Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 24. Konec hry

13. srpna 2016 v 13:42 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Dostala náskok. Člověk ne tak zběhlý v podobné hře by přece měl pocítit, že měl nějakou naději. Že to od začátku nebyl jen sled dopředu promyšlených úkonů, které před něho postavil jeho soupeř. Amy Webová tu možnost měla. Nebo si to alespoň měla myslet. Musela to pro něj být zábava. Unést ji a pak sledovat, jak se snaží najít cestu ven. To přece dělal od začátku. Pozoroval každý její krok, jak se snaží vymotat z Viktorových sítí a to i navzdory tomu, že toho nikdy nebyla plně schopná. V rukou někoho jiného by se i snad z jejich prokletí mohl stát dar.

Cítila, že se čas osamělých dní, když existovala jen myšlenka na útěk, začíná naplňovat. Viděla to v Rosiných očích, kdykoliv za ní přišla, aby jí vzala míry na nové šaty nebo přinesla jídlo. Nikdy nemluvila. Osoba, kterou si jako jednou z mála byla v Canneru naprosto jistá, se na ní teď dívala jako na cizí, a v očích se jí zračila jediná emoce. Vina.

Zajímalo by ji, jestli v ní někdy viděla něco víc, než jen mlhavý, Adrianin stín. Úkon, který ne příliš ráda bude muset provést znovu.

Nějak se přeci Gerard do jejich bytu musel dostávat. Přímo odsud. Musel existovat způsob, jak dokázal všechny ty dárky a vzkazy pohodlně přenést do jejího pokoje, aniž by si ho kdokoliv všiml. Kdyby se jí jen podařilo otevřít ty dveře, ke kterým jako jediným neměla klíč. Bohužel se ukázalo, že to, co se v knihách zdálo tak jednoduché, a to odemknout dveře za jiných, než tradičních podmínek je těžší, než očekávala.

A docházel jí čas.


"Zatanči si se mnou." Nebyla to nabídka. Myšlenka na odmítnutí se jí v hlavě mihla jen na okamžik. Nakonec to byl jen tanec a ona doufala, že se jí snad podaří získat alespoň pár dalších dní. Věděla, že je blízko. Jako by ta dlaň v jeho ruce ani nebyla její. I když měla už nové šaty, nedýchalo se jí v nich o moc lépe. Jako by se celá její podstata najednou smrskla jen na toho. Myšlenka na svobodu, kterou za celý svůj život měla šanci okusit jen párkrát a dech svíjející se v jejím hrdle jako had.

"Pamatuješ si náš první tanec? Nebyl jsem si jistý, jestli si je opravdu vezmeš, ale pohled na tebe v těch šatech předčil veškerá má očekávání." Zdálo se, jako by mu ani nevadilo, že Amy po celou dobu nepromluvila jediné slovo. Stejně tak by mohl mluvit sám k sobě. Jeho slova se přes ní přelévaly jako příboj, zatímco jí k uším z gramofonu doléhal soprán dost možná té stejné zpěvačky, která v tu osudnou noc vystupovala v Magnolia Hall.

Lidé, vznášející se ve svých pestrobarevných kostýmech jako ptáci. Hudba prostupující tělem jako pradávné pokušení. Dívka v krátkých, zelených šatech s flitry a očima, které se už navěky budou upírat k místu svého posledního setrvání.

"Tenhle dům postavil můj otec pro matku." Necítila, když se sklonil, aby své čelo opřel o její hlavu. "Vím, že bychom byli spolu šťastní. Zvykla by sis. Jako moje matka. Vím, že ho nakonec milovala." Zdálo se, jako by se snažil spíš přesvědčit sám sebe, než ji. Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Krom houpání se do rytmu se ani nehnula. Člověk by si pomyslel, že na tu malou chvíli zůstalo její tělo prázdné. Jen loutka, vydána mu napospas. Těžko říct, jestli si toho Gerard přes vlastní závoj myšlenek všiml.

"Odejdi se mnou." Jehla přeskočila po gramofonové desce. Hudba utichla. Ztuhla. Velmi pomalu se odtáhla, jako by se bála, že tato náhlá změna by mohla Gerarda vyprovokovat. "Sama jsi přece chtěla odejít, pamatuješ?" začal mluvit rychle, když si všiml, jak se její obličej stáhl děsem. Svěsil ramena. "Sama vy jsi ve městě, kde nikoho neznáš, nepřežila. Postaral bych se o tebe. Už nikdy by se tě nedotkl." Ucouvla, když po ní natáhl ruce, aby jí k sobě přitáhl. V očích mu planulo zoufalství. Nemohla se zbavit pocitu, jako by přesně ta samá slova vyřkl již dřív, a které se stejně jako teď setkaly s odmítnutím.

Polkla. "Ty klíče, které jsi mi dal? Jeden z nich chybí." Jako by celou jeho postavu najednou zahalil stín.
"Skutečně?" zeptal se hlasem, jako by šlo o nedorozumění, ale jeho postoj svědčil o opaku. Zhluboka se nadechla.
"Říkal jsi, že chceš, abych se cítila dobře. Abych ti věřila." Olízla si rty. "Co je za těmi dveřmi?" A konečně k němu zvedla pohled. Zatnul ruce v pěst. Jako by ho jen to drželo od toho, aby neudělal něco neuváženého.

"Každý by měl mít své místo, nemyslíš? Prostor, kde se nemusí ohlížet na názory ostatních a zkrátka jen být. Alespoň na okamžik si připomenout svou skutečnou podstatu. Ty bys tomu měla obzvlášť rozumět." Došlo jí, že se nedokáže pohnout. I když si to přála, nedokázala uniknout jeho očím, které v ní najednou začaly i přese všechny okolnosti probouzet pocit viny. "A i přesto mě o to chceš připravit. Chceš mě připravit o ni." Cukla sebou a zavřela oči, když okolo ní jeho slova proletěla jako kámen. Myslela si, že až zvedne víčka, bude stát před ní. Ani se nepohnul. Přesto jeho přítomnost cítila po celém těle.

"Co se stalo Adrianě?" Existovaly hranice, které neměla nikdy překročit. Vyslovení jejího jména působilo jako kouzlo. Tentokrát nestihla utéct včas.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 2:29 | Reagovat

oh mate
i am so curious

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama