Květen 2017

Šepot slunečnic - Kapitola 8. To, co jsi způsobila

10. května 2017 v 10:19 | Lia |  Šepot slunečnic
I když by se občas dalo jistě mluvit o opaku, drtivá většina obyvatel Turne Sol by o sobě nikdy neprohlásila, že snad ve svých úsudcích dbá na pověry a skazky, vyprávěné nad ohněm místo strašidelných příběhů. Byly přece jen lidmi moderní doby a i přes odlehlost města o tuto hromadnou myšlenku velmi dbali. Jako by je snad měla před něčím ochránit. A snad by se jim to i dařilo nebýt věčné připomínky v podobě zakladatelských rodin, které se na ně snášely jako stíny dob minulých.

Bylo tu zkrátka něco, co ani těm nejracionálnějším na nich nedalo spát. Pocit, který se ale nikomu nedařilo příliš popsat, a který zamrzl na rtech každému, kdo se o to pokusil. Jen málokdo dokázal přiznat, že když se na něj Saskia Websterová nebo dokonce Joanna Carterová s jejím roztěkaným pohledem a třesoucími se prsty podívá, na malý okamžik zažijí pocit, jako by skrze ně prošel někdo další. Někdo chladný, neuchopitelný a přesto na jisté úrovni stejně živý jako oni sami. Skoro jako by někdo přešel přes jejich hrob.

Ať obě z rodin ale budily jakákoli podezření, nakonec se vždy setkaly se sladkou ignorací.

Přes Grayovy se nebyli schopni přenést nikdy.



Elaine Grayová si nepamatovala okamžik, kdy by se vše v jejím životě netočilo okolo včel. V té neustále opakující se všednosti existovalo jen málo odlišností, které jí pomáhaly od sebe jednotlivé dny rozdělit. Pokud je zrovna nekrmila nebo nestáčela med, i tak je měla neustále na očích mezi těmi stěnami, které se staly jejich druhým domovem.
Byly všude. Občas mívala pocit, jako by se i ona vlivem času stráveným v jejich přítomnosti měla stát jednou z nich.

Tehdejší ráno bylo jiné. Musela si to uvědomit dřív, než stihla otevřít oči. Došlo jí, že do této chvíle v jejím životě nenastal okamžik naprostého ticha. A bylo to právě to mrtvolné ticho, které ji to ráno probudilo ze sna.

V takových dnech, které se navzájem slévaly v jeden, člověk snadno ztratil pojem o čase. O tom, co se stalo dnes a co před deseti lety. K čemu se zavázal. Na co, pro dobro sebe samého, už dávno zapomenul. Co mělo být konečně naplněno.

Ty včely. Pevná součást jí samé, vedoucí každý její úkon. Zaměstnávající každou myšlenku. Pevný, a přesto jí doposud plně nepochopený bod.

Veškeré pochybnosti byly pohřbeny křikem, který měl patřit jen těm nejhorším nočním můrám. Až to ráno jí došlo, co vše svým konáním uvedla do pohybu. Co způsobila.

Byly všude. Ty, které nikdy nepoznaly nemoc. Najednou tak tiché, jako klávesy osamělého piána a stejně tak nehybné. Připraveny na scéně.




I přes napjatou atmosféru, která jejich pobyt zde provázela od samého počátku, Emily nemohla ignorovat skutečnost, že se v posledních dnech cítila lépe, že za celý svůj dosavadní život. Skoro si nepamatovala, kdy naposledy nalezla jeden ze svých vzkazů, které dřív zanechávala pro ty prchavé okamžiky, kdy si byla vědoma své bdělosti.

Vzpomínka na dívku ze zahrady, na první pohled tak podobnou jí samé, nebyla z počátku příliš jasná. Ale byla tam. A to, i když si Emily byla naprosto jistá, že ve stavu, ve kterém se nacházela, by si neměla pamatovat nic.

To poslední, co si přála, bylo se vrátit tam, kde byla před příjezdem sem.

Ty listy, hustě popsané jejím rozmáchlým rukopisem, kterým nebyla nikdy schopna psát s jasnou myslí, přilepené ke zdi tak, aby je viděla hned po probuzení, byly pro ni jako facka.

V záchvatu zuřivosti, pro ni tak nové, se vrhla po vzkazech, jako by byly živou osobou, šklebící se na ni z jejích vzpomínek.

Toho, že škrábance na tváři, způsobené větvemi z předchozí noci zmizely, si nevšimla. Stejně, jako havran za oknem, který ji po celou dobu se zaujetím pozoroval.



Zvláštní, s jakou jistotou se v zoufalých situacích mysl přiklání k slepé víře. Víře, že tvé děti jsou hluché k hádkám, otřásajícími zdmi domu. K jejich naivitě, chránící je před skutečností. K jejich nezpochybnitelné důvěře v tvou osobu a slova, která jim od rána do večera vtloukáš do hlavy, jako by to bylo naposledy, co k tomu máš příležitost.

A jak byla Vera Abbotová zoufalá.

Vzdát se těchto iluzí by znamenalo ztratit i ty poslední střípky zdravého rozumu, které se jí dařilo uchovávat.


"Jak jsi to mohla udělat?! Říkala jsem ti přece, ať zůstaneš v domě!" Bylo to už dlouho, kdy na Emily Vera naposledy křičela. Instinkt z dětství jí velel schoulit ramena a sklopit zrak. Jenže tentokrát se už nemohla schovat za svou výšku. A nebyly tu žádné papírové slunečnice.

"Vždyť se nic nestalo," snažil se ji Anthony uklidnit a natáhl k ní ruku.
"Nic?!" zakřičela a uskočila před jeho dotykem, jako by ho jeho dlaň měla popálit.

"Jen se podívej." A jako důkaz k nim znovu zvedla zmuchlanou látku, ve které Emily jen matně poznávala svou noční košili, která se ráno, bez cizího přičinění, vypařila z jejího pokoje.

"Víš vůbec, co jsi způsobila?" zašeptala a o krok se k ní přiblížila, až dívka neměla jinou možnost, než jí hledět do očí. I přes touhu zmizet nedokázala pohnout jediným svalem. Najednou myšlenka, na kterou by si ještě před pár týdny ani nedovolila pomyslet, se začala čím dál více zmocňovat jejího vnímání. Že možná to byla Vera a ne ona, kdo byl po celou dobu ten šílený mezi nimi.

"Uklidni se. Vždyť je vyděšená," snažila se od ní Saskia její matku odtrhnout. Pohled, který po ní Vera hodila, by dokázal rozbít sklo.
"Taky by měla být. Jestli měla nějakou šanci, tak ji ztratila." A dřív, než stihla říct cokoliv dalšího, ji Saskia popadla za ramena a otočila k sobě, jako by ji chtěla probudit z noční můry.

"Takhle před nimi mluvit nemůžeš," procedila skrze zuby a koutkem oka pohlédla na Anthonyho s Emily, kteří celé scéně přihlíželi s šokem v očích.
"Co se tím změní? Lepší, když se to dozvědí hned, než aby si později jako já mysleli, že přišli o rozum." A pokusila se svou matku odstrčit. Překvapilo ji, kolik v sobě to na první pohled křehké tělo skrývalo síly.

"O čem to mluví?" odhodlal se konečně Anthony promluvit. Přese všechnu snahu nedokázal zakrýt třas, prodírající se do jeho jinak vždy pevného hlasu.

"Na vaši matku toho v poslední době bylo příliš. Ze všeho nejvíc by se potřebovala pořádně vyspat ne vyšilovat jako právě teď," řekla místo odpovědi Saskia, aniž by odtrhla pohled od své dcery a vyškubla jí košili z rukou. Ještě okamžik zůstaly viset v prázdném prostoru.


Konečně jsem se dostala k představení jedné velmi důležité postavy, a i když toho zatím o ní příliš nevíte, co si o ní myslíte? A proč Vera tak vyšilovala? A co ten havran? :D (mám slabost pro Poea, kdo ne?)

Při psaní téhle povídky mám občas pocit, jako bych tlačila vozík do prudkého svahu, což asi není úplně nejlepší, ale nedovedu si představit, že bych jí nedopsala. Po napsání deváté a snad i téhle kapitoly se mi ale konečně začíná zdát, že nakonec přece jen dává nějaký smysl a že se k tomu konci snad i prokoušu :D Děkuju všem těm, kteří to stále čtou i přes sáhodlouhé, vlastně nic neříkající odstavce.

Šepot slunečnic - Kapitola 7. Na čaji s přízrakem

3. května 2017 v 22:05 | Lia |  Šepot slunečnic
"Prosím, nekřič," zašeptala ta druhá. Jako by ale i ona sama měla problém zachovat klid tváří v tvář své vlastní osobě, který jako by právě vystoupila z říše mrtvých.

Čím déle na ni Emily hleděla, tím víc ji opouštěl prvotní šok. Na okamžik jí myslí bleskla myšlenka, že musela zemřít. Dívka nakonec nebyla její věrnou kopií a Emily nedokázala pochopit, jak se jí podařilo samu sebe tak příšerně vyděsit.

"Ty musíš být Veřina dcera." Neuvědomila si, že od neznámé pomalu ustupuje, dokud na ni znovu nepromluvila. Objala si trup pažemi. Najednou jí byla strašná zima, a to i když okolo zrovna vrcholilo léto. Co tu vůbec dělá?

"Neříkej prosím nikomu, že jsi mě viděla," zpanikařila zničehonic narušitelka, když si všimla směsice strachu a zmatení v očích své společnice.


"Mamka by mě zabila, kdyby věděla, že se o úplňku potloukám venku. Natož že okolo domů lidí, jako jste vy." To, že její slova mohla vyznít, jako urážka si uvědomila až příliš pozdě. Chtěla se k ní aspoň o krok přiblížit, ale obavy, že by tím Emily přiměla k útěku, ji donutily se zarazit. Vyschlo jí v ústech. Jako by na správném postavení jejích dalších slov záviselo vše.

"Já...píšu článek do místních novin o historii města. Věděla jsi, že váš dům je jeden z nejstarších tady?" Vzápětí ale nad svou zbytečnou otázkou zavrtěla hlavou. "Ovšem, že víš."

"Kdo jsi?" Jako by ten hlas ani Emily nepatřil. Neměla tu co dělat. A především neměla s kým co mluvit. Netušila, jak si mohla zpočátku myslet, že hledí do svých vlastní tváře. Podobnost s dívkou naproti ní začínala i končila u blonďatých vlasů a zelených očí. Byl to ale skutečný život, skutečná známka chodící a dýchající bytosti, která je od sebe odlišovala ze všeho nejvíc. To nepatrné, ale přesto pro člověka nepostradatelné světlo, které v sobě Emily nebyla schopna nikdy najít.

Snad dívka doufala, že Emily nakonec byla jen jejím přeludem. Jen blázen si ale něco takového dál namlouval i ve chvíli, co na něj jeho halucinace začala mluvit.

"Ano, ovšem. Asi jsem se měla nejdřív představit. Leila Cutlerová." A natáhla k ní ruku. Ten náhlý pohyb přiměl Emily ucuknout. Těkala pohledem mezi Leilinou tváří a dlaní, stále visící ve vzduchu, jako by chtěla odhadnout cizinčiny úmysly.

"Emily," vyhrkla dřív, než stihla Leila říct cokoliv dalšího. Oči od paže nespustila ani v okamžiku, kdy ji dívka byla nucena za trapného ticha svěsit zpět ke svému tělu.

"Řekneš někomu, že jsi mě viděla?"

"Co si myslela tím, lidé jako vy?" Promluvily obě najednou. Leila se nad její náhlou výřečností jen usmála.

"Promiň, jestli to vyznělo hnusně. Nemyslela jsem to tak." Zvedla k ní oči. Na Emily bylo něco neuvěřitelně dětského. Snad za to mohla ta nevzhledná noční košile, zamazaná od hlíny, ve které jako by se její tělo utápělo. Jako by i samotný vzduch, proudící okolo obličeje, byl pro ni hodný obdivu.

"Myslela jsem zakladatelské rodiny. Však víš," pokračovala se svým vysvětlováním Leila opatrně. Přešlápla z nohy na nohu.
"Websterovi, Carterovi a Grahamovi. Tedy, dnes už spíš jen ty dvě. Z Grahamů už tu není nikdo." Doufala, že to co řekla, stačilo. Kdo ve městě o nich také věděl něco skutečného? Něco, co nebylo založené na pověrách a strašidelných historkách, které měly děti odradit právě od toho, čeho se Leila dopouštěla právě teď. Emily ale na ni dál hleděla s němou otázkou v očích, jako by čekala, až něco dodá. Potlačila nutkání se nad tím nepřítomným pohledem otřást. Ještě jednou si ji pořádně prohlédla. Až teď si všimla bosých, umazaných nohou, trní, zapleteném ve vlasech a škrábanců po celém jejím zpola nepříčetném obličeji, které do té doby nebyla schopna vidět. Musela být náměsíčná, prolétlo Leile hlavou.

"Za pár dní se koná ve městě trh. Mamka mě určitě jako vždycky pošle pro zásoby medu. Nechceš jít se mnou? Mohla bych ti ukázat město. Tedy..." Přešlápla na místě. Nikdy dřív se necítila tolik rozpolcená mezi touhou co nejrychleji zmizet a zůstat mnohem déle. Něco zvráceného v ní si ale očividně toto rozpoložení užívalo, protože mluvila dál.

"Ne, že by tu toho bylo příliš k vidění, ale napadlo mě, že bys ráda viděla, jak to tu vypadá a asi se ti nikam nechce samotný. Lidi dokážou být pěkně otravní, viď?" Věděla moc dobře, že už zase plácá kraviny, a že to bohužel ani smích nedokáže zakrýt.

Zájem v Emilyiných očích vystřídal strach.

"To asi nebude ten nejlepší nápad." A začala se otáčet.

"Nemyslela jsem to tak, že by snad měli důvod," snažila se ji Leila zastavit. Cítila, jak ji panika pomalu svírá hrdlo. "Asi to jsou ta malá města. Příliš věcí se tu neděje. Navíc jsi Websterová." Nervózně se zasmála. "Jsi Websterová, že ano?" zeptala se zničehonic. Za celou dobu ji nenapadlo, že by Emily mohla být stejným vetřelcem, jako ona. Nikdy dřív ji tu ale neviděla a v Turne Sol se nikdy nic příliš dlouho neutajilo. Obzvlášť ne příchod někoho nového, což se příliš často nestávalo. Vlastně si nedokázala vzpomenout na situaci, kdy se to za její život skutečně stalo.

Emily se zarazila, ale zpět k ní se neotočila. Leila si nejprve myslela, že ji musela přeslechnout, když se dívka najednou začala smát. Byl to jeden z těch zvuků, který měl schopnost v lidech vyvolat více znepokojení, než kterákoli slova.

"To jméno tady musí mít pořádnou pověst." A na okamžik se zdálo, že to byl někdo úplně jiný, kdo místo Emily promluvil.
Leila si až do této chvíle neuvědomila, že zadržuje dech.

"Kdybys jen věděla."


Tak co říkáte na první setkání? Nemůžu uvěřit, že mi vážně trvalo tak dlouho dopsat tu osmou kapitolu.