Šepot slunečnic - Prolog

28. února 2017 v 11:01 | Lia |  Šepot slunečnic
Vše, co za svůj život Emily poznala, nikdy nepřekročilo práh jejího domova. V důsledku horeček, které odjakživa bezdůvodně přepadávaly její tělo, se svět, který viděla okolo sebe, často slíval s tím, který vídala, když upadala do snění.

Ví, že její život zde je pevně vyměřen, a že za ten krátký čas jen těžko spatří i něco víc, než tapetu svého pokoje. I přesto se ale ona, která se krom své matky a bratra s nikým nikdy nesetkala, jednoho dne probudí ve veřejném autobusu, bez jediné vzpomínky na událost, která ji donutila opustit její dosavadní bezpečí.

Ocitá se na místě, kde vyrostla její matka, a o kterém se jí ani jejímu bratrovi, kdoví proč, nikdy nezmínila. Velmi rychle zjišťuje, že tu nikdo z její rodiny není vítaný, a že tajemství města se její osoby, které tak úplně nerozumí, dotýkají mnohem víc, než mohla tušit. Ať už jde o tajemné ženy Grayovy, které podle slov obyvatel nestárnou, nebo řadu vražd, které se s podivuhodnou přesností dotýkají vždy její, nebo jiné ze zakladatelských rodin.

V hlavě jí zní slova její matky, o kterých si je jistá, že jí je ve skutečnosti nikdy neřekla.

Neotáčej se, pokud slyšíš smích v zádech.
Vyhýbej se lesu, když je Měsíc v plné síle.
Nikdy nepřijímej jídlo od cizích.
A především, nikdy nenaslouchej slunečnicím.


Muselo to být už velmi dávno, kdy Emily Websterové poprvé přišlo na mysl, že musí být prokletá. Jak jinak si její tehdy dětská mysl měla vysvětlit, že zatímco s ní bylo zacházeno, jako by její čas zde měl každým okamžikem vypršet, ti lidé za oknem skutečně žili. Nebo se jí to alespoň tak zdálo. Všichni měli ten odhodlaný pohled, o kterém Emily dosud četla jen v levných románech, vyskládaných v komíncích podél zdi. Jako by všichni měli svůj vlastní, osobní cíl, ke kterému směřovali veškerou svou pozornost, nehledíc na okolnosti, které se je snažily zastavit. Protože to na rozdíl od jiných věcí mělo skutečný smysl.

Jediné pohledy, které si Emily Websterová kdy vysloužila s naprostou upřímností byla starost a nikdy nekončící lítost. O ty za sklem se nikdo nestaral. Alespoň ne v moment, kdy je mohla sledovat. Mohli dokázat cokoliv. Neomezováni vlastním tělem. Neviděla jejich nejistotu v podobě třesoucích se dlaní. Pro ni byli splněným snem.


A tak dále sedávala u okna, opřená o jeho chladný povrch, zmítaná v delirických představách o rudých vlasech, jablečných koláčích a květech slunečnic, našeptávajících jí slůvka pravdy, která nechtěla slyšet. Že okolní svět, po kterém tak moc toužila, ji velmi pomalu, ale za to s rapidní jistotou, připravoval o život.



Konečně jsem se odhodlala začít tenhle příběh publikovat. Stále o něm trochu pochybuji, takže doufám, že se to snad zlepší v průběhu psaní a že vás to bude bavit aspoň z poloviny tak stejně, jako má předešlá povídka. Děkuji za všechny připomínky :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. února 2017 v 11:12 | Reagovat

Hodně dobrý námět!!!

2 Lia Lia | Web | 28. února 2017 v 13:48 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :) Snad to budeš číst i dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama