Ti, kteří naslouchali dešti-Epilog

10. prosince 2016 v 19:07 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Říká se, že v dobách Patricka Batese, Gerarda Floyda a Roberta Charlese, byl Canner plný smíchu. Že ať jste se postavili na roh kterékoli ulice, mohli jste je slyšet. Ozvěny jejich bujarých večírků, oslavující ten prchavý okamžik slávy, která se jim tehdy zdála věčná.

Skoro je můžeš vidět, když procházíš podél výloh dnes již opuštěných barů. Jejich siluety topící se ve tmě, rozpoznatelné jen díky třpytícím se drinkům, na jejichž hladinách se odráží celá ta pokřivená realita cannerských ulic. Město jim leží u nohou a i přes očividnou realitu jsou nejlepšími přáteli.

Mezi lidmi se říká, že Robert u sebe schovává Ostrovany, ale nikdo se neodváží takovou nehoráznou pomluvu vyslovit nahlas. Vždyť má proboha dítě!

Vybaví se ti obraz malého děvčátka s černými loknami převázanými bledě modrou stužkou, jak s obdivem vzhlíží na toho všemi obdivovaného muže, který byl jejím otcem. Na stín v okně, vyčkávající na okamžik, až se jeho svět v oblaku barevné euforie, vrátí zpět domů.


Tvou pozornost zachytí záchvěv rudé, na periferii tvého vidění. Je to poprvé, co máš možnost je vidět z takové blízkosti. Přiznáš si, že až do této chvíle jsi řečem lidí skutečně nevěřil. Zázrak, kráčející v jejich řadách. Živoucí důkaz, že mimo tento svět existuje něco většího. Že to není jen iluze lidí, kteří příliš dlouho hleděli do tetelících se světel, vycházejících nad ránem z mlhy.


Neodvážíš se k nim přiblížit. Na moment zadržíš dech. Co kdyby ten pocit zmizel? Nedokážeš si vysvětlit, jak dva tak obyčejní lidé mohou být zdrojem něčeho tak nádherného. Část tebe si říká, že by možná měla zasáhnout, když se muž na dívku ještě víc rozkřičí a prudce s její křehkou postavou, která jako by se měla každou chvílí sesypat, smýkne. Rudá šála na jejím krku v porovnání s nezdravě světlou kůží, vypadá jako rána od nože. Ještě chvíli hledíš na místo, kde jsi je naposledy zahlédl, i když oba už dávno zmizeli v bočních uličkách. Pomalu přistoupíš k červené látce, která se ještě předtím neslyšně svezla dívce z ramen. Protáhneš ji mezi prsty a zadíváš se do výlohy cukrárny, která ještě nedávno patřila Floydovým.

Zvláštní, jak rychle se lidé přestali podivovat nad tím, že byl Gerard pohřben docela sám. Že jeho manželka byla namísto toho uložena do rodinné hrobky Gardnerových, hend vedle místa, kde měla jednoho dne spočinout i Eleanor.


Jak se jen jmenovali ti, kteří tohle všechno zavinili? Zvláštní. Nedokážeš si vzpomenout. A to, i když si jsi naprosto jistý, že ještě nedávno neexistovalo v Canneru místo, které by jejich jména neodráželo.

Ta dívka zmizela jako první. A společně s ní i jakékoli povědomí, které k ní snad společnost mohla chovat. A jestli ten mladík, co tu zůstal, byl něčím výjimečný, nikdo si to nepamatoval. Zmizel nedlouho po ní. Zatímco ona odešla ve stínu své největší slávy, on musel být svědkem toho, jak jeho kdysi tak provolávané jméno ztratilo na své síle. Toho, jak se ze světla stal jen jednou z můr.

Prý ji šel hledat. Navždy poháněn za tou, která měla jeho životu dát smysl.



Najednou ze dveří vyjde ta dívka, které se před lety Floydovi ujali, a začne přepisovat tabuli nabídek. Chvíli po ní vyjde muž, jehož tvář si nedokážeš zařadit. Skoro jako by se ztrátou své slávy zmizela i ta maska, která utvářela jeho osobnost. S úsměvem ji políbí.

Černovláska si tě všimne až po chvíli.
"Paní starostko? Potřebujete něco?" Plná zmatení na ni pohlédneš. Muž svraští obočí. "Eleanor? Jsi v pořádku?" Chce k tobě přistoupit a tobě dochází, že ho skutečně odněkud znáš, ale dívka ho zarazí. Ví, že potřebuješ být sama. Oba zmizí ve zšeřelé budově, ve které se jen těžko dá kromě obrysů stolů cokoliv rozeznat. Ty ale víš, že bys i poslepu dokázala rozeznat každý roh tohoto místa. Stejně jako před lety, když se celý svět skládal jen z baletu a jejích pohupujících se kaštanových vln.

Najednou si uvědomíš, že hebký šál, který sis celou dobu obtáčela okolo dlaně, je pryč. Tvé ruce jsou prázdné.

"Ach Roso, co jsi to provedla?"


Konečně se mi to podařilo dopsat. Přiznávám se, že tenhle epilog je z větší části spíš pro mě než pro vás, protože jsem se zkrátka nedokázala s Deštěm ještě tak úplně rozloučit. Asi jsem si to potřebovala celé nějak hezky shrnout. Celá tahle povídka byla pro mě tak trochu experiment, co se týče stylu psaní, takže jsem ráda, že se to někomu zalíbilo. Měli byste vidět ten sešit, do kterého jsem to psala. Ani nevíte, jaký jsme si k tomu potrhanému a zmoklému kusu slepených papírů udělala vztah :D

Vím, že jsem děkovala už u předešlé kapitoly, ale udělat to znovu ničemu neublíží :D Takže děkuju všem, kteří s touhle povídkou vydrželi až do konce, a kteří třeba jednou za čas zanechali vote nebo především komentář, které mě hnaly, abych to vůbec dopsala :D

A pro ty z vás, kteří jsou seznámeni s Fantomem opery, vážně by mě zajímalo, kolik odkazů na něj se vám podařilo zachytit. Přiznám se, že já našla několik i zpětně. A pak, že nepíši fanfikce :D Ta fangirl se ve mně asi zkrátka nezapře, i kdybych chtěla :D

Snad se sejdeme u dalších mých povídek :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama