Šepot slunečnic - Kapitola 3. Divoucnější a divoucnější!

16. března 2017 v 18:50 | Lia |  Šepot slunečnic
Turne Sol. Město věčného léta. Nebo se to tak alespoň Leile Cutlerové zdálo. Zde člověk lehce zapomněl na přirozené plynutí času. Dřív nebo později se stejně přistihl na stejném místě, jako na začátku. Na zahradě před jejich domem, skrze skla brýlí hypnotizující psací stroj před sebou. Ne, že by ty brýle snad potřebovala. Jen trpěla utkvělou představou, že jí pomáhají psát. Kromě dneška očividně. Pan Harker jí už dýchal na záda a ona nebyla schopna sesumírovat jeden pitomý článek.

Byl to jeden z těch dní, kdy nikdy nekončící vedra vystřídal vlahý vítr, pročesávající krajinu. To pak každý otevřel všechna dveře a okna domu, do té doby zabedněného před horkem, a veškerý jeho obsah zanechal živlu napospas. O kousek dál zrovna probíhala jedna z dámských slezin její matky. Člověk by řekl, že s takovými drbacími geny se jí budou informace shánět jako nikomu. Talent nalézt zlatý důl i na místě, jako bylo Turne Sol, kde se na první pohled nic nedělo, ale zřejmě náležel jen jednomu členovi jejich rodiny a Leila jím nebyla.

"Leilo, o tom bys mohla napsat," zavolala na ni Charlotte Cutlerová. Skupinka jejích přítelkyň, sedící okolo jediného stolu v těsné blízkosti, zatímco si mezi sebou neustále něco štěbětaly, připomínala Leile hejno exotických ptáků s jejich širokými, barevnými sukněmi, rozloženými okolo svých těl jako křídla. Bylo až neskutečné, jako moc si byly navzájem podobné. Jen její matka z hloučku na první pohled vystupovala se svými narezlými, kudrnatými vlasy, nad kterými se po celý život marně snažila získat kontrolu. Vzduchem se nesla vůně medu, linoucí se ze sklenice mezi nimi.

"To je dobrý, mami. Já na něco přijdu." Ve skutečnosti neslyšela, o čem se bavily. Byla možná zoufalá, ale ke psaní klevet se snížit nehodlala. Na to tu byli jiní.

Leila Cutlerová nebyla skutečná novinářka, i když si jí celým srdcem být přála. Pro dívku, která za celý život nepřekročila hranice tak zapadlého městečka, jako bylo Turne Sol, to byl velmi ambiciózní sen. Místní noviny ale byly zoufalé a přijaly kohokoliv, kdo byl ochoten pro něj pravidelně psát. A Leila svou povinnost brala tuze vážně.

Ne, že by neměla nápady. Byl tu jeden, o kterém moc dobře věděla, že by ho na rozdíl od toho zbytku někdo skutečně četl. Jen si nebyla tak úplně jistá, jestli by jí napsání něčeho takového prošlo.

"Měla bys po tom skočit dřív, než to udělá někdo jiný. O Websterových se psalo naposledy, když jsem byla ještě dítě."

"Co by se o nich taky psalo? Na paní Websterové není zrovna příliš materiálu ke zpracování."

"Neslyšelas? Vera se vrátila."





Zpočátku si to neuvědomila. Žila s těmi hlasy, pobývajícím na okraji její mysli, ale za to vedoucí každé její pohnutí, celý život. Člověk by řekl, že se celá konstrukce zhroutí, kdyby jednoho dne zmizely. Jen tak. Bez varování. Něco takového bylo pro Emily Websterovou téměř nemyslitelné. Jako by bez jejich vlivu nebyla schopna existovat. Možná ji na okamžik zarazila náhlá ostrost světa. Jako by se celý život dívala skrze zamlžené sklo.

Udělala to, co vždycky, když se probudila obklopena vychladlou vodou, a jen se zlomkem vzpomínek na předchozí události. Navlékla si župan, který někdo připravil vedle vany, protřepala světlé vlasy a pohlédla do zrcadla. Vídala to každý den. Ten stín v očích, jehož výjimečnosti si dosud nebyla vědoma. Dokud nezmizel. Svět okolo najednou nabral poněkud rozmazané obrysy. Musela se zachytit umyvadla, aby si zachovala rovnováhu. Na svůj odraz ale už pohlédnout nedokázala. Něco na něm jí nutilo vyvrátit obsah svého žaludku.

Až tehdy jí došlo, že byla opět na místě, které nepoznávala. Podruhé v tak krátkém časovém úseku. Alespoň si to Emily myslela. Někdy prožila jako v polospánku celé dny, aniž by tušila, že ztratila týdny. V takových stavech ráda pro sebe zanechávala poznámky. Vedení skutečného deníku by jí snad pomohlo lépe se zakotvit v čase, ale něco takového její v tu chvíli chaotickou mysl, která by byla schopna pojmout celý vesmír, ani nenapadlo. Většinou to bylo jen pár vět. Málokdy spolu navzájem souvisely a ještě méně se Emily podařilo zjistit, co jimi vlastně chtěla sobě původně říct. Přesto jí přinášely jistou útěchu. Pocit, že má nad svým životem aspoň nějakou vládu. Většinou měly podobu lístků, zastrkaných do jejích kapes nebo řádků, naškrábaných na okraje stránek knih.

Dvakrát se rozmyslela, že se rozhodla zdánlivě bezpečný prostor místnosti opustit.

Na starých domech bylo něco znepokojujícího. Jako by se z nich po určitém čase, kdy byly svědky tolika zmařených osudů a proseb, vyslaných do jejich zdí, staly samostatné, myslící osobnosti. Emilyin domov nebyl jako tento. Nepovzdychával si nad rozhodnutími svých obyvatel. Byl jen tím, čím ho ostatní chtěli. Ochranou před vnějším světem.
Nemohla se ubránit pocitu, že hledí do oka inteligentní bytosti, když se před ní poté, co opustila koupelnu, rozvinula dlouhá, potemnělá chodba. Jako by byla neustále pozorována. Hodnocena. Přesto tu bylo to něco, co se lidem vkrádá na mysl už od počátku věků. Že jí tato chodba, toto místo, úplně cizí nepřipadalo. Skoro jako by tu už někdy byla.



Tak co zatím říkáte na Leilu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama