Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 22. Svět za zrcadlem

30. července 2016 v 0:12 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Neměla tušení, že někdy bude tak moc postrádat něco tak triviálního, jako byl čas. Nebo alespoň jasně viditelnou stopu, kterou na okolním světě zanechával. Zatímco dříve pro ni měl východ a západ slunce jen velmi malý význam, teď dokázala strávit před zrcadlem strávit i hodiny a sledovat, jak se noční čerň pomalu zvedá ve prospěch dne. Jak uklidňující bylo mít pojem o toku času. Proto ji tak šokovalo, když jednoho dne začala o svých zápiscích, které si tak pracně vedla, pochybovat. Byl to jen okamžik, kdy její mysl zakolísala. Přesto ji pomyšlení, že by snad začala samu sebe vidět, jako další vážku uvězněnou v jantaru, vystrašilo.

Odpor a tvrdohlavost, kterou projevovala ze začátku, se ukázaly jako ne příliš účinné způsoby, jak z vězení uniknout, a tak nakonec zvolila jinou strategii.


Věděla, že ji sleduje. Byla si vědoma toho, že krom dýchání a repetitivního pohybu ruky, zvedajícího se s jídlem k jejím ústům a zase zpět, se její tělo ani nehnulo. Chuť vnímala jen vzdáleně. To bylo posledních pár dní každý večer. Zatímco celý den byla po většinu času sama, na večeři se vždy vrátil. Všimla si něčeho Rosa? Přece musela. Nikoho jiného by nenapadlo na Gerarda v tomto kontextu byť jen pomyslet, ale jeho žena si přece musela všimnout nějaké změny.

Ale posledně tomu tak očividně nebylo. Posledně tu, která byla na jejím místě, nezachránili.

Neublížil jí. Po celou dobu se choval, jako by zde byla hostem, což dívku nutilo spíš k pozornosti, než aby snad dostala pocit, že tomu tak skutečně je, jak bylo jistě Gerardovým záměrem. Tušila ale, že to nebude mít dlouhého trvání. Viděla to každý večer. Pokaždé, když se pokusila zavést konverzaci k něčemu mnohem důležitějšímu, než byly úkony běžného dne, jako by vždy na okamžik vypadl z role. Skoro jako by se něco, co kdysi dávno v sobě pohřbil, začalo drát na povrch. Jen záblesk na okraji jeho zornice. Vzpomínka na legendu, kterou stvořil. To díky němu se jména Forsmanových stala nesmrtelnými. Otřásla se. To poslední, co si přála, bylo je následovat.

"Co bude dál?" zeptala se najednou. Cinkot příborů ustal.
"Co myslíš?"
"Všechno. Jsem tu už déle jak týden."

"Nejsi tu snad spokojená?" Rozhovory s ním se vždy rapidně zkomplikovaly, jakmile přestali klouzat jen po povrchu. Připomínaly tanec na zamrzlém jezeře. Musela našlapovat zlehka. Správně volit slova i způsob, jakým je podá.

"Naopak, ale přece tu nemůžu zůstat věčně." Zadržela dech, když složil noviny, kterým po celou dobu věnoval většinu své pozornosti. Snažila si nevšímat šokujících titulků o jejím zmizení.
"Obávám se, že to bude trvat o něco déle, než budeš moci odsud odejít. Viktor převrátil celý Canner vzhůru nohama. Každý by tě teď rád našel." A věnoval jí široký úsměv, jako by jí to snad mělo lichotit.


Potlačila vzrůstající paniku, když k ní zničehonic přistoupil, a tím překonal vzdálenost, kterou mezi nimi tvořil mohutný, jídelní stůl.

"Něco pro tebe mám." A odkudsi vytáhl svazek klíčů. "Napadlo mě, že by ses tu možná ráda porozhlédla. Třeba se tu pak budeš cítit lépe." A zdálo se, že svá slova myslí naprosto upřímně. Věděla, že takové gesto je znakem, nebo alespoň pokusem o vybudování důvěry. Už žádná tajemství. Jak moc děsivá musela být taková myšlenka pro někoho, kdo tak dlouho žil v bezpeří jejich tichého našeptávání?

"Díky." řekla tiše, zatímco se snažila strávit jeho milý úsměv, na který nebyla zvyklá reagovat. Těžko říct, jestli jí větší strach naháněl jeho ledový klid nebo podobné náhlé, a pro něj naprosto netypické změny nálad.



Mohla jen hádat, jak moc se situace za okolními zdmi stihla za těch několik dní vyhrotit. Možná ji jen Gerard chtěl dát prostor tento zrcadlový svět, který vytvořil jako odraz celého domu, přijmout za nový domov.
Tehdy se čas zastavil. Jedinou připomínkou, že za tím vším existoval i jiný svět bylo krom zrcadla jen několik škvír, mapujících celý Amyin a Viktorův byt, díky kterým mohl Gerard být svědkem každého jejich dne.


Dny protékaly Amy mezi prsty a Viktor ve svém úsilí nepolevoval. Kéž by svou snahu pro jednou zaměřil o něco blíž. Copak to necítil? Kdykoliv přišel a domů, kde se jejich podstaty opět smísily v jednu, nepoznal ji? Vždyť byla přímo tady. Když si zrovna ukradl pár hodin spánku, když seděl u stolu s hlavou v dlaních, stála vždy při něm. Stačilo se jen ohlédnout.

Snažila si nevšímat tetelivých pohybů, které jako by se vždy odehrávaly za jejím ramenem, zatímco přejížděla pohledem po titulech v knihovně. Ze začátku prohledala celé místnosti, aby našla původce těch vzdechů, toho letmého zašustění látky přímo za jejími zády. Ať už to byly její představy, vyvolané chronickou osamělostí nebo snad počátky šílenství, byla to jen další věc, se kterou se tady musela naučit žít.

Ztuhla, když jí tělem náhle projel chlad. Obrys postavy, mihotající se v koutku jejího oka jí vábil k pohybu.
"Danieli!" zaznělo jí v mysli hlasem skrývajícím tolik zoufalství, že nemohla jinak, než podlehnout přívalu slz. Přimkla víčka k sobě a opřela se o jednu z polic ve snaze získat nad tělem zpět ztracenou kontrolu.
"Tady jsem. Otoč se! Otoč se!" Zalapala po dechu, když se přes ni převalila další vlna mučivého chladu, který ji málem srazil na kolena.

Nacházela se ve fázi, kdy už od Gerarda jídlo neodmítala. Svého rozhodnutí zalitovala jen na okamžik, než její mysl zaplnil ten cizí hlas, který jako by se stával každým dechem skutečnějším. Hlas tak blízký, a přesto tak vzdálený, jako by je od sebe dělily desítky let. Hlas, který si přese vše stále uchovával poslední zbytky dětské naivity a naděje.
Neměla tušení, kdy přišla ta změna, že se ten hlas najednou začal podobat tomu jejímu. Skoro jako by někdo zakřivil linie dvou časů, které se nikdy neměly setkat.

Rozeběhla se. V uších jí zněl dívčin křik. Zatímco jednou se zdálo, že nadobro zmizel, vzápětí do ní udeřil ještě s větší silou. Jako slepec tápala podél chladných stěn bludiště, tvořených tím záhadným hlasem, který v nepravidelných intervalech neustále přecházel do tónů, kterými k sobě promlouvala v hlavě.

A najednou bylo ticho. Konečně mohla zase vidět. Nepřekvapilo ji, že se ocitla na chodbě, do které za svůj pobyt ani jednou nezavítala a dveřmi, které si jako jedny z mála před ní stále držely své tajemství. O to víc ji překvapilo, když žádný z klíčů do jeho zámku neseděl. Už žádná tajemství. Proč by se vůbec obtěžoval se zamykáním ostatních pokojů, když důležitý pro něj byl jen tento?


Byla tak ponořená do svých myšlenek, že nedokázala potlačit výkřik, který se jí vydral z hrdla při setkání se stínem za jejími zády. Když se konečně oklepala z počátečního šoku, vystřídal ho další.

"Roso?" Kdo by to jen tušil, že podobná slova na tomto místě kdy vyjdou z jejích úst. A pak se usmála. Skutečně a upřímně se usmála, protože jestli nebyla jen její další představou, existovala cesta ven, kterou ona znala. Aby se o její existenci přesvědčila, chytila ji za ruce.

"Musíme odsud, než se vrátí." zakoktala a ještě jednou stiskla její dlaně. Dostane se ven. Nemohla tomu uvěřit. Byla jako zjevení. Východisko, ve které si už Amy ani nedovolila doufat. Takové štěstí přece v obyčejném životě nemohlo existovat. Došlo jí, že Rosa stále mlčí. Zvedla k ní oči. Radost její tvář neopustila, ale vzrostly v ní obavy. Odporné obavy, prorůstající její mysl jako parazit strom. Její milovaná Rosa, která na ní vždy pohlížela s takovou něhou. Která se o ni po celou dobu starala. Příslib toho, že ať je to teď sebehorší, nakonec bude vše zase v pořádku.

Nic z toho ale teď neviděla. Její tvář byla strnulá, jako tvář sochy. Dlaně, dříve tak hřejivé, kterými ji k sobě vždy tiskla, jí vyklouzly z rukou. Ucouvla, až narazila do dveří za sebou.

"Roso?" zašeptala v naději, že v ní snad spatří tu osobu, kterou tolik milovala. Snad na malou chvíli, jako by v jejích očích zahlédla lítost, která vzápětí zmizela hluboko v její mysli, kam na ni nedohlédla. Jako by sebemenší pohyb mohl narušit její masku.

"Konečně jsi tady. Slečna Webová už nutně potřebuje nové šaty." Zjevil se zpoza jejích zad náhle Gerard. Zatěkala mezi nimi očima. To ne. Nemohla přece…

Snažila se zachytit její pohled, ale jako by se vzorek na tapetě náhle stal pro ni mnohem zajímavějším středem její pozornosti. Nemohla přeci…


Nemohla přeci o všem celou dobu vědět.


Nakonec Floydovic manželství možná nebude tolik ideální. Co myslíte? Proč Rosa trpí to, co Gerard provádí? A co se asi skrývá za zamčenými dveřmi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barefoot Cinderella Barefoot Cinderella | 6. srpna 2016 v 11:51 | Reagovat

Máš moc příjemný styl psaní :) Takový poetický, byť je to próza. To mám ráda :)

2 Popelka Popelka | Web | 6. srpna 2016 v 11:51 | Reagovat

Máš moc příjemný styl psaní :) Takový poetický, byť je to próza. To mám ráda :) :-)

3 Lia Lia | Web | 6. srpna 2016 v 12:45 | Reagovat

[1]: A to mi zrovna básně nikdy nešly :D. Děkuju moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama