, že takové gesto je znakem, nebo alespoň pokusem o vybudování důvěry. Už žádná tajemství. Jak moc děsivá musela být taková myšlenka pro někoho, kdo tak dlouho žil v bezpeří jejich tichého našeptávání?

"Díky." řekla tiše, zatímco se snažila strávit jeho milý úsměv, na který nebyla zvyklá reagovat. Těžko říct, jestli jí větší strach naháněl jeho ledový klid nebo podobné náhlé, a pro něj naprosto netypické změny nálad.



Mohla jen hádat, jak moc se situace za okolními zdmi stihla za těch několik dní vyhrotit. Možná ji jen Gerard chtěl dát prostor tento zrcadlový svět, který vytvořil jako odraz celého domu, přijmout za nový domov.
Tehdy se čas zastavil. Jedinou připomínkou, že za tím vším existoval i jiný svět bylo krom zrcadla jen několik škvír, mapujících celý Amyin a Viktorův byt, díky kterým mohl Gerard být svědkem každého jejich dne.


Dny protékaly Amy mezi prsty a Viktor ve svém úsilí nepolevoval. Kéž by svou snahu pro jednou zaměřil o něco blíž. Copak to necítil? Kdykoliv přišel a domů, kde se jejich podstaty opět smísily v jednu, nepoznal ji? Vždyť byla přímo tady. Když si zrovna ukradl pár hodin spánku, když seděl u stolu s hlavou v dlaních, stála vždy při něm. Stačilo se jen ohlédnout.

Snažila si nevšímat tetelivých pohybů, které jako by se vždy odehrávaly za jejím ramenem, zatímco přejížděla pohledem po titulech v knihovně. Ze začátku prohledala celé místnosti, aby našla původce těch vzdechů, toho letmého zašustění látky přímo za jejími zády. Ať už to byly její představy, vyvolané chronickou osamělostí nebo snad počátky šílenství, byla to jen další věc, se kterou se tady musela naučit žít.

Ztuhla, když jí tělem náhle projel chlad. Obrys postavy, mihotající se v koutku jejího oka jí vábil k pohybu.
"Danieli!" zaznělo jí v mysli hlasem skrývajícím tolik zoufalství, že nemohla jinak, než podlehnout přívalu slz. Přimkla víčka k sobě a opřela se o jednu z polic ve snaze získat nad tělem zpět ztracenou kontrolu.
"Tady jsem. Otoč se! Otoč se!" Zalapala po dechu, když se přes ni převalila další vlna mučivého chladu, který ji málem srazil na kolena.

Nacházela se ve fázi, kdy už od Gerarda jídlo neodmítala. Svého rozhodnutí zalitovala jen na okamžik, než její mysl zaplnil ten cizí hlas, který jako by se stával každým dechem skutečnějším. Hlas tak blízký, a přesto tak vzdálený, jako by je od sebe dělily desítky let. Hlas, který si přese vše stále uchovával poslední zbytky dětské naivity a naděje.
Neměla tušení, kdy přišla ta změna, že se ten hlas najednou začal podobat tomu jejímu. Skoro jako by někdo zakřivil linie dvou časů, které se nikdy neměly setkat.

Rozeběhla se. V uších jí zněl dívčin křik. Zatímco jednou se zdálo, že nadobro zmizel, vzápětí do ní udeřil ještě s větší silou. Jako slepec tápala podél chladných stěn bludiště, tvořených tím záhadným hlasem, který v nepravidelných intervalech neustále přecházel do tónů, kterými k sobě promlouvala v hlavě.

A najednou bylo ticho. Konečně mohla zase vidět. Nepřekvapilo ji, že se ocitla na chodbě, do které za svůj pobyt ani jednou nezavítala a dveřmi, které si jako jedny z mála před ní stále držely své tajemství. O to víc ji překvapilo, když žádný z klíčů do jeho zámku neseděl. Už žádná tajemství. Proč by se vůbec obtěžoval se zamykáním ostatních pokojů, když důležitý pro něj byl jen tento?


Byla tak ponořená do svých myšlenek, že nedokázala potlačit výkřik, který se jí vydral z hrdla při setkání se stínem za jejími zády. Když se konečně oklepala z počátečního šoku, vystřídal ho další.

"Roso?" Kdo by to jen tušil, že podobná slova na tomto místě kdy vyjdou z jejích úst. A pak se usmála. Skutečně a upřímně se usmála, protože jestli nebyla jen její další představou, existovala cesta ven, kterou ona znala. Aby se o její existenci přesvědčila, chytila ji za ruce.

"Musíme odsud, než se vrátí." zakoktala a ještě jednou stiskla její dlaně. Dostane se ven. Nemohla tomu uvěřit. Byla jako zjevení. Východisko, ve které si už Amy ani nedovolila doufat. Takové štěstí přece v obyčejném životě nemohlo existovat. Došlo jí, že Rosa stále mlčí. Zvedla k ní oči. Radost její tvář neopustila, ale vzrostly v ní obavy. Odporné obavy, prorůstající její mysl jako parazit strom. Její milovaná Rosa, která na ní vždy pohlížela s takovou něhou. Která se o ni po celou dobu starala. Příslib toho, že ať je to teď sebehorší, nakonec bude vše zase v pořádku.

Nic z toho ale teď neviděla. Její tvář byla strnulá, jako tvář sochy. Dlaně, dříve tak hřejivé, kterými ji k sobě vždy tiskla, jí vyklouzly z rukou. Ucouvla, až narazila do dveří za sebou.

"Roso?" zašeptala v naději, že v ní snad spatří tu osobu, kterou tolik milovala. Snad na malou chvíli, jako by v jejích očích zahlédla lítost, která vzápětí zmizela hluboko v její mysli, kam na ni nedohlédla. Jako by sebemenší pohyb mohl narušit její masku.

"Konečně jsi tady. Slečna Webová už nutně potřebuje nové šaty." Zjevil se zpoza jejích zad náhle Gerard. Zatěkala mezi nimi očima. To ne. Nemohla přece…

Snažila se zachytit její pohled, ale jako by se vzorek na tapetě náhle stal pro ni mnohem zajímavějším středem její pozornosti. Nemohla přeci…


Nemohla přeci o všem celou dobu vědět.


Nakonec Floydovic manželství možná nebude tolik ideální. Co myslíte? Proč Rosa trpí to, co Gerard provádí? A co se asi skrývá za zamčenými dveřmi?

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 21. Pod maskou

13. července 2016 v 17:15 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Toužila po pohybu. Po alespoň malé známce života. Přítomnosti. Kéž by mohla přesvědčit své plíce, aby polapily kyslík mihotající se prostorem. Nohy, aby se konečně hnuly z místa. Protože tohle nemohla být pravda, že? Vždyť to…vždyť to vůbec nedává smysl.

Hodinový strojek v její hlavě, který v důsledku nedávných událostí už dávno pozbyl svého pravidelného rytmu, se v návalu dalších zběsilých myšlenek otřásl a zaskučel.

"Jak…?"
"Neposadíte se?" zeptal se a úsměvem pokynul k jednomu z křesel. Dokonce i ona jako by na zlomek okamžiku uvěřila, že je tohle jen jedna z jejích obvyklých návštěv cukrárny manželů Floydových. On i Rosa představovali jistou stabilitu a bezpečí, kterou v Canneru postrádala. Vše, co si s jeho osobou za tu dobu stihla spojit, se najednou začalo bortit. Přesto se jedna část její mysli takové změně bránila. Pro ni byl Gerard někdo, kdo Amy vždy podporoval a bránil před Viktorovými záchvaty vzteku. Pro ni byla jen samotná představa o takové zradě nemyslitelná.

Nedokázala své tělo přimět k reakci. Mohla ho jen sledovat. Stejná tvář, stejný úctu vzbuzující postoj. Vzhledem k okolní scenerii byl jako slepá skvrna. Jako chyba, která se vloudila do jinak naprosto dokonalého zařízení. Otřásla se, když na své kůži ucítila jeho zkoumavý pohled.

"Omlouvám se za ty šaty, ale nic jiného jsem tu bohužel neměl a pochybuji, že byste chtěla zůstat v tom, co jste měla předtím na sobě. Co nejdřív vám nechám ušít nové." Mohl říkat, co chtěl, ale nemohla se zbavit pocitu, že mu přináší jisté zvrácené potěšení ji vidět takhle. Doufala, že si nevšiml, jak její oči na okamžik uhnuly k jedinému zdá se východu, a to schodišti, stáčejícím se do temnoty. V cestě k němu jí ale stál Gerard.

"Ale no tak," zabručel, když zaznamenal, kam se upíná dívčina pozornost. "Už se nějakou dobu známe, tak co kdybychom si promluvili jako normální lidé a vy mě nechala vám nabídnout čaj." Neměla tušení, jak moc byla absurdita v jeho slovech myšlena naschvál. Jako by snad veškerý strach chtěl shodit tím, že je jen paranoidní. Že tohle vše je přece jen naprosto normální.

"Kde to jsem?" sebrala konečně sílu ke složení celé věty.
"V bezpečí. Nebo snad opravdu toužíte si vzít Viktora Price?"
"Do toho vám nic není."
"To máte pravdu, ale napadlo mě, že by se vám možná pomoc hodila." A s těmi slovy slil do jednoho z připravených šálků vroucí nápoj.
"Jestli tu nejsem vězeň, tak mě pusťte." Stále doufala. Poslední vzdech po snu, kterým byla po celé měsíce kolébána. Založil si paže za zády.

"Obávám se, že situace venku vám v tuto chvíli není příliš nakloněna."
"Umím se o sebe postarat."
"O tom pochybuji." Uvelebil se do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Tohle byla jen těžko chvíle pro takto špatně mířený vzdor, a tak zůstala zticha.
Vše, co se za její setrvání ve městě stihlo, stát jí projelo hlavou jako černá stuha.
"Ta dívka na plese…Zabil jste ji?"
"Měl jsem za to, že to byla nehoda."
"Vaše dopisy říkají něco jiného." Zadržela dech, když ji přišpendlil pohledem ke zdi. Najednou si připadala jako hmyz vystavený ve skle.
"Byla tam spousta lidí. A vy mi jistě dáte za pravdu, když řeknu, že nehody se někdy zkrátka stávají." Dal si záležet, aby si u posledních slov byla vědoma každé slabiky.


Stín, sklánějící se nad její hlavou. Kroky v jejích zádech. Rudá záře, pohlcující oblohu. Kolečka v jejím hodinovém strojku se opět rozeběhla. Ať vše svědčilo o opaku, jedna její část ho stále viděla jako jejího přítele. Až doteď. Role se změnily.

Netušila, kde sebrala sílu znovu odlepit nohy od země. Ráda by měla čas představit si, jak v místech, kde ji držel Gerardův pohled pevně připevněnou ke stěně, zůstaly povlávat útržky její duše. Snažila se vytěsnit z mysli scénář, kdy zakopne a skutálí se z těch příšerně prudkých schodů. Jako tehdy. Objala ji tma. Zapátrala okolo sebe pažemi. Vykřikla, když ji stáhnul zpět a přitiskl ruce k tělu, aby se nemohla bránit.

"Uklidni se," zasyčel jí do ucha. Nesnesla na sobě jeho dotek.
"Pusťte mě!" Překvapilo ji, když poslechl. Otočila se k němu čelem a objala si trup. "Nevím, proč tohle děláte, ale já tu nemůžu zůstat. Neumím to vysvětlit, ale když nejsem s Viktorem, dějí se špatné věci." I když se opravdu snažila, měla velmi blízko k pláči. Pochybovala, že její slova budou mít na jeho konání nějaký dopad, natož aby jí uvěřil, ale byla to v současné době její jediná a poslední možnost. Přísahala by, že se usmál, i když v téhle tmě nebyla schopna vidět víc, než jeho obrys.

"Toho se skutečně nemusíte bát." On na rozdíl od ní zřejmě viděl v noci perfektně, a tudíž si všiml jejího zmateného výrazu. "Zkušenosti mě naučily, jestli se tomu tak dá říct. Ptala jste se mě, kde to jste," To, že jí vzal za ruku si uvědomila až ve chvíli, kdy jí násilím vklínil do svého rámě, a ona tak ztratila veškerou volnost pohybu. "Možná byste to měla vidět sama."

Jen tak tak zvládala za ním jít, zatímco její paže, stále uvězněná v jeho stisku, každou minutou bolela víc a víc. Konečně zastavili, zpátky v zeleném salonku. Zavedl ji k jedné ze stěn. Zdálo se, že tam bylo něco překryto plátnem. Možná skříň. Pokynul jí, aby přistoupila. Za celou dobu ho nespustila z očí.

"Co to má být?" zeptala se těkajíc pohledem mezi ním a starou plachtou.
"Podívejte se sama." Jen velmi nerada natáhla dlaň. Zaváhala. Gerard po celou dobu tiše vyčkával. Ať jí zmítal sebevětší strach, instinkt jí napovídal, že by jí nakonec nikdy vědomě neublížil. Sevřela plátno mezi prsty, zavřela oči a zatáhla. Slyšela, jak dopadlo okolo jejích nohou. Otevřela oči. Nejprve si nebyla jistá tím, co vidí. Snad okno? Velké, oválné okno, kterým kdyby byla možnost, mohla pohodlně projít. Nemířilo ale ven, ale do nějakého pokoje. Konkrétně na něčí postel. Proč jí to místo bylo tak povědomé? Oči se jí rozšířily poznáním zrovna ve chvíli, kdy na scénu nastoupila další postava. To nemůže být…Rozeběhla se k oknu a začala do něj bušit.

"Viktore!" Bušila, kopala, ale jako by ji neslyšel. Vypadal děsivě. Začal se přehrabovat v jejím stole. Nikdy předtím ho neviděla tak ráda.
"Viktore, tady jsem! Otoč se!" Najednou se otočil a pohlédl přímo na ní. Na tváři se jí velmi pomalu rozlil úsměv, jako by si nebyla jistá, jestli je vůbec takové emoce hodna, a položila dlaň na studenou plochu. Přece ji musí vidět. Naděje v ní svitla jen na okamžik. Úsměv začal uvadat. Zalapala po dechu, když se otočil a odkráčel pryč.
"Neslyší tě." obeznámil jí Gerard zbytečně. Zavrtěla hlavou. Vždyť byl přímo před ní.
"Viktore! Vrať se, ty idiote!" Obyčejné sklo by se pod jejími ranami už dávno roztříštilo. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Vyčerpaně se sesunula k zemi. Místnost naplnily její vzlyky. Zrcadlo. Celou dobu to bylo zrcadlo.

Mohl jí sledovat, kdykoliv chtěl.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 20. Dokonalá panenka

7. července 2016 v 16:04 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Nechápu to. Už tu dávno měly být?"
"Ony?" zahřměl Viktorův hlas. Vše bylo připravené. Výzdoba, jídlo, zasedací pořádek, květiny…Až se lidé divili, jak se někomu mohlo podařit vše zorganizovat během pár měsíců. Chyběla jen jediná a bohužel poněkud podstatná věc. Nevěsta.
"Ty jsi jí tam nechala s Vivian?"
"A s kým jiným? Musela jsem si ještě něco zařídit."
"Zbláznila ses?"

"Vždyť si to byl ty, kdo jako první navrhl, aby přišla. Navíc, co by jí mohla provést? Unést ji?" Stiskl zuby, jako by mezi nimi chtěl rozdrtit nevyřčenou nadávku a zatnul ruce v pěst. Jako by každý jeho sval strnul v očekávání, co se rozhodne udělat teď. Rosa zbledla. Najednou si oproti němu připadala tak malá, a to i když jí ve skutečnosti převyšoval jen i pár centimetrů. Přesto necouvla. Pochybovala, že toho v tomto stavu, svázána jeho očima, vůbec byla schopna. Cukla sebou, když se konečně pohnul a vyběhl ze sálu. Její srdce se opět rozeběhlo.


Lidé uhýbali z cesty, když se neznámý šílenec na koňském hřbetu řítil ulicemi Canneru. Musel jednat rychle. Šlo o příliš mnoho a povoz bohužel řídit neuměl, a tak tomu chudákovi stihl hodit jen balík bankovek, než odvázal jednoho z jeho koní a neodcválal pryč.

Pochyboval, že by byla schopna se bez povšimnutí dostat z ostrova. Na to si dal až příliš mnoho záležet. Navíc moc dobře věděl, že i když měla mnoho příležitostí na získání potřebných kontaktů, skutečně ve městě nikoho neznala. Na rozdíl od něj. Neubránil se úsměvu. Nemá šanci se od něho dostat. Tak proč ho polil takový děs.
Zářivé vlákno, pojící ho s Amy se zatřáslo a natáhlo, jako by mělo každou chvílí prasknout.




Nemohla dýchat. Bála se, že oslepla, když na pozadí černé viděla jen nejasné obrysy světel. Přišla jí to jako věčnost, než se jí konečně podařilo zvednout víčka. Z hrdla jí zaznělo zasýpání, když se pokusila popadnout ztracený dech. Hruď se jí nadzvedla, ale efekt zůstal minimální. Chtěla se posadit, ale nemohla. Jako by její tělo něco svíralo. Ať už se jí stalo cokoliv, tohle nebyl strop jejího pokoje.

Vzpomínky na nedávné události se k ní vracely v podobě mlhavých obrazů, třepotajících se na okraji její zorničky. S tváří zkřivenou hrůzou vyletěla do sedu, načež upadla zpět do polštářů, když svět okolo ní vzápětí zčernal. Druhý pokus byl pomalejší. Nemusela dvakrát přemýšlet nad tím, co se stalo. Člověk by řekl, že to musela čekat. Dřív nebo později. Přesto nedokázala zabránit tomu, aby se jí dech rozeběhl takovou rychlostí, jako by chtěl pohltit veškerý vzduch v místnosti.
Konečně mohla vidět, co jí celou dobu znemožňovalo jakýkoliv pohyb. Něco podobného vídávala jako dítě na ženách vyšší třídy, které nemusely celé dny pracovat, a tak se mohly svazovat do korzetů. Dnes už se nosily jen na slavnostní události.

Zdálo se, jako by se jí někdo zarputile snažil dostat do mnohem menší velikosti, než byla její skutečná. Ať se pohnula jakkoliv cítila, jak se pomněnková látka na jejím těle napíná.
Podobně staromódní střih už dlouho neviděla. Krom prsou, které jí díky korzetu vylezly až ke krku tu taky bal sukně, končící jí mnohem výš, než byl původní záměr, a které musela být jistě podložena spoustou spodniček.


Pokusila se postavit, ale sotva došlápla na zem, sesunula se zpět na postel. Nezapomněl ani na boty. Pochybovala, že by dokázala podobnou bolest vydržet. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby se jí podařilo pečlivě utažené, vysoké boty sundat.
Kam se to jen dostala? Kromě očividné absence oken se zdálo, jako by se ocitla ve snu osmileté holčičky. Byla tu postel s nebesy, toaletní stolek a skříň, která byla jistě plná podobně směšně malých šatů. Jako by si někdo dal až moc velkou práci s tím, aby tu vše bylo dokonalé.
Přejel jí mráz po zádech. Dokonalé. Připadala si jako panenka. Hloupá panenka, kterou někdo nacpal do cizích šatů a uložil do nového domečku. Při myšlence, že na ní někdo sahal, když byla v bezvědomí, se jí zvedl žaludek.

Vyletěla ze dveří. Jako by se ocitla v kopii přijímacího salonku, na který narazila při účasti Stříbrného větru. Dokonce i zde praskal v krbu oheň.
V rostoucí panice se roztočila okolo své osy ve snaze nalézt ve tmě, halící kouty místnosti do rubáše vestu ven. Ztuhla, když za sebou zaslechla kroky. Tohle nemůže být skutečné. Tohle musí být sen. Jen sen.

Kolikrát si už v hlavě přehrávala tváře těch, které stihla v Canneru poznat? Kolikrát si lámala hlavu s tím, co provedla tak strašného, že se zasloužila něčí pozornost? Přesto, ani v těch nejhorších nočních můrách jí nepronásledovala tvář, kterou mohla konečně vidět před sebou. Tvář, se kterou snad jako jedinou ve svých myšlenkách nikdy nepočítala.

Tvář Gerarda Floyda.


Tak upřímně, kdo z vás je překvapen? :D

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 19. Tanec se stíny

1. července 2016 v 21:17 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Řeči novinářů, kteří se motali okolo lidí, jako byli Amy a Viktor bylo nutné brát s rezervou. Byla to slova, která je živila, a která měla jediný úkol. Každý den k sobě přitáhnout co nejvíce čtenářů. Tentokrát se ale v přikrášlování skutečnosti ani nemuseli příliš snažit.

Stříbrný vítr byl nejočekávanější akcí za posledních několik let. Přístup tam měla jen hrstka reportérů a každý z nich, stejně jako jejich zaměstnavatelé doufal, že ho zato událost bude živit nejméně po dobu dalších několika týdnů.

Jaký šok a překvapení, když odbil konec a z té špičky cukrářů z celého Canneru se vítězem stal ten, kterému najednou nikdo nemohl přijít na jméno. Byl známý. To bezpochyby. Jeho tvář se jistě objevovala každý den v novinách. Přesto teď, když ho viděli držet tu legendární trofej, zaplavil je pocit, který by se možná dal nejblíže připodobnit ke zklamání. Tak tohle je ta velká osobnost, která má být dalších pár let opěvována celým městem? Nakonec, i když se snažili k úctě k ostatním soutěžícím tento názor změnit, Stříbrný vítr byl jen o dvou osobách. Všichni ostatní byli jen stíny v pozadí jejich záře.

Viktor Price a Amy Webová. Viktor a Amy. Odkud se vzali? Čím to je, že kdykoliv se ocitnete v jejich přítomnosti, zachvátí vás pocit, že se díváte do očí zázraku? Proč se tak moc podobají dvojčatům Forsmanovým, kteří před patnácti lety prožívali v Canneru docela stejný triumf? Bude i příběh Amy a Viktora mít tak tragický konec?
Stále další a další otázky, ke kterým si mohli odpovědi jen domýšlet. To bylo to, co obyvatele města živilo. Ne další, tuctový cukrář, který talent možná má, ale jinak je naprosto nezajímavý.

Byla to záchrana jejich myslí, když se dozvěděli, že se jedna polovička z této přeslavné dvojice pohřešuje. Pro jednou se chodbami podzemního Canneru opět rozeznělo cvakání fotoapárátů. Svět byl opět v rovnováze.
Přítomní svědci byli náhlou proměnou vždy tak rozvážného Viktora Price uchváceni.

Našli ji až k ránu jen kousek od místa, odkud se soutěžící na samotném počátku vycházeli. Během okamžiku byla veškerá pozornost stažena zpět na ně a titulní stránky všech místních novin zaplnily fotografie Viktora tisknoucí k sobě bezvládnou Amy. Na konci dne už si nikdo nepamatoval jméno toho, který vyhrál Stříbrný vítr.



Byl první, koho spatřila, když se probrala z bezvědomí. Za ten jediný den se okolo jejího lůžka vystřídaly celé zástupy osob, u kterých zapomněla jejich jména dřív, než je vůbec stihly vyslovit, ale jí to bylo jedno. Záleželo jen na něm.

V nemocnici si ji nechali jen na pár dní, než usoudili, že je v naprostém pořádku. Někdy během jejího pobytu jí navštívila i místní policie. Nebýt viditelných modřin a předešlých, ne zrovna milých událostí s Amny spojených, nejspíš by každý předpokládal, že omdlela nebo se ztratila. Nebo obojí. Připadala si hloupě, když jim už po sté vyprávěla o tom někom, zanechávajícím záhadné vzkazy a lákající ji tajných pokojů, které jaksi někdo zapomněl zakreslit do původních plánů. A čím více svůj příběh vyprávěla, tím v jejích ústech nabíral na hořkosti. Už dokonce i jí to vše začínalo znít jako pohádka. Proč ji pustil. Držel ji v rukou. Neměla se jak bránit. A přesto ji nechal jít.

Ostatní si toho nevšimli, ale Amy strávila s Viktorem příliš mnoho času, než aby náhlou změnu jeho chování jen tak přešla. Měl strach. Panikařil. Bylo jen otázkou času, než udělal něco zbrklého.




Neměla tušení, jak se dostala do této pozice. Myslela si, že to byla jen slova k přitáhnutí fanoušků. Myslela si, že má dostatek času se z toho nějak vykroutit. Měla si toho všimnout. Viktor byl ale příliš vystrašený, než aby riskoval, že se Amy pokusí narušit jeho plány. O všem ji samozřejmě zpravil, ale až ve chvíli, kdy si byl jistý, že se ani ona ze složité sítě, kterou okolo ní umotal, nedostane ven.

Od posledního sněhu neviděla tolik bílé. Rosina slova přes tlukot dešťových kapek do okenního skla téměř neslyšela. Zadržela dech, když ty metry bílé látky ještě více sevřely její tělo. Šaty samozřejmě vybíral Viktor. Tentokrát se tu bohudík, možná bohužel, nezjevila žádná krabice, nabízející jiné, příjemnější řešení, a tak se musela prozatím smířit s jeho výběrem. Pohlédla dolů na mohutnou sukni, pod kterou by jen těžko hledala své nohy. Vivian se nějakým zázrakem podařilo vrátit jejímu popelavému obličeji zpět barvu a zakrýt stíny, které po řadě probdělých nocí začaly rámovat její oči. Měla by být ráda, že jí sem nevecpal některou jistě vysoce postavenou ženu, aby hrála její přítelkyni. Něco takového neměl zapotřebí. Už ne. Hlavou jí zněly poslední výkřiky její zdravé mysli, snažící se nalézt cestu ven. Dřív ale, než je byla schopna rozvinout, byly utlumeny oparem výjevů z jejích snů.

Vůně soli.

Šátek, rudý jako krev, vzpírající se větru.

Hlasy, které by měla znát.

"Jsi v pořádku?" Zamrkala, jako by se právě probudila a pohlédla na Rosu.
"Jen se mi trochu zatočila hlava." Ulevilo se jí, když se Floydová nakonec přece jen usmála. Ze všech osob, které Amy ve městě poznala, to byla právě tato žena, ke které pociťovala něco, co by se dalo nazvat vztahem mezi matkou a dcerou.
"To přejde. Měla by si vidět mě ve svatební den. Mohla jsem být jen ráda, že to schytala jen kytice. Do dnes si nepamatuju průběh obřadu, ale asi to šlo dobře." A ještě jednou urovnala Amyinu sukni, jako by to předtím neudělala už minimálně desetkrát. "Tak já se půjdu připravit. Postaráš se, aby dorazila včas?" zeptala se Vivian, která se náhle vynořila zpoza rohu.

"Jistě." Jestli si všimla jejího ne zrovna pozitivního přístupu, nedala to najevo.
"Hodně štěstí." zašeptala Rosa k Amy a políbila ji na čelo. Stát se to za šťastnějších okolností, naplnilo by toto malé gesto dívku štěstím. Sotva se za Rosou stihly zavřít dveře, když Vivian začala budoucí nevěstě zaplétat vlasy. Amy stále nemohla uvěřit tomu, že jí Viktor skutečně navrhl, aby se jejich svatby Vivian zúčastnila, a i když měla z její přítomnosti radost, nemohla se zbavit pocitu, že se jí tím její snoubenec vysmíval. Až na pár zdvořilostních frází mezi nimi příliš řeči neproběhlo a čím déle Amy cítila její prsty ve svých vlasech, tím více se zvyšovalo zdání, že se její šněrovačka neustále utahuje.

"Je mi líto to s Entredaaé." Zadržela dech, když Vivianiny ruce najednou ztuhly.
"Nemusíš se omlouvat. Nebyla to tvá vina." A tak měla jejich konverzace pro dnešní den nejspíš skončit. Dívka se ale nemohla zbavit pocitu, že své přítelkyni za všechnu tu maškarádu kolem dluží vysvětlení.

"Vím, že s tím nesouhlasíš, ale musíš mi věřit, že nemám na výběr." Zastyděla se, když se přistihla, jak z nervozity mne jemnou látku mezi prsty.
"Takže si ho chceš vzít?"
"Samozřejmě, že ne."
"Tak něco udělej. Co ti brání utéct, jako předtím?"
"Nedopadlo to zrovna nejlíp, nemyslíš?" Vivian ztichla.
"Ty myslíš, že to on…Že to on tam tehdy byl? Že to on zapálil obchod?"
"Nevím, co si myslet."
"Přece bys ho poznala."
"A o to jde," A s těmi slovy se k ní poprvé za celou dobu konečně otočila. "Nejsem si jistá. Byla tam tma a on neřekl ani slovo."

"Amy. Tohohle člověka si máš za pár hodin brát."
"To mi nemusíš připomínat."
"Evidentně musím." Prohrábla si vlasy. "Musíš to někomu říct."
"Nikdo mi neuvěří. Vždyť to ani nedává smysl. Proč by to dělal? Proč by se tak moc namáhal, když bez něj skoro ani nemůžu opustit dům?" Netušila, co řekla špatně.

"Pokud toho šílence tedy skutečně miluješ, jak říkáš, možná by sis ho měla vzít."
"Viktor není šílenec." A ona ho nemilovala. K tomu se ale už nestihla dostat.
"V tom případě jsi jím ty." Zavrtěla hlavou, jako by snad obrázku před sebou ani nemohla uvěřit. "Všichni sice říkají, jak moc se od Adriany lišíš, ale mýlí se. Jsi slabá. Ona měla ale aspoň výmluvu, když byl Daniel její bratr. Co řekneš ty?" A dřív, než jí Amy stihla jakkoliv oponovat se otočila na podpatku a vyřítila se z bytu. Dívka její přítomnost v pokoji cítila ještě chvíli, než se rozplynula ve vzduchu.

Ona to nechápala. Nikdo to nechápal. Mohla si to opakovat, jak dlouho chtěla, ale nic to nemohlo změnit. Canner ji skutečně viděl takovou, jaká byla. Jen hlupačka, sekundující velkému Viktorovi Pricovi, neschopna jakékoli vzpoury vůči němu. Občas přemýšlela, jestli si to něco, co je drželo pohromadě, jen oba nevymysleli. K čemu ale? On ji nepotřeboval. Byla jen koulí na jeho noze, které našel velmi výdělečné využití. Sám by takové popularity nikdy nedosáhl. Adriana s Danielem byli sourozenci. Nic takového ale Amy s Viktorem, a i když tu poznámku o jejich vynuceném dítěti tehdy vytáhla v záchvatu vzteku, náhle ta děsivá představa začala nabírat mnohem reálnějších tvarů.

Amy si položila ruku na břicho, jako by snad už teď nesla pod srdcem další bytost. Zatmělo se jí před očima. Dlouho potlačované myšlenky a obavy jako by najednou zaplavily její mysl všechny naráz. Zalapala po dechu, když se jí podlomila kolena.
Všechno to začalo, když vstoupila na břeh města. Nebo to bylo už dřív? Vybavilo se jí jejich první setkání, a jak přitažlivý se jí tehdy zdál. A ona husa se ještě snažila. Kdyby mohla proskočit svými vzpomínkami časem zpět, jednu by si vrazila.
Musí odsud zmizet. Možná, když opustí Canner, opustí ji i ta věc, co si tak moc přeje, aby zůstala s Viktorem. Domů se vrátit nemohla, ale co ostatní ostrovy? Moc toho o nich nevěděla. Nadávala sama sobě, že měla vždy plnou hlavu jen pečení a Canneru, a nic jiného jí nezajímalo.

Nepochybovala o tom, že by po ní Viktor šel. I kdyby to zmizelo, nikdy by se nesmířil se ztrátou svého současného statusu. Ale možná, jen možná, kdyby utíkala skutečně rychle, někde po cestě by se přestala tak moc nenávidět a mohla se mu konečně postavit.


Jen blázen by se na ni v tomto stavu pokoušel byť jen promluvit. Běhala po bytě jako šílená a házela věci do kufru, zatímco si v hlavě přehrávala nejhorší možné scénáře, které jí mohly potkat. Když si uvědomila, že je stále vystrojená na svatbu, polil ji vztek. Zajela si rukama do vlasů a vytrhla hrst ozdobných pinetek i s vlasy. Na tkanice šatů, do kterých ji Rosa tak dlouho svazovala a které byly vyrobeny tak, aby jí z nich mohl dostat až manžel o svatební noci, si nedosáhla a ne chvíli, kdy jí pažemi projela ostrá bolest, ztratila trpělivost. Jako fúrie nakráčela do kuchyně, popadla první ostrou věc, co jí přišla pod ruku a s úlevou šněrovačku přeřízla. Těžko říct, jestli by Amy byla takhle schopna slyšet i obyčejné, lidské kroky. Natož pak takové, u kterých si jejich majitel dával moc dobrý pozor, aby si jich nikdo nevšiml. Krev jí vířila v uších jako hudba a spolu se vzpomínkami nabírala na síle. Svět okolo ní se roztočil, když za jejími očními víčky vypukly ohně. Snažila se s nimi udržet krok, ale neměla šanci.


Prý vypadala jako nádherný anděl pomsty, když jí nůž vypadl z ruky a ona se doslova sesunula do náručí stínu za svými zády. Konečně byla jeho.

Konečně se mi to podařilo přepsat. S touhle kapitolou to bylo obzvlášť těžké. Nebyla jsem si jistá, jestli Amyina pronásledovatele prozradit už teď, nebo až v další kapitole. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro druhou možnost. Snad mi ještě chvíli napětí odpustíte :D

Strasti jednoho malého bůžka

1. července 2016 v 10:50 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Je to asi naše povinnost jako těch, kteří vypráví příběhy, vytvořit takové postavy, které si čtenáři i o my sami zamilujeme, a pak je dohnat až na samotné dno. Kdo by někdy neviděl podobné vtipné obrázky kolující po internetu, kde si spisovatel po další úspěšně napsané smrti dá čaj s dáblem že ano? :D Co si pamatuju, tak hlavně dřív, kdy jsem se v takových někdy možná až nechutných věcech přímo vyžívala, jsem svoje postavy mučila jak psychicky, tak i fyzicky, nechala jejich vnitřnosti vytéct na podlahu a jejich životy lámala jako suché větvičky. Do jisté míry jsem řídila heslem, že čím více je smrtí, tím je příběh čtivější, a tím pádem musí být i takové smrti sakra zajímavé.

Včera jsem například četla moc zajímavou povídku, ze které se vyklubala večeře partičky upírů, nejspíš fušujících do nacismu, a právě tam to byla celá přehlídka zajímavých, nechutných smrtí, které ale vůbec nevyzněly vtíravě, jak je u psaní podobných scén vždy problémem. No byla jsem z té povídky nadšená. A to nemluvím o posledním odstavci, kdy si hlavní postava oblékla kabát, poděkovala svému nadřízenému za večeři a odkráčela pryč.

Teď už tedy každý takový zásah do života postavy předem více promýšlím a zbytečné násilí se nesnažím všude procpat. Ať jsem ale už přichystala svým postavám cokoliv, ať jsem je nechala trpět sebevíc a jejich vůli zlomila víckrát, než by byl obyčejný člověk schopen přežít, nikdy jsem se vůči tomu necítila příliš špatně (a teď zním vážně jako psychopat. Docela paradox, vzhledem k tomu, že nesnesu se na násilí koukat třeba v televizi a co se týče hororů, jsem hrozný strašpytel. Ale baví mě to vymýšlet, to jo xD). Leda tak se ozval můj zdravý rozum, že bych možná měla trochu přibrzdit a po psaní s kamarádkou, kde jsem spíše mezi řečí vykládala, co jsem zas provedla svým výtvorům jsem se dočkala odpovědi, že jsem aspoň uklidnila svého temného pasažéra, a že mi dá třeba zase na chvíli pokoj (vážně doufám, že si o mě po tomhle článku nezačnete myslet, že jsem naprostý magor, protože se tak už i začínám cítit :D).

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/37/07/0a/37070aabb77ebaee658dc4eebb4f0043.jpg

Ale včera v noci, kdy jsem konečně dopsala devatenáctou kapitolu Deště to bylo jiné. Posledních několik stran jsem už příliš nepřemýšlela, a jen jsem rychle jezdila perem po papíře. To až po dopsání poslední věty mě polil chlad. A přitom to nebylo nic strašného. Žádný horor. A přesto mě to, co jsem napsala vyděsilo natolik, že když jsem pak vstala z postele, nemohla jsem se zbavit šimravého pocitu v zádech, jako by za mnou neustále někdo stál a vždycky, když jsem se otočila, zmizel. Bylo to snad poprvé, co mě vyděsila má vlastní tvorba. Jsem si jistá, že až sem zmíněnou kapitolu zveřejním, budete si klepat na čelo, co zas blbnu. A možná, když jí teď budu přepisovat, budu si říkat to samé. Říkám si, že je to možná tím, že nikdy nepopisuju všechno. Že za dvěma větami se toho pro mě skrývá mnohem víc, než pro úplně cizího člověk, co si to pak přečte. Anebo je to možná opožděné svědomí, které mi klepe na zadní část mysli a vyvolává otázky, kdy si říkám, kam jsem to svou ubohou Amy přivedla.

A pak vám najednou na mysl přijde výjev vás samých, kdy vám za ramenem stojí démon v černé kápy. Vy se otočíte a konečně ho spatříte. Tentokrát nezmizí. Naopak si kápy sundá a zatímco vy se připravujete čelit tváří tvář svým nejhorším nočním můrám, najednou je to vaše vlastní tvář, co se na vás triumfálně šklebí.