Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 23. Neměnné věci

6. srpna 2016 v 12:42 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Blížil se konec. Stejně jako před lety Adriana, Amy zmizela jako první. A stejně jako tehdy byl každý občan Canneru odhodlán tuto velkou záhadu vyřešit. Zdálo se, že každý den musí snad vzniknout další desítka teorií. Bohužel ta, vzhledem k okolnostem nejlogičtější, že Amy zkrátka před svatbou zpanikařila a utekla, nedávala smysl. Nejen, že se jejich dům nacházel na hlavní třídě, všem na očích, ale zároveň byl pod neustálým dohledem jejich nejvěrnějších obdivovatelů. Nebyla možnost se odtamtud dostat, aniž by si vás někdo nevšiml. Uvnitř s ní byly jen dvě osoby, které následně vyšly ven. Nikdo další dovnitř nevkročil, ani nevyšel ven.

Pod tlakem médií, která neustále chrlily jeden článek za druhým a postupně bortily a tvořily nové teze, by si normální, pověrčivý člověk, kterých bylo ve městě nepočítaně, mohl začít myslet, že se Amy zkrátka vypařila. Lidé stále víc mluvili o tajemném duchovi, unášejícím k sobě lidi, kteří v tom domě žili.

Pomalu se blížila chvíle, kdy měla Amyina a Viktorova hvězda zazářit nejjasněji, a pak vyhasnout, stejně jako kdysi ta Forsmanovic.




Netušil, jak mu mohla proklouznout mezi prsty. Byly situace, kdy si Viktor Price říkal, jestli Amy nepodceňuje. Jen záblesky vzdoru pohřbené pod skutečností, že ani ona bez něj, ani on bez ní, nejsou nic. Moc dobře věděla, že od něj nemůže jen tak utéct, aniž by to na ně oba nemělo fatální dopad. Kdoví, jak dlouho by bez sebe přežili? Možná kdyby našla způsob, jak odjet z města. Ale to ne. Předtím jim stačil jen převozník s ovocem, ale dnes její tvář znal každý dost na to, aby mu přišlo podezřelé, když si ve svůj svatební den snaží koupit jízdenku na loď. Musela tu ještě být. Někde.

"Neměj strach. Canner není zas tak velký. Najdeme ji." snažil se ho uklidnit Gerard a poplácal ho po rameni.
Čas strávený bez Amy se na Viktorovi začínal podepisovat. Gerard ho často nabádal, ať jde domů a odpočine si, ale nemohl ztrácet čas. I kdyby se jí Canner skutečně podařilo opustit, musela si přece všimnout, že to nefungovalo.

Zatnul ruce v pěst. "Kde je Rosa?"
"Kde asi? Stejně jako všichni obchází město. Víš, jak provinile se cítí."
Taky by měla, pomyslel si Viktor se vztekem v očích. Ušklíbl se. Byl si tak moc vědom svého vítězství, že dokonce pozval i Vivian, aby byla svědkem jeho triumfu. Musela Amy něco říct. Zaskřípal zuby. Vždy za tím byla ona.





"Co hodláš dělat dál?"
"Co by? Je nás příliš málo. Stejně ji nakonec najde někdo cizí." odpověděl Rose lhostejně Gerard, aniž by se obtěžoval ke své manželce otočit.

"Můžeš se na mě aspoň podívat, když s tebou mluvím? Víš moc dobře, co mám na mysli." Kdysi by ji možná jeho pohled vyděsil. Žila s ním ale příliš dlouho na to, aby dokázala podobné reakce patřičně skrýt. Opřel se o pracovní stůl, na kterém se ještě před chvílí probíral nějakými dokumenty a založil si paže na prsou. Za celý jejich společný život měla jen velmi málo možností navštívit jeho pracovnu. Nebylo to zrovna místo, kde by se cítila vítaná.

"Nuže?" Rosa si povzdechla.
"Viktor není hlupák. Nemůžeš přece tu dívku věčně držet zamčenou ve zdi." Usmál se a přešel ke knihovně.
"Těší mě, že i po tolika letech máš o mě takovou starost. Můžu tě ale uklidnit tím, že nic takového ani nemám v plánu."
"Nepřestane ji hledat."
"Bude muset." Oči se jí rozšířily zděšením.
"Nechceš přece…"

"Samozřejmě, že ne." zvýšil náhle hlas a prudce se k ní otočil. Ve snaze získat zpět kontrolu nad svými emocemi, stiskl víčka k sobě. "Nehodlám opakovat dřívější chyby." A v hlase najednou tak klidným se odráželo tolik smutku, že Rosa pocítila nutkání ho obejmout. Kdyby jí jen nechal k sobě přiblížit.
"Odvedu ji z Canneru. Pryč od tohohle všeho. Někdo s takovým talentem, jako má ona, se jen tak neztratí."
"Co když to nepomůže?"
"Bude." A v tu chvíli si tím byla jistá i Rosa. Bylo jen velmi málo věcí, kterých Gerard Floyd nebyl schopen. Když řekl, že to tak bude, tak se to taky stane.
"Dokážeš ji opustit?" Ztuhl. Musel nad tím už přemýšlet. Sám věděl, že už tak bude dost složité opustit Canner, natož pak ještě s ní.
Velmi pomalu se usmál a podíval se na svou manželku. "Bude přece se mnou. Vím, že se mnou bude šťastná. Chce to jen čas." Jako by se ocitla zpět před patnácti lety, kdy slyšela Gerarda říkat přesně ta samá slova. Najednou si nebyla jistá, jestli ještě stále mluví o Amy, nebo Adrianě.

Ušklíbl se. "Konečně budeš moci vést cukrárnu svého otce."
Nedělala si iluze o stavu jejich manželství. Tuhle fázi měla už dávno za sebou. Její otec jí odkázal nemalé jmění spolu s poměrně výdělečným obchodem. Tehdy byla do Gerarda tak zblázněná. Někde hluboko ale musela tušit, že to není vzájemný. Rozhodla se to ale radši nevidět, než si tuto skutečnost přiznat. Tak hrozně moc ho milovala. Tak moc, že by pro něj udělala cokoliv. I pomohla mu někoho unést.

A teď ji hodlal opustit. Po všech těch letech. Po všem, co pro něj udělala. Ale nevěděla to snad od začátku?


Tak co říkáte na Rosu? A koho podle vás bude muset Gerard opustit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 3:18 | Reagovat

poor Rosa, těším se, až se to všechno pořádně vyjasní hheheh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama