Červen 2017

Šepot slunečnic - Kapitola 12. Minulosti neunikneš

23. června 2017 v 17:18 | Lia |  Šepot slunečnic
Elias Harker plánoval psát. Nic nenechal náhodě. Telefon odpojil, z hrnku na stole se mu kouřilo a dokonce se mu i podařilo přemluvit se, aby dokoupil pásku do psacího stroje.

Vždycky si přál být spisovatelem. Vytvářet postavy a příběhy tak skutečné, že by je od vnějšího světa oddělovala jen inkoustová hranice jeho vlastních slov. Mít moc přimět člověka, třeba jen na vteřinu, skutečně cítit a to pro osoby, které podle všech logických uvážení neměly existovat.

Místo toho se ale každý den probouzel na tom stejném místě, v tom stejném zaměstnání, na míle vzdáleném od romantické představy spisovatele, sedícího v potemnělé, podkrovní místnosti, jak nad ránem zběsile ťuká do psacího stroje své další veledílo.


Zaskučel, když mu jeho spánkem pokroucený zátylek sevřel v bolesti. Velmi pomalu se narovnal, co možná nejvíc odhodlaný se vyhnout dalším stahům. Větrák, bez výsledku rozhánějící okolní horko, stále běžel. Při pohledu na stůl, v jehož přítomnosti strávil noc, si povzdechl, zatímco si mnul bolavý krk. Rukávy košile, kterou na sobě měl předešlý den, měl celou od inkoustu, který se na jeho oblečení, zdánlivě bez příčiny, odjakživa objevoval. Nepřekvapilo ho, že když pohlédl na rukopis, který se měl stát jeho velkým debutem, setkal se s těmi stejnými několika slovy, které se mu podařilo sesmolit již téměř před půl rokem.

Přimkl víčka k sobě, když se s ním svět najednou zatočil. Další den psaní o vítězích v soutěži o vypěstování největší zeleniny a oznámeních o nejstarších žijících kočkách ve městě.

Zvuk neustále otáčejícího se větráku ho doháněl k šílenství. Pohled mu sklouzl k jeho klepající se dlani. Zatnul ji v pěst. Co bylo za den?

Malátným krokem přešel do té části bytu, která se mohla vydávat za kuchyň a rozrazil skříňky. Kde to sakra je? Mysl mu zastřel nekončící zvuk tříštícího se nádobí, ale jemu to bylo jedno. Cítil, jak mu třes z prstů pomalu přechází do celého těla. Děsil se okamžiku, kdy mu zastře i ty poslední zbytky zdravého rozumu, který se mu podařilo uchovat.
Konečně se mu podařilo najít poslední sklenici. Byla skoro prázdná.

S úlevou se sesunul po zdi, když se mu prsty povedlo zachránit několik posledních soust. Na okamžik byl v jeho hlavě klid.



Zpočátku si myslel, že se mu to jen zdá. Nakonec ho ale zvonění telefonu až příliš iritovalo, než aby ho mohl považovat za výplod své představivosti. Myslel si, že ho odpojil.

Trvalo ještě nějaký čas a spoustu sebepřekonání, než se odhodlal vstát a ulepenými prsty sluchátko zvednout.

"Harker."

"Kde prokrista jsi?!" procedil na druhém konci někdo mezi zuby.

"Dorothy?" ujistil se opatrně, jako by se bál, že ho seřve.

"Kdo myslíš? To spíš nebo co?" Promnul si oči.

"Proč mi voláš takhle brzo?" Z druhé strany se ozvalo podrážděné povzdechnutí, jako by opravdu zadržovala křik.

"No, myslela jsem, že bys rád si zašel na trh a možná se dostal na řadu radši dřív, než tu čekal frontu do oběda." Nemohl, si být jistý, ale přísahal by, že to znělo, jako by právě do něčeho pořádně udeřila. Jestli ano, na jejím hlase se to nepodepsalo. "Ale každého rozhodnutí, řekla bych." I přes ten telefon slyšel, jak se usmála. "Jsem si jistá, že ten další stihneš." Téměř se mu podařilo přeslechnout sarkasmus v jejím hlase, když mu konečně došlo, co má na mysli. Polkl.

"Hned jsem tam."



"Člověk, aby se o tebe pořád staral." Existovaly chvíle, kdy sám sobě pokládal otázku, kdo z nich byl vlastně tomu druhému nadřízený. Dorothy Parksová patřila k té hrstce takzvaných novinářů, která ale svým extravagantním stylem oblékání, obvykle završeným monstrózním kloboukem vlastní výroby, vždy vynikala mezi jednotvárnými postavičkami Turne Sol.

"Jsi si jistý, že zvládneš stát a neupadnout?" Usmál se, když v jejím tónu zaslechl něco, co se skoro podobalo soucitu. Většinou se alespoň snažil vypadat reprezentativně. Byla to jedna z mála věcí, které dokázal ovlivnit. Ne, že by mu v současné chvíli někdo snad věnoval pozornost. Dokonce i teď, když stál vedle Dorothy, jejíž hlavu tentokrát zdobilo cosi z tmavě modrého peří, a která si červeným deštníkem poklepávala o nohu.

"Neviděla jsi Nata?" zeptal se tiše, sám nejistý, jestli má cenu se na svého přítele vůbec vyptávat. Nevědomky k sobě přimkl sklenici medu, která se Dorothy povedla pro něj schovat. Ušklíbla se.
"Je to tvůj přítel, ne můj." Věděl, co si o místním bláznovi myslela. Co si mysleli všichni. V poslední době zpestřoval místní policii život, když narušoval jinak tak dokonalý chod města. Zatnul prsty. Měl by tady být.

Najednou se zarazil. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale v Turne Sol skutečně nebylo příliš mladých lidí. Vlastně jich bylo tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. To, co ho ale šokovalo víc, byla blízkost, se kterou se vybavovali s tou Grayovou.

"Kdo to je?" zeptal se Dorothy. Později se zastyděl, protože to měl být především on, kdo měl vědět o všem, co se ve městě přihodí.

Znuděně zvedla hlavu do notesu, který nosila všude s sebou a přimhouřila oči k místu, kterým Elias ukazoval. Existovalo jen velmi málo věcí, které dokázaly Dorothy sebrat veškerá slova. Za normálních okolností si Elias tyto vzácné okamžiky nadmíru vychutnával. Na moment se skoro zdálo, jako by se měla sesunout k zemi, když během necelé minuty její už tak dost světlá pleť, věčně bojující proti místnímu slunci, ještě více zbledla. Veškerá jeho starost, kterou chtěl vůči své přítelkyni v nejbližších chvílích projevit, byla zapomenuta tím, co řekla poté.

"To musí být Veřiny děti." Zamrkal očima.

"Cože?" Třesoucími se prsty si pero zastrčila do klobouku mezi látkové sojky.

"Myslela jsem, že zrovna ty o tom budeš vědět," řekla tentokrát již se svým typickým výrazem, do kterého se ale barva vracela jen pozvolna. Do očí se mu podívat odmítala.

"O čem to sakra mluvíš?" Naklonila hlavu na stranu a konečně se na něj podívala.

"Kde jsi byl posledních pár týdnů? Podle všeho se vrátila." Chvíli mu trvalo, než mu došel význam toho, co právě řekla. Několikrát naprázdno otevřel pusu, aniž by z ní vyšel jakýkoli zvuk a zatěkal očima mezi svou přítelkyní a již zmíněnými osobami.

"Ty myslíš…" Odfrkla si a přehodila si deštník z jedné ruky do druhé, než se na něj zpoza široké krempy podívala.
"Myslela jsem, že se ti ozve." Nečekala, že jí odpoví. Místo toho znovu, tentokrát s mnohem větším klidem, na děti pohlédla, zatímco se Elias snažil informaci strávit. Přimhouřila oči.

"Je mu docela podobný, nemyslíš?" Zaváhala jen na zlomek vteřiny, než pokračovala. "Henrymu." Koutkem oka zahlédla, jak se celé jeho tělo napjalo, ale osten viny se jí téměř nedotkl. Věděla, že to přijde později, stejně jako všechny následky jejím zbrklých činů.

"Proč se s ní baví?" vyslovil konečně otázku, která musela vrtat hlavou všem přihlížejícím. Téměř nostalgicky se usmála, ale její tvář nesla více smutku než skutečného štěstí.

"Asi neznají pravidla."

Co si myslíte o Eliasovi? Proč jím pohled na Anthonyho s Emily tolik otřásl? A jakou roli v tom hraje Dorothy? A co ty další jména? Nate a Henry.

Na to, jak jsem si myslela, že bude tenhle příběh primitivní, tak se mi ty čísla kapitol nějak nabalují, a to jsem ještě pořád na začátku :D

Šepot slunečnic - Kapitola 11. Pokušení

16. června 2017 v 14:10 | Lia |  Šepot slunečnic
Krom levných, sešitových románů, kterými Vera Emily zahlcovala, jí jednou darovala i knihu o včelách. Byla to dětská knížka. Více obrázků než textu. Těžko říct, co ji přimělo k její koupi.

Dodnes si pamatovala zklamání, když knihu dostala, stejně jako zaujetí nad světem, kde měl každý své místo. Pocitem, který nikdy neměla zažít.

O obětech, které členové takového společenství museli prodělat, se kniha nezmiňovala.


Nechápala, jak je s Anthonym předtím nemohli slyšet. Jak se jim mohlo zdát město prázdné. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ta skromná skupinka několika stánků se jen těžko mohla rovnat jejím představám spektakulárních karnevalů, o kterých tolikrát četla. Tohle ale na rozdíl od všech těch iluzí na stránkách knih byla skutečnost. Jako by se ocitla v úle. Nerozuměla ani slovu, jak se lidé navzájem překřikovali, ale nemohlo být pochyb, že se zde sešlo celé město.

"Pojď najít ten med, ať můžeme vypadnout," zamumlal Anthony a zamračil se do neustálé rostoucího davu. Emily se vybavila Saskiina slova, kterými je zastihla, než zmizeli z domu.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co myslíš, že tím myslela?" zeptala se ho Emily jen, co se za nimi domovní dveře, zavřeli. Zavrtěl hlavou.

"Co já vím? Nedivil bych se, kdyby pocházela z rodiny našich úhlavních nepřátel." Usmál se. Za tu dobu, co se uchýlili na toto místo, byly jeho úsměvy stále vzácnější. Jako pokaždé jí z něj zahřálo u srdce.

"Aspoň by se něco dělo."


Ukázalo se, že med byl prioritou mnohem větší masy lidí, než je vůbec mohlo napadnout. Vlastně to vypadalo, jako by drtivá většina městečka přišla výhradně kvůli němu. Dokonce i prodavači z okolních stánků, kterým nebyla věnována taková pozornost, se vrhali do chumlu lidí, aby získali alespoň jednu sklenici té zlatavé tekutiny.

Každou chvílí do ni někdo vrazil, jak se snažili protlačit dopředu a jistě by ji ušlapali, nebýt jejího bratra.

"Co se všemi je?" zeptal se už značně vytočený Anthony, když dostal další ránu do ramene. O kus dál se skupina žen, asi ve věku jejich matky, vrhla na sklenici jedné ze svých přítelkyň a začala si med holými prsty cpát do pusy, jako by na něm závisel jejich život. Emily se zvedl žaludek, když viděla, jak si ho plnými hrstmi nabírají ze svých paží a oblečení, aby ani kapka té lepkavé substance nepřišla nazmar. Jiní odcházeli od hloučku důstojněji. Nádobu si drželi těsně u těla a pohledem těkali okolo sebe, jako by jim jejich drahocenný poklad měl někdo ukrást.


Konečně se jim povedlo ke stánku probojovat. Emily cítila, jak se jí stahují útroby a zpoza očí, jako by na ni byl vyvíjen tlak, který by je měl každým okamžikem vyhnat z hlavy. Okolní vedro si na ní začalo vybírat svou daň.

"Čtyři láhve, prosím," vyhrkl Anthony a zachytil se o pult, když do něj zezadu někdo vrazil. Zarazil se. Obchod byl prázdný. Lidi, ještě před chvílí se chovající jako zvířata, začali uvolňovat prostor. Za to tu ale nebyl nikdo, komu by stánek patřil.

"Obávám se, že máme vyprodáno." Překvapeně se otočili.

Byla mnohem vyšší, než Emily. Ne tolik, jako její bratr, ale rozhodně víc, než většina dívek. Její tělo neslo známky každodenní fyzické námahy, zdánlivě neslučitelnou s její bílou kůží posetou pihami, na základě které by snad nikdy nemohla vystrčit nos z domu. Emilyin pohled se zastavil na světle zrzavých vlasech, i v bezvětří vířících okolo její hlavy. Na okamžik jí myslí prolétl záblesk. Jen tušení, že už jí snad někdy dřív musela vidět.

Položila si ruce na boky.

"Omlouvám se, ale měli jste přijít dřív." I přes počáteční shovívavost ale omluva v jejím hlase nezazněla. V tmavě šedivých očí jí pobaveně jiskřilo. Něco na nich, nebo snad způsobu, jakým protahovala samohlásky, bylo Emily až bolestně povědomé. Ale stejně jí mohla být známá i každá z jejích představ. Vždy měla pocit, že se zdají tak skutečné, že chybí jen kousek, aby přeskočily do reality. Možná se tak konečně stalo.

Anthonymu klesla ramena, když si uvědomil, že celou cestu absolvovali zbytečně. Rozhlédl se po teď již pokojných kolemjdoucích, olizujících si ulepené prsty.

"Co to všechny sakra popadlo?" Zrzka se ušklíbla a přešla zpět za pult.

"Můj med vždy zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost." Po celou dobu svou pozornost věnovala výhradně Anthonymu. Emily si snad ani nevšimla. Cítila, jak se její bratr vedle ní ošil. Nepamatovala, že by se někdy choval podobným způsobem.

"Poslali nás pro něj. Znělo to docela naléhavě."

"To vždycky," řekla tiše a naklonila hlavu na stranu, aniž by přerušila oční kontakt. Jako by se za jejími slovy skrývalo mnohem víc, než byla jejich prvotní definice. Ze způsobu, Anthonyho pozorovala, se Emily udělalo mdlo.
Najednou se prodavaččiny oči rozzářily.

"Mám to chápat tak, že jste ho ještě neochutnali?" A dřív, než stihl odpovědět, před nimi stála plná sklenice, o které ještě před chvílí tak vehementně vykládala, že už je dávno prodaná.

"Myslel jsem, že už žádné nemáte." Pokrčila rameny.

"Tenhle je můj, ale velmi ráda se ho vzdám, jestli jste ho opravdu ještě nikdy neměli." A naklonila se k němu přes pult.

Najednou si Emily všimla, jak se k nim ostatní návštěvníci trhu začínají otáčet.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co jsem, tedy jsme…" Švihla k Anthonymu pohledem, když se mu najednou zamotal jazyk. Ten se mezitím marně snažil zaměřit na cokoliv jiného, než byl dívčin výstřih.

"Co jsme dlužni?" podařilo se mu konečně větu dokončit a Emily se otřásla nad jeho zrudlými tvářemi. Zrzka se usmála a začala nádobu otevírat. Okolní šepot nabral na intenzitě.

"Nic, pokud mi slíbíte, že si dáte hned." A odkudsi vytáhla lžíci. Anthony ji od ní pln nejistoty přijal.

"Díky." Polkl. "Mimochodem, já jsem Anthony Webster a tohle je má sestra Emily." Divila se, že na ní při tom všem zírání nezapomněl. Dívka se usmála. Jeho sestru sotva zaregistrovala.

"Já jsem Elaine. Elaine Grayová."


Co myslíte, že má celé město s tím medem? A co si myslíte o Elaine? Opravdu ji Emily odněkud zná? A proč se s ní neměli bavit?

Šepot slunečnic - Kapitola 10. Tváře za oknem

11. června 2017 v 19:08 | Lia |  Šepot slunečnic
Pro někoho, jako Emily, která celý život vídala okolní svět jen přes sklo, bylo na té situaci, kdy se konečně ocitla na druhé straně, něco neuvěřitelně groteskního. Jako by si doteď někde hluboko v sobě stále udržovala myšlenku, pochybující o skutečnosti těch osob za oknem. Poprvé ji neobklopily stěny pokoje a jí začínala přemáhat závrať. Skoro očekávala, že v domě zahlédne stín malé holčičky, prohlížící si jí skelným pohledem.

Zvenku nebyl dům o nic přívětivější, než jeho chodby. Dokázala si představit, jak zde v letech, kdy byl dokončen, musel působit. Když ještě zahrada plně nepodlehla přírodě a jeho působivé, viktoriánské tělo stálo tak, jak architekt původně zamýšlel s bílými sloupy, vévodícími prostorné verandě. Dnes se Emily nemohla zbavit pocitu, že se na ni budova šklebí.

"Hej!" Ucukla, když se Anthony zničehonic dotkl její paže. Jen lehce, jako když mluvíš na náměsíčného.

"Jsi v pohodě?" Zase tu byl ten pohled plný obav, který v její přítomnosti snad nikdy neopustil jeho tvář. Skoro ho objala. Ta představa se jí tentokrát v mysli rozvinula víc, než bylo v jejím případě obvyklé. Slyšela samu sebe, jak se omlouvá s obličejem v jeho rameni, stále dokola za všechny ty noci, kdy na ni musel dávat pozor, aby si v polospánku neublížila. Kdy zklidňoval její horečky. Kdy na ni musel pohlížet tak, jako právě teď.

Ale nic z toho neudělala.

"Co když se něco stane? Co když se to zase zhorší? V poslední době je to sice lepší, ale co když to nezvládnu? Co když zkolabuju uprostřed všech těch lidí?" Nebyla zvyklá v tak krátkém časovém úseku toho říct tolik. K její nelibosti se to podepsalo na způsobu, jak se jí jazyk několikrát zamotal.

Anthony si ji pozorně prohlédl, hledající jakékoli známky blížícího se záchvatu. Až na rostoucí paniku v očích ale vypadala snad nejzdravěji za celou dobu, co ji její bratr znal.

"Chceš radši zůstat?" Málem jeho nabídku přijala. Jedna věc byla o takové příležitosti snít, ale teď, když stála ve vypůjčených botách na prašné cestě, zatímco se okolo ní každou vteřinou vznikaly další kombinace jejího možného jednání, ji přemohl strach. Jako by najednou porušila nepsané pravidlo hry, které v sobě po celý život nosila.

Bylo by to tak snadné. Stejně, jako doteď jen uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla jinak. Kdyby měla možnost si vybrat.

Problémem bylo, že si najednou nebyla tak úplně jistá, jestli by tahle mysl, neoslabená horečkou, byla ještě s takovou realitou spokojená.

Změnu v její tváři poznal dřív než ona sama. Chytil ji za ruku.

"Možná bys měla přece jen začít pomaleji. Nejsi na lidi zvyklá." Zavrtěla hlavou. Věděla, jak by se s takovým pomalým tempem vypořádal její strach. Nic by se nezměnilo.

"Nemusím s nikým mluvit, ne?" řekla tiše a usmála se. Přesto nejistota z jejích očích úplně nezmizela.
"Všechno bude v pořádku." A stejně, jako se vším, co řekl, mu i tohle plně věřila.



Museli vypadat vskutku komicky, když se společně hnali ulicemi města směrem k náměstí. Jeden jeho krok byly pro Emily jako její tři, což mělo za následek neustálé "popobíhání" z její strany. I když předpokládala, že ten víc nervózní z nich dvou bude právě ona, nezdálo se, že by její bratr plnil toto pověření s přílišnou radostí.

Prvních pár minut cesty se vše zdálo v pořádku. Ukázalo se, že jejich dům leží poněkud odlehle, z větší části skryt mezi listím stromům, které je zároveň chránilo před prudkou září červencového slunce.

Jen málo si pamatovala tu dobu před několika týdny, kdy musela stát na této cestě. Její vzpomínky se ztrácely v poli slunečnic, které i teď dokázala v dálce rozeznat. Neuvědomila si, že se zarazila, dokud ji Anthony nemusel popadnout za paži a neodtáhnout pryč.

Brzy zjistili, že i bez Saskiiných instrukcí by se v den, jako byl tento, jen těžko dokázali v Turne Sol ztratit. Cesty vystřídaly horkem rozpálené dlaždice a stromy zas v řadách vyskládané, navzájem ne příliš odlišné domky, které jako by někdo právě vykroutil z barevného cukru.

Emily si nějak nedovedla představit, že by v těch dokonalých, jako by předem připravených prostorách, mohl někdo opravdu žít. A zpočátku se i zdálo, jako by snad město všichni ve spěchu opustili.

"Jsi si jistý, že jdeme dobře?" zašeptala Emily k bratrovi, jako by snad okolní ticho bylo samostatnou bytostí, která by je mohla slyšet.

Nestihl jí odpovědět.

Ztratila jeho dlaň, když do ní někdo zničehonic zezadu vrazil. Spolkla překvapený výkřik, když holými koleny dopadla na dláždění.

"Hej!" zakřičel Anthony za cizincem, ale ten se ani neotočil.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a pomohl jí vstát. Když viděla, jakým způsobem zkoumal její postavu, jako by jí ten pád snad mohl přivodit smrtelné zranění, zalitovala, že nakonec nezůstala doma.

"Nic mi není," odpověděla a snažila se ho ukonejšit úsměvem, zatímco si oprašovala šaty. Stále nepustil její ruku. Zvedla k němu oči.

"Možná bychom se měli vrátit," zamumlal si spíše pro sebe a ještě víc se zamračil. Nemohli se vrátit. Ne teď, když byla tak blízko. I přesto, že jí otřásal strach, musela vidět, o co celé ty roky přicházela. A nějaký idiot, co se ani nedovede omluvit a její nedostatek balance jí v tom nezabrání.

"Vždyť se nic nestalo. Pojď, ať to máme za sebou." A sama vykročila stejným směrem, jako předtím ten běžec. Slyšela, jak brzy po ní přidal do kroku i Anthony.

Netušila, jestli v ní tu chvíli zvítězila zvědavost nad paralyzujícím děsem. Emoce se v ní mísily rychlostí, kterou nedokázala polapit a mohla jen hádat, která z nich právě určovala její chování. Ten pohled toho cizince. Plný šílenství. Jako by se hnal za něčím, slepý ke svému okolí, co mělo jeho mysl uklidnit. Cítila to samé? To nutkání pokládat jedno chodilo přes druhé stále rychleji a rychleji? Skoro stejně, jako v noc, její náměsíčnosti.

Zpovzdálí je sledovala dvojice vran.


V příští kapitole konečně Emily získá pohled na obyvatele města. Co myslíte, že je na trhu čeká?

Šepot slunečnic - Kapitola 9. Ve věčném strachu

4. června 2017 v 18:32 | Lia |  Šepot slunečnic
"To po nás nemůžete chtít. Vždyť naposledy jí z toho málem přeskočilo a to byla Emily jen na zahradě."
"Chci, abyste nakoupili. Ne, abyste se obětovali pro vyšší dobro."

Od toho nemilého incidentu uběhlo sotva pár dní. Komunikace s jejich matkou se po ten čas snížila jen na ta nejnutnější slova a úkony, bez kterých nebyli schopni obejít. Zatímco předtím Veru vídali, jak neustále krouží domem, těkajíc z místa na místo, jako by nebyla schopna snést jeho atmosféru, teď se zdálo, jako by se téměř stala jeho součástí. Jen dalším objektem vedle skleněných lamp a závěsů s dnes již zašlým, květinovým vzorem. Občas ji neviděli i celé hodiny. Za to si byli moc dobře vědomi měkkých kroků nad jejich hlavami v místech, kde se nacházela půda, a která, pokud Emily věděla, byla vždy zamčená a klíč byl k nenalezení.

Ať jí Saskia za zavřenými dveřmi, mimo jejich dohled, řekla cokoliv, přinutilo jí to konečně se smířit se s jejich zdá se nezměnitelným osudem na tomto místě.


Pro jednou ubylo křiku a dům se ponořil do ticha, o kterém Emily doufala, že jí přinese útěchu. Místo toho ale spolu s těžkým nábytkem a tmavými tapetami ještě lépe dotvářelo pocit kobky, zoufale lapající po vzduchu v podobě letmých pruhů světla, které se jen zřídka během dne dostaly do bodu, kdy byly schopny ozářit celou místnost.

Jako už tolikrát předtím si v očích ostatních připadala jako panenka. Její přítomnost se do určité míry na vědomí brala, ale nikdy ne tak, jako by snad měla možnost běh událostí změnit. Jako by jí ani nepatřil vlastní hlas.

"Nepochopím, proč ti tvá matka už dávno nepořídila lepší šaty." Samozřejmě, že Saskia měla pro své chování pádný důvod. Ostatně, jako vždycky. Přesto se Emily nemohla ubránit pocitu vzrušení, když sledovala, jak na ni upravuje staré oblečení, které musela vyhrabat v jednom z těch zapomenutých pokojů, kterými dům překypoval.

"Nějak nebyl důvod," zamumlala, vědoma si Anthonyho upřeného pohledu, který na ni vrhal přes pokoj. Saskia si odfrkla a vyndala špendlík z pusy.

"Když mi bylo jako tobě, měla jsem co dělat, aby se mi celá má garderoba vešla do skříně. Všechny šaty jsem spíchla tam na tom krasavci." A kývla směrem k pyšnému, šlapacímu stroji pod oknem. Ve slunečních paprscích se černě leskl.

"Naučím tě to, jestli budeš chtít." A dřív, než pokračovala v začišťování lemu sukně, která byla očividně ušita pro někoho mnohem vyššího, než byla Emily, se na svou vnučku široce usmála a dívka měla pocit, že to byl jeden z těch mála upřímných gest, za kterým se neskrýval žádný osobní prospěch.

"Celé Turne Sol se za mnou otáčelo. Moji bratři měli co dělat," pokračovala se smíchem, tentokrát spíš sama k sobě, než k Emily.

Skoro, jako by ji na okamžik viděla takovou, jakou bývala kdysi. Mladou s dlouhými, černými vlasy a jasnýma, modrýma očima, kterými jako by vyzívala celý svět. Poprvé jí došlo, jak nejen ona a její matka, ale i její babička si nejsou navzájem vůbec podobné.

"Vy máte bratry? A kde jsou teď?" vyhrkla v oparu radosti Emily dřív, než si stihla uvědomit, co by mohla způsobit. Reakce přišla okamžitě.

Do té doby hbité prsty se zarazily, úsměv zamrzl. Bylo to něco v její tváři, snad okolo očí, co dívku přimělo svých slov ihned litovat. Jen chvíle léta skrývaných pocitů, kterým se podařilo prodrat skrze masku, kterou byla Saskia zvyklá si nasazovat.

"Pryč," hlesla právě v okamžiku, kdy její vnučka začala uvažovat, jestli by neměla něco udělat. Otevřela ústa, aby se omluvila, ale její babička ji zastavila.

"V životě jsou chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Takové volby mohou rozdělit i velmi blízké rodiny," řekla klidným hlasem, který se ale v porovnání s jejím běžným podobal spíše šepotu. Usmála se, ale nebylo v tom ani trocha hřejivosti, jako předtím. "Však to jednou sami poznáte." A s těmi slovy zastřihla poslední nitku na Emilyiných šatech.

"Hotovo. Můžeš se na sebe podívat." Ještě stále lehce otřesená Emily pomalu přistoupila k zrcadlu. Vyhledala v odraze svého bratra, který jako by jen silou vůle drtil slova, která se mu drala na jazyk. Nedokázala si představit, že by ho měla ztratit.

"Klidně půjdu, ale sám. Vždyť je nemocná. Nikdy nebyla mezi lidmi."
"Mně se zdá naprosto v pořádku. Možná je to zdejším klimatem." Nadzvedla obočí. "A jsem si jistá, že ty se o ni postaráš."

Proč měla Emily pocit, že se o ní zase mluví, jako by nestála jen o pár kroků dál?

Zavrtěl hlavou. "Mamka by…"
"Vaše matka by se měla naučit přestat všechno tolik dramatizovat," přerušila ho tentokrát mnohem silnějším hlasem, který Emily přiměl se napnout. "Kdyby neměla takový hudební talent, přísahám, že bych ji poslala k divadlu." Zablýsklo se jí v očích.

"Věděli jste, že hrávala na housle?"
Jak by mohli? Jako by o jejím dřívějším životě snad mohli něco tušit.

Saskia zavrtěla hlavou.

"Věčná škoda." Začala nit navíjet zpět na válečky. "Mohlo z ní něco být, kdyby neměla tak příšerný strach."


Emily nedokázala odtrhnout pohled od svého odrazu, natož se jakkoli pohnout, když k ní babička zezadu líně přistoupila. Všimla si, jak se Anthonyho tělo napjalo, když položila dlaně na její ramena. Zadržela dech.

"Nechceš přece udělat stejnou chybu." A i když se jí dívala do očí, dívka nedokázala říct jistě, jestli mluvila k ní, nebo sama k sobě. Najednou, jako by jí šaty byly příliš těsné. Jako by se s každým dalším nádechem okolo ní utahovaly.

Potlačila touhu ze sebe Saskiin dotyk setřást.
Smetla několik žmolků, které na látce ulpěly.

"Věř mi," povzdechla si a byla to jen ona, kdo se v tom zrcadlovém obraze pohnul. "Není snadné žít, když se musíš neustále ohlížet přes rameno."


Vážně se stydím, jak hrozně dlouho mi trvalo tuhle kapitolu vydat. Bohužel se mi do toho ještě přimotalo to, že jsem víc jak týden neměla přístup k internetu, ale zas mám o něco víc kapitol v záloze.
Co si myslíte o Saskii? Co se stalo její rodině a jejímu muži, o kterém se prakticky vůbec nezmiňuje? A čeho se tak moc Vera bojí?