Šepot slunečnic - Kapitola 2. Krok vpřed

5. března 2017 v 16:36 | Lia |  Šepot slunečnic
Jako by vše, co za svůj život Emily prožila, konečně dospělo do finále. Hlasy, do té doby tiché, převzaly plnou moc nad jejím vědomím a každou minutou nabíraly na síle. Neměla kam utéct. Nepamatovala si chůzi. Stejně tak mohla stát na místě. Přes rty jí splývaly slova, jejichž význam ztratila v okamžiku jejich vyřknutí. Jako by skrze ně mohla tomu příšernému křiku uniknout.

Cítila okolo sebe paže svého bratra, podpírající ji jako tolikrát předtím a tón jeho konejšivých slov, jejichž pozemský význam neměla šanci přijmout.

Navzájem se v ní svářil strach a bolest s touhou se hlasům konečně poddat. Propadnout se do jejich melodie a zapomenout na všechny ty sny, které neměla šanci naplnit, probdělé noci, kdy se u ní střídala zimnice s horkostí a tou příšernou, nažloutlou tapetu jejího pokoje, kterou si vždy tak přála strhnout.

Pro co by se měla držet? Dokonce i Anthonymu by bylo lépe bez ní.

Přesto tu bylo něco, co jí bránilo. To poslední zrnko zdravého rozumu, zdánlivě pohřbené až na dně její zdevastované mysli. Snažila se promluvit. Ten autobus. Prasátka tančící po jeho stěnách, i když se správně neměla od čeho odrážet. Šimralo ji pod jazykem a ona si čím dál víc přála znovu nalézt schopnost mluvit. Tony, Tony! Ty slunečnice.


Vera Abbotová doufala, že jí to přinese úlevu, když se konečně vzdálí polím. Zdálo se ale, že se zdroj její nervozity jen vystřídal. Snažila se netřást. To poslední, co si přála, bylo vrátit se na tohle místo jako zpráskaný pes. Její matka netušila, že je má očekávat. Co jí měla říct? Naposledy jí dala dost jasně najevo, že ji zde nechce už nikdy vidět. Co si jen myslela? Nemyslela. Nevěděla kudy kam. A ať se tady před lety stalo cokoliv, stále to byl její domov. Potřebovala pomoc. A přitom dobrovolně vkročila do mnohem většího nebezpečí, než jaké je čekalo venku.

Plna úzkosti pohlédla na své děti, co ji následovaly jako stíny. Teď už bylo pozdě. Už je viděli. Veškeré své štěstí na útěk promrhala už velmi dávno. Riskovala už dvakrát a pokaždé vyvázla, i když dodnes nechápala jak. Pochybovala, že ji nechají odejít potřetí. Ne za takových okolností.

Najednou si v těch červených lodičkách a letních šatech připadala nepatřičně. Odešli ve spěchu. Každý měl s sebou jen malý kufr. Další známka toho, jak daleko to Vera nedomyslela. Už viděla výraz své matky.

Přes to vše, co se v Turne Sol odehrálo, nemohla se ubránit pocitu nostalgie. Nic se tu nezměnilo. Jak by také mohlo? Přála si, aby ten okamžik, kdy stanula před domem své rodiny, trval déle. A aby i přes svou sešlost, která přetrvávala v stejném stavu už řadu generací, nebyl tak nádherný.

Snažila si připomínat, že teď je to jiné, když se brodila skrze zarostlou zahradu. Tehdy měla na vybranou, ne? Nakonec se ale vždy cítila jako to dítě, odsouzené stále dokola opakovat stejné chyby.

Zaťukala na dveře a Turne Sol, do té doby pohřbené ve svých nezajímavých životech, otevřelo oči.


Tohle je za poslední dobu určitě ta nejkratší kapitola, kterou se mi povedlo napsat. Sice furt nevím, jak se to zrovna mě takhle podařilo, ale podle všeho se kratší čtou líp, tak snad to tolik nevadí :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama