Březen 2017

Šepot slunečnice - Kapitola 4. Obrysy na hladině

26. března 2017 v 14:31 | Lia |  Šepot slunečnic
"Asi jsem to měla čekat."

"To je vše, co mi řekneš?" Hlas své matky slyšela už z dálky. Nepamatovala si, že by někdy byla podobně rozčílená. S kým to sakra mluvila? Neuvědomila si, že ji svírají obavy, dokud nespatřila na konci schodů sedět svého bratra.

"Ježíši," vyjekl, když se zničehonic zjevila vedle něj. "Tohle mi nedělej." Jako by mu okamžik trvalo, než si její přítomnost plně uvědomil. "Neměla bys tady být."

"Je mi líp," řekla tiše a sedla si vedle něj.

"S kým to mluví?" Povzdechl si.

"S naší babičkou, jestli jsem dobře pochopil." Víc, než o jejich nově objevenou příbuznou, mu ale dělal obavy stav jeho sestry. "Nechceš si jít lehnout?" A natáhl k ní ruku, aby se dotkl jejího čela.

"Je mi fajn." A setřásla jeho dlaň. Svého chování vzápětí litovala. Promnula si tvář a objala holé nohy. "Omlouvám se."
Jak přirozené pro ni bylo zmizet v jeho objetí.

"Někdo tam byl, že ano?" Bloudila v místech, kde měly být uložené její vzpomínky, ale odpovědí jí byla jen tma. Při myšlence na někoho dalšího, kdo je přiměl utéct z bezpečí jejich domova, navzdory všem rizikům, jí projel chlad. Téměř instinktivně se přitiskla k Anthonymu. Cítila, jak se jeho tělo pod vahou vyřčených slov napjalo.

"Na to teď nemysli." Něco jí unikalo. Ne, že by to snad bylo něco neobvyklého. Jen se velmi zřídka dostala do stavu, kdy ji to trápilo.

V pozadí zněly z kontextu vytržené hlasy jejich matky a babičky a Emily měla pocit v tom domě, izolovaném od denního světla za jeho dveřmi, z jehož zdí na ni hleděly siluety těch, kteří kdysi kráčeli těmito chodbami, že se konečně, po velmi dlouhé době, vrátila domů.



Byla připravená čelit spoustě věcem. Křiku. Odmítnutí. Nic ji ale nedokázalo připravit na pohled, který Veře její matka věnovala ihned po otevření dveří. Zklamání. Zajímalo by ji, jestli to čekala. Jestli její návrat domů byl pro její matku jen otázkou času. Snažila se z ní vymámit alespoň nějakou emoci, ale Saskia Websterová zůstávala stejně chladná, jako si ji její dcera pamatovala. Za celou dobu se na ni sotva podívala. Místo toho hleděla skrze francouzské dveře do zanedbané zahrady, otočená zády k ní.

Veře došlo, že opět naplnila matčinu předpověď, ale že tentokrát samolibý úsměv nad tím, že se její slova opět potvrdila, neuvidí.

"Postarala ses o to?" zeptala se najednou. Její dcera se ušklíbla.

"Jsem snad dcerou svého otce." Nad dopadem jejích vlastních slov se nevědomky otřásla. Sklopila hlavu.

"Jistě," řekla tentokrát mnohem pokorněji. Bála se promluvit. Odvaha, ke které se cestou sem tolik přemáhala, už stihla téměř vyprchat. Věděla, že teď už vycouvat nemůže. Sídlo její rodiny se jen stěží dalo považovat za bezpečné, ale byla to v současné chvíli její nejlepší možnost.

"Je to kvůli němu?" zeptala se zničehonic Saskia tak tiše, že ji Vera zpočátku ani neslyšela.

"Cože?" Velmi pomalu se k ní otočila a Vera poznala kostým s vyšitými květy, který na sobě měla i při její poslední "návštěvě," a který navzdory času byl bez poskvrnky, což se nedalo říct o domě. Tohle místo, skrývající tolik duchů minulosti, nebylo stvořené pro křehkou psychiku jediného člověka. I kdyby ten někdo měl být Saskia Websterová.

"Jestli je to tak, řekni mi to hned. Už jsi to jednou ostatně udělala."

"Samozřejmě, že ne!" vykřikla, když záměr své matky konečně pochopila. "Přece si nemůžeš myslet..."

"Nemyslela jsem si," přerušila ji prudce Saskia a probodla ji pohledem. "Bylo by ode mě ale velmi hloupí udělat stejnou chybu, nemyslíš?" Vera se kousla do rtu a na krku jí naskákaly rudé skvrny.

"Ne," procedila skrze zuby, "Kvůli němu ne." Ve skutečnosti to bylo už velmi dlouho, co si na něj naposledy vzpomněla. Přesto zůstával podvědomým stínem, sklánějícím se nad každým jejím rozhodnutím.

Saskia zatnula ruce v pěst nad myšlenkou, která patřila jen jí.

"Slíbila jsem, že to skončí mnou." Neuvědomila si, že ta slova řekla nahlas. Vera chápala její rozhořčení. Kdysi si slíbila to samé.


Co myslíte, že přinutilo Veru i s její rodinou utéct zpět do jejího rodného města? O kom mluvila Saskia? A co si slíbila, že s ní skončí? Zajímali by mě vaše nápady :D Snažím se teď vždy vydávat další část vždy, když mám napsanou i tu následující a zatím se mi to docela daří, i když je to občas úmorný :D Ale aspoň mám vždy něco v rezervě.

Šepot slunečnic - Kapitola 3. Divoucnější a divoucnější!

16. března 2017 v 18:50 | Lia |  Šepot slunečnic
Turne Sol. Město věčného léta. Nebo se to tak alespoň Leile Cutlerové zdálo. Zde člověk lehce zapomněl na přirozené plynutí času. Dřív nebo později se stejně přistihl na stejném místě, jako na začátku. Na zahradě před jejich domem, skrze skla brýlí hypnotizující psací stroj před sebou. Ne, že by ty brýle snad potřebovala. Jen trpěla utkvělou představou, že jí pomáhají psát. Kromě dneška očividně. Pan Harker jí už dýchal na záda a ona nebyla schopna sesumírovat jeden pitomý článek.

Byl to jeden z těch dní, kdy nikdy nekončící vedra vystřídal vlahý vítr, pročesávající krajinu. To pak každý otevřel všechna dveře a okna domu, do té doby zabedněného před horkem, a veškerý jeho obsah zanechal živlu napospas. O kousek dál zrovna probíhala jedna z dámských slezin její matky. Člověk by řekl, že s takovými drbacími geny se jí budou informace shánět jako nikomu. Talent nalézt zlatý důl i na místě, jako bylo Turne Sol, kde se na první pohled nic nedělo, ale zřejmě náležel jen jednomu členovi jejich rodiny a Leila jím nebyla.

"Leilo, o tom bys mohla napsat," zavolala na ni Charlotte Cutlerová. Skupinka jejích přítelkyň, sedící okolo jediného stolu v těsné blízkosti, zatímco si mezi sebou neustále něco štěbětaly, připomínala Leile hejno exotických ptáků s jejich širokými, barevnými sukněmi, rozloženými okolo svých těl jako křídla. Bylo až neskutečné, jako moc si byly navzájem podobné. Jen její matka z hloučku na první pohled vystupovala se svými narezlými, kudrnatými vlasy, nad kterými se po celý život marně snažila získat kontrolu. Vzduchem se nesla vůně medu, linoucí se ze sklenice mezi nimi.

"To je dobrý, mami. Já na něco přijdu." Ve skutečnosti neslyšela, o čem se bavily. Byla možná zoufalá, ale ke psaní klevet se snížit nehodlala. Na to tu byli jiní.

Leila Cutlerová nebyla skutečná novinářka, i když si jí celým srdcem být přála. Pro dívku, která za celý život nepřekročila hranice tak zapadlého městečka, jako bylo Turne Sol, to byl velmi ambiciózní sen. Místní noviny ale byly zoufalé a přijaly kohokoliv, kdo byl ochoten pro něj pravidelně psát. A Leila svou povinnost brala tuze vážně.

Ne, že by neměla nápady. Byl tu jeden, o kterém moc dobře věděla, že by ho na rozdíl od toho zbytku někdo skutečně četl. Jen si nebyla tak úplně jistá, jestli by jí napsání něčeho takového prošlo.

"Měla bys po tom skočit dřív, než to udělá někdo jiný. O Websterových se psalo naposledy, když jsem byla ještě dítě."

"Co by se o nich taky psalo? Na paní Websterové není zrovna příliš materiálu ke zpracování."

"Neslyšelas? Vera se vrátila."





Zpočátku si to neuvědomila. Žila s těmi hlasy, pobývajícím na okraji její mysli, ale za to vedoucí každé její pohnutí, celý život. Člověk by řekl, že se celá konstrukce zhroutí, kdyby jednoho dne zmizely. Jen tak. Bez varování. Něco takového bylo pro Emily Websterovou téměř nemyslitelné. Jako by bez jejich vlivu nebyla schopna existovat. Možná ji na okamžik zarazila náhlá ostrost světa. Jako by se celý život dívala skrze zamlžené sklo.

Udělala to, co vždycky, když se probudila obklopena vychladlou vodou, a jen se zlomkem vzpomínek na předchozí události. Navlékla si župan, který někdo připravil vedle vany, protřepala světlé vlasy a pohlédla do zrcadla. Vídala to každý den. Ten stín v očích, jehož výjimečnosti si dosud nebyla vědoma. Dokud nezmizel. Svět okolo najednou nabral poněkud rozmazané obrysy. Musela se zachytit umyvadla, aby si zachovala rovnováhu. Na svůj odraz ale už pohlédnout nedokázala. Něco na něm jí nutilo vyvrátit obsah svého žaludku.

Až tehdy jí došlo, že byla opět na místě, které nepoznávala. Podruhé v tak krátkém časovém úseku. Alespoň si to Emily myslela. Někdy prožila jako v polospánku celé dny, aniž by tušila, že ztratila týdny. V takových stavech ráda pro sebe zanechávala poznámky. Vedení skutečného deníku by jí snad pomohlo lépe se zakotvit v čase, ale něco takového její v tu chvíli chaotickou mysl, která by byla schopna pojmout celý vesmír, ani nenapadlo. Většinou to bylo jen pár vět. Málokdy spolu navzájem souvisely a ještě méně se Emily podařilo zjistit, co jimi vlastně chtěla sobě původně říct. Přesto jí přinášely jistou útěchu. Pocit, že má nad svým životem aspoň nějakou vládu. Většinou měly podobu lístků, zastrkaných do jejích kapes nebo řádků, naškrábaných na okraje stránek knih.

Dvakrát se rozmyslela, že se rozhodla zdánlivě bezpečný prostor místnosti opustit.

Na starých domech bylo něco znepokojujícího. Jako by se z nich po určitém čase, kdy byly svědky tolika zmařených osudů a proseb, vyslaných do jejich zdí, staly samostatné, myslící osobnosti. Emilyin domov nebyl jako tento. Nepovzdychával si nad rozhodnutími svých obyvatel. Byl jen tím, čím ho ostatní chtěli. Ochranou před vnějším světem.
Nemohla se ubránit pocitu, že hledí do oka inteligentní bytosti, když se před ní poté, co opustila koupelnu, rozvinula dlouhá, potemnělá chodba. Jako by byla neustále pozorována. Hodnocena. Přesto tu bylo to něco, co se lidem vkrádá na mysl už od počátku věků. Že jí tato chodba, toto místo, úplně cizí nepřipadalo. Skoro jako by tu už někdy byla.



Tak co zatím říkáte na Leilu?

Šepot slunečnic - Kapitola 2. Krok vpřed

5. března 2017 v 16:36 | Lia |  Šepot slunečnic
Jako by vše, co za svůj život Emily prožila, konečně dospělo do finále. Hlasy, do té doby tiché, převzaly plnou moc nad jejím vědomím a každou minutou nabíraly na síle. Neměla kam utéct. Nepamatovala si chůzi. Stejně tak mohla stát na místě. Přes rty jí splývaly slova, jejichž význam ztratila v okamžiku jejich vyřknutí. Jako by skrze ně mohla tomu příšernému křiku uniknout.

Cítila okolo sebe paže svého bratra, podpírající ji jako tolikrát předtím a tón jeho konejšivých slov, jejichž pozemský význam neměla šanci přijmout.

Navzájem se v ní svářil strach a bolest s touhou se hlasům konečně poddat. Propadnout se do jejich melodie a zapomenout na všechny ty sny, které neměla šanci naplnit, probdělé noci, kdy se u ní střídala zimnice s horkostí a tou příšernou, nažloutlou tapetu jejího pokoje, kterou si vždy tak přála strhnout.

Pro co by se měla držet? Dokonce i Anthonymu by bylo lépe bez ní.

Přesto tu bylo něco, co jí bránilo. To poslední zrnko zdravého rozumu, zdánlivě pohřbené až na dně její zdevastované mysli. Snažila se promluvit. Ten autobus. Prasátka tančící po jeho stěnách, i když se správně neměla od čeho odrážet. Šimralo ji pod jazykem a ona si čím dál víc přála znovu nalézt schopnost mluvit. Tony, Tony! Ty slunečnice.


Vera Abbotová doufala, že jí to přinese úlevu, když se konečně vzdálí polím. Zdálo se ale, že se zdroj její nervozity jen vystřídal. Snažila se netřást. To poslední, co si přála, bylo vrátit se na tohle místo jako zpráskaný pes. Její matka netušila, že je má očekávat. Co jí měla říct? Naposledy jí dala dost jasně najevo, že ji zde nechce už nikdy vidět. Co si jen myslela? Nemyslela. Nevěděla kudy kam. A ať se tady před lety stalo cokoliv, stále to byl její domov. Potřebovala pomoc. A přitom dobrovolně vkročila do mnohem většího nebezpečí, než jaké je čekalo venku.

Plna úzkosti pohlédla na své děti, co ji následovaly jako stíny. Teď už bylo pozdě. Už je viděli. Veškeré své štěstí na útěk promrhala už velmi dávno. Riskovala už dvakrát a pokaždé vyvázla, i když dodnes nechápala jak. Pochybovala, že ji nechají odejít potřetí. Ne za takových okolností.

Najednou si v těch červených lodičkách a letních šatech připadala nepatřičně. Odešli ve spěchu. Každý měl s sebou jen malý kufr. Další známka toho, jak daleko to Vera nedomyslela. Už viděla výraz své matky.

Přes to vše, co se v Turne Sol odehrálo, nemohla se ubránit pocitu nostalgie. Nic se tu nezměnilo. Jak by také mohlo? Přála si, aby ten okamžik, kdy stanula před domem své rodiny, trval déle. A aby i přes svou sešlost, která přetrvávala v stejném stavu už řadu generací, nebyl tak nádherný.

Snažila si připomínat, že teď je to jiné, když se brodila skrze zarostlou zahradu. Tehdy měla na vybranou, ne? Nakonec se ale vždy cítila jako to dítě, odsouzené stále dokola opakovat stejné chyby.

Zaťukala na dveře a Turne Sol, do té doby pohřbené ve svých nezajímavých životech, otevřelo oči.


Tohle je za poslední dobu určitě ta nejkratší kapitola, kterou se mi povedlo napsat. Sice furt nevím, jak se to zrovna mě takhle podařilo, ale podle všeho se kratší čtou líp, tak snad to tolik nevadí :D