Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 19. Tanec se stíny

1. července 2016 v 21:17 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Řeči novinářů, kteří se motali okolo lidí, jako byli Amy a Viktor bylo nutné brát s rezervou. Byla to slova, která je živila, a která měla jediný úkol. Každý den k sobě přitáhnout co nejvíce čtenářů. Tentokrát se ale v přikrášlování skutečnosti ani nemuseli příliš snažit.

Stříbrný vítr byl nejočekávanější akcí za posledních několik let. Přístup tam měla jen hrstka reportérů a každý z nich, stejně jako jejich zaměstnavatelé doufal, že ho zato událost bude živit nejméně po dobu dalších několika týdnů.

Jaký šok a překvapení, když odbil konec a z té špičky cukrářů z celého Canneru se vítězem stal ten, kterému najednou nikdo nemohl přijít na jméno. Byl známý. To bezpochyby. Jeho tvář se jistě objevovala každý den v novinách. Přesto teď, když ho viděli držet tu legendární trofej, zaplavil je pocit, který by se možná dal nejblíže připodobnit ke zklamání. Tak tohle je ta velká osobnost, která má být dalších pár let opěvována celým městem? Nakonec, i když se snažili k úctě k ostatním soutěžícím tento názor změnit, Stříbrný vítr byl jen o dvou osobách. Všichni ostatní byli jen stíny v pozadí jejich záře.

Viktor Price a Amy Webová. Viktor a Amy. Odkud se vzali? Čím to je, že kdykoliv se ocitnete v jejich přítomnosti, zachvátí vás pocit, že se díváte do očí zázraku? Proč se tak moc podobají dvojčatům Forsmanovým, kteří před patnácti lety prožívali v Canneru docela stejný triumf? Bude i příběh Amy a Viktora mít tak tragický konec?
Stále další a další otázky, ke kterým si mohli odpovědi jen domýšlet. To bylo to, co obyvatele města živilo. Ne další, tuctový cukrář, který talent možná má, ale jinak je naprosto nezajímavý.

Byla to záchrana jejich myslí, když se dozvěděli, že se jedna polovička z této přeslavné dvojice pohřešuje. Pro jednou se chodbami podzemního Canneru opět rozeznělo cvakání fotoapárátů. Svět byl opět v rovnováze.
Přítomní svědci byli náhlou proměnou vždy tak rozvážného Viktora Price uchváceni.

Našli ji až k ránu jen kousek od místa, odkud se soutěžící na samotném počátku vycházeli. Během okamžiku byla veškerá pozornost stažena zpět na ně a titulní stránky všech místních novin zaplnily fotografie Viktora tisknoucí k sobě bezvládnou Amy. Na konci dne už si nikdo nepamatoval jméno toho, který vyhrál Stříbrný vítr.



Byl první, koho spatřila, když se probrala z bezvědomí. Za ten jediný den se okolo jejího lůžka vystřídaly celé zástupy osob, u kterých zapomněla jejich jména dřív, než je vůbec stihly vyslovit, ale jí to bylo jedno. Záleželo jen na něm.

V nemocnici si ji nechali jen na pár dní, než usoudili, že je v naprostém pořádku. Někdy během jejího pobytu jí navštívila i místní policie. Nebýt viditelných modřin a předešlých, ne zrovna milých událostí s Amny spojených, nejspíš by každý předpokládal, že omdlela nebo se ztratila. Nebo obojí. Připadala si hloupě, když jim už po sté vyprávěla o tom někom, zanechávajícím záhadné vzkazy a lákající ji tajných pokojů, které jaksi někdo zapomněl zakreslit do původních plánů. A čím více svůj příběh vyprávěla, tím v jejích ústech nabíral na hořkosti. Už dokonce i jí to vše začínalo znít jako pohádka. Proč ji pustil. Držel ji v rukou. Neměla se jak bránit. A přesto ji nechal jít.

Ostatní si toho nevšimli, ale Amy strávila s Viktorem příliš mnoho času, než aby náhlou změnu jeho chování jen tak přešla. Měl strach. Panikařil. Bylo jen otázkou času, než udělal něco zbrklého.




Neměla tušení, jak se dostala do této pozice. Myslela si, že to byla jen slova k přitáhnutí fanoušků. Myslela si, že má dostatek času se z toho nějak vykroutit. Měla si toho všimnout. Viktor byl ale příliš vystrašený, než aby riskoval, že se Amy pokusí narušit jeho plány. O všem ji samozřejmě zpravil, ale až ve chvíli, kdy si byl jistý, že se ani ona ze složité sítě, kterou okolo ní umotal, nedostane ven.

Od posledního sněhu neviděla tolik bílé. Rosina slova přes tlukot dešťových kapek do okenního skla téměř neslyšela. Zadržela dech, když ty metry bílé látky ještě více sevřely její tělo. Šaty samozřejmě vybíral Viktor. Tentokrát se tu bohudík, možná bohužel, nezjevila žádná krabice, nabízející jiné, příjemnější řešení, a tak se musela prozatím smířit s jeho výběrem. Pohlédla dolů na mohutnou sukni, pod kterou by jen těžko hledala své nohy. Vivian se nějakým zázrakem podařilo vrátit jejímu popelavému obličeji zpět barvu a zakrýt stíny, které po řadě probdělých nocí začaly rámovat její oči. Měla by být ráda, že jí sem nevecpal některou jistě vysoce postavenou ženu, aby hrála její přítelkyni. Něco takového neměl zapotřebí. Už ne. Hlavou jí zněly poslední výkřiky její zdravé mysli, snažící se nalézt cestu ven. Dřív ale, než je byla schopna rozvinout, byly utlumeny oparem výjevů z jejích snů.

Vůně soli.

Šátek, rudý jako krev, vzpírající se větru.

Hlasy, které by měla znát.

"Jsi v pořádku?" Zamrkala, jako by se právě probudila a pohlédla na Rosu.
"Jen se mi trochu zatočila hlava." Ulevilo se jí, když se Floydová nakonec přece jen usmála. Ze všech osob, které Amy ve městě poznala, to byla právě tato žena, ke které pociťovala něco, co by se dalo nazvat vztahem mezi matkou a dcerou.
"To přejde. Měla by si vidět mě ve svatební den. Mohla jsem být jen ráda, že to schytala jen kytice. Do dnes si nepamatuju průběh obřadu, ale asi to šlo dobře." A ještě jednou urovnala Amyinu sukni, jako by to předtím neudělala už minimálně desetkrát. "Tak já se půjdu připravit. Postaráš se, aby dorazila včas?" zeptala se Vivian, která se náhle vynořila zpoza rohu.

"Jistě." Jestli si všimla jejího ne zrovna pozitivního přístupu, nedala to najevo.
"Hodně štěstí." zašeptala Rosa k Amy a políbila ji na čelo. Stát se to za šťastnějších okolností, naplnilo by toto malé gesto dívku štěstím. Sotva se za Rosou stihly zavřít dveře, když Vivian začala budoucí nevěstě zaplétat vlasy. Amy stále nemohla uvěřit tomu, že jí Viktor skutečně navrhl, aby se jejich svatby Vivian zúčastnila, a i když měla z její přítomnosti radost, nemohla se zbavit pocitu, že se jí tím její snoubenec vysmíval. Až na pár zdvořilostních frází mezi nimi příliš řeči neproběhlo a čím déle Amy cítila její prsty ve svých vlasech, tím více se zvyšovalo zdání, že se její šněrovačka neustále utahuje.

"Je mi líto to s Entredaaé." Zadržela dech, když Vivianiny ruce najednou ztuhly.
"Nemusíš se omlouvat. Nebyla to tvá vina." A tak měla jejich konverzace pro dnešní den nejspíš skončit. Dívka se ale nemohla zbavit pocitu, že své přítelkyni za všechnu tu maškarádu kolem dluží vysvětlení.

"Vím, že s tím nesouhlasíš, ale musíš mi věřit, že nemám na výběr." Zastyděla se, když se přistihla, jak z nervozity mne jemnou látku mezi prsty.
"Takže si ho chceš vzít?"
"Samozřejmě, že ne."
"Tak něco udělej. Co ti brání utéct, jako předtím?"
"Nedopadlo to zrovna nejlíp, nemyslíš?" Vivian ztichla.
"Ty myslíš, že to on…Že to on tam tehdy byl? Že to on zapálil obchod?"
"Nevím, co si myslet."
"Přece bys ho poznala."
"A o to jde," A s těmi slovy se k ní poprvé za celou dobu konečně otočila. "Nejsem si jistá. Byla tam tma a on neřekl ani slovo."

"Amy. Tohohle člověka si máš za pár hodin brát."
"To mi nemusíš připomínat."
"Evidentně musím." Prohrábla si vlasy. "Musíš to někomu říct."
"Nikdo mi neuvěří. Vždyť to ani nedává smysl. Proč by to dělal? Proč by se tak moc namáhal, když bez něj skoro ani nemůžu opustit dům?" Netušila, co řekla špatně.

"Pokud toho šílence tedy skutečně miluješ, jak říkáš, možná by sis ho měla vzít."
"Viktor není šílenec." A ona ho nemilovala. K tomu se ale už nestihla dostat.
"V tom případě jsi jím ty." Zavrtěla hlavou, jako by snad obrázku před sebou ani nemohla uvěřit. "Všichni sice říkají, jak moc se od Adriany lišíš, ale mýlí se. Jsi slabá. Ona měla ale aspoň výmluvu, když byl Daniel její bratr. Co řekneš ty?" A dřív, než jí Amy stihla jakkoliv oponovat se otočila na podpatku a vyřítila se z bytu. Dívka její přítomnost v pokoji cítila ještě chvíli, než se rozplynula ve vzduchu.

Ona to nechápala. Nikdo to nechápal. Mohla si to opakovat, jak dlouho chtěla, ale nic to nemohlo změnit. Canner ji skutečně viděl takovou, jaká byla. Jen hlupačka, sekundující velkému Viktorovi Pricovi, neschopna jakékoli vzpoury vůči němu. Občas přemýšlela, jestli si to něco, co je drželo pohromadě, jen oba nevymysleli. K čemu ale? On ji nepotřeboval. Byla jen koulí na jeho noze, které našel velmi výdělečné využití. Sám by takové popularity nikdy nedosáhl. Adriana s Danielem byli sourozenci. Nic takového ale Amy s Viktorem, a i když tu poznámku o jejich vynuceném dítěti tehdy vytáhla v záchvatu vzteku, náhle ta děsivá představa začala nabírat mnohem reálnějších tvarů.

Amy si položila ruku na břicho, jako by snad už teď nesla pod srdcem další bytost. Zatmělo se jí před očima. Dlouho potlačované myšlenky a obavy jako by najednou zaplavily její mysl všechny naráz. Zalapala po dechu, když se jí podlomila kolena.
Všechno to začalo, když vstoupila na břeh města. Nebo to bylo už dřív? Vybavilo se jí jejich první setkání, a jak přitažlivý se jí tehdy zdál. A ona husa se ještě snažila. Kdyby mohla proskočit svými vzpomínkami časem zpět, jednu by si vrazila.
Musí odsud zmizet. Možná, když opustí Canner, opustí ji i ta věc, co si tak moc přeje, aby zůstala s Viktorem. Domů se vrátit nemohla, ale co ostatní ostrovy? Moc toho o nich nevěděla. Nadávala sama sobě, že měla vždy plnou hlavu jen pečení a Canneru, a nic jiného jí nezajímalo.

Nepochybovala o tom, že by po ní Viktor šel. I kdyby to zmizelo, nikdy by se nesmířil se ztrátou svého současného statusu. Ale možná, jen možná, kdyby utíkala skutečně rychle, někde po cestě by se přestala tak moc nenávidět a mohla se mu konečně postavit.


Jen blázen by se na ni v tomto stavu pokoušel byť jen promluvit. Běhala po bytě jako šílená a házela věci do kufru, zatímco si v hlavě přehrávala nejhorší možné scénáře, které jí mohly potkat. Když si uvědomila, že je stále vystrojená na svatbu, polil ji vztek. Zajela si rukama do vlasů a vytrhla hrst ozdobných pinetek i s vlasy. Na tkanice šatů, do kterých ji Rosa tak dlouho svazovala a které byly vyrobeny tak, aby jí z nich mohl dostat až manžel o svatební noci, si nedosáhla a ne chvíli, kdy jí pažemi projela ostrá bolest, ztratila trpělivost. Jako fúrie nakráčela do kuchyně, popadla první ostrou věc, co jí přišla pod ruku a s úlevou šněrovačku přeřízla. Těžko říct, jestli by Amy byla takhle schopna slyšet i obyčejné, lidské kroky. Natož pak takové, u kterých si jejich majitel dával moc dobrý pozor, aby si jich nikdo nevšiml. Krev jí vířila v uších jako hudba a spolu se vzpomínkami nabírala na síle. Svět okolo ní se roztočil, když za jejími očními víčky vypukly ohně. Snažila se s nimi udržet krok, ale neměla šanci.


Prý vypadala jako nádherný anděl pomsty, když jí nůž vypadl z ruky a ona se doslova sesunula do náručí stínu za svými zády. Konečně byla jeho.

Konečně se mi to podařilo přepsat. S touhle kapitolou to bylo obzvlášť těžké. Nebyla jsem si jistá, jestli Amyina pronásledovatele prozradit už teď, nebo až v další kapitole. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro druhou možnost. Snad mi ještě chvíli napětí odpustíte :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 5. července 2016 v 0:58 | Reagovat

To je dobrý, už jsem si zvykla, že nic nevím :D Těším se :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama