Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 25. Druhá žena Modrovousova

23. srpna 2016 v 21:27 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"To nemůžeš myslet vážně." Ať už Vivian vidělo okolí za sebehoršího člověka, který ani není schopen navštívit svého nemohoucího otce, ať jí Gerard promlouval do duše sebevíc, důvod její zdrženlivosti se vždy rychle ukázal. Tolik let a pořád ta stejná písnička. A i když na tomhle místě neměla jeho slova žádnou cenu, nedokázala opustit její mysl.

"Po tom všem, co pro naši rodinu udělal? Ujal se mě. Prakticky mě vychoval a ty i přesto o něm dál šíříš tyhle lži." Chybělo jí jen málo k tomu, aby odsud znovu neodešla. Kéž by jen tušila, co v jejím otci vzbuzovalo takovou nenávist ke Gerardu Floydovi. Pamatovala si je jako blízké přátele. Příčina jejich náhlého odloučení jí zůstávala záhadou.
Pohoršeně si odfrkl a založil paže na hrudi. "Jistě. Měl bych mu děkovat, že proti mně obrátil mou jedinou dceru."

"Nikdo mně proti tobě neobrátil."
"Kolikrát si mě tady navštívila? Nebo se stydíš za svého bláznivého otce?" Sklonila hlavu ke svým dlaním, složeným na desce stolu.

"Nepřišla jsem sem, aby si mi vyčítal mé mezery, jakož to perfektní dcery."
"Ano, ovšem. Ta dívka, co se ztratila. Můj názor na to znáš."
"Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, tohle musí přestat. Nemůžeš ho přece jen tak…"
"Obvinit z vraždy?" Lehkost, jakou ta slova pronesl, ji šokovala. Jen hlupák by si ale nevšiml vzteku uvězněným za jeho zornicemi.

"Tohle nehodlám poslouchat." A s těmi slovy, které se v jejích ústech proměnily v popel, se od něho odvrátila.
"Za mou chybu Forsmanovi zaplatili životem. Neudělej ji i ty." řekl dost hlasitě, aby ho na své cestě pryč dobře slyšela. A ať byla jeho tvrzení sebešílenější, lhala by, kdyby řekla, že na ni neměla žádný dopad. Hloupé teorie. Jen další stupeň v jeho posedlosti naházet na Gerarda co nejvíc špíny. A přesto nedokázala tu myšlenku vyhnat z hlavy. Nakonec i po těch letech byla jen malá holka, sedící u nohou svého otce a s úžasem naslouchající všemu, co s ní byl ochotný sdílet.




Leckdo by poznamenal, že jestli jí šlo o získání dalších pár osamocených dní, kdy mohla hledat cestu ven, dostala, co chtěla. Už to byla nějaká doba, co se tady Gerard naposledy objevil. Každou chvílí tato doba ale mohla skončit a Amy věděla, že až se tak stane, už nebudou žádné druhé šance. Tehdy vše skončí a ona se neodvážila ani přemýšlet, jak moc to její život ovlivní.

Stále ještě cítila jeho dlaně na svém krku z toho dne, kdy ho viděla naposledy. Jediné slovo, které zapříčinilo, že veškeré jeho kavalírství během okamžiku zmizelo. Zbyl jen vztek. V tu chvíli, kdy byla přiražena ke zdi, nohama sotva dotýkajícíma se země a stále více pohasínajícím pohledem si byla více než jistá, že zemře.

Celá ta skutečnost, že byla tady a snažila se zachránit si krk, jí připadala jako sen. Nezdálo se jí jen to Gerardovo zaváhání? Nebylo snad jejím osudem zůstat zacyklená v téhle noční můře, navěky hledající cestu ven? Stejně, jako Adriana?

Ať se to zdálo sebevíc šílené, čím delší dobu trávila v Gerardově zajetí, tím blíž se k ní cítila. Jako by ji snad opravdu znala.


Ty dveře byly její odpovědí. V její mysli nabíraly podobu mohutné brány, ale nakonec to byly jen obyčejné dveře a obyčejný zámek, který i přes všechno své snažení nedokázala překonat. Dostala se až tak daleko, že se je pokusila vyrazit, ale marně. Jako by se všechny ty dny proměnily v jedinou noc a ona byla vězeň, který čekal na popravu. Pochybovala, že jí ještě předtím někdo navštíví. Proto ji tak překvapilo, když jednoho dne, jednoho rána, přesně to Rosa udělala. A ani tentokrát neměla nejmenší tušení, odkud se vynořila.

Připadala si jako dítě, když ji sledovala, jak s kamenným výrazem vykládá na pult jídlo z proutěného košíku. Fascinovalo ji, jak dokonale ji dokázala ignorovat, i když od ní stála jen na vzdálenost pár kroků.

"Můžeš se na mě aspoň podívat?" Zarazila se jen na okamžik. Snadno přehlédnutelný pro někoho, kdo nesledoval každý Rosin pohyb, jako to dělala Amy. Přistoupila k lince. "Roso, prosím. Aspoň to by si pro mě mohla udělat." Místo odpovědi sebrala košík a odkráčela pryč. Vyběhla za ní.

"Roso, prosím! Nechci skončit jako ona." Při myšlence na Adrianu ji obklopil chlad. Neodvážila se otočit, když jí čísi ledová ruka sevřela rameno.
Přísahala by, že v Rosiných očích zahlédla slzy, když se po ní poprvé po tak dlouhé době ohlédla. Jako by se ale dívala skrz ni, do tváře někoho úplně jiného, stojícího za jejími zády.

"Odpusť mi to." A zmizela v postranní chodbě.
"Roso!" vykřikla Amy a rozeběhla se za ní, ale ta se stihla už zase vypařit. Zoufalství vystřídal vztek. Hloupá, malá Amy, bloudící chodbami, slepá ke všem východům, které jí jsou předhazovány doslova na každém kroku.

Skrčila se, když se jí těsně u ucha náhle ozvala rána. A pak další a další, když se její pěst setkala se zdí. Zdí, kterou prohledala tolikrát, že si vzor na tapetě byla schopna vybavit v mysli do těch nejmenších detailů.
Jako by jí ta ruka do chvíle, než se ocitla v jednom ohni, ani nepatřila.

Až později tentýž den si uvědomila, že na pultu, kam Rosa vyskládala veškeré jídlo, jí kromě něj nechala i něco dalšího.

Klíč.



Byla si tak jistá. Jistě to nebyla jediná možnost, ale pro teď byla tou nejmenší. Tohle ale nebyl jejich dům. Ne? Musí tu přece být nějaká chodba, kterou by se dostala ven. Čím déle ale hleděla do spoře osvětlené místnosti, tím rychleji ji opouštěla i poslední naděje.

Krom chlaďáku v rohu to tam bylo prázdné a zatímco ostatní pokoje se pyšnily luxusními tapetami a nábytkem, zde to vypadalo spíš na nepoužívaný sklep.

To nemůže být pravda.

Zoufalá ze ztráty své poslední šance prohmatávala stěny, jako by její dotek měl odhalit tajnou chodbu. Skoro cítila, jak jí poslední nitky naděje proklouzávají mezi prsty. Jak mizí. Snažila se je zachytit. Ach, jak moc by si přála znovu je cítit. Jejich jasné světlo.

Otočila se k chlaďáku. Přece musel existovat důvod, proč Gerard tak moc toužil zanechat obsah tohoto pokoje tajemstvím. Proč tak moc záleželo na tom, aby odhalila pravdu. Stále měla šanci couvnout. Vrátit klíč na místo, kde ho našla a poddat se svému osudu. Jako by ale vládu nad jejím tělem převzal někdo jiný. Sebejistě ji vedl ke svému cíli, ale její mysl křičela.

Zastav se! Uteč! Zapomeň!

Ona ale za ni rozhodla už velmi dávno. Cítila ji. To mravenčení pod její kůží, které ji nutilo každou chvílí sebou cuknout. Její nohy ale byly klidné, když poklekla, stejně jako její ruce, když zatlačila do poklopu. Přivřela oči, když se do prostoru vznesl oblak husté páry. Nesnažila se ji rozehnat. Její tělo, na rozdíl od její mysli, bylo klidné. Dosáhla svého cíle.

Poznala by ji kdekoliv. I teď, obklopená zimou a ledem, jako pohádková Sněhurka, byla schopna rozeznat její tvář, navždy zamrzlou v čase.

Tvář, kterou po takovou dobu byla zvyklá vídat v zrcadle. Svou tvář.

Tvář Adriany Forsmanové.

Jestli vám přijde, že čím víc se blíží konec téhle povídky, tím víc je chudák Amy větší psycho, nejste v tom sami :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama