Strasti jednoho malého bůžka

1. července 2016 v 10:50 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Je to asi naše povinnost jako těch, kteří vypráví příběhy, vytvořit takové postavy, které si čtenáři i o my sami zamilujeme, a pak je dohnat až na samotné dno. Kdo by někdy neviděl podobné vtipné obrázky kolující po internetu, kde si spisovatel po další úspěšně napsané smrti dá čaj s dáblem že ano? :D Co si pamatuju, tak hlavně dřív, kdy jsem se v takových někdy možná až nechutných věcech přímo vyžívala, jsem svoje postavy mučila jak psychicky, tak i fyzicky, nechala jejich vnitřnosti vytéct na podlahu a jejich životy lámala jako suché větvičky. Do jisté míry jsem řídila heslem, že čím více je smrtí, tím je příběh čtivější, a tím pádem musí být i takové smrti sakra zajímavé.

Včera jsem například četla moc zajímavou povídku, ze které se vyklubala večeře partičky upírů, nejspíš fušujících do nacismu, a právě tam to byla celá přehlídka zajímavých, nechutných smrtí, které ale vůbec nevyzněly vtíravě, jak je u psaní podobných scén vždy problémem. No byla jsem z té povídky nadšená. A to nemluvím o posledním odstavci, kdy si hlavní postava oblékla kabát, poděkovala svému nadřízenému za večeři a odkráčela pryč.

Teď už tedy každý takový zásah do života postavy předem více promýšlím a zbytečné násilí se nesnažím všude procpat. Ať jsem ale už přichystala svým postavám cokoliv, ať jsem je nechala trpět sebevíc a jejich vůli zlomila víckrát, než by byl obyčejný člověk schopen přežít, nikdy jsem se vůči tomu necítila příliš špatně (a teď zním vážně jako psychopat. Docela paradox, vzhledem k tomu, že nesnesu se na násilí koukat třeba v televizi a co se týče hororů, jsem hrozný strašpytel. Ale baví mě to vymýšlet, to jo xD). Leda tak se ozval můj zdravý rozum, že bych možná měla trochu přibrzdit a po psaní s kamarádkou, kde jsem spíše mezi řečí vykládala, co jsem zas provedla svým výtvorům jsem se dočkala odpovědi, že jsem aspoň uklidnila svého temného pasažéra, a že mi dá třeba zase na chvíli pokoj (vážně doufám, že si o mě po tomhle článku nezačnete myslet, že jsem naprostý magor, protože se tak už i začínám cítit :D).

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/37/07/0a/37070aabb77ebaee658dc4eebb4f0043.jpg

Ale včera v noci, kdy jsem konečně dopsala devatenáctou kapitolu Deště to bylo jiné. Posledních několik stran jsem už příliš nepřemýšlela, a jen jsem rychle jezdila perem po papíře. To až po dopsání poslední věty mě polil chlad. A přitom to nebylo nic strašného. Žádný horor. A přesto mě to, co jsem napsala vyděsilo natolik, že když jsem pak vstala z postele, nemohla jsem se zbavit šimravého pocitu v zádech, jako by za mnou neustále někdo stál a vždycky, když jsem se otočila, zmizel. Bylo to snad poprvé, co mě vyděsila má vlastní tvorba. Jsem si jistá, že až sem zmíněnou kapitolu zveřejním, budete si klepat na čelo, co zas blbnu. A možná, když jí teď budu přepisovat, budu si říkat to samé. Říkám si, že je to možná tím, že nikdy nepopisuju všechno. Že za dvěma větami se toho pro mě skrývá mnohem víc, než pro úplně cizího člověk, co si to pak přečte. Anebo je to možná opožděné svědomí, které mi klepe na zadní část mysli a vyvolává otázky, kdy si říkám, kam jsem to svou ubohou Amy přivedla.

A pak vám najednou na mysl přijde výjev vás samých, kdy vám za ramenem stojí démon v černé kápy. Vy se otočíte a konečně ho spatříte. Tentokrát nezmizí. Naopak si kápy sundá a zatímco vy se připravujete čelit tváří tvář svým nejhorším nočním můrám, najednou je to vaše vlastní tvář, co se na vás triumfálně šklebí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Popelka Popelka | Web | 5. srpna 2016 v 12:45 | Reagovat

No, musím říct, že já, když jsem ještě psávala povídky hodně často, jsem svým postavám skoro nikdy nic zlého neprováděla. Měla jsem je na to příliš ráda, asi... Ok, no, jednu mi šikanovali celé mládí a pak byla znásilněná, ale... No, dobře. Beru zpět :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama