Šepot slunečnic - Kapitola 6. Nemůžeš nic změnit

17. dubna 2017 v 21:23 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jak dlouho myslíš, že to budeš schopná udržet?"

"Dokud nevymyslím něco lepšího."

"Víš moc dobře, že to není možné." A na moment se mohlo zdát, že to byla lítost, která se mihla v Saskiině tváři nad neutuchající nadějí své dcery.

Nepochybovala o tom, že v současné době o nich musí vědět celé Turne Sol.
Saskia příliš často ze svého domu nevycházela. Nezanevřela na okolní svět v takové míře, jako její přítelkyně Ljuba, ale nedělala si iluze o tom, co si obyvatelé města myslí o její rodině. Nebyla tam vítaná. A neexistovala chvíle, kdy jí tento fakt nebyl patřičně připomenut, kdyby na to třeba zapomněla.

Po většinu času jí na řečech ostatních nezáleželo. Okolností jí donutily je ignorovat už před mnoha lety. Přesto se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, kdykoliv navštívila město, že jimi byla zahnána do kouta. Netroufala si přemýšlet nad tím, co Vera svým příchodem musela probudit.

Vera i přes Saskiiny protesty strhala z oken plachty, bránící v cestě slunci, a jako by i s tím v domě nastavila nový rytmus života. Jeho obyvatelé si toho zpočátku nevšimli. Toho, že se každý jejich den s téměř matematickou přesností neustále opakuje, jako by se zacyklil na jediném okamžiku, jediném dni, předcházejícímu skutečnému obratu událostí. A jak bloudily chodbami domu, nezávisle obraceli zrak k žluté záři v dálce a slunečnicovému poli, který měl stvrdit jejich osud.

"Víš, jaká jsou pravidla. Nemůžeš přece…"

"Já vím!" řekla Vera poněkud hlasitěji, než měla původně v plánu a opřela se o kuchyňský pult. Vzápětí se s panikou v očích rozhlédla, ale žádné z jejích dětí naštěstí nebylo v doslechu.

"Nemysli si, že nevím, o co ti jde," zašeptala, zrak stále upírající do prázdné chodby. "Že nevidím, jak se za mými zády okolo ní motáš a plníš jí hlavu bůhví čím."

Saskia Websterová si kdysi slíbila, že se postará, aby její dcera neudělala stejné chyby jako ona. Vera Abbotová, že se nikdy nebude své matce podobat. A přesto tu teď stály, jako vzájemné odrazy dvou časových rovin, jejichž průběh nebyly schopny změnit. Saskia si tolik přála dokázat všechnu tu vinu svalit na ně. Na tu tajemnou sílu, která každou generaci obratně vháněla do těch stejných, předem napsaných rolí. Snad kdyby byla schopna tu sérii svých činů, které ji dostali na toto místo, vidět z dálky, jako nestranný pozorovatel. Pak by možná pochopila, že nikdy neměla sílu cokoliv změnit. Že každé její jednání bylo v řádech let nakonec vždy zdánlivou shodou okolností obráceno proti ní. Ať se nacházela kdekoli.



V Emily se tu noc mísila příjemná kombinace strachu a vzrušení. I když by většina lidí čekala opak, Vera jí nikdy nevěnovala příliš pozornosti. Více než jejímu bratrovi, ale nikdy ne tolik, aby se v Emilyině dětské mysli usadil strach, když v horečkách uprostřed noci tápala prázdným bytem. Nevinila ji. Zkrátka nezbýval žádný čas.

Možná se od té doby přece jen nic nezměnilo. Možná za to mohla jen Emily, která poprvé za svůj život začínala skutečně vidět.

Existovalo jen velmi málo chvil, kdy na sobě necítila její pohled. Kdy se necítila provinile, že mluví se svou vlastní babičkou. Dokonce i za nocí, jako byla tato, ze sebe nedokázala napětí setřást. Usínala s prázdnou myslí a probouzela se s pocitem, že není tak docela sama.

Do poslední chvíle si neuvědomila, že si nepamatuje, jak se ze svého pokoje dostala až na verandu.
Byly okamžiky, kdy se v Anthonym něco zlomilo a vystřídalo dosavadní obavy o její osobu. To se mu pak podařilo ji protáhnout na balkon, odkud obvykle pozoroval hvězdy. Emily se ho nikdy nezeptala, proč si na tomto svém zvyku tolik zakládal, když díky záři města nebyl schopen žádné vidět.

Myslela si, že ty popisy krajiny ozářené jen měsíčním svitem jsou jen záležitostí knih. Tady ale bylo nebe jasné a vedro tak tíživé, jako by byli uzavřeni v láhvi. Jako by se i samotná obloha třásla v příslibu letních bouřek.

Měla se vrátit. Neměla tam co dělat. Věděla, co riskuje. To, že jí v posledních dnech bylo lépe, nic neznamenalo. Ale jako by do té doby neexistující zvědavost v ní převzala vládu nad tělem. Nakonec přeci jen o nic nešlo. Jak by jí ten jediný okamžik mohl ublížit?

Skoro jako by byla poháněna nějakou neviditelnou silou, když kráčela zpustošenou zahradou, ve které se Vera marně snažila nastolit řád. V té zastaralé, noční košili, vlnící se jí okolo kotníků a se světlými vlasy by si jí kdekdo mohl splést s přízrakem.

Zpočátku našlapovala nejistě, jako by si nebyla jistá svým jednáním ani půdou pod nohama. Její krok se ale neustále zrychloval a ona velmi brzy zapomněla, že se někdy vůbec zamýšlela vrátit. V návalu euforie se jí zatočila hlava. Její tělo se setkalo s větvemi, ale ani bolest ve tvářích z jejich švihu ji nepřiměla se zastavit. Měsíc jí zářil nad hlavou a dláždil cestu k šílenství.

Byla příliš daleko. Nebyla připravena na střet se skutečným světem.

Při pohledu na svou vlastní tvář, hledící na ni ze tmy, zadržela výkřik. Zešílela, blesklo Emily hlavou nad svým vlastním odrazem, stojící jen pár kroků od ní.

Na okamžik nocí zněli jen cvrčci.


Původně měla tahle kapitola vyjít mnohem dřív, ale nějak jsem se nedokázala přemoci ji přepsat :D Co myslíte, že se na konci stalo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama