Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 28. V hlubinách zoufalství

25. září 2016 v 12:20 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Vivian mohla jen uvažovat, co se v Grandpalus následujícího dne mezi panem Batesem a jejím otcem odehrálo. Jestli byl Robert Charles v něčem skutečně dobrý, tak v uchovávání staré zášti. Od té doby s Patrickem nemluvila a obávala se, že veškeré stopy, které jí byl duch Canneru ochotný předhodit, už vyčerpala. Dál byla jen tma.

Možná za to mohl pocit viny, co ji neustále hnalo vpřed. Věděla, co všechno je v sázce. Na váhání nebyl čas. Musela najít někoho, komu na naleznutí Amy skutečně záleželo. Snažila se. Přece musel někdo existovat. V mysli se jí ale neustále zjevovala ta stejná tvář. Jako by vše, co se jen trochu dotýkalo její ztracené přítelkyně, muselo zahrnovat i jeho.

Jak už bylo v posledních pár týdnech obvyklé, Gerard byl pryč. Jeho restaurace se už dávno stihla vyšplhat mezi ty nejlepší. Nebyl důvod, aby se tu zdržoval po celou dobu. Kdo jí dělal skutečnou starost, byla Rosa. Vždy ji měla za tu silnou. Dokonalý protějšek pro někoho, jako byl Gerard Floyd. Jak tu mohla s nimi celou dobu žít a ani jednou si nevšimnout toho smutku na okraji jejích očí. Toho, jak se pokaždé prudce narovnala, když do místnosti vešel její manžel a zase se uzavřela, když se na ni ani nepodíval. Toho, jak mezi prsty mnula látku šatů pokaždé, když se vzdálil z domu.
Vivian se čím dál častěji stávalo, že v restauraci krom hostů a personálu zůstávala sama. To když už Rosa nedokázala snést pohledy všech těch stěn. Věčný svědci i soudci celého jejího života. Od dětství až po celý ten vtip, který tak dlouho nazývala manželstvím.

Přese všechny předpoklady se Vivian dál úspěšně dařilo vyhýbat se Viktorovi. Až dodnes. Tentokrát na něj čekala. Šarm a kouzlo, kterými si vždy tak snadno získával důvěru, byly z větší části pryč. Zatímco dřív byli lidé schopni vycítit jeho přítomnost ještě dřív, než se k němu skutečně otočili, dnes vyvolával asi tolik pozornosti jako mlha na okenní tabulce. Zhubl a jeho kůže z nedostatku spánku zešedivěla. Přesto na něm něco bylo. I teď, když připomínal spíš chodící mrtvolu než člověka a neobklopovala ho zlatavá aura vyšších světů, probouzel v ní ty stejné pocity, jako když ho viděla poprvé.

Jestli byl někdo, kdo Amy skutečně potřeboval, byl to on.

Nikdy si nepotrpěla na všechny ty pověry, ve kterých se obyvatelé Canneru vždy tak vyžívali. Jak mohla ale dál odvracet zrak, když se skutečný zázrak odehrával přímo před jejíma očima?
Umíral a moc dobře to věděl. Někdo tak zoufalý jako on by ji mohl vyslechnout.

Mohl by okolo ní projít, aniž by cokoliv řekl. Kdyby se mu ovšem nepostavila do cesty.

"Můžu si s tebou promluvit?" Jako by si zpočátku ani neuvědomil, že je to ona, kdo na něj promluvil. Pokusil se okolo ní protáhnout, ale nenechala ho.

"Můžeš mě nechat projít?" Ještě stále mu záleželo na jeho už tak dost pošramocené pověsti. Další na řadě. Tak mu říkali. Pro někoho, kdo se tak moc snažil, aby k němu ostatní vzhlíželi, to nebylo zrovna milé označení. Překvapilo ji, jak moc mu záleželo na udržení si své tváře, zatímco zákazníci, sedící jen kousek od nich začali zbystřovat.

"Jde o Amy." řekla tiše a naklonila se k němu. Ušklíbl se.
"A kdy ne? Omluv mě, ale mám ještě něco na práci." A prošel okolo ní. Chytila ho za předloktí.
"Můžeš se aspoň na chvíli přestat chovat jako pán všeho tvorstva a poslechnout si mě?" procedila skrze zuby, dobře si vědoma pozornosti, kterou začali v obchodě vzbuzovat.
"Jasně, protože ty mi máš jistě co říct. Rozlouskla si to, Vivian? Odlehčila si svému svědomí?" A v oblaku sarkasmu se jí vytrhl a odkráčel dál do domu. Rozeběhla se za ním.

"Vím, že se zrovna nemusíme, ale musíš mě vyslechnout."
"I když jsem si jistý, že stejně jako zbytek města dáváš do Amyina nalezení vše, snad pochopíš, když se vzhledem k okolnostem rozhovoru mezi námi zdržím." řekl sladkým hlasem, teatrálně se uklonil a dál pokračoval ve svém prohrabování se Gerardovými policemi, jako by se něco zoufale snažil najít.

"Ona umírá, Viktore." Zarazil se v polovině pohybu. "Jestli ti na ní ani trochu nezáleží, tak dobře. Ale pomysli na sebe." Neodešel, ale ani se k ní neotočil a tak pokračovala. "Před pár dny jsem navštívila svého otce. Tehdy jsem tomu co říkal, nevěřila, ale pak jsem narazila na někoho, kdo mi všechny ty šílenosti prakticky potvrdil. Pamatuješ si na Batese? Patricka Batese? Ochomítal se okolo Forsmanů stejně jako Gerard a můj otec."

"Bates je ve městě?" Poprvé po velmi dlouhé době se v jeho očích rozhořel oheň.
"No…ano." Ošila se. Nebyla si úplně jistá, jestli se jí ta náhlá změna v jeho chování zamlouvá.
"A to, že si mluvila s jedním z podezřelých z Forsmanovic vraždy si mi hodlala říct kdy?"
"Toho obvinění ho zprostili. Tehdy byl už dávno pryč z města."
Zavrtěl hlavou. "Musím najít Gerarda." zamumlal si pro sebe a prohrábl si vlasy.

"Ne! Nesmí vědět, že je zpátky." Přimhouřil oči.
"Každý by o tom měl vědět." A chystal se odejít. Popadla ho za zápěstí.
"Tobě se možná zamlouvá představa davové hysterie a hořících pochodní, ale na to teď není čas. Musíme ji najít a já ti říkám, že s tím Bates tehdy ani teď neměl nic společného." Založil si ruce na hrudi.
"A to se ti nezdá ani trochu podezřelé že se tu tak najednou zjevil? Po patnácti letech? Mohl tu být už mnohem dřív."

Sklonila hlavu ke svým prstům.
"Samozřejmě mě to napadlo, ale nesedí mi to."
"Tak tobě to nesedí!" vykřikl na ni s rozšířenýma očima a promnul si tvář.
"Na rozdíl od tebe já tady tehdy byla."
"A kolik ti bylo? Devět? Deset? Pochybuju, že si pamatuješ něco užitečného."
"Je to víc, než můžeš říct ty." Povzdechl si a ona poznala, že byl její. Velmi pomalu se na ni podíval.

"Proč by se vracel po takové době? Proč by si dal takovou práci, když po celou dobu žil jen pár kroků od Amy? Z nostalgie? Nemyslím si." Byl to ten nejdelší pohled, který spolu kdy sdíleli. On nenáviděl ji a ona jeho. Ona ho kdysi dávno vytáhla z ulice, ale na to on už dávno zapomněl. Nebo se alespoň snažil. Ona představovala vše, kvůli čemu teď Amy nestála vedle něj. Kvůli čemu měl pocit, že z něj snad vyprchal veškerý život. Jakou jinou měl možnost?

"Co chceš, abych udělal?"



"Nepředpokládáš snad, že budu téhle šílenosti věřit?"
"Nemusíš mi věřit. Stačí, když mě dostaneš k Eleanor Gardnerové."
"Co ta s tím má společného?"
"Jestli někdo o něčem ví, tak je to ona. Zná tohle město i lidi v něm lépe než kdokoliv jiný."
"Chceš jí říct, že jeden z radních je únosce a vrah?"
"Znala ho už jako dítě. Mohla by vědět…"
"Gerard je můj přítel, Vivian, a to je mnohem víc, než mohu říct o tobě."
"Možná, ale co je pak Amy?" Triumfálně se usmála. Přála si, aby ta starost v jeho očích byla skutečná. Že si během těch dlouhých dní dokázal ve svém srdci najít pro Amy místo. Že mu na ní alespoň trochu záleží.
Viktorovým životem bylo hraní. Hraní lidí, kterými si přál být, v situacích a rozhovorech, které toužil zažít.

Jestli k Amy choval nějaký cit, uměl to dobře skrývat.

Omlouvám se, že tahle kapitola trvala tak dlouho, ale nějak jsem s ní pořád nebyla spokojená. A nakonec jsem jí stejně musela kvůli délce rozdělit na dvě části. Jsou to teda z větší části jen rozhovory (jejichž psaní upřímně nesnáším :D), ale jsou potřeba. Stále nemůžu uvěřit, že jsem po takové době už skoro na konci. Vážně jsem zvědavá, co řeknete na ten konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama