Duben 2017

Šepot slunečnic - Kapitola 6. Nemůžeš nic změnit

17. dubna 2017 v 21:23 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jak dlouho myslíš, že to budeš schopná udržet?"

"Dokud nevymyslím něco lepšího."

"Víš moc dobře, že to není možné." A na moment se mohlo zdát, že to byla lítost, která se mihla v Saskiině tváři nad neutuchající nadějí své dcery.

Nepochybovala o tom, že v současné době o nich musí vědět celé Turne Sol.
Saskia příliš často ze svého domu nevycházela. Nezanevřela na okolní svět v takové míře, jako její přítelkyně Ljuba, ale nedělala si iluze o tom, co si obyvatelé města myslí o její rodině. Nebyla tam vítaná. A neexistovala chvíle, kdy jí tento fakt nebyl patřičně připomenut, kdyby na to třeba zapomněla.

Po většinu času jí na řečech ostatních nezáleželo. Okolností jí donutily je ignorovat už před mnoha lety. Přesto se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, kdykoliv navštívila město, že jimi byla zahnána do kouta. Netroufala si přemýšlet nad tím, co Vera svým příchodem musela probudit.

Vera i přes Saskiiny protesty strhala z oken plachty, bránící v cestě slunci, a jako by i s tím v domě nastavila nový rytmus života. Jeho obyvatelé si toho zpočátku nevšimli. Toho, že se každý jejich den s téměř matematickou přesností neustále opakuje, jako by se zacyklil na jediném okamžiku, jediném dni, předcházejícímu skutečnému obratu událostí. A jak bloudily chodbami domu, nezávisle obraceli zrak k žluté záři v dálce a slunečnicovému poli, který měl stvrdit jejich osud.

"Víš, jaká jsou pravidla. Nemůžeš přece…"

"Já vím!" řekla Vera poněkud hlasitěji, než měla původně v plánu a opřela se o kuchyňský pult. Vzápětí se s panikou v očích rozhlédla, ale žádné z jejích dětí naštěstí nebylo v doslechu.

"Nemysli si, že nevím, o co ti jde," zašeptala, zrak stále upírající do prázdné chodby. "Že nevidím, jak se za mými zády okolo ní motáš a plníš jí hlavu bůhví čím."

Saskia Websterová si kdysi slíbila, že se postará, aby její dcera neudělala stejné chyby jako ona. Vera Abbotová, že se nikdy nebude své matce podobat. A přesto tu teď stály, jako vzájemné odrazy dvou časových rovin, jejichž průběh nebyly schopny změnit. Saskia si tolik přála dokázat všechnu tu vinu svalit na ně. Na tu tajemnou sílu, která každou generaci obratně vháněla do těch stejných, předem napsaných rolí. Snad kdyby byla schopna tu sérii svých činů, které ji dostali na toto místo, vidět z dálky, jako nestranný pozorovatel. Pak by možná pochopila, že nikdy neměla sílu cokoliv změnit. Že každé její jednání bylo v řádech let nakonec vždy zdánlivou shodou okolností obráceno proti ní. Ať se nacházela kdekoli.



V Emily se tu noc mísila příjemná kombinace strachu a vzrušení. I když by většina lidí čekala opak, Vera jí nikdy nevěnovala příliš pozornosti. Více než jejímu bratrovi, ale nikdy ne tolik, aby se v Emilyině dětské mysli usadil strach, když v horečkách uprostřed noci tápala prázdným bytem. Nevinila ji. Zkrátka nezbýval žádný čas.

Možná se od té doby přece jen nic nezměnilo. Možná za to mohla jen Emily, která poprvé za svůj život začínala skutečně vidět.

Existovalo jen velmi málo chvil, kdy na sobě necítila její pohled. Kdy se necítila provinile, že mluví se svou vlastní babičkou. Dokonce i za nocí, jako byla tato, ze sebe nedokázala napětí setřást. Usínala s prázdnou myslí a probouzela se s pocitem, že není tak docela sama.

Do poslední chvíle si neuvědomila, že si nepamatuje, jak se ze svého pokoje dostala až na verandu.
Byly okamžiky, kdy se v Anthonym něco zlomilo a vystřídalo dosavadní obavy o její osobu. To se mu pak podařilo ji protáhnout na balkon, odkud obvykle pozoroval hvězdy. Emily se ho nikdy nezeptala, proč si na tomto svém zvyku tolik zakládal, když díky záři města nebyl schopen žádné vidět.

Myslela si, že ty popisy krajiny ozářené jen měsíčním svitem jsou jen záležitostí knih. Tady ale bylo nebe jasné a vedro tak tíživé, jako by byli uzavřeni v láhvi. Jako by se i samotná obloha třásla v příslibu letních bouřek.

Měla se vrátit. Neměla tam co dělat. Věděla, co riskuje. To, že jí v posledních dnech bylo lépe, nic neznamenalo. Ale jako by do té doby neexistující zvědavost v ní převzala vládu nad tělem. Nakonec přeci jen o nic nešlo. Jak by jí ten jediný okamžik mohl ublížit?

Skoro jako by byla poháněna nějakou neviditelnou silou, když kráčela zpustošenou zahradou, ve které se Vera marně snažila nastolit řád. V té zastaralé, noční košili, vlnící se jí okolo kotníků a se světlými vlasy by si jí kdekdo mohl splést s přízrakem.

Zpočátku našlapovala nejistě, jako by si nebyla jistá svým jednáním ani půdou pod nohama. Její krok se ale neustále zrychloval a ona velmi brzy zapomněla, že se někdy vůbec zamýšlela vrátit. V návalu euforie se jí zatočila hlava. Její tělo se setkalo s větvemi, ale ani bolest ve tvářích z jejich švihu ji nepřiměla se zastavit. Měsíc jí zářil nad hlavou a dláždil cestu k šílenství.

Byla příliš daleko. Nebyla připravena na střet se skutečným světem.

Při pohledu na svou vlastní tvář, hledící na ni ze tmy, zadržela výkřik. Zešílela, blesklo Emily hlavou nad svým vlastním odrazem, stojící jen pár kroků od ní.

Na okamžik nocí zněli jen cvrčci.


Původně měla tahle kapitola vyjít mnohem dřív, ale nějak jsem se nedokázala přemoci ji přepsat :D Co myslíte, že se na konci stalo?

Šepot slunečnic - Kapitola 5. Nevyřčená skutečnost

7. dubna 2017 v 15:10 | Lia |  Šepot slunečnic

Emily si uvědomila, že nikdy skutečně nezvážila možnost, že by mohla mít i jiné příbuzné, než jen Anthonyho s Verou. Jako by privilegium širší rodiny plné tajemství náleželo jen postavám z knih.

Saskia Websterová patřila k těm osobám, u kterých člověk nikdy nevěděl, jestli ho více děsí nebo fascinují. Byla vůbec prvním člověkem, který byl dívce oficiálně představen. Snad to bylo něco v jejích očích, přeměřující si sourozence, co Emily nutilo na ní fascinovaně viset.

Saskia se už dávno ve svém životě stihla dostat přes bod, kdy toužila, aby každý den pro ni představoval změnu. Vše konečně získalo své místo a ona s tímto stavem byla nadmíru spokojena.

Pod jejím tvrdým pohledem, jako by každému ze sourozenců bylo o deset let méně. Tyčila se nad nimi jako elegantní gotická věž, a to i když ji Anthony přesahoval téměř o hlavu. Jako by si nevěděla rady, do jakého postavení tyto dva nově příchozí tvory, zařadit. Na moment se zarazila u Emily, která z ní po celou dobu nebyla schopna spustit oči, a naklonila hlavu na stranu.

I když jí dívka měla šanci sledovat jen velmi krátkou chvíli, neušlo jí, jak málo pohybu, na rozdíl od ostatních, do svého vzezření vkládala. Jako by každé mávnutí rukou, každé pokrčení ramen bylo dopředu promyšleným tahem, nikdy nepromrhaným a zdaleka nikdy nevykonaným bez jasného cíle. Byla to ta nejzajímavější osoba, kterou kdy měla šanci potkat.

"Jsi malá. Má ti být osmnáct, že?" Pomalu přikývla a svůj zelený pohled vzápětí stočila k tenkým, bílým nohám, vykukujícím zpod barevné sukně, kterou si jako dítě tolik přála, ale nikdy neměla šanci nosit. Najednou měla pocit, jako by je viděla poprvé v životě.

"Je nemocná," zazněl za Saskiinými zády Veřin hlas. Nijak se netajila s tím, jak jí současná situace byla nepříjemná. Její matka se nad jejími slovy jen ušklíbla, jako by je s napětím očekávala od chvíle, když prošli dveřmi. Emily zamrkala, když se k ní její babička zničehonic otočila zády.

"Ne, že by to něčemu pomohlo." Skoro, jako by Vera chtěla něco říct, ale na poslední chvíli se zarazila. Měřily se pohledy, jako by jedna druhou k něčemu vyzívaly. Sourozencům nezbylo, než mezi nimi těkat očima, jako by jim snad to ticho a napětí mohlo napovědět, o co skutečně mezi nimi šlo. Na Saskiině tváři se velmi pomalu roztáhl úsměv.

"Co kdybychom se najedli?"



Bylo až zarážející, kolik světla byla ten dům schopen pojmout. Skoro jako by se prostory pod jeho silou roztáhly.

"Je to jen dočasný. Nezůstaneme tu dlouho," opakovala stále dokola Vera, jako by o svém tvrzení chtěla přesvědčit spíše sebe než své děti, zatímco se snažila vybalit oblečení z kufru.

Emily pochybovala, že v tom pokoji někdo za poslední několik let vůbec žil. I když si byla jistá, že to nejhorší stihli uklidit, když byla bez sebe, místnost se stále topila v prachu, vířícím ve zlatavé záři vzduchem.

Vera ještě několikrát vytáhla několik kousků oblečení z kufru, jako by je chtěla vybalit, načež je s nejistým výrazem vrátila nazpět, když se Anthony konečně zvedl z postele, na které seděl spolu s Emily.

"Mami, přestaň." Vera sotva stihla uhnout s prsty, když před ní kufr zabouchl. Emilyin bratr nikdy nepatřil k těm, kteří by mrhali slovy. Přesto se jeho sestra nedokázala ubránit pocitu, že tentokrát bylo za jeho mlčením mnohem víc. Něco tak hrozného, že ho to nutilo vyhýbat se jejímu pohledu. Nikdy dřív jí nepřišel tak vzdálený.

"Mami, co tady děláme?" promluvila vůbec poprvé za celou dobu Emily, ignorujíc Anthonyho varovný pohled. Vera měla v mysli připravenou reakci snad na každou možnou situaci, která ji v její zapomenuté domovině mohla čekat. Od ledových pohledů její matky po v zádech od turnesolských starousedlíků. Na tuto otázku, vyřknutou její obyčejně příliš vyčerpanou dcerou, než aby byla schopna vyslovit víc než pár slabik, připravená nebyla.

Netušila, jak dlouho tam stála neschopna rozevřít rty, tváří v tvář Emily, jejíž oči se pro jednou neleskly v příznaku nadcházející horečky. Z toho zjištění se jí udělalo nevolno. Moc dobře věděla, co to znamená. Usmát se jí podařilo jen silnou vůle.

"Jsou prázdniny. Myslela jsem, že rádi uvidíte babičku." A otočila se zpět k zavazadlu, jako by chtěla pokračovat ve své bezcílné činnosti. Třesoucí se paže, zoufale toužící po zabavení se jí zvolna sesunuly podél boků.

"Mami?" ozvala se Emily znovu, tentokrát ale mnohem tišeji. Bála se, uvědomila si Vera. Bála se vlastní dcery. "Ublížil ti někdo?"

Doufala, že si nic nepamatuje. Že to jediné, co bude muset udělat je políbení na čelo a ujištění, že to vše byl jen sen. Příšerná noční můra, vyvolaná další horečkou. Ale teď bylo všechno jinak. S výčitkami pohlédla na svého syna, zatímco se dotkla promodrávající se modřiny, kterou se jí nakonec stejně nepodařilo zakrýt. Musel jí něco říct.

"Přišla jsem pro Emily." Veře chvíli trvalo, než jí došlo, že Saskiin hlas nebyl jen výplod její fantazie. Na okamžik se jí zmocnila panika.

"Cože?"

"Přišla jsem ji odvést do jejího pokoje."

"To nebude nutné." A plynulým krokem prošla okolo Anthonyho, který doposud stál uprostřed místnosti jako socha a po vzoru své sestry setrvával v klidu jako pokaždé, když se ocitl v blízkosti Saskiiny a Veřiny výměny názorů. Emily s narůstající panikou vyhledala jeho pohled, a i když je od sebe dělil prostor, jako by seděl zase vedle ní.

Vera popadla kufr a se žuchnutím ho hodila na pelest.

"Jsou zvyklí dělit se o pokoj."

"Nesmysl. Trvám na tom. Dívka v jejím věku by měla mít vlastní ložnici." A s posledním slovem ji Saskia probodla pohledem, jako by jí chtěla něco připomenout. Vera několikrát otevřela a zase zavřela pusu, než byla schopna říct cokoliv dalšího.

"Je nemocná. Bude lepší, když s ní..." Emily ani Anthony neměli tušení, co se mezi jejich babičkou a matkou právě odehrálo. Co za skutečnou hrozbu skrývaly za všemi těmi plytkými frázemi? Tak či tak to Veru vyděsilo natolik, že ve svém snažení nakonec ustoupila.

Těsně před tím, než Saskia stihla Emily odvést, se k ní Vera sklonila a stiskla jí ruce tak silně, jako by to bylo naposledy, co svou dceru viděla.

"Ať se děje cokoliv, hlavně nejez nic, co ti dá. Ani ty ne." A otočila se na svého syna, který celou scénu se zmatením sledoval.

"Víš, že tohle je k ničemu," zamumlala Saskia a poprvé za celou dobu se zdálo, jako by emoce, vpletené do těch několika slov, byly skutečné.

"A co jiného mi zbývá?"


Vím, že to jsou všechno zatím spíš jen náznaky než odpovědi, ale co myslíte, že se mezi Verou a Saskií stalo, a jaký to podle všeho bude mít dopad na Emily s Anthonym? Včera se mi podařilo napsat kapitolu, kde je na mě až podezřelá přemíra dialogů, takže se můžete těšit :D