Šepot slunečnic - Kapitola 8. To, co jsi způsobila

10. května 2017 v 10:19 | Lia |  Šepot slunečnic
I když by se občas dalo jistě mluvit o opaku, drtivá většina obyvatel Turne Sol by o sobě nikdy neprohlásila, že snad ve svých úsudcích dbá na pověry a skazky, vyprávěné nad ohněm místo strašidelných příběhů. Byly přece jen lidmi moderní doby a i přes odlehlost města o tuto hromadnou myšlenku velmi dbali. Jako by je snad měla před něčím ochránit. A snad by se jim to i dařilo nebýt věčné připomínky v podobě zakladatelských rodin, které se na ně snášely jako stíny dob minulých.

Bylo tu zkrátka něco, co ani těm nejracionálnějším na nich nedalo spát. Pocit, který se ale nikomu nedařilo příliš popsat, a který zamrzl na rtech každému, kdo se o to pokusil. Jen málokdo dokázal přiznat, že když se na něj Saskia Websterová nebo dokonce Joanna Carterová s jejím roztěkaným pohledem a třesoucími se prsty podívá, na malý okamžik zažijí pocit, jako by skrze ně prošel někdo další. Někdo chladný, neuchopitelný a přesto na jisté úrovni stejně živý jako oni sami. Skoro jako by někdo přešel přes jejich hrob.

Ať obě z rodin ale budily jakákoli podezření, nakonec se vždy setkaly se sladkou ignorací.

Přes Grayovy se nebyli schopni přenést nikdy.



Elaine Grayová si nepamatovala okamžik, kdy by se vše v jejím životě netočilo okolo včel. V té neustále opakující se všednosti existovalo jen málo odlišností, které jí pomáhaly od sebe jednotlivé dny rozdělit. Pokud je zrovna nekrmila nebo nestáčela med, i tak je měla neustále na očích mezi těmi stěnami, které se staly jejich druhým domovem.
Byly všude. Občas mívala pocit, jako by se i ona vlivem času stráveným v jejich přítomnosti měla stát jednou z nich.

Tehdejší ráno bylo jiné. Musela si to uvědomit dřív, než stihla otevřít oči. Došlo jí, že do této chvíle v jejím životě nenastal okamžik naprostého ticha. A bylo to právě to mrtvolné ticho, které ji to ráno probudilo ze sna.

V takových dnech, které se navzájem slévaly v jeden, člověk snadno ztratil pojem o čase. O tom, co se stalo dnes a co před deseti lety. K čemu se zavázal. Na co, pro dobro sebe samého, už dávno zapomenul. Co mělo být konečně naplněno.

Ty včely. Pevná součást jí samé, vedoucí každý její úkon. Zaměstnávající každou myšlenku. Pevný, a přesto jí doposud plně nepochopený bod.

Veškeré pochybnosti byly pohřbeny křikem, který měl patřit jen těm nejhorším nočním můrám. Až to ráno jí došlo, co vše svým konáním uvedla do pohybu. Co způsobila.

Byly všude. Ty, které nikdy nepoznaly nemoc. Najednou tak tiché, jako klávesy osamělého piána a stejně tak nehybné. Připraveny na scéně.




I přes napjatou atmosféru, která jejich pobyt zde provázela od samého počátku, Emily nemohla ignorovat skutečnost, že se v posledních dnech cítila lépe, že za celý svůj dosavadní život. Skoro si nepamatovala, kdy naposledy nalezla jeden ze svých vzkazů, které dřív zanechávala pro ty prchavé okamžiky, kdy si byla vědoma své bdělosti.

Vzpomínka na dívku ze zahrady, na první pohled tak podobnou jí samé, nebyla z počátku příliš jasná. Ale byla tam. A to, i když si Emily byla naprosto jistá, že ve stavu, ve kterém se nacházela, by si neměla pamatovat nic.

To poslední, co si přála, bylo se vrátit tam, kde byla před příjezdem sem.

Ty listy, hustě popsané jejím rozmáchlým rukopisem, kterým nebyla nikdy schopna psát s jasnou myslí, přilepené ke zdi tak, aby je viděla hned po probuzení, byly pro ni jako facka.

V záchvatu zuřivosti, pro ni tak nové, se vrhla po vzkazech, jako by byly živou osobou, šklebící se na ni z jejích vzpomínek.

Toho, že škrábance na tváři, způsobené větvemi z předchozí noci zmizely, si nevšimla. Stejně, jako havran za oknem, který ji po celou dobu se zaujetím pozoroval.



Zvláštní, s jakou jistotou se v zoufalých situacích mysl přiklání k slepé víře. Víře, že tvé děti jsou hluché k hádkám, otřásajícími zdmi domu. K jejich naivitě, chránící je před skutečností. K jejich nezpochybnitelné důvěře v tvou osobu a slova, která jim od rána do večera vtloukáš do hlavy, jako by to bylo naposledy, co k tomu máš příležitost.

A jak byla Vera Abbotová zoufalá.

Vzdát se těchto iluzí by znamenalo ztratit i ty poslední střípky zdravého rozumu, které se jí dařilo uchovávat.


"Jak jsi to mohla udělat?! Říkala jsem ti přece, ať zůstaneš v domě!" Bylo to už dlouho, kdy na Emily Vera naposledy křičela. Instinkt z dětství jí velel schoulit ramena a sklopit zrak. Jenže tentokrát se už nemohla schovat za svou výšku. A nebyly tu žádné papírové slunečnice.

"Vždyť se nic nestalo," snažil se ji Anthony uklidnit a natáhl k ní ruku.
"Nic?!" zakřičela a uskočila před jeho dotykem, jako by ho jeho dlaň měla popálit.

"Jen se podívej." A jako důkaz k nim znovu zvedla zmuchlanou látku, ve které Emily jen matně poznávala svou noční košili, která se ráno, bez cizího přičinění, vypařila z jejího pokoje.

"Víš vůbec, co jsi způsobila?" zašeptala a o krok se k ní přiblížila, až dívka neměla jinou možnost, než jí hledět do očí. I přes touhu zmizet nedokázala pohnout jediným svalem. Najednou myšlenka, na kterou by si ještě před pár týdny ani nedovolila pomyslet, se začala čím dál více zmocňovat jejího vnímání. Že možná to byla Vera a ne ona, kdo byl po celou dobu ten šílený mezi nimi.

"Uklidni se. Vždyť je vyděšená," snažila se od ní Saskia její matku odtrhnout. Pohled, který po ní Vera hodila, by dokázal rozbít sklo.
"Taky by měla být. Jestli měla nějakou šanci, tak ji ztratila." A dřív, než stihla říct cokoliv dalšího, ji Saskia popadla za ramena a otočila k sobě, jako by ji chtěla probudit z noční můry.

"Takhle před nimi mluvit nemůžeš," procedila skrze zuby a koutkem oka pohlédla na Anthonyho s Emily, kteří celé scéně přihlíželi s šokem v očích.
"Co se tím změní? Lepší, když se to dozvědí hned, než aby si později jako já mysleli, že přišli o rozum." A pokusila se svou matku odstrčit. Překvapilo ji, kolik v sobě to na první pohled křehké tělo skrývalo síly.

"O čem to mluví?" odhodlal se konečně Anthony promluvit. Přese všechnu snahu nedokázal zakrýt třas, prodírající se do jeho jinak vždy pevného hlasu.

"Na vaši matku toho v poslední době bylo příliš. Ze všeho nejvíc by se potřebovala pořádně vyspat ne vyšilovat jako právě teď," řekla místo odpovědi Saskia, aniž by odtrhla pohled od své dcery a vyškubla jí košili z rukou. Ještě okamžik zůstaly viset v prázdném prostoru.


Konečně jsem se dostala k představení jedné velmi důležité postavy, a i když toho zatím o ní příliš nevíte, co si o ní myslíte? A proč Vera tak vyšilovala? A co ten havran? :D (mám slabost pro Poea, kdo ne?)

Při psaní téhle povídky mám občas pocit, jako bych tlačila vozík do prudkého svahu, což asi není úplně nejlepší, ale nedovedu si představit, že bych jí nedopsala. Po napsání deváté a snad i téhle kapitoly se mi ale konečně začíná zdát, že nakonec přece jen dává nějaký smysl a že se k tomu konci snad i prokoušu :D Děkuju všem těm, kteří to stále čtou i přes sáhodlouhé, vlastně nic neříkající odstavce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama