Srpen 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 25. Druhá žena Modrovousova

23. srpna 2016 v 21:27 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"To nemůžeš myslet vážně." Ať už Vivian vidělo okolí za sebehoršího člověka, který ani není schopen navštívit svého nemohoucího otce, ať jí Gerard promlouval do duše sebevíc, důvod její zdrženlivosti se vždy rychle ukázal. Tolik let a pořád ta stejná písnička. A i když na tomhle místě neměla jeho slova žádnou cenu, nedokázala opustit její mysl.

"Po tom všem, co pro naši rodinu udělal? Ujal se mě. Prakticky mě vychoval a ty i přesto o něm dál šíříš tyhle lži." Chybělo jí jen málo k tomu, aby odsud znovu neodešla. Kéž by jen tušila, co v jejím otci vzbuzovalo takovou nenávist ke Gerardu Floydovi. Pamatovala si je jako blízké přátele. Příčina jejich náhlého odloučení jí zůstávala záhadou.
Pohoršeně si odfrkl a založil paže na hrudi. "Jistě. Měl bych mu děkovat, že proti mně obrátil mou jedinou dceru."

"Nikdo mně proti tobě neobrátil."
"Kolikrát si mě tady navštívila? Nebo se stydíš za svého bláznivého otce?" Sklonila hlavu ke svým dlaním, složeným na desce stolu.

"Nepřišla jsem sem, aby si mi vyčítal mé mezery, jakož to perfektní dcery."
"Ano, ovšem. Ta dívka, co se ztratila. Můj názor na to znáš."
"Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, tohle musí přestat. Nemůžeš ho přece jen tak…"
"Obvinit z vraždy?" Lehkost, jakou ta slova pronesl, ji šokovala. Jen hlupák by si ale nevšiml vzteku uvězněným za jeho zornicemi.

"Tohle nehodlám poslouchat." A s těmi slovy, které se v jejích ústech proměnily v popel, se od něho odvrátila.
"Za mou chybu Forsmanovi zaplatili životem. Neudělej ji i ty." řekl dost hlasitě, aby ho na své cestě pryč dobře slyšela. A ať byla jeho tvrzení sebešílenější, lhala by, kdyby řekla, že na ni neměla žádný dopad. Hloupé teorie. Jen další stupeň v jeho posedlosti naházet na Gerarda co nejvíc špíny. A přesto nedokázala tu myšlenku vyhnat z hlavy. Nakonec i po těch letech byla jen malá holka, sedící u nohou svého otce a s úžasem naslouchající všemu, co s ní byl ochotný sdílet.




Leckdo by poznamenal, že jestli jí šlo o získání dalších pár osamocených dní, kdy mohla hledat cestu ven, dostala, co chtěla. Už to byla nějaká doba, co se tady Gerard naposledy objevil. Každou chvílí tato doba ale mohla skončit a Amy věděla, že až se tak stane, už nebudou žádné druhé šance. Tehdy vše skončí a ona se neodvážila ani přemýšlet, jak moc to její život ovlivní.

Stále ještě cítila jeho dlaně na svém krku z toho dne, kdy ho viděla naposledy. Jediné slovo, které zapříčinilo, že veškeré jeho kavalírství během okamžiku zmizelo. Zbyl jen vztek. V tu chvíli, kdy byla přiražena ke zdi, nohama sotva dotýkajícíma se země a stále více pohasínajícím pohledem si byla více než jistá, že zemře.

Celá ta skutečnost, že byla tady a snažila se zachránit si krk, jí připadala jako sen. Nezdálo se jí jen to Gerardovo zaváhání? Nebylo snad jejím osudem zůstat zacyklená v téhle noční můře, navěky hledající cestu ven? Stejně, jako Adriana?

Ať se to zdálo sebevíc šílené, čím delší dobu trávila v Gerardově zajetí, tím blíž se k ní cítila. Jako by ji snad opravdu znala.


Ty dveře byly její odpovědí. V její mysli nabíraly podobu mohutné brány, ale nakonec to byly jen obyčejné dveře a obyčejný zámek, který i přes všechno své snažení nedokázala překonat. Dostala se až tak daleko, že se je pokusila vyrazit, ale marně. Jako by se všechny ty dny proměnily v jedinou noc a ona byla vězeň, který čekal na popravu. Pochybovala, že jí ještě předtím někdo navštíví. Proto ji tak překvapilo, když jednoho dne, jednoho rána, přesně to Rosa udělala. A ani tentokrát neměla nejmenší tušení, odkud se vynořila.

Připadala si jako dítě, když ji sledovala, jak s kamenným výrazem vykládá na pult jídlo z proutěného košíku. Fascinovalo ji, jak dokonale ji dokázala ignorovat, i když od ní stála jen na vzdálenost pár kroků.

"Můžeš se na mě aspoň podívat?" Zarazila se jen na okamžik. Snadno přehlédnutelný pro někoho, kdo nesledoval každý Rosin pohyb, jako to dělala Amy. Přistoupila k lince. "Roso, prosím. Aspoň to by si pro mě mohla udělat." Místo odpovědi sebrala košík a odkráčela pryč. Vyběhla za ní.

"Roso, prosím! Nechci skončit jako ona." Při myšlence na Adrianu ji obklopil chlad. Neodvážila se otočit, když jí čísi ledová ruka sevřela rameno.
Přísahala by, že v Rosiných očích zahlédla slzy, když se po ní poprvé po tak dlouhé době ohlédla. Jako by se ale dívala skrz ni, do tváře někoho úplně jiného, stojícího za jejími zády.

"Odpusť mi to." A zmizela v postranní chodbě.
"Roso!" vykřikla Amy a rozeběhla se za ní, ale ta se stihla už zase vypařit. Zoufalství vystřídal vztek. Hloupá, malá Amy, bloudící chodbami, slepá ke všem východům, které jí jsou předhazovány doslova na každém kroku.

Skrčila se, když se jí těsně u ucha náhle ozvala rána. A pak další a další, když se její pěst setkala se zdí. Zdí, kterou prohledala tolikrát, že si vzor na tapetě byla schopna vybavit v mysli do těch nejmenších detailů.
Jako by jí ta ruka do chvíle, než se ocitla v jednom ohni, ani nepatřila.

Až později tentýž den si uvědomila, že na pultu, kam Rosa vyskládala veškeré jídlo, jí kromě něj nechala i něco dalšího.

Klíč.



Byla si tak jistá. Jistě to nebyla jediná možnost, ale pro teď byla tou nejmenší. Tohle ale nebyl jejich dům. Ne? Musí tu přece být nějaká chodba, kterou by se dostala ven. Čím déle ale hleděla do spoře osvětlené místnosti, tím rychleji ji opouštěla i poslední naděje.

Krom chlaďáku v rohu to tam bylo prázdné a zatímco ostatní pokoje se pyšnily luxusními tapetami a nábytkem, zde to vypadalo spíš na nepoužívaný sklep.

To nemůže být pravda.

Zoufalá ze ztráty své poslední šance prohmatávala stěny, jako by její dotek měl odhalit tajnou chodbu. Skoro cítila, jak jí poslední nitky naděje proklouzávají mezi prsty. Jak mizí. Snažila se je zachytit. Ach, jak moc by si přála znovu je cítit. Jejich jasné světlo.

Otočila se k chlaďáku. Přece musel existovat důvod, proč Gerard tak moc toužil zanechat obsah tohoto pokoje tajemstvím. Proč tak moc záleželo na tom, aby odhalila pravdu. Stále měla šanci couvnout. Vrátit klíč na místo, kde ho našla a poddat se svému osudu. Jako by ale vládu nad jejím tělem převzal někdo jiný. Sebejistě ji vedl ke svému cíli, ale její mysl křičela.

Zastav se! Uteč! Zapomeň!

Ona ale za ni rozhodla už velmi dávno. Cítila ji. To mravenčení pod její kůží, které ji nutilo každou chvílí sebou cuknout. Její nohy ale byly klidné, když poklekla, stejně jako její ruce, když zatlačila do poklopu. Přivřela oči, když se do prostoru vznesl oblak husté páry. Nesnažila se ji rozehnat. Její tělo, na rozdíl od její mysli, bylo klidné. Dosáhla svého cíle.

Poznala by ji kdekoliv. I teď, obklopená zimou a ledem, jako pohádková Sněhurka, byla schopna rozeznat její tvář, navždy zamrzlou v čase.

Tvář, kterou po takovou dobu byla zvyklá vídat v zrcadle. Svou tvář.

Tvář Adriany Forsmanové.

Jestli vám přijde, že čím víc se blíží konec téhle povídky, tím víc je chudák Amy větší psycho, nejste v tom sami :D

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 24. Konec hry

13. srpna 2016 v 13:42 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Dostala náskok. Člověk ne tak zběhlý v podobné hře by přece měl pocítit, že měl nějakou naději. Že to od začátku nebyl jen sled dopředu promyšlených úkonů, které před něho postavil jeho soupeř. Amy Webová tu možnost měla. Nebo si to alespoň měla myslet. Musela to pro něj být zábava. Unést ji a pak sledovat, jak se snaží najít cestu ven. To přece dělal od začátku. Pozoroval každý její krok, jak se snaží vymotat z Viktorových sítí a to i navzdory tomu, že toho nikdy nebyla plně schopná. V rukou někoho jiného by se i snad z jejich prokletí mohl stát dar.

Cítila, že se čas osamělých dní, když existovala jen myšlenka na útěk, začíná naplňovat. Viděla to v Rosiných očích, kdykoliv za ní přišla, aby jí vzala míry na nové šaty nebo přinesla jídlo. Nikdy nemluvila. Osoba, kterou si jako jednou z mála byla v Canneru naprosto jistá, se na ní teď dívala jako na cizí, a v očích se jí zračila jediná emoce. Vina.

Zajímalo by ji, jestli v ní někdy viděla něco víc, než jen mlhavý, Adrianin stín. Úkon, který ne příliš ráda bude muset provést znovu.

Nějak se přeci Gerard do jejich bytu musel dostávat. Přímo odsud. Musel existovat způsob, jak dokázal všechny ty dárky a vzkazy pohodlně přenést do jejího pokoje, aniž by si ho kdokoliv všiml. Kdyby se jí jen podařilo otevřít ty dveře, ke kterým jako jediným neměla klíč. Bohužel se ukázalo, že to, co se v knihách zdálo tak jednoduché, a to odemknout dveře za jiných, než tradičních podmínek je těžší, než očekávala.

A docházel jí čas.


"Zatanči si se mnou." Nebyla to nabídka. Myšlenka na odmítnutí se jí v hlavě mihla jen na okamžik. Nakonec to byl jen tanec a ona doufala, že se jí snad podaří získat alespoň pár dalších dní. Věděla, že je blízko. Jako by ta dlaň v jeho ruce ani nebyla její. I když měla už nové šaty, nedýchalo se jí v nich o moc lépe. Jako by se celá její podstata najednou smrskla jen na toho. Myšlenka na svobodu, kterou za celý svůj život měla šanci okusit jen párkrát a dech svíjející se v jejím hrdle jako had.

"Pamatuješ si náš první tanec? Nebyl jsem si jistý, jestli si je opravdu vezmeš, ale pohled na tebe v těch šatech předčil veškerá má očekávání." Zdálo se, jako by mu ani nevadilo, že Amy po celou dobu nepromluvila jediné slovo. Stejně tak by mohl mluvit sám k sobě. Jeho slova se přes ní přelévaly jako příboj, zatímco jí k uším z gramofonu doléhal soprán dost možná té stejné zpěvačky, která v tu osudnou noc vystupovala v Magnolia Hall.

Lidé, vznášející se ve svých pestrobarevných kostýmech jako ptáci. Hudba prostupující tělem jako pradávné pokušení. Dívka v krátkých, zelených šatech s flitry a očima, které se už navěky budou upírat k místu svého posledního setrvání.

"Tenhle dům postavil můj otec pro matku." Necítila, když se sklonil, aby své čelo opřel o její hlavu. "Vím, že bychom byli spolu šťastní. Zvykla by sis. Jako moje matka. Vím, že ho nakonec milovala." Zdálo se, jako by se snažil spíš přesvědčit sám sebe, než ji. Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Krom houpání se do rytmu se ani nehnula. Člověk by si pomyslel, že na tu malou chvíli zůstalo její tělo prázdné. Jen loutka, vydána mu napospas. Těžko říct, jestli si toho Gerard přes vlastní závoj myšlenek všiml.

"Odejdi se mnou." Jehla přeskočila po gramofonové desce. Hudba utichla. Ztuhla. Velmi pomalu se odtáhla, jako by se bála, že tato náhlá změna by mohla Gerarda vyprovokovat. "Sama jsi přece chtěla odejít, pamatuješ?" začal mluvit rychle, když si všiml, jak se její obličej stáhl děsem. Svěsil ramena. "Sama vy jsi ve městě, kde nikoho neznáš, nepřežila. Postaral bych se o tebe. Už nikdy by se tě nedotkl." Ucouvla, když po ní natáhl ruce, aby jí k sobě přitáhl. V očích mu planulo zoufalství. Nemohla se zbavit pocitu, jako by přesně ta samá slova vyřkl již dřív, a které se stejně jako teď setkaly s odmítnutím.

Polkla. "Ty klíče, které jsi mi dal? Jeden z nich chybí." Jako by celou jeho postavu najednou zahalil stín.
"Skutečně?" zeptal se hlasem, jako by šlo o nedorozumění, ale jeho postoj svědčil o opaku. Zhluboka se nadechla.
"Říkal jsi, že chceš, abych se cítila dobře. Abych ti věřila." Olízla si rty. "Co je za těmi dveřmi?" A konečně k němu zvedla pohled. Zatnul ruce v pěst. Jako by ho jen to drželo od toho, aby neudělal něco neuváženého.

"Každý by měl mít své místo, nemyslíš? Prostor, kde se nemusí ohlížet na názory ostatních a zkrátka jen být. Alespoň na okamžik si připomenout svou skutečnou podstatu. Ty bys tomu měla obzvlášť rozumět." Došlo jí, že se nedokáže pohnout. I když si to přála, nedokázala uniknout jeho očím, které v ní najednou začaly i přese všechny okolnosti probouzet pocit viny. "A i přesto mě o to chceš připravit. Chceš mě připravit o ni." Cukla sebou a zavřela oči, když okolo ní jeho slova proletěla jako kámen. Myslela si, že až zvedne víčka, bude stát před ní. Ani se nepohnul. Přesto jeho přítomnost cítila po celém těle.

"Co se stalo Adrianě?" Existovaly hranice, které neměla nikdy překročit. Vyslovení jejího jména působilo jako kouzlo. Tentokrát nestihla utéct včas.



Pisálkovské řežby aneb grammar nazis útočí?

6. srpna 2016 v 13:43 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Než přejdu k tomu zajímavějšímu, malá vsuvka do mého povídko-pisatelského života. Těm, kteří tuto stránku mého blogu nečtou (a musím poplácat po rameni všechny, kteří sem občas zavítají jen kvůli tomu chudému zbytku) doporučuji přeskočit až k jádru tohoto článku.

Možná jste si všimli, že minulý měsíc jsem se nějak víc ponořila do psaní Deště, místo abych hrála mrtvýho brouka po každé kapitole a říkala si, že napsat dvě kapitoly za měsíc je přece jen naprosto normální. Ponořením bych to sice nenazývala vzhledem k tomu, že nemám nejmenší tušení, jak se mi tentokrát podařil napsat rovný dvojnásobek, ale stalo se. Spolu s tímto úspěchem jsem byla nucena si sepsat pár bodů, co se ještě musí stát, což vedlo k menšímu šoku, jelikož se ukázalo, že od posledně se tento seznam poněkud zkrouhnul, a tím poněkud myslím, že už na mě začínají rudě blikat ty body, které taky celý příběh uzavírají. Konec mám sice už nějaký ten pátek vymyšlený, ale až teď mi začal připadat tak hrozně debilní a nudný. Snad je to jen přechodná fáze, jak už to u mě často bývá.

Disney paper finals big hero 6 hiro hamada

Spíš mi to přijde moc rychlý (hlavně, že to píšu už skoro rok). Vždyť se Amy konečně začala něco dozvídat. Začala jsem to sice psát s tím, že to oproti Stínům bude jednodušší příběh s mnohem méně postav a linek, ale až teď mě začíná dohánět ten nedostatek vaty.

...beztak to nakonec zaplním pocity postav, který se mi bůhví proč píší v er formě mnohem lépe, než v ich formě :D. Vážně doufám, že ti, kteří Déšť čtete nebudete nakonec zklamáni.


A teď už k důvodu, proč jsem se rozhodla tenhle článek vůbec napsat. Nevím, kolik z vás se pohybuje v diskuzních skupinách. Já jsem se před časem přidala k jedné, která má dávat dohromady zkušenosti psavých lidí a pomáhat těm, kteří s psaním třeba teprve začínají. Nevím, jak to funguje v ostatních, ale pochybuji, že se od sebe příliš liší.

S tolika úhly pohledu a hlavně typy lidí je vždycky jen otázka času, než se začnou dělit do jednotlivých skupin. A teprve pak začíná pro nás, nejspíš nejpočetnější část této party, a to tichých okouněčů, to správné divadlo.

Ti, kteří se rozhodli vypustit své povídky do světa ve snaze získat nějakou tu konstruktivní kritiku asi ví, že to není zrovna ta nejjednodušší věc, a že většina lidí zkrátka komentáře nepíše. Já jsem do týhle pisatelský skupiny za celou dobu dala na posouzení povídku jen jednou, a to ještě v době, kdy jsem psala Stíny, a moc mi názory ostatních pomohli. To je ta dobrá věc. Co jsem se koukala, tak většině lidí, co se tam takhle s něčím podělila, se také odezvy dostalo. Někdy možná i větší, než sami chtěli.

nazi grammar

Máte tu ty "zkušenější," kteří se nebojí zapojovat do diskuzí, a jejichž kritika je ve většině případech opravdu dobrá (často se taky hlásí jako bety), pokud se ovšem neprezentujete jako páni všeho tvorstva. A pak tu jsou lidi co si nechají poradit a ti, co ne. Z toho pak vznikají sáhodlouhé diskuze, kdy jedna strana říká, že na formě, ale především gramatice vůbec nezáleží. Nejdůležitější je obsah.

Tahle "novátorská" myšlenka mi bohužel spíš než bohémský pohled na svět navozuje to, že je zkrátka někdo líný si ty pravidla českého pravopisu vygooglit. Jako vážně nevím jak to mají ostatní, ale já když začnu číst něčí příběh, a jen v první větě se mi z těch chyb začnou rozsvěcet varovná světla v hlavě, tak prostě dál nečtu. Takový příběh, ani člověka nikdy nemůžu asi brát úplně vážně, ať to zní sebehůř. Znát jazyk, ve kterém píšete je přece základ. Já jako taky ještě stále tápu v čárkách a občas si něčím nejsem jistá (prý posledně: Pokud je podmět Plačící anděl, píše se v přísudku měkký nebo tvrdý i/y :D Asi záleží, jestli se na něj zrovna díváte. S takovýmhle zákeřnostmi DW universa asi čeština nepočítá :DD), ale neříkám, že je to jedno a že záleží jen na obsahu. Dobrý nápad může mít kdokoliv, ale teprve až zpracování a to, jak ho podá z něj dělá něco víc.


Mě teď tak napadá, kdy se láme ta hranice, kdy se dáte označit už jako grammar nazi. Podle definice, kterou jsem našla je to typ internetového trolla, který přehnaně lpí na dodržování pravopisných pravidel. Nepřijdu si sice zrovna jako troll, když někoho slušně upozorním na to, že má někde chybu (nevím, vždycky když to někdo napsal mně, tak mi to přišla jako laskavost a rychle jsem to šla opravit, abych se neztrapnila ještě před více lidma, ale každý to asi cítí jinak), ale bratr mě tak označuje poměrně často. Hlavně když ho už po sto padesátý opravím, že se neříká "s lidmama" ale "s lidma." :D

Jak už to tak bývá, nic se nemá přehánět a mé paranoidní já mi velí, že obě strany se mohou vynořit odkudkoliv. Ani netušíte, jaký to je řev, když si po stý kontroluju komentář, co chci zveřejnit, s úsměvem shledám, že je v pořádku, odešlu ho a pak to uvidím. Ještě, že jdou ve většině případech zase vymazat :DD

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 23. Neměnné věci

6. srpna 2016 v 12:42 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Blížil se konec. Stejně jako před lety Adriana, Amy zmizela jako první. A stejně jako tehdy byl každý občan Canneru odhodlán tuto velkou záhadu vyřešit. Zdálo se, že každý den musí snad vzniknout další desítka teorií. Bohužel ta, vzhledem k okolnostem nejlogičtější, že Amy zkrátka před svatbou zpanikařila a utekla, nedávala smysl. Nejen, že se jejich dům nacházel na hlavní třídě, všem na očích, ale zároveň byl pod neustálým dohledem jejich nejvěrnějších obdivovatelů. Nebyla možnost se odtamtud dostat, aniž by si vás někdo nevšiml. Uvnitř s ní byly jen dvě osoby, které následně vyšly ven. Nikdo další dovnitř nevkročil, ani nevyšel ven.

Pod tlakem médií, která neustále chrlily jeden článek za druhým a postupně bortily a tvořily nové teze, by si normální, pověrčivý člověk, kterých bylo ve městě nepočítaně, mohl začít myslet, že se Amy zkrátka vypařila. Lidé stále víc mluvili o tajemném duchovi, unášejícím k sobě lidi, kteří v tom domě žili.

Pomalu se blížila chvíle, kdy měla Amyina a Viktorova hvězda zazářit nejjasněji, a pak vyhasnout, stejně jako kdysi ta Forsmanovic.




Netušil, jak mu mohla proklouznout mezi prsty. Byly situace, kdy si Viktor Price říkal, jestli Amy nepodceňuje. Jen záblesky vzdoru pohřbené pod skutečností, že ani ona bez něj, ani on bez ní, nejsou nic. Moc dobře věděla, že od něj nemůže jen tak utéct, aniž by to na ně oba nemělo fatální dopad. Kdoví, jak dlouho by bez sebe přežili? Možná kdyby našla způsob, jak odjet z města. Ale to ne. Předtím jim stačil jen převozník s ovocem, ale dnes její tvář znal každý dost na to, aby mu přišlo podezřelé, když si ve svůj svatební den snaží koupit jízdenku na loď. Musela tu ještě být. Někde.

"Neměj strach. Canner není zas tak velký. Najdeme ji." snažil se ho uklidnit Gerard a poplácal ho po rameni.
Čas strávený bez Amy se na Viktorovi začínal podepisovat. Gerard ho často nabádal, ať jde domů a odpočine si, ale nemohl ztrácet čas. I kdyby se jí Canner skutečně podařilo opustit, musela si přece všimnout, že to nefungovalo.

Zatnul ruce v pěst. "Kde je Rosa?"
"Kde asi? Stejně jako všichni obchází město. Víš, jak provinile se cítí."
Taky by měla, pomyslel si Viktor se vztekem v očích. Ušklíbl se. Byl si tak moc vědom svého vítězství, že dokonce pozval i Vivian, aby byla svědkem jeho triumfu. Musela Amy něco říct. Zaskřípal zuby. Vždy za tím byla ona.





"Co hodláš dělat dál?"
"Co by? Je nás příliš málo. Stejně ji nakonec najde někdo cizí." odpověděl Rose lhostejně Gerard, aniž by se obtěžoval ke své manželce otočit.

"Můžeš se na mě aspoň podívat, když s tebou mluvím? Víš moc dobře, co mám na mysli." Kdysi by ji možná jeho pohled vyděsil. Žila s ním ale příliš dlouho na to, aby dokázala podobné reakce patřičně skrýt. Opřel se o pracovní stůl, na kterém se ještě před chvílí probíral nějakými dokumenty a založil si paže na prsou. Za celý jejich společný život měla jen velmi málo možností navštívit jeho pracovnu. Nebylo to zrovna místo, kde by se cítila vítaná.

"Nuže?" Rosa si povzdechla.
"Viktor není hlupák. Nemůžeš přece tu dívku věčně držet zamčenou ve zdi." Usmál se a přešel ke knihovně.
"Těší mě, že i po tolika letech máš o mě takovou starost. Můžu tě ale uklidnit tím, že nic takového ani nemám v plánu."
"Nepřestane ji hledat."
"Bude muset." Oči se jí rozšířily zděšením.
"Nechceš přece…"

"Samozřejmě, že ne." zvýšil náhle hlas a prudce se k ní otočil. Ve snaze získat zpět kontrolu nad svými emocemi, stiskl víčka k sobě. "Nehodlám opakovat dřívější chyby." A v hlase najednou tak klidným se odráželo tolik smutku, že Rosa pocítila nutkání ho obejmout. Kdyby jí jen nechal k sobě přiblížit.
"Odvedu ji z Canneru. Pryč od tohohle všeho. Někdo s takovým talentem, jako má ona, se jen tak neztratí."
"Co když to nepomůže?"
"Bude." A v tu chvíli si tím byla jistá i Rosa. Bylo jen velmi málo věcí, kterých Gerard Floyd nebyl schopen. Když řekl, že to tak bude, tak se to taky stane.
"Dokážeš ji opustit?" Ztuhl. Musel nad tím už přemýšlet. Sám věděl, že už tak bude dost složité opustit Canner, natož pak ještě s ní.
Velmi pomalu se usmál a podíval se na svou manželku. "Bude přece se mnou. Vím, že se mnou bude šťastná. Chce to jen čas." Jako by se ocitla zpět před patnácti lety, kdy slyšela Gerarda říkat přesně ta samá slova. Najednou si nebyla jistá, jestli ještě stále mluví o Amy, nebo Adrianě.

Ušklíbl se. "Konečně budeš moci vést cukrárnu svého otce."
Nedělala si iluze o stavu jejich manželství. Tuhle fázi měla už dávno za sebou. Její otec jí odkázal nemalé jmění spolu s poměrně výdělečným obchodem. Tehdy byla do Gerarda tak zblázněná. Někde hluboko ale musela tušit, že to není vzájemný. Rozhodla se to ale radši nevidět, než si tuto skutečnost přiznat. Tak hrozně moc ho milovala. Tak moc, že by pro něj udělala cokoliv. I pomohla mu někoho unést.

A teď ji hodlal opustit. Po všech těch letech. Po všem, co pro něj udělala. Ale nevěděla to snad od začátku?


Tak co říkáte na Rosu? A koho podle vás bude muset Gerard opustit?