Červenec 2017

Šepot slunečnic - Kapitola 14. V pavučině

21. července 2017 v 16:54 | Lia |  Šepot slunečnic
Nevěděla, co vlastně čekala. To byla vážně jediná, které celá tahle situace přišla postavená na hlavu? Bylo to skoro, jako by se ocitla na divadelním jevišti, kde jen každý z herců plnil svou roli, než ve skutečném životě. Dívala se do Elaininých očí, které ji po celou dobu s takovým úspěchem ignorovaly. Přesto si byla docela jistá, že je po celou dobu pozorována. Co všichni s tím medem sakra měli?

Rozhlédla se po ostatních. Zatímco někteří se ještě stále utápěli v téměř extatickém potěšení, i jiných si nemohla nevšimnout, jak ji a jejího bratra ze všech stran náměstí sledují. Jako by čekali na jejich další krok. I přes okolní horko se bezmyšlenkovitě otřásla. Uvědomila si, že v ruce ještě stále drží tu lžíci, co jí Elaine dala, a že po ní med začíná pomalu stékat.

Koutkem oka pohlédla na Anthonyho, ale ten pozornost věnoval jediné osobě, a ta stála přímo před ním.
Jako by tušila, že se příběh dál neposune, pokud na jejich hru nepřistoupí. Zakašlala, když se lžíce dotkla horního patra a její ústa se naplnila hořkostí. Cítila, jak se jí do očí začínají řinout slzy. Potlačila touhu obsah ihned vyplivnout a místo toho ho se vším sebezapřením spolkla.

Opřela se o pult. Ráda by ten pocit k něčemu přirovnala. K pavoukovi pomalu sestupujícímu jejím hrdlem, svými vlákny zabraňujícímu ve vstupu sebemenší troše vzduchu. To bylo vlastně docela dobré přirovnání. Kdyby ovšem pavučiny chutnaly jako shnilé ovoce. Cítila, jak se jí žaludek stahuje, když se snažil ze sebe cizí těleso vypudit.

"Ježiši, to je…Vlastně ani nevím, jak to popsat." Dělal si legraci? Skoro k němu ani nedokázala otočit hlavu. Jako by jakýkoli pohyb mohl její tělo přivést do křeče. Kde byla voda, když ji člověk potřeboval?

Její pohled na sobě vycítila dřív, než stihla zvednout oči. Nebylo sporu, že se Elainina pozornost teď upírá výhradně na ni. Vlastně se zdálo, že ji její stav vůbec nepřekvapil. Spíš, jako by se potvrdilo to, co stejně už dávno věděla. Jako by něco v ní mělo radost z toho, co před sebou vidí. Neusmívala se, ale Emily, která nikdy neměla šanci nikomu ublížit, si v tu chvíli nepřála nic jiného, než se po té její samolibé fasádě projít.

"Emily? Emily, co se stalo?" Veškeré napětí zmizelo se slovy jejího bratra, který si jí konečně všiml. Sehnul se, aby jí odhrnul vlasy ze zpoceného čela.

"Udělalo se ti zle? Je toho na tebe moc, viď?" Zavrtěla hlavou, ale Anthony na odpověď ani nečekal.

"Možná byste měli jít." Elaine naklonila hlavu na stranu, ale nezdálo se, že by se měla k něčemu dalšímu. "Jsem si jistá, že je tu spousta lidí, kteří by s vámi rádi mluvili, a nejsem si jistá, jestli je něčeho taková teď tvá sestra schopná." Chtěla jí odseknout, ale jako by jí ta věc zalepila i hlasivky. Ve svém životě si až příliš mockrát připadala bezmocně, ale ničemu se nevyrovnal pocit, když ani ve svých nočních můrách jí nebylo dovoleno křičet.

Anthony si s Elaine vyměnil jen letmý pohled, než svou pozornost opět přesunul na dívku před sebou.

"Pojď, Emily. Vezmu tě domů." Třesoucími prsty se zachytila o předek jeho košile. Kdyby jen mohla promluvit.

"Nic se neděje. Už jsem to viděl mockrát. Bude v pořádku," mluvil zřejmě na lidi okolo, kteří si jejího stavu začínali všímat. Chtěla mu říct, že to není jeden z jejích záchvatů. Že to není nemoc, co jí podlamuje kolena. Alespoň ne ta, kterou znala po celý život.

Něco bylo špatně. Její mysl zůstávala bdělá navzdory přerývavým nádechům, které se každou vteřinou jen zrychlovaly. Musela mu to říct. Že ji zná. Že se s už musela někdy setkat. V zoufalství na něj upírala oči, jako by mu skrze ně mohla předat zprávu.

Došlo jí, že se okolo nich začíná stahovat čím dál více lidí.

"Je v pořádku?"

"Nepotřebuje doktora?" Chtěla se na něj rozkřičet, aby zmlkli, ale z úst jí vyšel jen sípot. Prsty zarývala do Anthonyho paží, které ji jako jediné držely na nohou. Bylo to horší, než kterýkoliv její záchvat. V nich aspoň o ničem nevěděla. Ani o sobě.


A pak najednou všechno přestalo. Vytřeštěnýma očima hleděla na zem před sebou, vědoma si faktu, že se stala středem pozornosti celého náměstí. Na okamžik se skoro zdálo, že to jediné, znějící na míle daleko je jen její dech.
Bála se zvednout hlavu. Takhle si mohla aspoň namlouvat, že jsou s bratrem sami. Stiskla jeho ruce, které ji ještě stále držely jako panenku, ale pohled nezvedla.

"Odveď mě domů," zašeptala tak tiše, že sama měla pochybnosti, jestli ta slova vůbec řekla nahlas a ne jen ve své mysli.

Nemusela se otáčet, aby potvrdila své domnění.

Elaine Grayová byla pryč.



Zdá se, že mi nakonec víc prospívá psaní, když na něj vlastně vůbec není čas, než když ho naopak je moc. Prokrastinace je vážně mrcha :D Nechápu, jak jsem dřív mohla mít to takhle normálně, že jsem přidala jednu kapitolu za čtrnáct dní. Se nedivím, že si pak už ani nikdo nepamatoval, co bylo v té poslední :D Máte někdo nějaké ponětí o tom, o co by tam mohlo jít s tím medem a proč na něj Emily reagovala tak jak reagovala?

Já se teď jdu po tom přepisování konečně dívat na Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 (než mi to stáhnou).

PS: Vážně by mě zajímalo, co si musejí myslet ti, kteří tuhle povídku začali číst čistě kvůli tomu, že tam měli být víly :D Snad jsem je moc nenaštvala, protože ony tam skutečně jsou, jen tak trochu jinak :D

Šepot slunečnic - Kapitola 13. Tady jsme všichni šílení

6. července 2017 v 16:53 | Lia |  Šepot slunečnic
"Nešij pořád sebou," napomenula Charlotte Cutlerová svou dceru a zatlačila do jejích zad, aby se narovnala. Leila měla co dělat, aby tu nenáviděnou větu nevyslovila spolu s ní. V Turne Sol se příliš velkých sešlostí nekonalo, ale na těch několika člověk velmi rychle poznal, co se od něj očekávalo. S kým má v určitou dobu nenuceně zavést řeč, a kdy se zas s taktem stáhnout.

Leila se těchto akcí účastnila od doby, co jako dítě sotva začínala vnímat svět. Lidé, z nichž většinu znala jménem, se okolo ní trousili v slavnostních šatech upatlaných od medu a ji, jako už tolikrát, zaplavil ne zrovna příjemný pocit neustále opakující se scény.

Charlotte se vedle ní s těmi svými kudrnatými vlasy, ve všech směrech příčících se současné módě pokládaných vln, nesla jako královna.

Tak to obvykle probíhalo. Rok za rokem, stále to samé. Přesto se od dnešního dne všechny ty předchozí lišily. Neměla z toho dobrý pocit. V jejím životě měla nastat změna a Leila, ačkoliv si nikdy nepřála nic jiného, si najednou nebyla jistá, jestli je na něco takového vůbec připravená. S každou další minutou strávenou bez cíle na tržišti ji jen více rozežírala nervozita, která vedla k Charlotte tolikrát vytýkanému "šití."

Přitiskla k sobě sklenici.

"Možná bychom měly odejít," vyhrkla zničehonic. Její matka se na okamžik zarazila, než dál pokračovala v chůzi.

" O čem to prosím tě mluvíš?" Sklopila oči.

"Co když…co když se tady objeví?" Charlotte nad jejím třesoucím se hlasem svraštila obočí.

"Je to tvůj otec, Leilo, ne sériový vrah." Zatřásla hlavou. "Turne Sol není zrovna největší město. Jen těžko se mu můžeš vyhýbat věčně." Zrovna procházely okolo stánku se zrcadly. Většina z nich byla zavěšena, a když se ve vzduchu otáčely, házely na vše okolo zářivé odlesky. Občas se skoro zdálo, jako by lidé v jejich blízkosti světélkovali.

Charlotte se do jednoho z nich zadívala a prohrábla si vlasy.

"Proč nejdeš za svými kamarády? Měla bys trávit víc času s lidmi ve tvém věku," prohodila směrem ke svému dorazu, aniž by se na svou dceru podívala. Povzdechla si a uhladila kalhoty z tenké látky, díky kterým v tom množství širokých, barevných sukní, naprosto vybočovala.

"Znovu o něm nemluv." Zvedla k ní hlavu a s mírným úsměvem se dotkla Leiliny tváře, jako by ji tím gestem chtěla donutit
úsměv opětovat. "Přece si nenecháme zkazit den." Ještě chvíli na ni hleděla, jako by v jejích očích pátrala po odporu. Když žádný nenalezla, spokojeně vydechla a rozhlédla se.

Byla to úmluva, kterou mezi sebou měly. Ani jedna netušila, co přesně zapříčinilo tak náhlou změnu u Nathana Cutlera. Nebo o tom alespoň sami sebe neustále přesvědčovaly, slepé ke skutečnosti, která se jim každou noc vkrádala do mysli jako noční můra. V tomto byly stejné, jako všichni ostatní. Každý den zavíraly oči před dalšími důkazy o jejich omylu, jehož dopad by snad ohrozil jejich pohodlné životy. Bylo snazší věřit, že váš manžel nebo otec prostě zešílel, než si přiznat skutečnost.


Pro tohle místo existovala pravidla. Nikdo je nikdy nemusel nahlas vyslovit, aby byla všeobecně známá spolu s tím, co následovalo po jejich neuposlechnutí. Samozřejmě, že se jednalo o pověry. Jen o přirozený strach z toho, co se mohlo vynořit zpoza stínů. Z toho, co vám před očima může odloudit, změnit vlastní dítě, aniž byste si čehokoli všimli. Nikdo se neotočil, když byla porušena. Jen hloupý se zajímal. Kdo by to riskoval? Co kdyby?

"Podívejme se," vytáhl Leilu z myšlenek Charlottin hlas. Nepřekvapilo ji, když v místech, kam se upíral pohled její matky, spatřila Eliase Harkera. Nebylo žádným tajemstvím, jak blízký vztah mezi sebou měli, i když to oba velmi rádi předstírali. Ne, že by vadilo, že byl prakticky její šéf. Pochybovala, že to, čemu tak honosně říkali "noviny," bral vůbec někdo vážně. Včetně jejich šéfredaktora.

"Dopsala jsi už ten článek?" zeptala se Charlotte a popotáhla si halenku. "Nerada bych to řešila zase jako první." Ach ano. Ve skutečnosti se jednalo o horoskopy, o kterých měla podezření, že jsou dost možná jednou z mála stran, kterou vůbec někdo četl. Paradoxně níž byly už jen nekrology, i když si teď nemohla vzpomenout, kdy naposledy dostala za úkol nějaký napsat, natož aby ho četla.

Občas se nechávala unášet představou, jaké zmatky by mezi místními, ve skrytu pověrčivými lidmi, díky několika slovům, mohly nastat. A že se tentokrát překonala. Předpověděla Turne Sol vskutku vzrušujících čtrnáct dní.

"Dneska jsem ho odevzdala."

"Dobrá tedy." A vrazila dceři do náruče druhou nádobu s medem, až dívka málem ztratila rovnováhu.

"Bav se." A s těmi slovy Leilu opustila.


Čím dál víc ji přemáhalo odhodlání odsud zmizet. Moc dobře ale věděla, že i když se zdálo, že nikoho nezajímá, sledovalo ji mnohem víc lidí, než jen její matka. Musela sehrát svou roli. A ta bohužel měla svou pozici tady, uprostřed náměstí hned pod tím zpropadeným sluncem.

Kamarádi. Vlastně se zde měla s někým setkat. Jen kdyby si aspoň byla jistá, že se jí celá ta událost, před několika dny, jen nezdála.

Věděla, že riskuje. Možná víc, než si dokázala přiznat. Nedokázala si ale představit tu zůstat. Den za dnem opakovat to stejné pořád dokola. Nikdy se nikam neposunout. A ten článek měl být její začátek.

Možná měla se svým otcem společného víc, než jen krevní skupinu. Možná byla přece jen stejně šílená jako on. Proč by tohle jinak dělala? Pro pár slov.

Otřásla se, když jí pohled utkvěl na stánku s medem. Grayová by s ní nikdy dobrovolně nemluvila. Ušklíbla se. Navíc…co by na to řekli lidi?

Zarazila se, když dav okolo začal konečně řídnout a Leila spatřila záda osoby, která se až příliš podobala jí samé.
Opravdu si myslela, že si to vše vymyslela. Setkání s dívkou, která jí na první pohled byla tak strašně podobná.

Nemůžu uvěřit, že mi napsání té čtrnácté kapitoly vážně trvalo tak dlouho. Alespoň se mi v hlavě ale podařilo uspořádat, co všechno se má v následujících kapitolách stát, abych se toho konce opravdu dobrala :D Nevím, co na ní je, ale vážně mě baví psát ty části, kde je hlavně Leila.

V češtině ten citát z Alenky trochu ztrácí zvuk, nemyslíte? :D