Říjen 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 31. Na dosah ruky

23. října 2016 v 17:08 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Musí to být zvláštní pocit. Ten okamžik, kdy procitáte. Když se sen začíná trhat v realitu a vy si poprvé uvědomíte následky svých činů.

"Musíme jít." zamumlala Rosa a vytáhla zkoprnělou Amy z pokoje.
"Tys ho zabila." zašeptala Amy, zatímco se Rosa pokoušela mezi třesoucími se prsty udržet klíč od pokoje. Hořce se usmála.
"Ten by potřeboval víc, než jen ránu konvicí na čaj." Konečně se jí podařilo zamknout. Jako by ho dveře dokázaly zadržet.
"Pojď. Dostanu tě odsud."


Tohle nemohlo být správně. Kolikrát se pokoušela utéct? Kolikrát se snažila najít konec těch chodeb, které obklopovaly její pokoj? Nemůže to přece být tak snadné.

Vyjekla, když se dům náhle otřásl Gerardovým řevem. Hon začal.


Dům se obrátil proti nim. Ty chodby přece musely někde končit. Neměly šanci. Byly v pasti. A on to viděl. Musel být blízko. Cítila jeho pohled. Otočit se ale neodvážila. Ne, na to nebyl čas. Jen utíkat. Po schodech dolů a zase nahoru, skrze dveře. Pryč od těch hlasů, pronikajících ze zdí.

Nemohly to vydržet dlouho. Rosa tiskla Amyino zápěstí k sobě, jako by ji mohla ochránit před hněvem svého manžela. Co to jen provedla?
Zradila ho. Ve chvíli jeho největšího vítězství se k němu otočila zády. Možná, kdyby ho odprosila…
Co si jen myslela? Dostala se k Amy moc blízko. Nebylo to jako předtím.

Její vlastní mysl se obracela proti ní, když utíkala ztemnělými chodbami, vláčící nebohou Amy za sebou jako panenku. Musela se několikrát ohlédnout, aby se ujistila, že v dlani nesvírá jen vzduch.

Adriana nepatřila mezi živé. Ve tváři měla něco z těch přízraků, vznášejících se ve fluoreskující záři hřbitovů.
Rosu děsila představa, jak moc ji Amy v poslední době připomínala. Co jí to jen provedla?

Byla provdána za ducha. Dvacet sedm let, kdy se k němu snažila dostat. Pochopit ho. To vše ztratilo smysl. Existovala jen jediná myšlenka. Jediné přání. Na to ale bylo příliš pozdě, že ano? Měla svou šanci. Kdysi dávno…
Co by tím změnila? On by nikdy nepřestal.

A tehdy její po letech konečně probuzená mysl utichla. Strach ustoupil do pozadí. Zastavila se, neboť věděla, že na ničem z toho nezáleží. Po celé ty roky žila jen ve stínu Gerardových představ. Nakonec to byla ale jen její vina. Vše mohlo být jinak, kdyby nebyla tak hloupá. Kdyby měla alespoň špetku odvahy. Ta myšlenka jí vykouzlila na tváři smutný úsměv. Přízrak minulosti a všech těch dní, které mohly být, a které ona odmítla.

Dřív, než Amy stihla cokoliv říct, Rosa ji chytila za ramena.
"Doběhni na konec chodby a vyjdi schody. Pak dvakrát doleva a stále rovně, dokud nedojdeš do zeleného salonku. Nechala jsem ti otevřené zrcadlo,"
"Jaké zrcadlo…"
"Jen mi slib, že opustíš Canner. Že se nestaneš jednou z nás." přerušila ji Rosa a s naléháním stiskla její ramena. A Amy, příliš zaslepená strachem k tomu muži, který jim byl v zádech, přikývla. Kdoví, jestli i v právě té chvíli své slovo už neporušila?

Zdálo se, že jí to jako odpověď stačilo. Přitiskla ji k sobě a poprvé po velmi dlouhé době se upřímně usmála. Chytila ji za ruce.
"Prosím," Radost v očích náhle vystřídala lítost. Polkla, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat. "Řekni Eleanor, že měla pravdu. A že mi to je líto." Slova jí přes rty šla jen velmi těžce. Jako by si je opakovala v hlavě už velmi dlouho, ale nikdy nebyla schopna přiznat jejich skutečnou váhu. Bylo toho víc, co by jí ráda řekla. Ale nebyl čas. Pohladila Amy po tváři. "A ať nemá strach. Tohle není konec." A i když se jí v očích třpytily slzy, spiklenecky se na ni ušklíbla, jako by spolu sdílely tajemství. Tušila, že je to naposledy, co s Rosou Floydovou mluví.

"Utíkej." Zašeptala předtím, než ji pohltila okolní tma.




To, co ještě před chvílí zakrýval snový opar, najednou nabralo velmi reálných tónů. V hlavě jí tepal oheň, nohy se jí motaly do dlouhé sukně, ale byla svobodná. A to snad poprvé od doby, kdy přijela do Canneru.
Těžko říct, co jí v té příšerné chvíli, kdy se okolo ní zdi stahovaly, jako kostice korzetu, přimělo se usmát. Výkřiky domu se v její mysli proměnily v hudbu. Byla volná. Mosty byly zničeny.

A ona letěla.



Zdálo se jí to skoro jako vzpomínka, když ji náhle objala všudypřítomná sametová zeleň. A zrcadlo. Tak blízko. Natáhla k němu dlaně. Žádný náraz. Jen prostor. Jen krok.

Do poslední chvíle čekala, že ji něco zastaví. Ale nic se nestalo. Jen jeden krok a byla zpátky. Zpět ve světě, ze kterého přišla.
Skoro jako by čas na okamžik zamrzl, když se rozešla ke dveřím. A jak se pomalu navracela do toku času, mimo ten zrcadlový svět, kde jediný den trval celé století, každý krok byl lehčí a lehčí.

"Doufal jsem, že půjdeme společně." Její výkřik byl přerušen šokem, když jí zatnul prsty do ramen a hrubě k sobě otočil. Naklonil hlavu na stranu a usmál se. Zpoza vlasů mu na tvář z rány stékala krev. "Obávám se ale, že venku jsou ještě lidé, které nám nepřejí. Nechtěla by ji na nás přece upozornit." řekl sladkým hlasem. Svůj stisk ale nepovolil.

"Nechte mě být!" vykřikla a pokusila se mu vysmeknout. Odpovědí jí ale byl jen jeho výsměch. Zvedl ji nad zem a rozešel se zpět k zrcadlu. "Ne! Pusťte mě!" Věděla, že nemá šanci. Nedokázala si ale představit, že by se tam měla vrátit. Snažila se o něco zachytit. O cokoliv, co by proti němu mohla použít. Tentokrát si ale dával až příliš velký pozor. V uších jí zvonil jeho smích.


Začalo to mírně. Zpočátku. Kdokoliv jiný by si ničeho nevšiml. Pro něj byl ale ten dům životem. Zarazil se.
"Co to…" Jeho slova byla přerušena dalším otřesem. A pak dalším. Skoro jako by si dům povzdychával nad scenerií hluboko ve svých útrobách.

Využila příležitosti, aby se dostala z jeho sevření. Nohama jí projela tupá bolest, když dopadla na kolena. Cítila, jak se stěny pokoje okolo nich sevřely, když se pokoušela doplazit k východu. Před očima jí prolétly hvězdy, když jí k sobě prudce přitáhl a její hlava narazila do země. Ústa se jí naplnila krví.

Musela převrhnout stolek, protože vzápětí těsně u její hlavy zazněl zvuk tříštícího se skla. Zaryla nehty mezi prkna podlahy, dobře si vědoma každého pohybu budovy. Skoro, jako by tančila.

Pokusila se ho několikrát kopnout, ale nemělo to příliš velký účinek. Mluvil k ní, ale ona přes svůj křik a otáčení se cihel domu, znějících v její mysli jak odbíjení poslední hodiny, jen těžko mohla něco slyšet.
Vyjekla, když ji zničehonic přetočil a přišpendlil k podlaze.
"Půjdeme společně, rozumíš? Tentokrát se tě nevzdám." Byl zoufalý. Jeho svět se rozpadal. A ona byla poslední věc, co mu zbývala. Poslední šance na šťastný život.

S výkřikem odvrátila tvář, když se jen kousek od nich při dalším otřesu roztříštil o zem lustr. Nezdálo se ale, že by okolní dění Gerarda jakkoli rozrušovalo.
"Zemřeme oba, jestli mě ihned nepustíte." Věděla, že všude okolo musí ležet střepy. Kdyby se jí jen podařilo uvolnit ruku. Přála by si říct, že na něj její slova měla alespoň nějaký účinek. Něco se ale změnilo. Vztek vystřídal údiv.

"To není možné." zašeptal a s nově objevenou fascinací hleděl na Amyin obličej, jako by mu najednou došel skutečný význam okolního světa. "Jak…" A pak se usmál. Nejistě, jako by se obával, že se zázrak před jeho očima rozpadne. Na okamžik vypadal jako někdo docela jiný. "Jsi to ty." vydechl tiše a s takovou láskou, která z jeho úst zněla skoro nepatřičně. V návalu uchvácení natáhl ruku, aby se dotkl její tváře.

Teď nebo nikdy. Poslepu nahmatala jeden ze střepů a vší silou, co jí zbývala, se jím rozmáchnula proti Gerardovu obličeji.

Jeho křik zaslechla jen na chvíli, dokud naplno nesplynul s duněním rozpadajícího se domu. Vyškrábala se na nohy s nejasnou myšlenkou, co ji čeká mimo tuto budovu, se rozeběhla ke dveřím. Prach se jí usazoval v plicích a nutil ji ke kašli.
Nemohla to stihnout. Nezáleželo na tom, jak se moc snažila. Jak rychle utíkala.

Věděla, že je konec, když řev domu zaplnil i ten nejzazším kout její mysli.

A pak bylo ticho.

Moc by mě zajímaly vaše názory na to, jak tenhle příběh skončí :D. Snad nikoho nezklamu.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 30. Teď už tě vidím

22. října 2016 v 16:04 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Můžeš se na chvíli zastavit?"
"Uhni mi laskavě!"
"Gerarde, uklidni se."

"Přestaň mi konečně říkat, co mám dělat!" rozkřičel se na Rosu a odstrčil její dlaně, kterými se ho snažila ukonejšit. Promnul si obličej. "Špatně jsem to odhadl. Měl jsem odjet dřív."
"Nikdo o nás neví." Stejně tak mohl její slova zašeptat i vítr. Zavrtěl hlavou.
"Nesmím ztrácet čas. Řekni Adrianě, že odjíždíme."

"Myslíš Amy." řekla velmi pomalu, jako by doufala, že se přeslechla. Jak mohla to šílenství tak dlouho přehlížet? Jak si mohla myslet, že se někdy změní? Že ji jednoho dne snad skutečně uvidí?
"Vždyť jsem to řekl." A razantně zaklapl víko svého kufru. "Restauraci jsem přepsal na tebe a nechám ti tu dost peněz na pohodlný život. To jen aby sis o mně nemyslela nic špatného." Takže to pro něj byla? Po skoro třiceti letech manželství?

"Já s tebou nepojedu?" zeptala se tenkým hlasem a najednou jí bylo zase jedenáct a v nadýchané baletní sukýnce spolu s ostatními žábami snila o docela jiné, pohádkové budoucnosti.

Bylo to poprvé, kdy na ni Gerard konečně pohlédl. Konejšivě se usmál a zastrčil jednu z jejích dnes už prošedivělých loken za ucho. Zadržela dech.

"Nemůžu s sebou přece táhnout minulost." zašeptal ještě stále s tím něžným úsměvem a Rosa si na vteřinu pomyslela, že ji hodlá políbit. Vzápětí se ale zas odtáhl. "Chci začít nový život. Jen já a Adriana. Jak to mělo vždycky být."
"Jmenuje se Amy." promluvila náhle silným hlasem. "Adriana je mrtvá. Zabil jsi ji." Čekala to. Jakou jinou reakci asi mohla vyvolat? Přesto její tělo zaplavil děs, když ji zničehonic chytil pod krkem a přirazil ke zdi.

"Já-jsem-ji-nezabil." odsekal jednotlivá slova, jako by o svém tvrzení snad chtěl přesvědčit i sám sebe. "To on. Říkal, že ji miluje, ale místo toho ji jen pomalu připravoval o život." Věděla, že pro něho přestala existovat v okamžiku, kdy povolil stisk.

Ten den si pamatovala jasně. Adriana nebyla nikdy zrovna příkladem zdraví. Spíš se zdálo, že jen co se její stav jen trochu zlepšil, přesunula se k další, mnohem horší nemoci. Tehdy to ale bylo jiné. Ještě tentýž večer se její manžel vrátil domů. Nemusel nic říkat. Ty zablácené boty a špinavá košile, špatně skrytá pod drahým sakem mluvily sami za sebe.

Daniel Forsman byl mrtvý.
Chyba, kterou si Gerard nikdy neodpustil.

"Chtěl jsem ji zachránit. Zastavit čas. Nikdy jsem…" začal si pro sebe mumlat a napnul ruce. Potlačila nutkání ho obejmout. Probodl ji pohledem. "Stejnou chybu už znovu neudělám. Ne teď, když jsem ji konečně našel." Popotáhl si sako. "Dojdi pro Amy. Chci si s ní promluvit."

"Gerarde, zamysli se. Nemůžeš ji jen tak odvést."
"To jsi říkala i předtím." Povzdechla si a přimkla víčka k sobě.
"Ona tě nemiluje." Napjal se.
"Možná. Všechno má svůj čas." Nasadil si klobouk a popadl kufr. "Zapomeň na to. Půjdu za ní sám."

"Gerarde, prosím."
"Co? Co po mně ještě chceš?"
"Pořád je čas. Odjeďme odsud. Můžeme na všechno zapomenout." I po tom všem ho stále milovala. Stále doufala. I po těch letech.

Velmi pomalu se k němu přibližovala, jako by se měl každou chvílí rozplynout. Dotkla se jeho tváře a na jediný okamžik, jako by ji snad zahlédl. "Jako jsme to už jednou udělali." Zamrkal a odstrčil ji od sebe takovou silou, že upadla na zem.

"Měla bys být ráda za to, co ti tu nechávám. Není to má povinnost." Zatřepal hlavou, jako by ze sebe chtěl setřást její dotek. "Snad pochopíš, když se zdržím sdělení, kam se chystáme." Upravil si manžety košile. "Zítra touhle dobou už budu mít nové jméno a manželku." Povzdechl si a s lítostí v očích se zadíval na Rosu. "Měla by ses přes to už konečně přenést. My jsme pro sebe nikdy nebyli. Jsi volná. Můžeš si dělat, co chceš." Dvacet sedm let. Dvacet sedm let jejího života. Její mládí. Její možnosti. Její budoucnost. To všechno padlo pro něj. Samozřejmě hluboko v sobě věděla, že pro něj vždycky byla jen dalším krokem v jeho stoupání po společenském žebříčku. To ta dívka v ní. Ta dívka v baletním trikotu s kaštanovými loknami a šedivýma očima, snící o lásce a přitom slepá k té, co měla přímo před sebou. To její to byla vina.

V tu chvíli, kdy naslouchala Gerardovým vzdalujícím se krokům směrem k osobě, kterou čekal podobný osud jako ji, Rosa Floydová konečně dospěla.



Věděla, že to musí přijít brzy. Že její pobyt zde je jen přechodný. Pobyt, jenž se značně vyhrotil, když nalezla Adrianino tělo. Nevěděla, jak dlouhý čas přesně strávila zavřená ve svém pokoji. Jak se zdálo, bylo to jediné místo, kam se Gerard neodvážil vstoupit.

Předpokládala, že Adriana bude pryč. Že ji po tom incidentu ukryje jinde. Měla by být vděčná jen za to, že ještě stále dýchá. Něco jí ale našeptávalo, že smrt není to, co pro ni její únosce chystá. Že ani tehdy Adriana neměla skončit v nádrži s ledem.

Musela ji vidět. Přesvědčit se, že to bylo skutečné.

Musela přijít o rozum. Nemohlo to přece jen tak…Přejela dlaní po holé stěně. Nespletla si chodbu? Ano, to bude určitě ono. Jen chyba, nic víc. Dveře přece jen tak nemizí. Pokoje se jen tak nepřesouvají. A přesto se právě to zdálo být skutečností.

Její pokoj sousedil se zeleným salonkem a zrcadlem, které odráželo poslední zbytky jejího dřívějšího života. Nebo tak to alespoň bylo. Teď se zdálo, že ji obklopuje jen chodba a desítka dveří, ke kterým neměla klíče.
Jak dlouho to bylo, co naposledy slyšela cizí kroky? Vyskočila na nohy, když se klika náhle pohnula a dovnitř vstoupil Gerard. Překvapila ho. Jako by čekal někoho jiného.

"Sbal si. Odjíždíme."
"Cože?"
"Slyšela si. Odjíždíme z Canneru." Několikrát naprázdno otevřela pusu a zamrkala očima. Myšlenka na svět venku byla pro ni najednou nepředstavitelná. Zavrtěla hlavou.

"Nemůžu jen tak odjet."
"Proč bys tu zůstávala? Co tě drží? Komu budeš chybět?" S každým dalším slovem se k ní přibližoval čím dál víc. "Celý rok. Celý rok a tys nebyla schopna najít jediného člověka, kterému by na tobě záleželo." Ušklíbl se. "Nebo snad ano?" Naklonil hlavu na stranu. "Viktor?" Z jeho hlasu čpěl výsměch. Neměla kam utéct.

"Proč tohle děláte?" Nebyla to ani tak otázka pro něj. Samozřejmě, že ne. Zavřel ji sem do tohohle domečku pro panenky, oblékl ji do jejích šatů, oslovoval ji jejím jménem, zadupal sebemenší známky její osobnosti, ale ne. To ta věc.
Kéž by tomu mohla dát jméno. Tvář, kterou by mohla proklínat.

"Viděla jsi ji. Myslel jsem, že to chápeš." Nedýchala, když zničehonic natáhl ruku a dotkl se její tváře. "Dostal jsem druhou šanci. Nehodlám ji promrhat."
Nedokázala se pohnout. Jako by na celém světě najednou existovaly jen jeho oči, stáčející se okolo ní jako stěny králičí nory.

"Nemusíš se bát," Chytil její obličej do dlaní. Měla pocit, jako by se propadala do snu. Jeho slova byla pro ni najednou příliš vzdálená. "Daniel ti už neublíží."


Zpět do reality ji přivedla rána. Uskočila, když se Gerard před jejími očima sesunul k zemi.
Jeho nehybné tělo u Amyiných nohou bylo pro tento svět příliš nepravděpodobnou událostí. Ne příliš stravitelnou pro lidskou mysl. Na okamžik bylo ticho. Pomalu zvedla hlavu, když se na podlaze rozezněl dopad těžké, čajové konvice. Tak dlouho se jí vyhýbala. Pravdě v jejích očích. Ale teď ji viděla. Teď už ano.



Moc se omlouvám, že mi přidání nové kapitoly trvalo tak hrozně dlouho, ale nějak jsem nebyla spokojena s ničím, co jsem napsala. Tohle je nakonec jen část toho, co jsem původně chtěla vydávat jako jednu kapitolu, takže v nejbližší době očekávejte ten zbytek :)