Šepot slunečnic - Kapitola 12. Minulosti neunikneš

23. června 2017 v 17:18 | Lia |  Šepot slunečnic
Elias Harker plánoval psát. Nic nenechal náhodě. Telefon odpojil, z hrnku na stole se mu kouřilo a dokonce se mu i podařilo přemluvit se, aby dokoupil pásku do psacího stroje.

Vždycky si přál být spisovatelem. Vytvářet postavy a příběhy tak skutečné, že by je od vnějšího světa oddělovala jen inkoustová hranice jeho vlastních slov. Mít moc přimět člověka, třeba jen na vteřinu, skutečně cítit a to pro osoby, které podle všech logických uvážení neměly existovat.

Místo toho se ale každý den probouzel na tom stejném místě, v tom stejném zaměstnání, na míle vzdáleném od romantické představy spisovatele, sedícího v potemnělé, podkrovní místnosti, jak nad ránem zběsile ťuká do psacího stroje své další veledílo.


Zaskučel, když mu jeho spánkem pokroucený zátylek sevřel v bolesti. Velmi pomalu se narovnal, co možná nejvíc odhodlaný se vyhnout dalším stahům. Větrák, bez výsledku rozhánějící okolní horko, stále běžel. Při pohledu na stůl, v jehož přítomnosti strávil noc, si povzdechl, zatímco si mnul bolavý krk. Rukávy košile, kterou na sobě měl předešlý den, měl celou od inkoustu, který se na jeho oblečení, zdánlivě bez příčiny, odjakživa objevoval. Nepřekvapilo ho, že když pohlédl na rukopis, který se měl stát jeho velkým debutem, setkal se s těmi stejnými několika slovy, které se mu podařilo sesmolit již téměř před půl rokem.

Přimkl víčka k sobě, když se s ním svět najednou zatočil. Další den psaní o vítězích v soutěži o vypěstování největší zeleniny a oznámeních o nejstarších žijících kočkách ve městě.

Zvuk neustále otáčejícího se větráku ho doháněl k šílenství. Pohled mu sklouzl k jeho klepající se dlani. Zatnul ji v pěst. Co bylo za den?

Malátným krokem přešel do té části bytu, která se mohla vydávat za kuchyň a rozrazil skříňky. Kde to sakra je? Mysl mu zastřel nekončící zvuk tříštícího se nádobí, ale jemu to bylo jedno. Cítil, jak mu třes z prstů pomalu přechází do celého těla. Děsil se okamžiku, kdy mu zastře i ty poslední zbytky zdravého rozumu, který se mu podařilo uchovat.
Konečně se mu podařilo najít poslední sklenici. Byla skoro prázdná.

S úlevou se sesunul po zdi, když se mu prsty povedlo zachránit několik posledních soust. Na okamžik byl v jeho hlavě klid.



Zpočátku si myslel, že se mu to jen zdá. Nakonec ho ale zvonění telefonu až příliš iritovalo, než aby ho mohl považovat za výplod své představivosti. Myslel si, že ho odpojil.

Trvalo ještě nějaký čas a spoustu sebepřekonání, než se odhodlal vstát a ulepenými prsty sluchátko zvednout.

"Harker."

"Kde prokrista jsi?!" procedil na druhém konci někdo mezi zuby.

"Dorothy?" ujistil se opatrně, jako by se bál, že ho seřve.

"Kdo myslíš? To spíš nebo co?" Promnul si oči.

"Proč mi voláš takhle brzo?" Z druhé strany se ozvalo podrážděné povzdechnutí, jako by opravdu zadržovala křik.

"No, myslela jsem, že bys rád si zašel na trh a možná se dostal na řadu radši dřív, než tu čekal frontu do oběda." Nemohl, si být jistý, ale přísahal by, že to znělo, jako by právě do něčeho pořádně udeřila. Jestli ano, na jejím hlase se to nepodepsalo. "Ale každého rozhodnutí, řekla bych." I přes ten telefon slyšel, jak se usmála. "Jsem si jistá, že ten další stihneš." Téměř se mu podařilo přeslechnout sarkasmus v jejím hlase, když mu konečně došlo, co má na mysli. Polkl.

"Hned jsem tam."



"Člověk, aby se o tebe pořád staral." Existovaly chvíle, kdy sám sobě pokládal otázku, kdo z nich byl vlastně tomu druhému nadřízený. Dorothy Parksová patřila k té hrstce takzvaných novinářů, která ale svým extravagantním stylem oblékání, obvykle završeným monstrózním kloboukem vlastní výroby, vždy vynikala mezi jednotvárnými postavičkami Turne Sol.

"Jsi si jistý, že zvládneš stát a neupadnout?" Usmál se, když v jejím tónu zaslechl něco, co se skoro podobalo soucitu. Většinou se alespoň snažil vypadat reprezentativně. Byla to jedna z mála věcí, které dokázal ovlivnit. Ne, že by mu v současné chvíli někdo snad věnoval pozornost. Dokonce i teď, když stál vedle Dorothy, jejíž hlavu tentokrát zdobilo cosi z tmavě modrého peří, a která si červeným deštníkem poklepávala o nohu.

"Neviděla jsi Nata?" zeptal se tiše, sám nejistý, jestli má cenu se na svého přítele vůbec vyptávat. Nevědomky k sobě přimkl sklenici medu, která se Dorothy povedla pro něj schovat. Ušklíbla se.
"Je to tvůj přítel, ne můj." Věděl, co si o místním bláznovi myslela. Co si mysleli všichni. V poslední době zpestřoval místní policii život, když narušoval jinak tak dokonalý chod města. Zatnul prsty. Měl by tady být.

Najednou se zarazil. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale v Turne Sol skutečně nebylo příliš mladých lidí. Vlastně jich bylo tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. To, co ho ale šokovalo víc, byla blízkost, se kterou se vybavovali s tou Grayovou.

"Kdo to je?" zeptal se Dorothy. Později se zastyděl, protože to měl být především on, kdo měl vědět o všem, co se ve městě přihodí.

Znuděně zvedla hlavu do notesu, který nosila všude s sebou a přimhouřila oči k místu, kterým Elias ukazoval. Existovalo jen velmi málo věcí, které dokázaly Dorothy sebrat veškerá slova. Za normálních okolností si Elias tyto vzácné okamžiky nadmíru vychutnával. Na moment se skoro zdálo, jako by se měla sesunout k zemi, když během necelé minuty její už tak dost světlá pleť, věčně bojující proti místnímu slunci, ještě více zbledla. Veškerá jeho starost, kterou chtěl vůči své přítelkyni v nejbližších chvílích projevit, byla zapomenuta tím, co řekla poté.

"To musí být Veřiny děti." Zamrkal očima.

"Cože?" Třesoucími se prsty si pero zastrčila do klobouku mezi látkové sojky.

"Myslela jsem, že zrovna ty o tom budeš vědět," řekla tentokrát již se svým typickým výrazem, do kterého se ale barva vracela jen pozvolna. Do očí se mu podívat odmítala.

"O čem to sakra mluvíš?" Naklonila hlavu na stranu a konečně se na něj podívala.

"Kde jsi byl posledních pár týdnů? Podle všeho se vrátila." Chvíli mu trvalo, než mu došel význam toho, co právě řekla. Několikrát naprázdno otevřel pusu, aniž by z ní vyšel jakýkoli zvuk a zatěkal očima mezi svou přítelkyní a již zmíněnými osobami.

"Ty myslíš…" Odfrkla si a přehodila si deštník z jedné ruky do druhé, než se na něj zpoza široké krempy podívala.
"Myslela jsem, že se ti ozve." Nečekala, že jí odpoví. Místo toho znovu, tentokrát s mnohem větším klidem, na děti pohlédla, zatímco se Elias snažil informaci strávit. Přimhouřila oči.

"Je mu docela podobný, nemyslíš?" Zaváhala jen na zlomek vteřiny, než pokračovala. "Henrymu." Koutkem oka zahlédla, jak se celé jeho tělo napjalo, ale osten viny se jí téměř nedotkl. Věděla, že to přijde později, stejně jako všechny následky jejím zbrklých činů.

"Proč se s ní baví?" vyslovil konečně otázku, která musela vrtat hlavou všem přihlížejícím. Téměř nostalgicky se usmála, ale její tvář nesla více smutku než skutečného štěstí.

"Asi neznají pravidla."

Co si myslíte o Eliasovi? Proč jím pohled na Anthonyho s Emily tolik otřásl? A jakou roli v tom hraje Dorothy? A co ty další jména? Nate a Henry.

Na to, jak jsem si myslela, že bude tenhle příběh primitivní, tak se mi ty čísla kapitol nějak nabalují, a to jsem ještě pořád na začátku :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama