Ve stínu černých ptáků

27. prosince 2016 v 12:19 | Lia |  Hodnocení knih
Rok 1918. Zatímco v Evropě zuří první světová válka, Amerika zažívá epidemii španělské chřipky. Mladá Mary Shelley, pojmenovaná podle slavné autorky Frankensteina, utíká před nemocí za svou tetou do San Diega, kde svou živnou půdu díky nikdy nekončícímu přívalu smrti oznamujících dopisů, nalezl spiritismus. Jedním z takových "fotografů duší" je i starší bratr jejího nejlepšího přítele Stephena, jehož dopisy z fronty jsou to jediné, co ji v této době drží příčetnou. Toto přátelství ani jedna z jejich rodin nepodporuje, takže ji příliš nepřekvapí, když listy přestanou chodit. Až později se dozvídá, že její přítel zahynul.

Výsledek obrázku pro ve stínu černých ptáků
Když se probudí poté, co byla zasažena bleskem, zjišťuje, že se vrátila jiná, než bývala. Stephenův stín jí pronásleduje na každém kroku a ona si začíná uvědomovat, že za jeho smrtí je toho mnohem víc, než lidé okolo ní říkají.


Možná víte, že dobu, kdy jsem četla výhradně young adult knihy už mám za sebou, a že až na výjimky je už většinou míjím. Tuhle knihu jsem měla v plánu už nějakou dobu. Jednak jsem na ní slyšela chválu i od lidí, kteří young adult už také příliš neholdují a hlavně proto, že je to duchařina, pro které mám slabost.

Víte jak to je. Spousta knih slibuje mrazení v zádech. U young adult na tenhle typ anotací od dob Saecula už moc nedám, ale tahle kniha má tak neskutečně bombastickou atmosféru! Už od samého začátku, kdy vlastně ta hlavní zápletka ještě není pořádně rozjetá. A nemá na tom zásluhu jen úžasná obálka a dobové fotografie uvnitř. V první řadě je tu vzrůstající panika vůči chřipce, která v průběhu knihy neustále graduje. Pak je tu spiritismus, který je pro obyčejné lidi takovým protipólem pro všechny ty hrůzy, které se okolo nich dějí a jediný způsob, jak se ještě na chvíli setkat se svými blízkými. No a nakonec samostatná duchařská linka.

Možná je to tím, že už jsem nějaký čas pořádnou duchařinu v rukách neměla, ale několikrát jsem se při čtení této knihy přistihla, že mžourám kamsi za sebe, jako by snad za mnou měl někdo stát. Řekla bych, že ten pocit tísně hodně způsobuje i řada flashbacků z doby, než Stephen odjel do války. Obzvlášť, když vám postupně dojde v plné míře, co to s ním provedlo.

A tak, jako mi milostná linka v young adult přijde většinou hrozně otravná, tak tady jsem jim fandila, i když bylo jasný, že je to v tomto případě už jaksi nereálné.

No a ten konec. Co můžu říct? Do poslední chvíle jsem něco takového nečekala, a i když je to už pár týdnů, co jsem knihu dočetla, pamatuji si, že to mnou poměrně otřáslo, když mi zpětně všechny ty nic neříkající střípky, které v průběhu knihy dostáváte, konečně došly.

A to jsem si po prvním setkáním se Stephenem říkala, že to bude zase takový ten typický love interest, kterých je všude mraky, a na kterém mi vůbec nebude záležet (to už je po druhé, co jsem se za poslední dobu takhle spletla :D dívám se na tebe Wang So).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama