Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 20. Dokonalá panenka

7. července 2016 v 16:04 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Nechápu to. Už tu dávno měly být?"
"Ony?" zahřměl Viktorův hlas. Vše bylo připravené. Výzdoba, jídlo, zasedací pořádek, květiny…Až se lidé divili, jak se někomu mohlo podařit vše zorganizovat během pár měsíců. Chyběla jen jediná a bohužel poněkud podstatná věc. Nevěsta.
"Ty jsi jí tam nechala s Vivian?"
"A s kým jiným? Musela jsem si ještě něco zařídit."
"Zbláznila ses?"

"Vždyť si to byl ty, kdo jako první navrhl, aby přišla. Navíc, co by jí mohla provést? Unést ji?" Stiskl zuby, jako by mezi nimi chtěl rozdrtit nevyřčenou nadávku a zatnul ruce v pěst. Jako by každý jeho sval strnul v očekávání, co se rozhodne udělat teď. Rosa zbledla. Najednou si oproti němu připadala tak malá, a to i když jí ve skutečnosti převyšoval jen i pár centimetrů. Přesto necouvla. Pochybovala, že toho v tomto stavu, svázána jeho očima, vůbec byla schopna. Cukla sebou, když se konečně pohnul a vyběhl ze sálu. Její srdce se opět rozeběhlo.


Lidé uhýbali z cesty, když se neznámý šílenec na koňském hřbetu řítil ulicemi Canneru. Musel jednat rychle. Šlo o příliš mnoho a povoz bohužel řídit neuměl, a tak tomu chudákovi stihl hodit jen balík bankovek, než odvázal jednoho z jeho koní a neodcválal pryč.

Pochyboval, že by byla schopna se bez povšimnutí dostat z ostrova. Na to si dal až příliš mnoho záležet. Navíc moc dobře věděl, že i když měla mnoho příležitostí na získání potřebných kontaktů, skutečně ve městě nikoho neznala. Na rozdíl od něj. Neubránil se úsměvu. Nemá šanci se od něho dostat. Tak proč ho polil takový děs.
Zářivé vlákno, pojící ho s Amy se zatřáslo a natáhlo, jako by mělo každou chvílí prasknout.




Nemohla dýchat. Bála se, že oslepla, když na pozadí černé viděla jen nejasné obrysy světel. Přišla jí to jako věčnost, než se jí konečně podařilo zvednout víčka. Z hrdla jí zaznělo zasýpání, když se pokusila popadnout ztracený dech. Hruď se jí nadzvedla, ale efekt zůstal minimální. Chtěla se posadit, ale nemohla. Jako by její tělo něco svíralo. Ať už se jí stalo cokoliv, tohle nebyl strop jejího pokoje.

Vzpomínky na nedávné události se k ní vracely v podobě mlhavých obrazů, třepotajících se na okraji její zorničky. S tváří zkřivenou hrůzou vyletěla do sedu, načež upadla zpět do polštářů, když svět okolo ní vzápětí zčernal. Druhý pokus byl pomalejší. Nemusela dvakrát přemýšlet nad tím, co se stalo. Člověk by řekl, že to musela čekat. Dřív nebo později. Přesto nedokázala zabránit tomu, aby se jí dech rozeběhl takovou rychlostí, jako by chtěl pohltit veškerý vzduch v místnosti.
Konečně mohla vidět, co jí celou dobu znemožňovalo jakýkoliv pohyb. Něco podobného vídávala jako dítě na ženách vyšší třídy, které nemusely celé dny pracovat, a tak se mohly svazovat do korzetů. Dnes už se nosily jen na slavnostní události.

Zdálo se, jako by se jí někdo zarputile snažil dostat do mnohem menší velikosti, než byla její skutečná. Ať se pohnula jakkoliv cítila, jak se pomněnková látka na jejím těle napíná.
Podobně staromódní střih už dlouho neviděla. Krom prsou, které jí díky korzetu vylezly až ke krku tu taky bal sukně, končící jí mnohem výš, než byl původní záměr, a které musela být jistě podložena spoustou spodniček.


Pokusila se postavit, ale sotva došlápla na zem, sesunula se zpět na postel. Nezapomněl ani na boty. Pochybovala, že by dokázala podobnou bolest vydržet. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby se jí podařilo pečlivě utažené, vysoké boty sundat.
Kam se to jen dostala? Kromě očividné absence oken se zdálo, jako by se ocitla ve snu osmileté holčičky. Byla tu postel s nebesy, toaletní stolek a skříň, která byla jistě plná podobně směšně malých šatů. Jako by si někdo dal až moc velkou práci s tím, aby tu vše bylo dokonalé.
Přejel jí mráz po zádech. Dokonalé. Připadala si jako panenka. Hloupá panenka, kterou někdo nacpal do cizích šatů a uložil do nového domečku. Při myšlence, že na ní někdo sahal, když byla v bezvědomí, se jí zvedl žaludek.

Vyletěla ze dveří. Jako by se ocitla v kopii přijímacího salonku, na který narazila při účasti Stříbrného větru. Dokonce i zde praskal v krbu oheň.
V rostoucí panice se roztočila okolo své osy ve snaze nalézt ve tmě, halící kouty místnosti do rubáše vestu ven. Ztuhla, když za sebou zaslechla kroky. Tohle nemůže být skutečné. Tohle musí být sen. Jen sen.

Kolikrát si už v hlavě přehrávala tváře těch, které stihla v Canneru poznat? Kolikrát si lámala hlavu s tím, co provedla tak strašného, že se zasloužila něčí pozornost? Přesto, ani v těch nejhorších nočních můrách jí nepronásledovala tvář, kterou mohla konečně vidět před sebou. Tvář, se kterou snad jako jedinou ve svých myšlenkách nikdy nepočítala.

Tvář Gerarda Floyda.


Tak upřímně, kdo z vás je překvapen? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 7. července 2016 v 20:11 | Reagovat

Mate, jsem strašná, ale zapomněla jsem, kdo je Gerard Floyd T_T

2 Lia Lia | Web | 7. července 2016 v 20:56 | Reagovat

[1]: Manžel Rosy :D

3 Starková Starková | E-mail | Web | 8. července 2016 v 13:01 | Reagovat

[2]: ach taaaaak, já si říkala :D :D Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama