Šepot slunečnic - Kapitola 5. Nevyřčená skutečnost

7. dubna 2017 v 15:10 | Lia |  Šepot slunečnic

Emily si uvědomila, že nikdy skutečně nezvážila možnost, že by mohla mít i jiné příbuzné, než jen Anthonyho s Verou. Jako by privilegium širší rodiny plné tajemství náleželo jen postavám z knih.

Saskia Websterová patřila k těm osobám, u kterých člověk nikdy nevěděl, jestli ho více děsí nebo fascinují. Byla vůbec prvním člověkem, který byl dívce oficiálně představen. Snad to bylo něco v jejích očích, přeměřující si sourozence, co Emily nutilo na ní fascinovaně viset.

Saskia se už dávno ve svém životě stihla dostat přes bod, kdy toužila, aby každý den pro ni představoval změnu. Vše konečně získalo své místo a ona s tímto stavem byla nadmíru spokojena.

Pod jejím tvrdým pohledem, jako by každému ze sourozenců bylo o deset let méně. Tyčila se nad nimi jako elegantní gotická věž, a to i když ji Anthony přesahoval téměř o hlavu. Jako by si nevěděla rady, do jakého postavení tyto dva nově příchozí tvory, zařadit. Na moment se zarazila u Emily, která z ní po celou dobu nebyla schopna spustit oči, a naklonila hlavu na stranu.

I když jí dívka měla šanci sledovat jen velmi krátkou chvíli, neušlo jí, jak málo pohybu, na rozdíl od ostatních, do svého vzezření vkládala. Jako by každé mávnutí rukou, každé pokrčení ramen bylo dopředu promyšleným tahem, nikdy nepromrhaným a zdaleka nikdy nevykonaným bez jasného cíle. Byla to ta nejzajímavější osoba, kterou kdy měla šanci potkat.

"Jsi malá. Má ti být osmnáct, že?" Pomalu přikývla a svůj zelený pohled vzápětí stočila k tenkým, bílým nohám, vykukujícím zpod barevné sukně, kterou si jako dítě tolik přála, ale nikdy neměla šanci nosit. Najednou měla pocit, jako by je viděla poprvé v životě.

"Je nemocná," zazněl za Saskiinými zády Veřin hlas. Nijak se netajila s tím, jak jí současná situace byla nepříjemná. Její matka se nad jejími slovy jen ušklíbla, jako by je s napětím očekávala od chvíle, když prošli dveřmi. Emily zamrkala, když se k ní její babička zničehonic otočila zády.

"Ne, že by to něčemu pomohlo." Skoro, jako by Vera chtěla něco říct, ale na poslední chvíli se zarazila. Měřily se pohledy, jako by jedna druhou k něčemu vyzívaly. Sourozencům nezbylo, než mezi nimi těkat očima, jako by jim snad to ticho a napětí mohlo napovědět, o co skutečně mezi nimi šlo. Na Saskiině tváři se velmi pomalu roztáhl úsměv.

"Co kdybychom se najedli?"



Bylo až zarážející, kolik světla byla ten dům schopen pojmout. Skoro jako by se prostory pod jeho silou roztáhly.

"Je to jen dočasný. Nezůstaneme tu dlouho," opakovala stále dokola Vera, jako by o svém tvrzení chtěla přesvědčit spíše sebe než své děti, zatímco se snažila vybalit oblečení z kufru.

Emily pochybovala, že v tom pokoji někdo za poslední několik let vůbec žil. I když si byla jistá, že to nejhorší stihli uklidit, když byla bez sebe, místnost se stále topila v prachu, vířícím ve zlatavé záři vzduchem.

Vera ještě několikrát vytáhla několik kousků oblečení z kufru, jako by je chtěla vybalit, načež je s nejistým výrazem vrátila nazpět, když se Anthony konečně zvedl z postele, na které seděl spolu s Emily.

"Mami, přestaň." Vera sotva stihla uhnout s prsty, když před ní kufr zabouchl. Emilyin bratr nikdy nepatřil k těm, kteří by mrhali slovy. Přesto se jeho sestra nedokázala ubránit pocitu, že tentokrát bylo za jeho mlčením mnohem víc. Něco tak hrozného, že ho to nutilo vyhýbat se jejímu pohledu. Nikdy dřív jí nepřišel tak vzdálený.

"Mami, co tady děláme?" promluvila vůbec poprvé za celou dobu Emily, ignorujíc Anthonyho varovný pohled. Vera měla v mysli připravenou reakci snad na každou možnou situaci, která ji v její zapomenuté domovině mohla čekat. Od ledových pohledů její matky po v zádech od turnesolských starousedlíků. Na tuto otázku, vyřknutou její obyčejně příliš vyčerpanou dcerou, než aby byla schopna vyslovit víc než pár slabik, připravená nebyla.

Netušila, jak dlouho tam stála neschopna rozevřít rty, tváří v tvář Emily, jejíž oči se pro jednou neleskly v příznaku nadcházející horečky. Z toho zjištění se jí udělalo nevolno. Moc dobře věděla, co to znamená. Usmát se jí podařilo jen silnou vůle.

"Jsou prázdniny. Myslela jsem, že rádi uvidíte babičku." A otočila se zpět k zavazadlu, jako by chtěla pokračovat ve své bezcílné činnosti. Třesoucí se paže, zoufale toužící po zabavení se jí zvolna sesunuly podél boků.

"Mami?" ozvala se Emily znovu, tentokrát ale mnohem tišeji. Bála se, uvědomila si Vera. Bála se vlastní dcery. "Ublížil ti někdo?"

Doufala, že si nic nepamatuje. Že to jediné, co bude muset udělat je políbení na čelo a ujištění, že to vše byl jen sen. Příšerná noční můra, vyvolaná další horečkou. Ale teď bylo všechno jinak. S výčitkami pohlédla na svého syna, zatímco se dotkla promodrávající se modřiny, kterou se jí nakonec stejně nepodařilo zakrýt. Musel jí něco říct.

"Přišla jsem pro Emily." Veře chvíli trvalo, než jí došlo, že Saskiin hlas nebyl jen výplod její fantazie. Na okamžik se jí zmocnila panika.

"Cože?"

"Přišla jsem ji odvést do jejího pokoje."

"To nebude nutné." A plynulým krokem prošla okolo Anthonyho, který doposud stál uprostřed místnosti jako socha a po vzoru své sestry setrvával v klidu jako pokaždé, když se ocitl v blízkosti Saskiiny a Veřiny výměny názorů. Emily s narůstající panikou vyhledala jeho pohled, a i když je od sebe dělil prostor, jako by seděl zase vedle ní.

Vera popadla kufr a se žuchnutím ho hodila na pelest.

"Jsou zvyklí dělit se o pokoj."

"Nesmysl. Trvám na tom. Dívka v jejím věku by měla mít vlastní ložnici." A s posledním slovem ji Saskia probodla pohledem, jako by jí chtěla něco připomenout. Vera několikrát otevřela a zase zavřela pusu, než byla schopna říct cokoliv dalšího.

"Je nemocná. Bude lepší, když s ní..." Emily ani Anthony neměli tušení, co se mezi jejich babičkou a matkou právě odehrálo. Co za skutečnou hrozbu skrývaly za všemi těmi plytkými frázemi? Tak či tak to Veru vyděsilo natolik, že ve svém snažení nakonec ustoupila.

Těsně před tím, než Saskia stihla Emily odvést, se k ní Vera sklonila a stiskla jí ruce tak silně, jako by to bylo naposledy, co svou dceru viděla.

"Ať se děje cokoliv, hlavně nejez nic, co ti dá. Ani ty ne." A otočila se na svého syna, který celou scénu se zmatením sledoval.

"Víš, že tohle je k ničemu," zamumlala Saskia a poprvé za celou dobu se zdálo, jako by emoce, vpletené do těch několika slov, byly skutečné.

"A co jiného mi zbývá?"


Vím, že to jsou všechno zatím spíš jen náznaky než odpovědi, ale co myslíte, že se mezi Verou a Saskií stalo, a jaký to podle všeho bude mít dopad na Emily s Anthonym? Včera se mi podařilo napsat kapitolu, kde je na mě až podezřelá přemíra dialogů, takže se můžete těšit :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama