Září 2016

Můří deníky

25. září 2016 v 17:53 | Lia |  Filmy a seriály
Už je to pár let, co jsem četla původní knižní předlohu. Asi většina z vás Můří deníky znát nebudete. Ani v době kdy byla kniha nová neměla zrovna velkou reklamu. Navíc je to jedna z těch, u kterých mají lidé tendenci se dělit na ty, které naprosto uchvátila a ty druhé, kteří na ni jen velmi rádi zapomněli.

Bohužel, své čtení si už skoro nepamatuju. Jen že mě tehdy naprosto dostala. Přesně ten typ zmateného, temného příběhu, ve kterém nevíte, čemu můžete věřit, který jsem v té době tak moc chtěla napsat. Dokonce tu ani hlavní hrdinka neměla jméno.

Příběh se odehrává v typickém prostředí podobně laděných "teenagerských" filmů, a to v dívčí internátní škole. Na rozdíl ale od ostatních filmů tohoto "žánru" se ale Můřím deníkům nemůže upřít originálnost a to i když se jedná o upíří tématiku.

Hned teď bych vám nejradši řekla ať vůbec nezkoumáte csfd.cz a ani si vlastně nepouštíte trailer (stejně vám ho sem teda dám no, i když ten film docela shazuje). Prostě ať dáte na mě a pustíte si to. Ale vzhledem k tomu, že ani já bych takhle slepě neinvestovala dvě hodiny svého času...Před lety mě totiž právě ten stejný trailer a podle mého hodně nízko posazené hodnocení na csfd (jako asi to není nějak extra cenný kus, ale rozhodně bych ho nehodila mezi ten bordel, co má podobný hodnocení) od filmu odradily. Říkala jsem si, že tak dobře popsat tu atmosféru a matení čtenáře nedokážou ve filmu udělat (a taky se jim to nakonec až tolik nepovedlo, konec byl mnohem víc uzavřený, ale mně se to i tak moc líbilo, navíc to bude asi patřit k těm filmům, u kterých se mi dobře píše) a koukněte se na mě teď.


A má to Lily Cole! Jestli tohle není výhra...

Možná to bude nostalgií, proč se mi film nakonec i přes všechny svoje chybičky tolik líbil nebo tím, že jsem se v určitých drobnostech viděla v hlavní hrdince (kdyby se na to někdo koukal tak aby si nemyslel, že jsem úplnej magor :D). Nevím, jestli se mi podaří někoho přesvědčit, aby se na film podíval právě kvůli tomu, že je celý takový jiný. S knihou se mi to ostatně taky nepovedlo.

Zkrátka miluju příběhy, kde můžete postupně vidět, jak se postavy mění v naprosté magory :D. A v tomto případě si ani tím vlastně nemůžete být pořádně jistý. A nezapomeňme říct, že je to po hodně dlouhé době film, kde jsou "upíři" inspirovaný klasickými příběhy, a to je vždycky plus.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 29. Střípek v oku

25. září 2016 v 12:25 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nebylo to poprvé, to seděla v této místnosti. Zde v monumentálním sídle rodu Gardnerů, sedící v křesle, které by dokázalo hned několikrát vyplatit její bývalou cukrárnu. Pamatovala si tu vůni po doutnících, držící se v koutech pokoje stejně jako tu táhlou, téměř pohřební hudbu, linoucí se snad přímo ze stěn.

Jestli mezi její rodinou a starostkou byly někdy nějaké bližší styky, dnes už byly minulostí.

Cukla sebou, když před ní a její hostitelku, služebná postavila čajový servis.
"Děkuji, můžete jít." Plna nejistoty pohlédla do očí té dokonalé, sněhové královně, která v ní i dnes vzbuzovala stejný děs, jako když byla malá. Proč jen měla pocit, že jestli se jen trochu pohne, rozbije něco nenahraditelného. Měla by něco říct.

Eleanor při pohledu na ni naklonila hlavu ke straně, což se jí povedlo takovým způsobem, že i tak křehká dáma jako ona najednou připomínala dravce, pohrávajícího si se svou kořistí. "Vypadáš jako tvoje matka."

Ano, skutečně. Eleanor Gardnerová znala své město velmi dobře. Všechny jeho skandály i ututlaná tajemství. V jejích očích to byly jen karty, které když byly vytaženy v tu správnou chvíli, mohli změnit celou hru. Tu hru hráli všichni, ale byla to ona, kdo se pyšnil největší sbírkou.

O Vivianině matce nemluvil nikdo. Jako by ani nikdy neexistovala.

Lidé jen slova. Můžou se snažit, jak chtějí, ale nakonec z nich zbyde přesně jen to. Zabijte slova, a co zůstane? Kdo si vzpomene?

"Přišla jsem kvůli Amy." podařilo se Vivian konečně promluvit. Na okamžik se její mysl zatoulala docela jiným směrem, ale to byl ostatně Eleanořin záměr. Ta se na dívku shovívavě usmála.

"To já přece vím, má drahá. Za to ale nemám nejmenší tušení, jak bych mohla pomoct víc než tím, co už jsem udělala." Ze vší té náhlé, téměř láskyplné familiárnosti se Vivian udělalo nevolno. Ne že by snad žena před ní působila falešně. Jen jí snad až moc připomínala vlka, převlečeného za babičku.

Zhluboka se nadechla. "Byla jsem navštívit svého otce…"
"Řekl ti něco znepokojivého?" Nejistá si tím, kam Eleanor hodlá rozhovor dále směřovat, přikývla.
"Víš moc dobře, že si všichni Roberta vážíme, ale nevím jistě, jestli bys měla jeho slova brát příliš vážně. Ať už řekl cokoliv."

Zalomila prsty. "Na něco jsem si vzpomněla. Myslím z té doby." Jako by každou vteřinou strávenou v starostčině přítomnosti přicházela i o část své vůle.
"Byla jsi dítě, Vivian. Ten rok byl těžký pro nás všechny. Nevíš, co jsi viděla." A i když si její tvář i nadále zachovávala masku vlídnosti, černovláska si nemohla nevšimnout hrozby, lesknoucí se v jejích očích.
Vivian zatnula ruce v pěst a sklonila hlavu k zemi. "V Canneru se nikdo ani nehne, aniž byste o tom nevěděla."
"Myslím, že si mé dovednosti poněkud idealizuješ." Jako by teplota v místnosti náhle hlesla o několik stupňů.

"Prosím, řekněte mi, co víte."
"Musíš si to dávat za vinu. To proto se takhle chováš?"
"Byla to moje přítelkyně." Kdy jen Eleanor tuhle větu už slyšela? Najednou se zdála tak mladá. Vivian si nepamatovala, jestli je od sebe někdy dělil menší prostor. Došlo jí, že nedovede odhadnout, kolik je ženě před ní let. S každou maskou, která se stihla vystřídat na jejím obličeji, s každou změnou tónu mohla dívka hádat zase od začátku.

"Nemyslíš, že kdybych opravdu věděla, kdo Amy unesl, nebyla by Adriana dnes mezi živými?"
"Takže to je ten stejný člověk?" Teď už Vivian stála na nohou a shlížela dolů na klidnou starostku. Proč měla pocit, že to přeřeknutí bylo záměrné? Jen další tah. "Prosím."

"Možná by si měla odejít." Najednou se po Vivianině levici jako duch zjevila ta stejná služebná, která jim předtím donesla čaj, kterého se za celou dobu ani nedotkla.

Ještě jednou prosebně pohlédla do Eleanořiny kamenné tváře, za kterou se skrývaly odpovědi na všechny její otázky. Ona to věděla. Věděla to i tehdy. A stejně jako tehdy i dnes za její mlčení měl někdo zaplatit životem. Skoro se jí zdálo, jako by se usmívala.

"Počkej!" zavolala za Vivian, když už byla téměř pryč z pokoje. "Vyřiď Gerardovi, že by dům svého otce už neměl dále pronajímat. Byl možná velký umělec, ale jinak naprosto šílený. Je jen otázkou času, než se zřítí."
"Který dům?"
"Ten, ve kterém teď žije Viktor." Zavrtěla hlavou. To gesto bylo jen a jen pro Vivian. "Nemůžu uvěřit, že tam nechal někoho skutečně žít. Ten dům je pro něj všechno."

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 28. V hlubinách zoufalství

25. září 2016 v 12:20 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Vivian mohla jen uvažovat, co se v Grandpalus následujícího dne mezi panem Batesem a jejím otcem odehrálo. Jestli byl Robert Charles v něčem skutečně dobrý, tak v uchovávání staré zášti. Od té doby s Patrickem nemluvila a obávala se, že veškeré stopy, které jí byl duch Canneru ochotný předhodit, už vyčerpala. Dál byla jen tma.

Možná za to mohl pocit viny, co ji neustále hnalo vpřed. Věděla, co všechno je v sázce. Na váhání nebyl čas. Musela najít někoho, komu na naleznutí Amy skutečně záleželo. Snažila se. Přece musel někdo existovat. V mysli se jí ale neustále zjevovala ta stejná tvář. Jako by vše, co se jen trochu dotýkalo její ztracené přítelkyně, muselo zahrnovat i jeho.

Jak už bylo v posledních pár týdnech obvyklé, Gerard byl pryč. Jeho restaurace se už dávno stihla vyšplhat mezi ty nejlepší. Nebyl důvod, aby se tu zdržoval po celou dobu. Kdo jí dělal skutečnou starost, byla Rosa. Vždy ji měla za tu silnou. Dokonalý protějšek pro někoho, jako byl Gerard Floyd. Jak tu mohla s nimi celou dobu žít a ani jednou si nevšimnout toho smutku na okraji jejích očí. Toho, jak se pokaždé prudce narovnala, když do místnosti vešel její manžel a zase se uzavřela, když se na ni ani nepodíval. Toho, jak mezi prsty mnula látku šatů pokaždé, když se vzdálil z domu.
Vivian se čím dál častěji stávalo, že v restauraci krom hostů a personálu zůstávala sama. To když už Rosa nedokázala snést pohledy všech těch stěn. Věčný svědci i soudci celého jejího života. Od dětství až po celý ten vtip, který tak dlouho nazývala manželstvím.

Přese všechny předpoklady se Vivian dál úspěšně dařilo vyhýbat se Viktorovi. Až dodnes. Tentokrát na něj čekala. Šarm a kouzlo, kterými si vždy tak snadno získával důvěru, byly z větší části pryč. Zatímco dřív byli lidé schopni vycítit jeho přítomnost ještě dřív, než se k němu skutečně otočili, dnes vyvolával asi tolik pozornosti jako mlha na okenní tabulce. Zhubl a jeho kůže z nedostatku spánku zešedivěla. Přesto na něm něco bylo. I teď, když připomínal spíš chodící mrtvolu než člověka a neobklopovala ho zlatavá aura vyšších světů, probouzel v ní ty stejné pocity, jako když ho viděla poprvé.

Jestli byl někdo, kdo Amy skutečně potřeboval, byl to on.

Nikdy si nepotrpěla na všechny ty pověry, ve kterých se obyvatelé Canneru vždy tak vyžívali. Jak mohla ale dál odvracet zrak, když se skutečný zázrak odehrával přímo před jejíma očima?
Umíral a moc dobře to věděl. Někdo tak zoufalý jako on by ji mohl vyslechnout.

Mohl by okolo ní projít, aniž by cokoliv řekl. Kdyby se mu ovšem nepostavila do cesty.

"Můžu si s tebou promluvit?" Jako by si zpočátku ani neuvědomil, že je to ona, kdo na něj promluvil. Pokusil se okolo ní protáhnout, ale nenechala ho.

"Můžeš mě nechat projít?" Ještě stále mu záleželo na jeho už tak dost pošramocené pověsti. Další na řadě. Tak mu říkali. Pro někoho, kdo se tak moc snažil, aby k němu ostatní vzhlíželi, to nebylo zrovna milé označení. Překvapilo ji, jak moc mu záleželo na udržení si své tváře, zatímco zákazníci, sedící jen kousek od nich začali zbystřovat.

"Jde o Amy." řekla tiše a naklonila se k němu. Ušklíbl se.
"A kdy ne? Omluv mě, ale mám ještě něco na práci." A prošel okolo ní. Chytila ho za předloktí.
"Můžeš se aspoň na chvíli přestat chovat jako pán všeho tvorstva a poslechnout si mě?" procedila skrze zuby, dobře si vědoma pozornosti, kterou začali v obchodě vzbuzovat.
"Jasně, protože ty mi máš jistě co říct. Rozlouskla si to, Vivian? Odlehčila si svému svědomí?" A v oblaku sarkasmu se jí vytrhl a odkráčel dál do domu. Rozeběhla se za ním.

"Vím, že se zrovna nemusíme, ale musíš mě vyslechnout."
"I když jsem si jistý, že stejně jako zbytek města dáváš do Amyina nalezení vše, snad pochopíš, když se vzhledem k okolnostem rozhovoru mezi námi zdržím." řekl sladkým hlasem, teatrálně se uklonil a dál pokračoval ve svém prohrabování se Gerardovými policemi, jako by se něco zoufale snažil najít.

"Ona umírá, Viktore." Zarazil se v polovině pohybu. "Jestli ti na ní ani trochu nezáleží, tak dobře. Ale pomysli na sebe." Neodešel, ale ani se k ní neotočil a tak pokračovala. "Před pár dny jsem navštívila svého otce. Tehdy jsem tomu co říkal, nevěřila, ale pak jsem narazila na někoho, kdo mi všechny ty šílenosti prakticky potvrdil. Pamatuješ si na Batese? Patricka Batese? Ochomítal se okolo Forsmanů stejně jako Gerard a můj otec."

"Bates je ve městě?" Poprvé po velmi dlouhé době se v jeho očích rozhořel oheň.
"No…ano." Ošila se. Nebyla si úplně jistá, jestli se jí ta náhlá změna v jeho chování zamlouvá.
"A to, že si mluvila s jedním z podezřelých z Forsmanovic vraždy si mi hodlala říct kdy?"
"Toho obvinění ho zprostili. Tehdy byl už dávno pryč z města."
Zavrtěl hlavou. "Musím najít Gerarda." zamumlal si pro sebe a prohrábl si vlasy.

"Ne! Nesmí vědět, že je zpátky." Přimhouřil oči.
"Každý by o tom měl vědět." A chystal se odejít. Popadla ho za zápěstí.
"Tobě se možná zamlouvá představa davové hysterie a hořících pochodní, ale na to teď není čas. Musíme ji najít a já ti říkám, že s tím Bates tehdy ani teď neměl nic společného." Založil si ruce na hrudi.
"A to se ti nezdá ani trochu podezřelé že se tu tak najednou zjevil? Po patnácti letech? Mohl tu být už mnohem dřív."

Sklonila hlavu ke svým prstům.
"Samozřejmě mě to napadlo, ale nesedí mi to."
"Tak tobě to nesedí!" vykřikl na ni s rozšířenýma očima a promnul si tvář.
"Na rozdíl od tebe já tady tehdy byla."
"A kolik ti bylo? Devět? Deset? Pochybuju, že si pamatuješ něco užitečného."
"Je to víc, než můžeš říct ty." Povzdechl si a ona poznala, že byl její. Velmi pomalu se na ni podíval.

"Proč by se vracel po takové době? Proč by si dal takovou práci, když po celou dobu žil jen pár kroků od Amy? Z nostalgie? Nemyslím si." Byl to ten nejdelší pohled, který spolu kdy sdíleli. On nenáviděl ji a ona jeho. Ona ho kdysi dávno vytáhla z ulice, ale na to on už dávno zapomněl. Nebo se alespoň snažil. Ona představovala vše, kvůli čemu teď Amy nestála vedle něj. Kvůli čemu měl pocit, že z něj snad vyprchal veškerý život. Jakou jinou měl možnost?

"Co chceš, abych udělal?"



"Nepředpokládáš snad, že budu téhle šílenosti věřit?"
"Nemusíš mi věřit. Stačí, když mě dostaneš k Eleanor Gardnerové."
"Co ta s tím má společného?"
"Jestli někdo o něčem ví, tak je to ona. Zná tohle město i lidi v něm lépe než kdokoliv jiný."
"Chceš jí říct, že jeden z radních je únosce a vrah?"
"Znala ho už jako dítě. Mohla by vědět…"
"Gerard je můj přítel, Vivian, a to je mnohem víc, než mohu říct o tobě."
"Možná, ale co je pak Amy?" Triumfálně se usmála. Přála si, aby ta starost v jeho očích byla skutečná. Že si během těch dlouhých dní dokázal ve svém srdci najít pro Amy místo. Že mu na ní alespoň trochu záleží.
Viktorovým životem bylo hraní. Hraní lidí, kterými si přál být, v situacích a rozhovorech, které toužil zažít.

Jestli k Amy choval nějaký cit, uměl to dobře skrývat.

Omlouvám se, že tahle kapitola trvala tak dlouho, ale nějak jsem s ní pořád nebyla spokojená. A nakonec jsem jí stejně musela kvůli délce rozdělit na dvě části. Jsou to teda z větší části jen rozhovory (jejichž psaní upřímně nesnáším :D), ale jsou potřeba. Stále nemůžu uvěřit, že jsem po takové době už skoro na konci. Vážně jsem zvědavá, co řeknete na ten konec.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 27. Ztracený stín

6. září 2016 v 22:10 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Ztuhla. Poslední člen jejich povedeného spolku. V době jejich největší slávy nebyl v Canneru jediný člověk, co by neznal jejich jména, ale stejně jako se z jejího otce stala jen šeptanda nesoucí se stíny a z Gerarda legenda, pomyšlení, že tu existoval i někdo třetí, se už z mysli lidí dávno vypařila.

Dokonce byl prý v určité době i jedním z hlavních podezřelých z případu zmizení sourozenců Forsmanových. Přece jen to vypadalo na podivnou shodu okolností, když se ihned po tom incidentu rozhodl opustit vše, co pro něj kdy město znamenalo a zašít se na venkově, který podle vlastních slov vždy tak moc nesnášel.

Pro ni vždycky byl spíš jen tím jménem, než skutečnou, dýchající osobou. Patrick Bates. Hvězda každého skutečného večírku. Ten, kterým ztráta Forsmanových tak otřásla, že se rozhodl stáhnout ze středu veškerého dění. Ten, který toho možná o zmizení dvojčat mnohem víc, než přiznával. Zbabělec, jako ho její otec rád označoval.

Muž před ní se ale jen vzdáleně podobal tomu obrazu, který si na něj Vivian v mysli vytvořila. Něco na tom, jak těkal očima po světě, který kdysi tak důvěrně znal, a který se za dobu jeho nepřítomnosti stihl nenávratně změnit, jí přivádělo k lítosti.

Potřásla mu rukou. "Vivian Charlesová." Zarazil se a ještě jednou si ji pořádně prohlédl.

"Koukám, že jsem byl pryč opravdu dlouho." Neuvědomil si, že stále drží její dlaň, dokud jí z té jeho pomalu nevysoukala. Založila si ruce na hrudi.
"Čekala bych, že se to k vám donese. Je v Grandpalus." Zpočátku si myslel, že je to vtip. Pokud šlo o smysl pro humor, Robert Charles byl ten poslední, za kým by člověk šel. Nedivil by se, kdyby na tom jeho dcera nebyla o moc lépe.
Nechápavě se usmál. "Proč by někdo Roberta strkal do blázince?"
"Nervové zhroucení. Nebo to mi aspoň řekli. Příliš si toho nepamatuji, jestli mi rozumíte." Řekla tiše a ohlédla se, jako by se bála, že je na té prázdné ulici někdo zaslechne.

"Rozumím." hlesl Patrick, aniž by z Vivian spustil pohled. Tušil, že je za jejími slovy víc, než dávala najevo.
"Co jste chtěl mému otci?" Přešlápl z nohy na nohu.
"Projdeme se?" Ještě jednou pohlédla na Entredaaé, než se vzdálili. "Asi před rokem sem měla dorazit jedna moje přítelkyně. Nedávno se ke mně doneslo, že se pohřešuje a co vím, měla pracovat u Roberta v obchodě. Doufal jsem, že by mohl něco vědět." Zastavila se.

"Vy znáte Amy?"
"Naučil jsem jí všechno, co umím." Uvědomila si, že jí Amy kdysi o nějakém panu Batesovi skutečně říkala, ale koho by napadlo, že měla na mysli tohohle? Osud měl zvláštní smysl pro humor.
Zavrávorala, když k ní náhle přistoupil. V očích mu plálo odhodlání. "Ten kluk, se kterým se Amy zapletla, kde ho najdu?"
"Jak víte o Viktorovi?"
"Venkov není až tak odříznutý, jak si většina lidí myslí. Něco jsem zaslechl, ale doufal jsem, že na něco takového má dost rozumu. Asi jsem se spletl."

"Možná byste si o tom měl raději promluvit s Gerardem." Jediné jméno, které dokázalo v jeho tváři vyvolat tolik emocí. Byla tu ale jedna, která všechny ostatní proměnila ve stíny. Strach. Zmizel stejně náhle, jako se objevil.
"To nebude nutné." Popotáhl si sako a znovu nasadil klobouk. "Zavedla byste mě ke Grandpalus? Nikdy jsem tam nebyl."
"Jistě, ale nevím, jestli s vámi bude mluvit. Nakonec vždycky začne s obviňováním Gerarda ze všeho, co se v jeho životě zrovna nepovedlo." O jeho bláznivém podezření z vraždy se nezmínila.

"Možná má proč." zamumlal pan Bates.
"Co jste říkal?" Zatřepal hlavou.
"To nic. Rád zase uvidím Roberta, děkuji."
"Zítra vás tam vezmu." Oba zmlkli. Očekávala, že se každou chvílí slušně omluví a odejde. Byla tu ale ještě jedna otázka, na kterou potřebovala znát odpověď.

"Znal jste Forsmanovi?" Překvapilo ho, že to byla právě ona, kdo ticho mezi nimi nakonec prolomil.
"Samozřejmě. Kdo by je neznal?" Zadívala se na zem, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat.
"Vy jste je ale znal lépe, než ostatní, že ano? Můj otec, Gerard a vy." Věděla, že nedělá dobře, když dává takhle hodně najevo, jak moc pro ni jeho odpověď znamená. Musela ale znát pravdu. Musela vědět, jestli celou dobu žila pod jednou střechou s vrahem.

Čelo se mu zkrabatilo. "Dá se to tak říct. Proč se ptáte?" Zhluboka se nadechla a upřela na něj své hnědé oči.
"Proč jste tehdy odjel?"
"Chcete vědět, jestli jsem je zabil?" ochladl najednou jeho hlas. Musel být na podobné otázky zvyklý.
"Nic takového jsem neřekla." ohradila se ihned Vivian. "Ale byl jste tam tehdy. Musel jste něco vidět. Podle všeho vám na Amy záleží, tak byste aspoň to mohl udělat."

"Co má Amy co dělat s tím, co se tehdy stalo Forsmanovým?"
"Každý si všiml té podobnosti." Čekala, že jí odpoví. Že něco řekne. Jako by ale čekal, až konečně řekne něco, co všechna její předchozí slova vymaže a znovu nastaví řád. Něco, co by mu připomnělo svět, který kdysi opustil.
"Prosím," naléhala na něj. "Kvůli Amy. Nevím, co dál. A to, že jste se tady tak najednou zjevil, přece musí něco znamenat. Můj otec mluví pořád jen o Gerardovi a já z toho už začínám pomalu bláznit."

"Možná byste ho měla poslouchat." Švihla k němu hlavou.
"Co tím myslíte?"
"Nic. A právě kvůli tomu 'nic' jsem se od tohohle proklatého místa posledních patnáct let držel co nejdál."
"A můj otec skončil v blázinci." dokončila za něj. Pomalu naklonil hlavu, ale jí to jako odpověď stačilo. Uličkou se prohnal vítr a rozprostřel jí vlasy po obličeji. "On to udělal, že ano?" řekla hlasem tiché rezignace, který si konečně dokázal přiznat pravdu.

"Takové myšlenky jsou tady nebezpečné." Nedokázal se jí podívat do tváře. Stále bloudil očima po okolí, jako by se snažil najít únikovou cestu.
"Kvůli myšlenkám jste odjel do exilu?" Zatnul zuby.
"Nikdy jsem nic skutečného neviděl."
"Ale myslíte si to."
"Stejně, jako si to polovina města myslí o mně!" rozkřičel se na ní. Poplašeně ucouvla a narazila na zeď za svými zády. "Myšlenky neznamenají nic bez důkazů."
"Ale je to jediné, co máme." Věděla, že má pravdu. Představa naděje byla pro ni ale příliš lákavá, než aby se jí jen tak dokázala vzdát. I kdyby to znamenalo, že tak obviní z vraždy někoho, koho považovala za součást své rodiny. "Můj otec není blázen."

"Neměla jste se touhle větou ohrazovat o něco dřív?"
"Byla jsem dítě!"
"A teď tady říkáte, že to na něj Gerard ušil." Zjihl, když na něj upřela své oči. Rozpolcená mezi dvěma muži, které nade vše milovala.
"Byl by něčeho takového schopen?" zeptala se pomalu, jako by vážila každou slabiku.
"Pokud by měl dobrý důvod." Stiskla rty.
"A zabil by?" zeptala se dřív, než si to stihla rozmyslet. Probodl ji pohledem. Věděl, že ať řekne cokoliv, její myšlenky už nezmění.

"Pokud by měl dobrý důvod."

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 26. Kde je tvůj rudý šál?

1. září 2016 v 21:47 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Co tu děláš?" Vynechal jí dech. Věděla, že stojí jen pár kroků za jejími zády, ale pohnout se nedokázala. I když jí srdce sevřela chladná dlaň, co proměnila její krev v led, nemohla od ní odtrhnout pohled.

Došlo jí, že ztratila hlas, když jí náhle chytil za zápěstí a otočil k sobě. "Co tady děláš?!" I když se její mysl začala pomalu obracet zpět k realitě, její tělo zůstalo nehybné.

Zalapala po dechu, když s ní smýkl o zem. Ta možnost tu byla vždycky. V posledních pár týdnech dokonce mnohem skutečnější. A to, i když většina střípků chyběla. Nevěřila tomu. Myslela si, že ano, ale nakonec její mysl pochybovala. Mohla to být přece nehoda. Jen nehoda. Nemohl přece…

"Jen jedno místo. Chtěl jsem jen jedno místo. Ale ty sis nemohla pomoct, viď? Jako vždycky." Nedokázala se k němu otočit. Přesto si byla docela jistá, že za celou dobu ani na chvíli neodtrhl od Adriany pohled. Dlaň jí vylétla k tváři, ve které jí náhle zamrazilo. Jako by se jí skutečně dotkl. Ale to nebyla ona, že ano? Nikdy to nebyla ona.

"Proč si to prostě nemohla nechat být? Jen jednou." zašeptal Gerard něžně mezi vzlyky. Sevřely se její útroby, když k sobě přivinul Adrianino nehybné tělo. Jako by už ani nemluvil s Amy.

"Vypadni." Byl to jen okamžik, kdy si stačila uvědomit, že to není ona, kdo leží v Gerardově náruči. Tak ledová.
"Vypadni!" Vyškrábala se na nohy a rozeběhla k východu. "Vypadni!!!" zněl jí v uších jeho jekot. A jak se jeho hlas stupňoval, tak ona zrychlovala. Brzy utíkala tak rychle, že nebyla schopna rozeznat, v jakém pokoji se zrovna nachází. Musela pryč. Pryč od té tváře. Pryč od toho křiku. Přitiskla si dlaně na uši, ale řev to neutlumilo. Zdál se tak blízko. Zastavila se jen na chvíli, když jí neznámý tlak sevřel pas. Jen si to představuje. Musí běžet dál. Zastaví se a bude zase zpátky. Ležet na sněhovém lůžku a hledět do jeho uslzených očí.

Samotnou ji překvapilo, když jí nohy nakonec dovedly do jejího pokoje. Dveře neměly zámek, a tak se musela spokojit pouze s židlí vklíněnou pod klikou. Ale ani to jí nedokázalo přinést klid. Jako by jedna její část zůstala uvězněná v tom tajemném pokoji.




Ve vzduchu byl cítit déšť. Zdálo se to skoro neuvěřitelné slyšet jen klapot podpatků a občasný křik, nesoucí se ze středu města.

Každá chvíle strávená jinak, než pokusy o nalezení své přítelkyně, ve Vivian probouzela vinu. Kdyby jen tušila, co dělat dál. Zdálo se, že veškerou práci za ni stíhá celý Canner. Kdyby skutečně existovala šance na Amyino nalezení, přece už by se musela někde objevit.

A pak tu byl její otec. Její bláznivý, panovačný otec a jeho téměř patologická posedlost Gerardem Floydem. On a Rosa byli pro ni jako rodina. O to víc jí otřáslo, když nad jeho slovy začala skutečně přemýšlet. Jako by jen tím, že nad něčím takovým uvažuje, zrazovala vše, co pro ni tento člověk znamenal. Přesto se jí v mysli začaly samovolně objevovat výjevy z doby svého dětství, které bůhví proč potlačila až na samotné dno své mysli. Vzpomínky na to léto, kdy se po Forsmanových slehla zem.


Ten rok měl být celý její dosavadní život převrácen vzhůru nohama. Přesto ve své hlavě měla na tento čas jen pár mlhavých vzpomínek. Jako by se celých dvanáct měsíců točilo v jediném, šedivém stereotypu, ze kterého si nebylo potřeba zapamatovat víc, než jen těch pár světlých chvil.

Byla tiché dítě. Člověk snadno zapomněl, že je s ním ještě stále v pokoji. Možná něco viděla. Něco, co si jako malá neuměla vyložit. Pohled, dotyk…Proč nad tím vůbec přemýšlí? Vždyť je to směšné. Žila s tím mužem skoro celý svůj život. Něco takového ze sebe přece jen tak někdo nesmaže. Jistě by se to někde projevilo. Nakonec.

Léto v Canneru trvalo jen chvíli. Většina jeho obyvatel tehdy opustila město a na těch pár týdnů se přemístila na druhou stranu ostrova, blíže k moři, které náhlou změnu teploty vždy směle ignorovalo.
Adrianin šál, rudý jako korál, ztrácející se mezi mořskými vlnami, větrem unášený stále dál od břehu. Gerardův smích. Dotyk písku mezi prsty. Rosin úsměv, když jí pomáhala hledat mušle a pohled, kterým neustále bloudila ke třem postavám před nimi. Drobnějšímu, skrývajícím se ve stínu dvou mohutných. Jediná tmavá hlava mezi dvěma, které se v záři slunce podobaly tekutému zlatu.

Jak mohla kdy přehlédnout ten smutek v Rosiných očích?



Zastavila se a pohlédla vzhůru. Bylo to sice už pár měsíců, ale i teď při pohledu na ruiny Entredaaé ji přepadaly mdloby. Byla ráda, že nemusela být u svého otce, když se to dozvěděl a schytala tak jen jeho necitelný pohled.
Byla si jistá, že i kdyby dala obchod opravit zpět do jeho původní podoby, nikdy by to už nebylo stejné. Ta aura, obestírající její domov jako závoj, byla pryč.

"Promiňte, můžete mi pomoct?" Překvapeně se otočila. Nebyla zvyklá, že by na ni v této části města někdo mluvil. Ne jako v centru. Zjevil se skoro jako duch. V tom obleku a s kloboukem na prošedivělé hlavě vypadal jako ozvěna z dávných dob. "Hledám jednu cukrárnu. Entredaaé? Už je to nějaký čas, co jsem tu byl naposledy." Zamrkala očima.

"Stojíte před ní." Šok v jeho tváři ji přistihl nepřipravenou. Do obchodu příliš lidí nechodilo ani za jejího fungování. Tedy od doby, kdy byl její otec předán odborníkům. Snažila se jeho obličej zařadit, ale nic jí neříkal. Promnul si čelist.
"Co se stalo?"
"Nikdo pořádně neví. Nehoda." Rozhlédl se, jako by se na zničenou cukrárnu nemohl už dál dívat.
"Nevíte, kde bych mohl najít majitele? Je v pořádku, že ano?" Přešlápla z nohy na nohy a založila si ruce na hrudi.
"Jak se to vezme. Mohu se zeptat na vaše jméno?" Jako by její otázce zpočátku nerozuměl. Až po chvíli se zahanbením sejmul svůj klobouk.

"Ó ano, ovšem, promiňte mi." Natáhl k ní dlaň. "Patrick Bates."


Pamatujete si na něj ještě někdo? :D