Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 30. Teď už tě vidím

22. října 2016 v 16:04 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Můžeš se na chvíli zastavit?"
"Uhni mi laskavě!"
"Gerarde, uklidni se."

"Přestaň mi konečně říkat, co mám dělat!" rozkřičel se na Rosu a odstrčil její dlaně, kterými se ho snažila ukonejšit. Promnul si obličej. "Špatně jsem to odhadl. Měl jsem odjet dřív."
"Nikdo o nás neví." Stejně tak mohl její slova zašeptat i vítr. Zavrtěl hlavou.
"Nesmím ztrácet čas. Řekni Adrianě, že odjíždíme."

"Myslíš Amy." řekla velmi pomalu, jako by doufala, že se přeslechla. Jak mohla to šílenství tak dlouho přehlížet? Jak si mohla myslet, že se někdy změní? Že ji jednoho dne snad skutečně uvidí?
"Vždyť jsem to řekl." A razantně zaklapl víko svého kufru. "Restauraci jsem přepsal na tebe a nechám ti tu dost peněz na pohodlný život. To jen aby sis o mně nemyslela nic špatného." Takže to pro něj byla? Po skoro třiceti letech manželství?

"Já s tebou nepojedu?" zeptala se tenkým hlasem a najednou jí bylo zase jedenáct a v nadýchané baletní sukýnce spolu s ostatními žábami snila o docela jiné, pohádkové budoucnosti.

Bylo to poprvé, kdy na ni Gerard konečně pohlédl. Konejšivě se usmál a zastrčil jednu z jejích dnes už prošedivělých loken za ucho. Zadržela dech.

"Nemůžu s sebou přece táhnout minulost." zašeptal ještě stále s tím něžným úsměvem a Rosa si na vteřinu pomyslela, že ji hodlá políbit. Vzápětí se ale zas odtáhl. "Chci začít nový život. Jen já a Adriana. Jak to mělo vždycky být."
"Jmenuje se Amy." promluvila náhle silným hlasem. "Adriana je mrtvá. Zabil jsi ji." Čekala to. Jakou jinou reakci asi mohla vyvolat? Přesto její tělo zaplavil děs, když ji zničehonic chytil pod krkem a přirazil ke zdi.

"Já-jsem-ji-nezabil." odsekal jednotlivá slova, jako by o svém tvrzení snad chtěl přesvědčit i sám sebe. "To on. Říkal, že ji miluje, ale místo toho ji jen pomalu připravoval o život." Věděla, že pro něho přestala existovat v okamžiku, kdy povolil stisk.

Ten den si pamatovala jasně. Adriana nebyla nikdy zrovna příkladem zdraví. Spíš se zdálo, že jen co se její stav jen trochu zlepšil, přesunula se k další, mnohem horší nemoci. Tehdy to ale bylo jiné. Ještě tentýž večer se její manžel vrátil domů. Nemusel nic říkat. Ty zablácené boty a špinavá košile, špatně skrytá pod drahým sakem mluvily sami za sebe.

Daniel Forsman byl mrtvý.
Chyba, kterou si Gerard nikdy neodpustil.

"Chtěl jsem ji zachránit. Zastavit čas. Nikdy jsem…" začal si pro sebe mumlat a napnul ruce. Potlačila nutkání ho obejmout. Probodl ji pohledem. "Stejnou chybu už znovu neudělám. Ne teď, když jsem ji konečně našel." Popotáhl si sako. "Dojdi pro Amy. Chci si s ní promluvit."

"Gerarde, zamysli se. Nemůžeš ji jen tak odvést."
"To jsi říkala i předtím." Povzdechla si a přimkla víčka k sobě.
"Ona tě nemiluje." Napjal se.
"Možná. Všechno má svůj čas." Nasadil si klobouk a popadl kufr. "Zapomeň na to. Půjdu za ní sám."

"Gerarde, prosím."
"Co? Co po mně ještě chceš?"
"Pořád je čas. Odjeďme odsud. Můžeme na všechno zapomenout." I po tom všem ho stále milovala. Stále doufala. I po těch letech.

Velmi pomalu se k němu přibližovala, jako by se měl každou chvílí rozplynout. Dotkla se jeho tváře a na jediný okamžik, jako by ji snad zahlédl. "Jako jsme to už jednou udělali." Zamrkal a odstrčil ji od sebe takovou silou, že upadla na zem.

"Měla bys být ráda za to, co ti tu nechávám. Není to má povinnost." Zatřepal hlavou, jako by ze sebe chtěl setřást její dotek. "Snad pochopíš, když se zdržím sdělení, kam se chystáme." Upravil si manžety košile. "Zítra touhle dobou už budu mít nové jméno a manželku." Povzdechl si a s lítostí v očích se zadíval na Rosu. "Měla by ses přes to už konečně přenést. My jsme pro sebe nikdy nebyli. Jsi volná. Můžeš si dělat, co chceš." Dvacet sedm let. Dvacet sedm let jejího života. Její mládí. Její možnosti. Její budoucnost. To všechno padlo pro něj. Samozřejmě hluboko v sobě věděla, že pro něj vždycky byla jen dalším krokem v jeho stoupání po společenském žebříčku. To ta dívka v ní. Ta dívka v baletním trikotu s kaštanovými loknami a šedivýma očima, snící o lásce a přitom slepá k té, co měla přímo před sebou. To její to byla vina.

V tu chvíli, kdy naslouchala Gerardovým vzdalujícím se krokům směrem k osobě, kterou čekal podobný osud jako ji, Rosa Floydová konečně dospěla.



Věděla, že to musí přijít brzy. Že její pobyt zde je jen přechodný. Pobyt, jenž se značně vyhrotil, když nalezla Adrianino tělo. Nevěděla, jak dlouhý čas přesně strávila zavřená ve svém pokoji. Jak se zdálo, bylo to jediné místo, kam se Gerard neodvážil vstoupit.

Předpokládala, že Adriana bude pryč. Že ji po tom incidentu ukryje jinde. Měla by být vděčná jen za to, že ještě stále dýchá. Něco jí ale našeptávalo, že smrt není to, co pro ni její únosce chystá. Že ani tehdy Adriana neměla skončit v nádrži s ledem.

Musela ji vidět. Přesvědčit se, že to bylo skutečné.

Musela přijít o rozum. Nemohlo to přece jen tak…Přejela dlaní po holé stěně. Nespletla si chodbu? Ano, to bude určitě ono. Jen chyba, nic víc. Dveře přece jen tak nemizí. Pokoje se jen tak nepřesouvají. A přesto se právě to zdálo být skutečností.

Její pokoj sousedil se zeleným salonkem a zrcadlem, které odráželo poslední zbytky jejího dřívějšího života. Nebo tak to alespoň bylo. Teď se zdálo, že ji obklopuje jen chodba a desítka dveří, ke kterým neměla klíče.
Jak dlouho to bylo, co naposledy slyšela cizí kroky? Vyskočila na nohy, když se klika náhle pohnula a dovnitř vstoupil Gerard. Překvapila ho. Jako by čekal někoho jiného.

"Sbal si. Odjíždíme."
"Cože?"
"Slyšela si. Odjíždíme z Canneru." Několikrát naprázdno otevřela pusu a zamrkala očima. Myšlenka na svět venku byla pro ni najednou nepředstavitelná. Zavrtěla hlavou.

"Nemůžu jen tak odjet."
"Proč bys tu zůstávala? Co tě drží? Komu budeš chybět?" S každým dalším slovem se k ní přibližoval čím dál víc. "Celý rok. Celý rok a tys nebyla schopna najít jediného člověka, kterému by na tobě záleželo." Ušklíbl se. "Nebo snad ano?" Naklonil hlavu na stranu. "Viktor?" Z jeho hlasu čpěl výsměch. Neměla kam utéct.

"Proč tohle děláte?" Nebyla to ani tak otázka pro něj. Samozřejmě, že ne. Zavřel ji sem do tohohle domečku pro panenky, oblékl ji do jejích šatů, oslovoval ji jejím jménem, zadupal sebemenší známky její osobnosti, ale ne. To ta věc.
Kéž by tomu mohla dát jméno. Tvář, kterou by mohla proklínat.

"Viděla jsi ji. Myslel jsem, že to chápeš." Nedýchala, když zničehonic natáhl ruku a dotkl se její tváře. "Dostal jsem druhou šanci. Nehodlám ji promrhat."
Nedokázala se pohnout. Jako by na celém světě najednou existovaly jen jeho oči, stáčející se okolo ní jako stěny králičí nory.

"Nemusíš se bát," Chytil její obličej do dlaní. Měla pocit, jako by se propadala do snu. Jeho slova byla pro ni najednou příliš vzdálená. "Daniel ti už neublíží."


Zpět do reality ji přivedla rána. Uskočila, když se Gerard před jejími očima sesunul k zemi.
Jeho nehybné tělo u Amyiných nohou bylo pro tento svět příliš nepravděpodobnou událostí. Ne příliš stravitelnou pro lidskou mysl. Na okamžik bylo ticho. Pomalu zvedla hlavu, když se na podlaze rozezněl dopad těžké, čajové konvice. Tak dlouho se jí vyhýbala. Pravdě v jejích očích. Ale teď ji viděla. Teď už ano.



Moc se omlouvám, že mi přidání nové kapitoly trvalo tak hrozně dlouho, ale nějak jsem nebyla spokojena s ničím, co jsem napsala. Tohle je nakonec jen část toho, co jsem původně chtěla vydávat jako jednu kapitolu, takže v nejbližší době očekávejte ten zbytek :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 30. října 2016 v 1:22 | Reagovat

<3 <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama