Prosinec 2016

Ve stínu černých ptáků

27. prosince 2016 v 12:19 | Lia |  Hodnocení knih
Rok 1918. Zatímco v Evropě zuří první světová válka, Amerika zažívá epidemii španělské chřipky. Mladá Mary Shelley, pojmenovaná podle slavné autorky Frankensteina, utíká před nemocí za svou tetou do San Diega, kde svou živnou půdu díky nikdy nekončícímu přívalu smrti oznamujících dopisů, nalezl spiritismus. Jedním z takových "fotografů duší" je i starší bratr jejího nejlepšího přítele Stephena, jehož dopisy z fronty jsou to jediné, co ji v této době drží příčetnou. Toto přátelství ani jedna z jejich rodin nepodporuje, takže ji příliš nepřekvapí, když listy přestanou chodit. Až později se dozvídá, že její přítel zahynul.

Výsledek obrázku pro ve stínu černých ptáků
Když se probudí poté, co byla zasažena bleskem, zjišťuje, že se vrátila jiná, než bývala. Stephenův stín jí pronásleduje na každém kroku a ona si začíná uvědomovat, že za jeho smrtí je toho mnohem víc, než lidé okolo ní říkají.


Možná víte, že dobu, kdy jsem četla výhradně young adult knihy už mám za sebou, a že až na výjimky je už většinou míjím. Tuhle knihu jsem měla v plánu už nějakou dobu. Jednak jsem na ní slyšela chválu i od lidí, kteří young adult už také příliš neholdují a hlavně proto, že je to duchařina, pro které mám slabost.

Víte jak to je. Spousta knih slibuje mrazení v zádech. U young adult na tenhle typ anotací od dob Saecula už moc nedám, ale tahle kniha má tak neskutečně bombastickou atmosféru! Už od samého začátku, kdy vlastně ta hlavní zápletka ještě není pořádně rozjetá. A nemá na tom zásluhu jen úžasná obálka a dobové fotografie uvnitř. V první řadě je tu vzrůstající panika vůči chřipce, která v průběhu knihy neustále graduje. Pak je tu spiritismus, který je pro obyčejné lidi takovým protipólem pro všechny ty hrůzy, které se okolo nich dějí a jediný způsob, jak se ještě na chvíli setkat se svými blízkými. No a nakonec samostatná duchařská linka.

Možná je to tím, že už jsem nějaký čas pořádnou duchařinu v rukách neměla, ale několikrát jsem se při čtení této knihy přistihla, že mžourám kamsi za sebe, jako by snad za mnou měl někdo stát. Řekla bych, že ten pocit tísně hodně způsobuje i řada flashbacků z doby, než Stephen odjel do války. Obzvlášť, když vám postupně dojde v plné míře, co to s ním provedlo.

A tak, jako mi milostná linka v young adult přijde většinou hrozně otravná, tak tady jsem jim fandila, i když bylo jasný, že je to v tomto případě už jaksi nereálné.

No a ten konec. Co můžu říct? Do poslední chvíle jsem něco takového nečekala, a i když je to už pár týdnů, co jsem knihu dočetla, pamatuji si, že to mnou poměrně otřáslo, když mi zpětně všechny ty nic neříkající střípky, které v průběhu knihy dostáváte, konečně došly.

A to jsem si po prvním setkáním se Stephenem říkala, že to bude zase takový ten typický love interest, kterých je všude mraky, a na kterém mi vůbec nebude záležet (to už je po druhé, co jsem se za poslední dobu takhle spletla :D dívám se na tebe Wang So).

Moon Lovers-Scarlet Heart: Ryeo

12. prosince 2016 v 22:24 | Lia |  Filmy a seriály
Jelikož se mi včera konečně podařilo dopsat Déšť, asi bych se možná měla pustit do všech těch restů, které jsem tak dlouho zanedbávala. A jelikož nemám žádné naléhavé nutkání pro skočení do dalšího geniálního příběhu, než si vám zde vyleju srdíčko ohledně Deště, asi bych měla dopsat všechny ty články, které se mi podařilo naplánovat a nikdy nenapsat.
Listopad byl špatný měsíc. Vážně, vážně špatný měsíc. Ne že by se snad něco stalo. Tenhle měsíc je zkrátka čistě z principu debilní každý rok a jaksi v tuhle dobu nejsem schopná jakékoli kreativní činnosti.

S napsáním tohohle článku jsem chtěla původně chvíli počkat, než ze mě to nadšení malinko vyprchá a já budu schopná napsat něco aspoň trochu smysluplně.
Ke všemu jsem byla ještě tak inteligentní, že krom pár zmínek v deníku jsem si nezapsala žádné postřehy, protože to, že bych je snad mohla zapomenout, bylo pro mě v takovém opiovém stavu nemyslitelné. Ještě že jsem tak příšerný spamer.
Pořád nemůžu uvěřit, že mě takhle odrovnal korejský seriál. Tím nemyslím nic špatného proti Korejcům.

A teď o čem že Moon Lovers vlastně je. Zrovna když probíhá zatmění, hlavní hrdinka skáče do vody pro topícího se chlapce a omdlévá. Probouzí se v těle své reinkarnace z desátého století jménem Hae Soo, sestřenky manželky osmého prince Wang Wooka. Její přítomnost zamíchá plány královské rodině, jejímž členům jde o jediné. O získání trůnu.


Teď jak se tak dívám na ten trailer, tak si připadám trochu blbě, protože to místy vypadá tak...ale je to vážně super věřte mi :D

Všichni poklekněme před všemocným Tumblrem, protože kdoví, jestli bych se bez něj o tomhle seriálu dozvěděla.


Při pročítání všech těch "konverzací" (spíš to vypadá jako vnitřní monolog) si vážně připadám jako paní Bennetová z Pýchy a předsudku, když lamentuje nad svými nervy.

I couldn't stop laughing. Quote from Jane Austen, Pride & Prejudice. #quotes #literature #humor:

Ale o tom až za chvíli. Pro začátek bych měla říct, že o Koreji a její minulosti toho vím kulový. Co jsem ale tak četla, pokud si člověk odmyslí ty náběhy na telenovelu (a musím říct, že v tomto případě velmi povedenou) měl by být docela historicky přesný.
Ze začátku jsem byla docela skeptická vůči hlavnímu love interest Hae Soo, protože jsem si říkala, že éru těhle rádoby bad gayů se zkaženým dětstvím, mám už za sebou.
Nemám.
To prostě nejde ho nemilovat :D. A věřte mi, že jsem se snažila. Kdyby aspoň nevypadal jako filmová verze prince Zuka z Legendy o Aangovi.

Výsledek obrázku pro moon lovers wang so

Výsledek obrázku pro legend of aang zuko

Jako nejspíš se to zdá jenom mě, ale prostě mi připadají hrozně podobný :D Trochu i tím, že mají podobnou minulost.
Ke všemu má Wang So trochu fantomovský syndrom, takže co taky ode mě očekávat, že? :D

Ale vážně. To je ze začátku tak hrozně milý, poklidný a vtipný. Občas tam tedy někoho efektivně kuchnou, ale jinak máte při čučení tendenci se neustále culit. Nemluvě o úžasné hudbě, kostýmech, prostředí nebo bojových scénách, které jsou vážně nádherné, i když si na ně moc nepotrpím. A ti herci…Dali si práci s obsazením jen co je pravda.
Před psaním tohoto článku jsem byla naprosto klidná. Už nejsem :D. Stačí si přečíst jen pár zpráv ode mě samé z té doby a už na mě leze hype :DDD

Výsledek obrázku pro moon lovers scarlet heart ryeo

Prostě ono vás to tolik dílů rozesmívá a působí radost, nechá vás si vybudovat k těm postavám vztah, a jelikož je většina z nich super, za chvíli je každá druhá vaše oblíbená. A pak si najednou uvědomíte, že celé díly jen brečíte a že skrze slzy už ani nevidíte na obrazovku. A tentokrát to není jako většinou v mém případě jen slzení, ale regulérní bulení. U posledních čtyř dílů jsem už brečela skoro v kuse. A ten konec…

Tahle věc je, co se týče emocí vážně příšerná záležitost. Vím, že někdy okolo čtvrtého dílu jsem si říkala, že jakmile to dokoukám, tak si to hned sjedu znovu. Jenže pak se to všechno nějak zkomplikovalo a já si uvědomila, že na to nejspíš po psychické stránce nebudu mít. Jako tady vám to srdce nakopnou tolikrát, že to přestanete počítat. A ten konec vás dorazí úplně.

Výsledek obrázku pro moon lovers scarlet heart ryeo

To pak v takovém stavu říkáte hrozné hovadiny. Třeba že v porovnání s tímhle všechny ostatní seriály blednou, nebo co vše byste byli schopni na oltář vašich nových OTP obětovat. Teď po měsíci mi to tedy přijde neskutečně šílený. Ale to je tím, že ty emoce už nejsou čerstvé. Stačil by jeden díl…Tenhle seriál vás zmanipuluje, ani nevíte jak. Navíc když si na to v následujících dnech (týdnech) vzpomenete, začnete ihned zas natahovat.

Aspoň že díky Tumblru vím, že z toho takhle v čudu nejsem jediná, ale úplně všichni.

Fakt, že jsem dvacet hodinových epizod zkoukla během čtyř dní, mluví za vše. Hlavně se ale nedívejte na zkrácenou international verzi. Přišli byste o spoustu úžasných scén, které mi pomáhaly vyvážit všechny ty slzy.
P.S. Vážně se na to musím znovu podívat. A pak na tu čínskou verzi. Protože dámy a pánové, Ryeo je remake! A očividně dost dobrý, co jsem tak četla, než původní Scarlet Heart.

Ti, kteří naslouchali dešti-Epilog

10. prosince 2016 v 19:07 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Říká se, že v dobách Patricka Batese, Gerarda Floyda a Roberta Charlese, byl Canner plný smíchu. Že ať jste se postavili na roh kterékoli ulice, mohli jste je slyšet. Ozvěny jejich bujarých večírků, oslavující ten prchavý okamžik slávy, která se jim tehdy zdála věčná.

Skoro je můžeš vidět, když procházíš podél výloh dnes již opuštěných barů. Jejich siluety topící se ve tmě, rozpoznatelné jen díky třpytícím se drinkům, na jejichž hladinách se odráží celá ta pokřivená realita cannerských ulic. Město jim leží u nohou a i přes očividnou realitu jsou nejlepšími přáteli.

Mezi lidmi se říká, že Robert u sebe schovává Ostrovany, ale nikdo se neodváží takovou nehoráznou pomluvu vyslovit nahlas. Vždyť má proboha dítě!

Vybaví se ti obraz malého děvčátka s černými loknami převázanými bledě modrou stužkou, jak s obdivem vzhlíží na toho všemi obdivovaného muže, který byl jejím otcem. Na stín v okně, vyčkávající na okamžik, až se jeho svět v oblaku barevné euforie, vrátí zpět domů.


Tvou pozornost zachytí záchvěv rudé, na periferii tvého vidění. Je to poprvé, co máš možnost je vidět z takové blízkosti. Přiznáš si, že až do této chvíle jsi řečem lidí skutečně nevěřil. Zázrak, kráčející v jejich řadách. Živoucí důkaz, že mimo tento svět existuje něco většího. Že to není jen iluze lidí, kteří příliš dlouho hleděli do tetelících se světel, vycházejících nad ránem z mlhy.


Neodvážíš se k nim přiblížit. Na moment zadržíš dech. Co kdyby ten pocit zmizel? Nedokážeš si vysvětlit, jak dva tak obyčejní lidé mohou být zdrojem něčeho tak nádherného. Část tebe si říká, že by možná měla zasáhnout, když se muž na dívku ještě víc rozkřičí a prudce s její křehkou postavou, která jako by se měla každou chvílí sesypat, smýkne. Rudá šála na jejím krku v porovnání s nezdravě světlou kůží, vypadá jako rána od nože. Ještě chvíli hledíš na místo, kde jsi je naposledy zahlédl, i když oba už dávno zmizeli v bočních uličkách. Pomalu přistoupíš k červené látce, která se ještě předtím neslyšně svezla dívce z ramen. Protáhneš ji mezi prsty a zadíváš se do výlohy cukrárny, která ještě nedávno patřila Floydovým.

Zvláštní, jak rychle se lidé přestali podivovat nad tím, že byl Gerard pohřben docela sám. Že jeho manželka byla namísto toho uložena do rodinné hrobky Gardnerových, hend vedle místa, kde měla jednoho dne spočinout i Eleanor.


Jak se jen jmenovali ti, kteří tohle všechno zavinili? Zvláštní. Nedokážeš si vzpomenout. A to, i když si jsi naprosto jistý, že ještě nedávno neexistovalo v Canneru místo, které by jejich jména neodráželo.

Ta dívka zmizela jako první. A společně s ní i jakékoli povědomí, které k ní snad společnost mohla chovat. A jestli ten mladík, co tu zůstal, byl něčím výjimečný, nikdo si to nepamatoval. Zmizel nedlouho po ní. Zatímco ona odešla ve stínu své největší slávy, on musel být svědkem toho, jak jeho kdysi tak provolávané jméno ztratilo na své síle. Toho, jak se ze světla stal jen jednou z můr.

Prý ji šel hledat. Navždy poháněn za tou, která měla jeho životu dát smysl.



Najednou ze dveří vyjde ta dívka, které se před lety Floydovi ujali, a začne přepisovat tabuli nabídek. Chvíli po ní vyjde muž, jehož tvář si nedokážeš zařadit. Skoro jako by se ztrátou své slávy zmizela i ta maska, která utvářela jeho osobnost. S úsměvem ji políbí.

Černovláska si tě všimne až po chvíli.
"Paní starostko? Potřebujete něco?" Plná zmatení na ni pohlédneš. Muž svraští obočí. "Eleanor? Jsi v pořádku?" Chce k tobě přistoupit a tobě dochází, že ho skutečně odněkud znáš, ale dívka ho zarazí. Ví, že potřebuješ být sama. Oba zmizí ve zšeřelé budově, ve které se jen těžko dá kromě obrysů stolů cokoliv rozeznat. Ty ale víš, že bys i poslepu dokázala rozeznat každý roh tohoto místa. Stejně jako před lety, když se celý svět skládal jen z baletu a jejích pohupujících se kaštanových vln.

Najednou si uvědomíš, že hebký šál, který sis celou dobu obtáčela okolo dlaně, je pryč. Tvé ruce jsou prázdné.

"Ach Roso, co jsi to provedla?"


Konečně se mi to podařilo dopsat. Přiznávám se, že tenhle epilog je z větší části spíš pro mě než pro vás, protože jsem se zkrátka nedokázala s Deštěm ještě tak úplně rozloučit. Asi jsem si to potřebovala celé nějak hezky shrnout. Celá tahle povídka byla pro mě tak trochu experiment, co se týče stylu psaní, takže jsem ráda, že se to někomu zalíbilo. Měli byste vidět ten sešit, do kterého jsem to psala. Ani nevíte, jaký jsme si k tomu potrhanému a zmoklému kusu slepených papírů udělala vztah :D

Vím, že jsem děkovala už u předešlé kapitoly, ale udělat to znovu ničemu neublíží :D Takže děkuju všem, kteří s touhle povídkou vydrželi až do konce, a kteří třeba jednou za čas zanechali vote nebo především komentář, které mě hnaly, abych to vůbec dopsala :D

A pro ty z vás, kteří jsou seznámeni s Fantomem opery, vážně by mě zajímalo, kolik odkazů na něj se vám podařilo zachytit. Přiznám se, že já našla několik i zpětně. A pak, že nepíši fanfikce :D Ta fangirl se ve mně asi zkrátka nezapře, i kdybych chtěla :D

Snad se sejdeme u dalších mých povídek :)