Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 27. Ztracený stín

6. září 2016 v 22:10 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Ztuhla. Poslední člen jejich povedeného spolku. V době jejich největší slávy nebyl v Canneru jediný člověk, co by neznal jejich jména, ale stejně jako se z jejího otce stala jen šeptanda nesoucí se stíny a z Gerarda legenda, pomyšlení, že tu existoval i někdo třetí, se už z mysli lidí dávno vypařila.

Dokonce byl prý v určité době i jedním z hlavních podezřelých z případu zmizení sourozenců Forsmanových. Přece jen to vypadalo na podivnou shodu okolností, když se ihned po tom incidentu rozhodl opustit vše, co pro něj kdy město znamenalo a zašít se na venkově, který podle vlastních slov vždy tak moc nesnášel.

Pro ni vždycky byl spíš jen tím jménem, než skutečnou, dýchající osobou. Patrick Bates. Hvězda každého skutečného večírku. Ten, kterým ztráta Forsmanových tak otřásla, že se rozhodl stáhnout ze středu veškerého dění. Ten, který toho možná o zmizení dvojčat mnohem víc, než přiznával. Zbabělec, jako ho její otec rád označoval.

Muž před ní se ale jen vzdáleně podobal tomu obrazu, který si na něj Vivian v mysli vytvořila. Něco na tom, jak těkal očima po světě, který kdysi tak důvěrně znal, a který se za dobu jeho nepřítomnosti stihl nenávratně změnit, jí přivádělo k lítosti.

Potřásla mu rukou. "Vivian Charlesová." Zarazil se a ještě jednou si ji pořádně prohlédl.

"Koukám, že jsem byl pryč opravdu dlouho." Neuvědomil si, že stále drží její dlaň, dokud jí z té jeho pomalu nevysoukala. Založila si ruce na hrudi.
"Čekala bych, že se to k vám donese. Je v Grandpalus." Zpočátku si myslel, že je to vtip. Pokud šlo o smysl pro humor, Robert Charles byl ten poslední, za kým by člověk šel. Nedivil by se, kdyby na tom jeho dcera nebyla o moc lépe.
Nechápavě se usmál. "Proč by někdo Roberta strkal do blázince?"
"Nervové zhroucení. Nebo to mi aspoň řekli. Příliš si toho nepamatuji, jestli mi rozumíte." Řekla tiše a ohlédla se, jako by se bála, že je na té prázdné ulici někdo zaslechne.

"Rozumím." hlesl Patrick, aniž by z Vivian spustil pohled. Tušil, že je za jejími slovy víc, než dávala najevo.
"Co jste chtěl mému otci?" Přešlápl z nohy na nohu.
"Projdeme se?" Ještě jednou pohlédla na Entredaaé, než se vzdálili. "Asi před rokem sem měla dorazit jedna moje přítelkyně. Nedávno se ke mně doneslo, že se pohřešuje a co vím, měla pracovat u Roberta v obchodě. Doufal jsem, že by mohl něco vědět." Zastavila se.

"Vy znáte Amy?"
"Naučil jsem jí všechno, co umím." Uvědomila si, že jí Amy kdysi o nějakém panu Batesovi skutečně říkala, ale koho by napadlo, že měla na mysli tohohle? Osud měl zvláštní smysl pro humor.
Zavrávorala, když k ní náhle přistoupil. V očích mu plálo odhodlání. "Ten kluk, se kterým se Amy zapletla, kde ho najdu?"
"Jak víte o Viktorovi?"
"Venkov není až tak odříznutý, jak si většina lidí myslí. Něco jsem zaslechl, ale doufal jsem, že na něco takového má dost rozumu. Asi jsem se spletl."

"Možná byste si o tom měl raději promluvit s Gerardem." Jediné jméno, které dokázalo v jeho tváři vyvolat tolik emocí. Byla tu ale jedna, která všechny ostatní proměnila ve stíny. Strach. Zmizel stejně náhle, jako se objevil.
"To nebude nutné." Popotáhl si sako a znovu nasadil klobouk. "Zavedla byste mě ke Grandpalus? Nikdy jsem tam nebyl."
"Jistě, ale nevím, jestli s vámi bude mluvit. Nakonec vždycky začne s obviňováním Gerarda ze všeho, co se v jeho životě zrovna nepovedlo." O jeho bláznivém podezření z vraždy se nezmínila.

"Možná má proč." zamumlal pan Bates.
"Co jste říkal?" Zatřepal hlavou.
"To nic. Rád zase uvidím Roberta, děkuji."
"Zítra vás tam vezmu." Oba zmlkli. Očekávala, že se každou chvílí slušně omluví a odejde. Byla tu ale ještě jedna otázka, na kterou potřebovala znát odpověď.

"Znal jste Forsmanovi?" Překvapilo ho, že to byla právě ona, kdo ticho mezi nimi nakonec prolomil.
"Samozřejmě. Kdo by je neznal?" Zadívala se na zem, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat.
"Vy jste je ale znal lépe, než ostatní, že ano? Můj otec, Gerard a vy." Věděla, že nedělá dobře, když dává takhle hodně najevo, jak moc pro ni jeho odpověď znamená. Musela ale znát pravdu. Musela vědět, jestli celou dobu žila pod jednou střechou s vrahem.

Čelo se mu zkrabatilo. "Dá se to tak říct. Proč se ptáte?" Zhluboka se nadechla a upřela na něj své hnědé oči.
"Proč jste tehdy odjel?"
"Chcete vědět, jestli jsem je zabil?" ochladl najednou jeho hlas. Musel být na podobné otázky zvyklý.
"Nic takového jsem neřekla." ohradila se ihned Vivian. "Ale byl jste tam tehdy. Musel jste něco vidět. Podle všeho vám na Amy záleží, tak byste aspoň to mohl udělat."

"Co má Amy co dělat s tím, co se tehdy stalo Forsmanovým?"
"Každý si všiml té podobnosti." Čekala, že jí odpoví. Že něco řekne. Jako by ale čekal, až konečně řekne něco, co všechna její předchozí slova vymaže a znovu nastaví řád. Něco, co by mu připomnělo svět, který kdysi opustil.
"Prosím," naléhala na něj. "Kvůli Amy. Nevím, co dál. A to, že jste se tady tak najednou zjevil, přece musí něco znamenat. Můj otec mluví pořád jen o Gerardovi a já z toho už začínám pomalu bláznit."

"Možná byste ho měla poslouchat." Švihla k němu hlavou.
"Co tím myslíte?"
"Nic. A právě kvůli tomu 'nic' jsem se od tohohle proklatého místa posledních patnáct let držel co nejdál."
"A můj otec skončil v blázinci." dokončila za něj. Pomalu naklonil hlavu, ale jí to jako odpověď stačilo. Uličkou se prohnal vítr a rozprostřel jí vlasy po obličeji. "On to udělal, že ano?" řekla hlasem tiché rezignace, který si konečně dokázal přiznat pravdu.

"Takové myšlenky jsou tady nebezpečné." Nedokázal se jí podívat do tváře. Stále bloudil očima po okolí, jako by se snažil najít únikovou cestu.
"Kvůli myšlenkám jste odjel do exilu?" Zatnul zuby.
"Nikdy jsem nic skutečného neviděl."
"Ale myslíte si to."
"Stejně, jako si to polovina města myslí o mně!" rozkřičel se na ní. Poplašeně ucouvla a narazila na zeď za svými zády. "Myšlenky neznamenají nic bez důkazů."
"Ale je to jediné, co máme." Věděla, že má pravdu. Představa naděje byla pro ni ale příliš lákavá, než aby se jí jen tak dokázala vzdát. I kdyby to znamenalo, že tak obviní z vraždy někoho, koho považovala za součást své rodiny. "Můj otec není blázen."

"Neměla jste se touhle větou ohrazovat o něco dřív?"
"Byla jsem dítě!"
"A teď tady říkáte, že to na něj Gerard ušil." Zjihl, když na něj upřela své oči. Rozpolcená mezi dvěma muži, které nade vše milovala.
"Byl by něčeho takového schopen?" zeptala se pomalu, jako by vážila každou slabiku.
"Pokud by měl dobrý důvod." Stiskla rty.
"A zabil by?" zeptala se dřív, než si to stihla rozmyslet. Probodl ji pohledem. Věděl, že ať řekne cokoliv, její myšlenky už nezmění.

"Pokud by měl dobrý důvod."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama