Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 33. Amy

21. listopadu 2016 v 22:42 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Někteří musí zemřít, aby nalezli sílu k životu.

Zpráva o Amyině probuzení se šířila jako požár. Všichni viděli, jak se toho dne dům, ještě před nedávnou dobou obletován novináři pro pár, který obýval jeho zdi, do sebe propadl, jako by ho pohromadě držela jen vůle předchozích majitelů.

S napětím tam stáli a sledovali, když se z trosek začala vynášet těla. Tentokrát tu byl důkaz. Už žádné domněnky. Jen fakta. Přesto se cítili poněkud zrazeni. Ne snad kadencí příběhu, který před jejich očima dohrál své poslední, bouřlivé tóny, ale protože se jim opět potvrdilo to, co už dávno sami věděli. Že Canner ve svých zvrácených hrách nikdy neprohrává. Že ani tentokrát neměli šanci. Ale co by to bylo za děti, kdyby stále nedoufaly?

Pro nově příchozí to bylo jen další z měst. Ti ale, kteří nikdy nepřekročili jeho hranice, mohli na každý den naslouchat jeho pohybům. V Canneru probíhalo vše v cyklech. I přes zdánlivý chaos mělo vše své místo, do kterého se vždy po uplynulé lhůtě zase přetočilo, jako kolečka hodin. A tak to mělo být.

Podle některých se ten den otřásla zem. Ať zrovna měli na práci cokoliv, vše bylo přerušeno mohutným výbojem, který se prohnal městem jako přívalová vlna. To když byl řád, který tak dlouho usměrňoval veškeré šílenství do rozčeřených spirál, po letech vyvozen z rovnováhy.

Všichni se shodli na jediném. Amy Webová tam tehdy měla zemřít.



I když se Amy uzdravovala téměř zázračnou rychlostí, trvalo ještě nějaký čas, než byla schopna nemocnici opustit. A ať byla snaha udržet zprávu o posledním spočinutím Daniela Forsmana jen v nejužším kruhu sebevětší, úniku mezi lidi mohli jen těžko zabránit.

K tomuhle nemělo dojít. Nemělo je nic rozdělit. Tehdy věděl, co dělat. Každý krok plynule přecházel v další. Skoro jako tanec. Žádné zaváhání. A Amy měla být s ním. Teď už si nebyl jist ničím.


S létem přichází naděje. Pár slunečných týdnů, na které obyvatelé tohoto ostrova, věčně ponořeného v mlze, čekali jako na smilování. Každý rok. Každý rok, kdy se z Canneru na malý okamžik stalo město duchů. Až dodnes. Tentokrát zůstaly všechny ty domky na riviéře prázdné.

Často je tomu tak, že se vždy jednou za čas vynoří místa, která k sobě lidi zkrátka přitahují. Prominentní večírky, výstavy a ano, očividně i čerstvě nalezené hroby.

Snažila se nevnímat křik lidí, od kterých je dělila jen zástěna z policistů. Z dálky vypadali Amy s Viktorem skoro jako bohové, jak ze svahu shlíželi do mokřin pod sebou. Kdokoliv, kdo s nimi ale měl už tu čest, si musel všimnout, že je na nich od poslední doby něco velmi špatně.

"Jsi si jistá, že…"
"Ať hledají dál." utnula Amy Viktora, aniž by odtrhla pohled od bažin. Navzdory teplému větru, čechrajícím jim vlasy, k sobě tiskla kabát.
"Nemusíš tu být. Vždyť si sotva…"
"Něco jsme našli!"

Předpokládal, že půjde o další planý poplach. Teprve až děs v Amyiných, do té doby nepřítomných očích, ho přiměl se otočit. "Proboha."
Při pohledu na to tělo, táhnoucí se z černé díry jako z pekel, se jí podlomila kolena. Toho, že ji Viktor stihl zachytit, si ani nevšimla. "Jak mohl?" zašeptala.

"Pojď. Odvedu tě domů."
"Ne." A odtáhla se od něj.
"V pořádku." snažil se ji uklidnit, jako by byla splašené zvíře. "Můžeš se vrátit do nemocnice. Stejně si myslím, že by si tě tam nejradši nechali."

Ještě jednou pohlédla dolů ze svahu, kde se zrovna snažili vytáhnout Danielovo tělo na břeh a znovu na Viktora, jako by ho viděla poprvé. A pak se otočila a odešla.
"Kam sakra jdeš?"
"Pryč."
"Nemůžeš jen tak odejít." A přinutil ji, se na něj podívat.
"Pusť mě." procedila skrze zuby.
"Budou s tebou chtít mluvit. Nemůžeš se jen tak vypařit." Usmála se.
"Jsem si jistá, že si s tím poradíš." Vytrhla se z jeho sevření. "Jako vždy."
"Amy…"
"Přestaň!"

Namlouval si, že blázní. Přece ji znal. Ať ji to, co se stalo, změnilo jakkoli. Přesto ho pokaždé, když se na ni podíval, polil studený pot. To když na něj z tváře, kterou tak důvěrně znal, shlížel naprosto cizí člověk. Sklonila hlavu.

"Je to pryč." vydechla. "Ta věc…je pryč." Smutně se usmála a konečně se odvážila na něj pohlédnout. "Musel sis toho přece všimnout." Zaváhala, ale nakonec svou dlaň na jeho tvář přece jen položila. "To ty jsi z nás dvou ten chytrý." Bylo to poprvé, kdy Viktoru Pricovi došla slova. Odvrátila se od jeho šokovaného obličeje a zahleděla se směrem k městu, blyštícím se ve sluneční záři. Bylo o tolik jednodušší být tím dítětem, tesknícím po kouzelném ostrově daleko za oceánem, které mělo splnit všechna její přání. Až po chvíli si uvědomila, že se usmívá. "Hodně štěstí." A bez dalšího věnovaného pohledu se od něj vzdálila. Skoro očekávala, že to ucítí. Snad si to jedna její část i přála. Ten nepříjemný tlak na její hruď, když se vzdálenost mezi nimi pomalu zvětšovala. Necítila ale nic. Jen klid.

Tentokrát ji nezastavil.



Nepřemýšlela nad tím, jak se dostane zpět do města, ani že brzy narazí na smyslů zbavené měšťany, připravené pohltit ji zaživa. Jen se neohlížet. Nemyslet na to zčernalé tělo, které ještě před nedávnem chodilo, dýchalo…
Neuvědomila si, že na ni někdo volá.

"Amy!" Překvapeně zamrkala očima.
"Vivian?" Černovláska si oddychla. Jako by se bála, že na ni její přítelkyně zapomněla. Pevně ji objala, nehledíc na její zkoprnělost.

"Slyšela jsem, že tě pustili. Moc mě mrzí, že jsem za tebou nepřišla, ale Viktor mě nechtěl pustit dovnitř."
"Nic se nestalo." řekla tiše Amy se stále rozšířenými zorničkami, jako by Vivian viděla poprvé v životě. Ta se ulehčeně usmála. Na okamžik.
"Je mi to líto."
"Nemusíš…"

Přimkla víčka k sobě. "Vím, ale…promiň." Sklonila hlavu k zemi. "Přišla jsem sem jen proto, že mi bylo jasný, že tě sem dotáhne." A ohlédla se směrem k davu lidí, snažící se zahlédnout mrtvého Daniela nebo alespoň skoro mrtvou Amy. "Divím se, že mě to ještě stále překvapuje."

"To já je sem přivedla. Zaslouží si být pohřbený vedle své sestry." Ošila se, kdy se jednu obzvlášť šílenou fanynku muselo zpacifikovat hned několik policistů. "I za takovou cenu."
Vivian se zahleděla směrem ke svahu za Amyinými zády. Zajímalo by ji, jestli tam Viktor ještě stále stojí.
"Nepotřebuješ odsud odvést? S někým tu jsem. Jen kdybych věděla, kde zas je." A přesně v té chvíli se jako na znamení po její levici zjevil Patrick Bates.

"Pa-Patricku?" zakoktala Amy.
"Rád bych, abychom se setkali za příjemnějších okolností." A natáhl k ní ruku na pozdrav.
"Přijel, jen co se dozvěděl o tvém zmizení."
"Cítil jsem vinu." Ztuhl v polovině myšlenky, když mu Amy potřásla dlaní. Podíval se nejprve na jejich spojené ruce a pak pomalu, obezřetně do její tváře. "Možná jsem tě do odjezdu sem neměl tak tlačit." Vyvléknout se z jeho sevření musela Amy sama.

"Asi bychom si měli promluvit na nějakém tišším místě. Potřebuješ odsud odvést?" zeptala se ještě jednou Vivian. Dívka zavrtěla hlavou.
"Ne, děkuji. To je v pořádku." A s každým slovem se od nich o kousek vzdálila. "Uvidíme se později." Teprve až pak se otočila a odešla.

Vivian ucítila, jak ji k sobě Patrick přitiskl, ale zrak od postupně mizející Amy v přehnaně teplém kabátě, neodtrhla. Na tom pohledu bylo něco definitivního. Nemohla to takhle nechat.
"Amy!" zakřičela, ale neslyšela ji. Byla už moc daleko. "Amy!"
"Vivian." zadržel ji tiše Patrick a zesílil své sevření, jako by jí chtěl zabránit v útěku. Nechápavě se na něj podívala. On namísto vysvětlení ale jen zavrtěl hlavou. Tehdy to gesto nepochopila.

"Amy!" zakřičela ještě jednou a rozeběhla se za ní. Lidé okolo jí jen tak tak stíhali uhýbat. S tím černým svetříkem a vlasy, co za ní vlály jako křídla a modrými šaty, vypadala jako pták. "Amy!" Už byla dost blízko. Tak proč se teda neotočila? A tehdy ji to napadlo. Ta nejnepravděpodobnější myšlenka. V hlavě se člověku za den vynoří podobných takových tisíce. Většina z nich zahyne ještě v zárodku. Nikdy nejsou vysloveny. Děs a možné následky té Vivianiny byly ale příliš silné. Kéž by na něco takového nikdy nepomyslela. Možná by pak spala klidněji. Jediné slovo. Jediné slovo, které kdyby nikdy nevyslovila, svět by se pro ni stal mnohem klidnějším místem. I když by o tom nevěděla.

"Adriano?"

Tehdy se prý všechno zastavilo. Svět, který byla zvyklá vnímat stále dokola v těch stejných, opakujících se barvách, se najednou změnil. Postava před ní se zastavila a velmi pomalu, jako by si nebyla sama sebou jista, se k ní otočila čelem.
A pak se usmála. Opatrně. Tak jako kdysi, když si lidé okolo neuměli vykládat její náklonnost. Stejně, jako když předstírala, že nevidí tu malou, vyhublou žábu s černým vrabčím hnízdem, sledující jí zpoza polootevřených dveří.

"Neboj se, malá Viv. Dám na ni pozor."

A pak zmizela.


Nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu dopsala. Ještě by měl vyjít opravdu jen krátký epilog, který to ještě celé tak trochu víc uzavře, ale tohle je vlastně už konec. Když jsem s touhle povídkou začínala, počítala jsem s tím, že vzhledem k poměrně malému počtu postav, vedlejších linek a nějaké té historie to bude o moc kratší než moje předchozí Stíny hranic, které měli všeho toho možná až moc, a ještě jsem si říkala, že to bude na kapitolovou povídku až moc krátký. Tady vidíte, jak je to s mými plány :D

Námět jsem vymyslela ještě před celou tou fantomovskou mánií, ale psala jsem to hlavně během ní, takže si možná někteří bystřejší všimli požehnaných odkazů, které se mi sem podařilo propašovat :D Asi tak od poloviny jsem se už ani nesnažila krotit.

Přiznám se, že původně jsem plánovala pro Amy o něco lepší konec, jenže to bych nesměla vidět muzikálovou adaptaci Jekylla a Hyda a trochu si zapřemýšlet, že ano? Zpočátku jsem ten nápad chtěla dokonce i zahodit, protože mi zkrátka přišel po tom všem vůči Amy nefér. Bez toho mi to ale už zkrátka nepřišlo správné. Stejně, jako mi je líto, že jsem neměla možnost vás plně seznámit s řadou vedlejších příběhů hlavně tedy z minulosti, které mi v průběhu psaní tak nějak hezky do všeho zapadly, a díky kterým jsem začala pochybovat, jestli je hlavní postavou opravdu Amy :D Bohužel tu hlavní linii zas do takové míry neovlivňovaly, takže tu je o nich jen pár zmínek.
Opravdu moc děkuji všem, kteří tenhle příběh dočetli až do konce a občas třeba zanechali i nějaký ten komentář, protože jsem měla spoustu krizí a to neustálé pročítání i těch starých komentářů mi moc pomohlo si se psaním aspoň trochu pospíšit. I když vím, že mi to pořád dost dlouho trvá :D

Takže ještě jednou moc děkuju a snad mi odpustíte ten otevřený konec. Já se zase málem rozbrečela ve škole nad Rosiným backstory :DDDD

A na závěr pro vás mám otázku, kterou z postav jste si za celou dobu nejvíc oblíbili? Já měla paradoxně po většinu dobu nejradši Viktora, i když ke konci to sklouzlo k Rose.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 26. listopadu 2016 v 13:20 | Reagovat

Ach, ach, doufám, že ten epilog vyjde. Někdy si to přečtu celý znova a budu mít hype. Jsi strašně skvělá, obdivuji tvoji schopnost takhle kapitolově psát a hlavně věci dopsat, já jsem v tomhle bohužel velmi marná... Já si oblíbila Amy a Vivian, Viktor mi ze začátku přišel zajímavý, ale postupně mě spíš odpuzoval svým chováním...
ach jo, moc hezky napsaný, tak moc hezky napsaný!

2 Lia Lia | Web | 26. listopadu 2016 v 13:24 | Reagovat

Moc moc děkuju :33333 Epilog vyjde snad brzy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama