Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 29. Střípek v oku

25. září 2016 v 12:25 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nebylo to poprvé, to seděla v této místnosti. Zde v monumentálním sídle rodu Gardnerů, sedící v křesle, které by dokázalo hned několikrát vyplatit její bývalou cukrárnu. Pamatovala si tu vůni po doutnících, držící se v koutech pokoje stejně jako tu táhlou, téměř pohřební hudbu, linoucí se snad přímo ze stěn.

Jestli mezi její rodinou a starostkou byly někdy nějaké bližší styky, dnes už byly minulostí.

Cukla sebou, když před ní a její hostitelku, služebná postavila čajový servis.
"Děkuji, můžete jít." Plna nejistoty pohlédla do očí té dokonalé, sněhové královně, která v ní i dnes vzbuzovala stejný děs, jako když byla malá. Proč jen měla pocit, že jestli se jen trochu pohne, rozbije něco nenahraditelného. Měla by něco říct.

Eleanor při pohledu na ni naklonila hlavu ke straně, což se jí povedlo takovým způsobem, že i tak křehká dáma jako ona najednou připomínala dravce, pohrávajícího si se svou kořistí. "Vypadáš jako tvoje matka."

Ano, skutečně. Eleanor Gardnerová znala své město velmi dobře. Všechny jeho skandály i ututlaná tajemství. V jejích očích to byly jen karty, které když byly vytaženy v tu správnou chvíli, mohli změnit celou hru. Tu hru hráli všichni, ale byla to ona, kdo se pyšnil největší sbírkou.

O Vivianině matce nemluvil nikdo. Jako by ani nikdy neexistovala.

Lidé jen slova. Můžou se snažit, jak chtějí, ale nakonec z nich zbyde přesně jen to. Zabijte slova, a co zůstane? Kdo si vzpomene?

"Přišla jsem kvůli Amy." podařilo se Vivian konečně promluvit. Na okamžik se její mysl zatoulala docela jiným směrem, ale to byl ostatně Eleanořin záměr. Ta se na dívku shovívavě usmála.

"To já přece vím, má drahá. Za to ale nemám nejmenší tušení, jak bych mohla pomoct víc než tím, co už jsem udělala." Ze vší té náhlé, téměř láskyplné familiárnosti se Vivian udělalo nevolno. Ne že by snad žena před ní působila falešně. Jen jí snad až moc připomínala vlka, převlečeného za babičku.

Zhluboka se nadechla. "Byla jsem navštívit svého otce…"
"Řekl ti něco znepokojivého?" Nejistá si tím, kam Eleanor hodlá rozhovor dále směřovat, přikývla.
"Víš moc dobře, že si všichni Roberta vážíme, ale nevím jistě, jestli bys měla jeho slova brát příliš vážně. Ať už řekl cokoliv."

Zalomila prsty. "Na něco jsem si vzpomněla. Myslím z té doby." Jako by každou vteřinou strávenou v starostčině přítomnosti přicházela i o část své vůle.
"Byla jsi dítě, Vivian. Ten rok byl těžký pro nás všechny. Nevíš, co jsi viděla." A i když si její tvář i nadále zachovávala masku vlídnosti, černovláska si nemohla nevšimnout hrozby, lesknoucí se v jejích očích.
Vivian zatnula ruce v pěst a sklonila hlavu k zemi. "V Canneru se nikdo ani nehne, aniž byste o tom nevěděla."
"Myslím, že si mé dovednosti poněkud idealizuješ." Jako by teplota v místnosti náhle hlesla o několik stupňů.

"Prosím, řekněte mi, co víte."
"Musíš si to dávat za vinu. To proto se takhle chováš?"
"Byla to moje přítelkyně." Kdy jen Eleanor tuhle větu už slyšela? Najednou se zdála tak mladá. Vivian si nepamatovala, jestli je od sebe někdy dělil menší prostor. Došlo jí, že nedovede odhadnout, kolik je ženě před ní let. S každou maskou, která se stihla vystřídat na jejím obličeji, s každou změnou tónu mohla dívka hádat zase od začátku.

"Nemyslíš, že kdybych opravdu věděla, kdo Amy unesl, nebyla by Adriana dnes mezi živými?"
"Takže to je ten stejný člověk?" Teď už Vivian stála na nohou a shlížela dolů na klidnou starostku. Proč měla pocit, že to přeřeknutí bylo záměrné? Jen další tah. "Prosím."

"Možná by si měla odejít." Najednou se po Vivianině levici jako duch zjevila ta stejná služebná, která jim předtím donesla čaj, kterého se za celou dobu ani nedotkla.

Ještě jednou prosebně pohlédla do Eleanořiny kamenné tváře, za kterou se skrývaly odpovědi na všechny její otázky. Ona to věděla. Věděla to i tehdy. A stejně jako tehdy i dnes za její mlčení měl někdo zaplatit životem. Skoro se jí zdálo, jako by se usmívala.

"Počkej!" zavolala za Vivian, když už byla téměř pryč z pokoje. "Vyřiď Gerardovi, že by dům svého otce už neměl dále pronajímat. Byl možná velký umělec, ale jinak naprosto šílený. Je jen otázkou času, než se zřítí."
"Který dům?"
"Ten, ve kterém teď žije Viktor." Zavrtěla hlavou. To gesto bylo jen a jen pro Vivian. "Nemůžu uvěřit, že tam nechal někoho skutečně žít. Ten dům je pro něj všechno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 25. září 2016 v 12:47 | Reagovat

Pěkné. Dokonalé.

2 Lia Lia | Web | 25. září 2016 v 17:24 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :) Zrovna teď jsem ve fázi, kdy mi to celé přijde jako hrozně nedotažený shit, takže to pro mě hodně znamená :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama