Září 2017

Šepot slunečnic - Kapitola 17. Spříznění

19. září 2017 v 22:05 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jsi v pořádku?" zeptal se zničehonic Anthony. Překvapením zvedla hlavu nad upřímností v jeho hlase.

Jak to jen dělali? Žít v tomhle domě se všemi těmi obrazy, sledujícími každý jejich krok. Mimoděk uhnula očima, tentokrát před portrétem tmavovlasé ženy.

Malby se táhly po celé linii schodiště a snad i dál, jako by zde opravdu byl zaznamenán každý člen jejich staré rodiny.

"Nic se nestalo," zamumlala, když vyšli do patra a Leilu přivítala další řada strašidelných pláten.
Přinutila se k úsměvu.

"Tvá babička ví, jak člověka rozházet." Neodpověděl jí.

Další schody.

"Co se na trhu Emily vlastně stalo?" zeptala se, když ticho začalo být až příliš nesnesitelné. Jako každý při chůzi po
schodech sledující výhradně své nohy, nemohla předpokládat, že by se Anthony mohl znenadání zastavit, a ona tak plnou silou narazila do jeho zad.

"Myslel jsem, že jsi říkala, že jste s Emily dobré přítelkyně," poznamenal s jízlivostí přes rameno, zatímco si Leila s neustále vzrůstajícím ruměncem mnula čelo. Při pohledu na její rozpoložení se jeho úsměv jen roztáhl. Bastard.

"O takových věcech jsme nemluvily."

"Ovšem," ušklíbl se Anthony a pokračoval v chůzi. "Nač kazit náladu, že?"


Samozřejmě, že jí nevěřil. Tak proč jí ale vedl ke své sestře? Pokud ji ovšem nevedl jinam.

Při té myšlence se otřásla. Oči se jí rozlétly po ztemnělé chodbě, ale odpovědí na její možný útěk byly jen všudypřítomné podobizny s pohledy pronikajícími skrze plátno a rysy tak podobnými těm, které rozpoznávala ve tváři svého společníka.

Věděla, že by nikdy nedokázala sebrat dost odvahy, ocitnout se mezi těmi zdmi sama.

Po zbytek cesty zůstali zticha.


Ucouvla, když se k ní Anthony najednou otočil. Ty dveře nebyly o nic zajímavější než ty ostatní, okolo kterých mezitím stihli projít. Dokázala si tyhle prostory představit před lety, kdy ještě nebyly tak strašně prázdné. Když ještě existovala celá garda sloužících, jejichž jediným posláním zůstávalo neustálé oprašování všech těch sošek a drahých váz ve stylu art deco, které jistě před časem musel někdo přemístit, když v domě na vše zbyla už jen Saskia.

Zadržela dech, když ji ještě jednou sjel pohledem, jako by už teď litoval, že ji sem nakonec opravdu pustil.

Zavrtěl hlavou.

"Snaž se ji příliš nerozrušit."

Jako by ze sklepení konečně vyšla na světlo. Zpočátku jí trvalo, než si její zrak na okolní svit dokázal zvyknout. Byl to jeden z těch pokojů, kterých musely mít všechny tyhle staré domy celé desítky. Nic, co by jen trochu prozrazovalo pravou povahu jeho majitele. Jen postel s ozdobným čelem, skříň, toaletní stolek a vysoké okno s lenoškou. Bílé dřevo a starorůžové tapety.

Nejprve si jí Leila nevšimla. Hleděla přímo na ni, ale stejně tak mohla vidět jen psací stůl.

Ani se nepohnula. Jako by svět za oknem byl tím jediným, co pro ni mohlo existovat.

"Emily? Někoho jsem ti přivedl." Pomalu se k nim otočila. Bylo to sotva pár dní od doby, co ji viděla naposledy. Přesto si až teď připustila obavy a následnou úlevu, že se před ní nevznáší přízrak, ale holka, v mnoha ohledech nepříliš odlišná od ní samotné.

Jediné, co ji zneklidňovalo, byl ten pohled.

Nepoznala ji.

"Viděly jsme se před pár dny. Pozvala jsem tě na trh. Leila, pamatuješ si?" Skoro cítila, jak jí každou další minutou, kdy na ni Emily beze slova mhouřila oči, Anthony čím dál víc propaluje díru do zad. Zatnula nehty do dlaně, aby se neotřásla.


"Samozřejmě," řekla zničehonic Emily. Leila to nemohla vidět, ale v tu chvíli, jako by ji s Anthonym ovládala stejná mysl, když jako jeden k dívce zvedly stejně překvapené pohledy. Emily na ni ještě okamžik hleděla způsobem, který si Leila nedokázala vyložit, a teprve až pak se otočila ke svému bratrovi.

"Necháš nás, prosím?" Neodvážila se otočit a čelit tak Anthonymu, kterému se náhlý vývoj událostí nejspíš vůbec nelíbil.


Věděla, že by měla cítit úlevu, když se jí za zády zaklaply dveře, ale jako by se místo toho napětí v místnosti jen zvýšilo.

Pomalu k ní zvedla oči.

Před pár dny byla přeludem, o jehož existenci stále znovu musela pochybovat. A možná k tomu setkání opravdu nikdy nedošlo. Alespoň ne s člověkem, kterého měla před sebou.

"Už mě ani nikam nepouští," zamumlala Emily tak tiše, že ji Leila málem přeslechla.

"Neumíš si ani představit, jak dlouho mi vždy trvá se odsud vymotat." Skelnýma očima se rozhlédla po pokoji a dívka si najednou nebyla jistá, jestli ještě stále mluví k ní.

"Občas dokonce vytuhnu v nějakém rohu, a když se probudím, jsem zase zpátky tady." Podle toho, s jakou rezignací a lhostejností ta slova pronášela do prostoru, člověk by skoro předpokládal, že v tom, co popisovala, žila mnohem déle, než pár týdnů. Možná za to mohl ten dům. Člověk zde mohl strávit celou věčnost, zatímco za jeho zdmi uběhl jediný den.

Nikde žádné hodiny, které by vám pomohly najít pevný bod v čase.

Najednou, když ji takhle Leila viděla, sama začínala pochybovat, jak dlouho vlastně s Anthonym Websterem ve skutečnosti bloudila těmi tmavými schodišti. Kolik času uběhnulo?


Když se ráno probudila, hlavu měla plnou otázek jen pro tento okamžik. Otázky. Co si pamatovala, nic nezaměstnávalo její mysl tolik, jako snaha o jejich zodpovězení. Zpočátku na někdy až absurdně prosté záležitosti života, nad kterými skutečně mohly hloubat jedině děti.

Tehdy se to trpělo.

Protože z nich nakonec každý nakonec musel vyrůst.

Nebo tomu tak alespoň bylo v Turne Sol.

Možná byla opravdu šílená.

Tak či tak to bylo v jejím životě poprvé, kdy její mysl zůstala naprosto tichá.


Jen okamžik, kdy se oči barvy jedovatých jablek střetly s těmi jejími a ona sevřela její zápěstí, aby ji stáhla na svou úroveň. V první chvíli šoku si ani neuvědomila bolest, když celou svou vahou dopadla na kolena.

"Co víš o Elaine Grayové?" zašeptala Emily a ještě více zesílila stisk na dívčiných pažích. Leila k ní byla teď tak blízko, že s jistotou mohla vidět, jak se Emilyiny zorničky při zmínce o zrzce rozšířily.

"Cože?" Pokusila se z jejího sevření vykroutit, ale ta jako by ani žádné snahy nevšimla.

"Elaine Grayová," zopakovala tentokrát mnohem hlasitěji a netrpělivě zatřásla hlavou. "Na tom trhu prodávala med." Přivřela oči, jako by se snažila rozvzpomenout.

"Slyšela jsem, jak si o ní ostatní povídají. Divili se, že se s ní vůbec bavíme." Leila si promnula bolavá zápěstí, která byla vzápětí z dlaní propuštěna.

"Nemyslíš, že bych to měla být spíš já, kdo se ptá, pokud jde o Grayovy?"

"Co tím myslíš?" Blondýna zavrtěla hlavou a rozhodila pažemi, jako by samotné okolí bylo odpovědí.

"To ty jsi tady Websterová."

"Ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že to něco znamená."

"Ty o své rodině vážně nic nevíš, viď?" řekla Leila po chvíli tiše a nedokázala zabránit, aby se jí do hlasu nevetřel tón někoho, kdo byl právě kolosálně podveden.

"Snažila jsem se to Anthonymu říct, ale od toho, co se stalo na trhu, mě už vůbec neposlouchá."

"Co jsi mu chtěla říct?"

"No přece, že ji znám," vykřikla, jako by jí už docházela trpělivost.

"Koho?"

"Elaine Grayovou!" To jméno se nad nimi ještě okamžik vznášelo, jako by snad s každým vyslovením nabíralo větší sílu.

"Emily, to přece není možné. Vždyť si tu v životě nebyla." Neměla tam chodit. Ta holka netušila o moc víc, než ona sama a ke všemu byla tím vším okolo úplně zmatená.

Jako by jí to dokázala zazlívat.



Emily sklonila hlavu. Samozřejmě, že měla Leila pravdu. Ona by to měla vědět nejlépe. Copak většinou jejích vzpomínek do té doby nebyly jen žluté stěny jejich starého pokoje a zašlý strop koupelny? Jak by odsud mohla kohokoli znát?

A přesto, Elainina tvář jí byla až s nepříjemnou jistotou známá.

"Co tedy víš o Grayových?" zeptala se po chvíli a zahanbeně se zadívala na ruce v klíně.

Leila se zarazila, když ji náhle slova zamrzla na rtech.

"O tom se nemluví." Emily překvapením zvedla oči. Dívka se zavrtěla a s námahou, kterou neočekávala, se vyškrábala na nohy.

Prohrábla si vlasy.

"Beztak to jsou jen povídačky. Lidé si vždycky najdou něco, čím se navzájem děsit. Nemusíš se bát." Samotnou ji překvapilo, že i když Emily sotva znala, měla skoro až mateřskou potřebu se ujistit, že bude v pořádku. Dokonce se pokusila usmát, ale její snaha byla v dusivé atmosféře pokoje ihned zapomenuta.

"Není to to samé, co říkají i o nás?"

"To je něco jiného."

"V čem?"

Veškeré instinkty města na ni křičely, ať odtamtud co nejrychleji vypadne. Neměla tu co dělat. Neměla co mluvit s někým ze zakladatelské rodiny. Vše se až příliš začalo blížit hranicím, které ani ona nebyla odhodlána překročit. Čím déle ale hleděla do těch vyčkávajících očí, tím více byla ochotná se poddat tomu novému pocitu, v naprostém rozporu s tím, co v ní bylo zakořeněno od počátku.

"Slyšela jsi ji hrát?" zeptala se najednou Emily a mimoděk zvedla oči ke stropu, jako by se místnost měla každou chvíli zachvět pod Paganiniho tóny.

"Dřív jsem si nevšímala všech těch pohledů. Nezajímalo mě nic." Zavrtěla hlavou. "Jak to vůbec můžete vydržet být při vědomí tak strašně dlouho? Všechno to zamlčování a tajemství. Člověka by to zadusilo."

Leila jí chtěla říct, že nic takového nezná. Že její život je pro tajemství příliš jednoduchý. Na poslední chvíli se ale zarazila, když jí myslí bleskla jedna z posledních vzpomínek na jejího otce.
"Ten med, Leilo! Všechno je prolezlé jejich jedem. Nikdy nevěř tomu, co vidíš. Věříš mi, že ano? Ty ano."

Kdo byli ti praví blázni? Ti, co viděli svět tak, jak sami chtěli, nebo ten jeden, který jako jediný viděl skutečnost?

Pocítila k ní lítost, když ji takhle viděla u svých nohou, utopenou ve světě, kterému nerozuměla.


Neuvědomila si, co dělá, dokud ji nedržela za ruce, jako by na tom závisely životy jich obou.

Ten jediný okamžik, kdy seděly tak blízko u sebe, navzájem tolik podobné, v sobě nesl povahu něčeho dávného, co se muselo odehrát už mnohokrát předtím. Před lety, mnohem dřív, než obě stihly poprvé spatřit tento svět.

"Ty dívky zůstanou sami. Zavrženi vlastní rodinou. Budou někoho potřebovat. Někoho, kdo bude střežit jejich tajemství."


Špičky prstů se dotkla Emilyiny tváře.

"Pamatuješ si na svého otce?" zeptala se opatrně, jako by se obávala případné reakce.

"Trochu," odpověděla dívka a popotáhla. "Byla jsem ještě hodně malá, když od nás odešel, ale mamka říká, že se mu Anthony hodně podobá."

Leila se pousmála.

"Tím jsem si jistá." Olízla si rty, jako by chtěla říct ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Něco jí bránilo.

"Jen…snaž se zjistit víc o své rodině. Pro své vlastní dobro." Netušila, proč řekla to, co následovalo. Snad na ni její šílený otec měl přece jen nějaký vliv.

Nebo se možná konečně naučila naslouchat své intuici.

"A za každou cenu se vyhýbej Grayovým. Když ne kvůli nim, tak kvůli lidem z města." Otřásla se a na moment si představila tu scénu, které byla předchozí den svědkem. Emily, uvězněna v davu lidí.

Samozřejmě, že nic skutečného nikdy nezažila. Byla příliš mladá, aby si cokoliv pamatovala, a za jejího života byl ve městě vždycky klid. To, co zbylo z kdysi tak slavných rodin, jako byli Websterovi a Carterovi, dnes už sotva někdo vycházel, zatímco Elaine Grayová šla zastihnout jen při prodeji medu, při jehož příležitosti každý velmi rychle zapomněl na její pravý původ. Její babičku už roky nikdo neviděl.

Přesto v ní zůstávalo tušení, že pro někoho, jako byla dívka před ní, by se podobná situace mohla velmi jednoduše zvrhnout.

"Někteří z nich by si to mohli špatně vyložit."



Opravdu hodně jsem uvažovala nad tím, že bych tuhle kapitolu rozdělila, ale zas se mi nechtěla na úkor délky vydávat kapitola, ve které k ničemu nedojde, tak snad vám nevadí, že je o něco delší než je u téhle povídky obvyklé. Obzvlášť, když jsem poslední vydávala taky někdy bůhví kdy.

To je tak, když máte další kapitolu už skoro dopsanou, ale najednou si usmyslíte, že vám nepůjde dokončit, pokud ji celou nepřepíšete :D

Šepot slunečnic - Kapitola 16. Tóny záhrobí

4. září 2017 v 22:08 | Lia |  Šepot slunečnic
Leila si uvědomila, že to bylo nejspíš poprvé, co viděla dům Websterových za denního světla. Doufala, že v tuto dobu by nemusel působit tak děsivě. Že by si nemusela připadat jako takový vetřelec.

Ve světle měsíce měla okolní krajina tendenci se měnit. Bílé stěny se měnily v namodralou záři, která jako by pulzovala spolu se vzdechy jeho duchů.

Ale ani teď, když stála před jeho branou a horko slunce způsobovalo, že cítila každou kapku potu, stékající jí pod košilí, se necítila o moc klidněji.


Bylo to skoro, jako by se každý, kdo zrovna dům obýval, rozhodl, že na něm zanechá svou vlastní stopu. To pak způsobovalo tu roztodivnost, kdy se zdálo, jako by každou část stavěl jiný člověk a doslova svou tvorbu na původní základ "nalepoval." Přesto se nějaký zázrakem podařilo, že budova stále působila jako jeden celek.

Celek, který ovšem pohromadě musela držet snad jen síla vůle jeho majitel.



Roztržitě stiskla rukojeť košíku, a jako už tolikrát za dnešní cestu se skepticky podívala na jeho obsah. Co ji to sakra napadlo? O co se snažila?

Nikdo samozřejmě netušil, kam se ve skutečnosti rozhodla jít. Jako by k něčemu takovému mohla někdy dostat povolení.

Na trhu nedostala možnost se k Emily ani přiblížit. Ta myšlenka ji užírala celou noc. Jako by ji nějaké vnitřní tušení našeptávalo, že další šanci nemusí mít věčně. Že pokud sama něco neudělá, možná by mohla o všechno přijít.

Zhluboka se nadechla a se skřípotem se opřela do břečťanem porostlé brány. Jestli do teď o ní nevěděli…

Touhle dobou už se k její matce musely dostat zvěsti, kam se dnes její dcera rozhodla jít. Nedělala si iluze, že by se jí snad povedlo přes město projít nespatřena. Ke všemu ještě cestou, která vedla k jedinému místu.


Byla tu už několikrát, i když předtím vždy jen v noci. Nemyslela si, že by ji zde mohlo něco překvapit. Věděla, že pokud by od brány popošla o kousek doprava, brzy by narazila na dost velký otvor, kterým by se s trochou sebezapření byla schopna protáhnout, jako ostatně už tolikrát předtím.

Křoviny prorůstající zahradu, jí ale tentokrát spíš než bezpečný úkryt, nutily přidat do kroku.

Najednou to nebyly její oči, skrývající se v houštinách.


Zarazila se, když se vymotala z té nejhorší džungle, a před ní se otevřelo celé prostranství. Tedy, prostranstvím by to byl schopen nazvat jen někdo, kdo byl svědkem jeho předchozího stavu.

Jasně si vybavovala, jak před pár dny stála na tom stejném místě a Emily Websterová se před ní vznášela jako duch. Málem to s ní tehdy seklo, když jí hlavou proběhly všechny ty historky, kterými byla od dětství krmena.

Tehdy byla většina zde zarostlá.

Tráva byla ještě vlhká od včerejšího deště. Na většině místech se už voda stihla dávno vypařit, ale tady se nějakou záhadou stále držela.


Leilu polil mráz. Najednou si přála odtamtud být co nejdál. Nebyla ale zrovna člověkem, který by spoléhal na instinkt. Mnohem více její činy vedla zvědavost, a tak i teď, kdy na ni z každého koutu mysli křičelo její vlastní podvědomí, se místo rozhodla dále prozkoumat.

Zpočátku si neuvědomila, jaké obrazce tvoří.

Špičky hub, sotva zpozorovatelné, pokud jste ovšem nebyl někým, kdo je hledal.

Vílí kruhy.

"Potřebuješ něco?" Otočila se tak rychle, že málem do jednoho z nich šlápla. Až teď jí plně došlo, jak moc se jí rozbušilo srdce. Věděla, že se jí na něco ptal, ale jako by ji mysl neposlouchala. Muž, ne, ještě kluk, nemohlo mu být o moc víc, než jí samé, nadzvedl obočí a založil si ruce na hrudi.

Do téhle chvíle ho nikdy skutečně neviděla.

Zamrkala očima.

"Promiňte?"

"Nebo jsi nám sem jen přišla obhlédnout zahradu?" Sklopila oči, když se proti své vůli začervenala. Neměla příliš možností mluvit s někým v jejím věku. Léta pendlovala jen mezi psacím strojem a panem Harkerem, o kterém věděla, že je jako jediný z města schopen její texty kvalitně ohodnotit. Nebo tomu alespoň věřila.

Samozřejmě, že při první možnosti setkání se s někým, kdo nebyl úplně odpudivý, ji musely zradit hormony.

Zamračila se a pro svou vlastní úctu doufala, že si ničeho nevšiml.

Odkašlala si.

"Přišla jsem za Emily." Přiměla se narovnat a pohlédnout mu do očí. "Slyšela jsem, že jí není dobře, tak jsem jí něco přinesla." A mimoděk kývla ke košíku, který po celou dobu křečovitě svírala.

Přešlápla, když ji Anthony sjel pohledem, jako by se snažil přijít na skutečný důvod její návštěvy.

"Emily sotva vyleze z domu, natož aby tu někoho znala. Měla bys odejít." A s těmi slovy se k ní otočil zády.

"Zeptej se jí," zarazila ho Leila a nevědomky k němu přistoupila. Se svraštěným obočím se na ni podíval. Zhluboka se nadechla.

"Čeká mě." Tato slova možná nebyla úplně pravdivá, ale byla odhodlána se do domu dostat. Sklonila hlavu a mít volné ruce, jistě by si je začala mnout."Měly jsme se vidět na trhu, ale pak se to všechno nějak…," Pomalu k němu zvedla oči. "…zkomplikovalo."

Zadržela dech, když si ji ještě jednou prohlédl, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli by ta osoba před ním mohla být nebezpečná.

Těžko říct, co ho tehdy přimělo, aby úplně cizí holku pustil k jeho sestře. Snad to byl pocit viny, když si uvědomil, jak moc izolovaná od okolního světa byla, a co by mohlo být, kdyby všechno bylo jinak.

"Emily je nemocná," promluvil konečně. "Pokus se jí nepřitížit." Samozřejmě, že nevěřil, že by se tahle holka mohla s jeho sestrou skutečně znát. Jak by taky mohla? Vždycky byl vůči Emily přehnaně ochranářský. Nic na tom neměnil fakt, že to on by měl být ten mladší.

Nikdy se tak necítil.



Často si představovala, jak kráčí chodbami tohoto domu. Kdy naposledy na jejím místě stál někdo, kdo nenesl jejich jméno?

Neuvědomila si, že zadržuje dech, když Anthonyho Webstera tiše následovala. Jako dítě, poprvé vnímající okolní svět, se s nadšením rozhlížela, jako by si chtěla každý kousek toho, co vidí, navždy vtisknout do paměti.

Všude stály rozmístěné staré telefony, dávno už nepoužívané pro svůj původní záměr a krásné, skleněné, secesní lampy, jejichž barvy vlivem času a nezájmu místních obyvatel, už dávno ztratily svůj původní lesk.

"Nezmínil ses, že někoho očekáváme."

Neslyšeli ji přicházet. Bylo to už dlouho, kdy Leila Saskiu Websterovou naposledy viděla. Poprvé s pozorností upřenou výhradně na ni. Nedalo se ale říct, že by jí toto nově získané postavení bylo příjemné.

Vždycky byla paní Websterovou, v té době jedinou, která ve městě toto jméno nosila, fascinována. Zatímco ostatní, když šla na ulici naproti nim, přecházeli na druhou stranu, Leila jako by podobné situace téměř vyhledávala. Do této chvíle.

"Přišla za Emily." Jako by z dívčiných ramen spadla část tíhy, když jí bylo připomenuto, že se se ženou neocitla sama.
Saskia na Anthonyho sotva pohlédla. Leila měla pocit, jako by se pod jejím pohledem postupně odkrývala celá její existence. Snažila se své oči upřít na cokoliv jiného, ale ty Saskiiny si je vždy přitáhly zpět.

"Netušila jsem, že si má vnučka už stihla najít přítelkyni." Naklonila hlavu na stranu, aby si dívku lépe prohlédla. "Nejsi ty dcera Charlotte Cutlerové?"

"A-ano," odpověděla jí Leila a ihned se na sebe rozzlobila, když jí při tak jednoduché odpovědi zakolísal hlas. Žena se usmála.

"Jak se má tvůj otec?" Leila překvapením zatěkala očima.

"Já…už jsem ho nějakou dobu neviděla." Anthonyho babička pomalu, téměř nepostřehnutelně přikývla a její tvář, do té
doby chladná jako renesanční socha, zničehonic roztála. Skoro, jako by Leilu skutečně ráda viděla.

"Ovšem."

Anthony si odkašlal.

"Potkaly se včera na trhu." Leila potlačila nutkání se otočit nad tou očividnou lží. Proč by se namáhal? Ještě ke všemu před vlastní rodinou. Saskia nadzvedla obočí a svým vlastním způsobem se rozzářila. Tlumeným, elegantním světlem petrolejové lampy, nerozpoznatelným pro někoho, kdo ji skutečně neznal.

"Říkala jsem, že vám prospěje pro jednou také vylézt ven." Najednou se zdála mnohem mladší.

"Jsem ráda, že se Emily konečně uvidí i s někým zvenku." Leila se zmatením pohlédla na košík, když si uvědomila, kam se ženina pozornost vzápětí přesunula.

"To je jen něco z naší zahrady,"podařilo se jí odpovědět na nevyřčenou otázku a v duchu si poblahopřála, když se jí podařilo hlas udržet v jeho běžné tónině.


Ztuhla, když odněkud z horních pater nejprve zazněly kroky, následované tesklivým zvukem houslí. Nikdy dřív nic podobného neslyšela. Hudba se do jejich domu dostával prostřednictvím gramofonových desek, hrajících na pravidelných dámských setkáních, pořádaných její matkou. Po většinu času jako kulisa. Jen zřídka něco, co by ji přimělo se smát nebo tančit.

Nikdy ne plakat.

Cítila, jak jí proudí pod kůží a způsobuje téměř fyzickou bolest, někde na pomezí štěstí a melancholie. Potlačila výkřik, když se sevřela okolo jejího srdce a škubla.

Stále ještě jako v oparu se dotkla vlhké tváře.

Leilu napadlo, že takhle nějak musí znít záhrobí.

Zdálo se ale, že byla v místnosti jediná, na koho měla hudba takový vliv.

Saskia přivřela oči.

"Nádhera, že? Víš, že to jsou už léta, co jsem ji naposledy slyšela hrát? Když si představím, co mohla dokázat…" Vypadala jako kočka, když se na dívku znovu lenivě podívala, jako by na okamžik na její přítomnost zapomněla.

Usmála se tím způsobem, nad kterým by si lidé mohli lámat hlavu celá staletí, a košík od ní převzala.

"Milé."

V přítomnosti Saskie Websterové strávila několik minut. I ten okamžik ale stačil, aby dostala pocit, že pro odchod potřebuje její souhlas.

Škobrtla, když ji Anthony zničehonic popadl za předloktí a stáhl dozadu. Sotva na ni stihla na rozloučení kývnout, když byla silou zatáhnuta ke schodům.

Tóny houslí se brzy vzdálily, stejně jako neutuchající pocit, že to setkání mělo znamenat víc, než si byla schopna představit.

Taky se vám tak líbí interakce mezi Anthonym a Leilou? Možná je to jen mnou :D

Moc se omlouvám, že je tahle kapitola delší, ale nějak jsem nebyla schopna ji tentokrát rozdělit, tak snad jste se jí prolouskali a já doufám, že to ty dialogy nějak vyrovnaly :D Příští kapitola bude hodně důležitá v naznačení vztahu mezi Emily a Leilou.

I když se to může zdát jako zbytečná vata, i Vera s jejími houslemi má v příběhu poměrně důležité místo, i když je to spíš záležitost jejího vlastního backstory. Ale už jen kvůli tomu, že mám občas chuť napsat krátkou povídku z doby jejího mládí jsem to musela aspoň zmínit :D

Nepamatuji si prázdniny, ze kterých by se mi tak hrozně špatně zvykalo znovu na celý ten proces vstávání a vypravování se do té ranní zimy. A to se ještě ani nemusím učit :D Nedávno se mi konečně podařilo zkouknout muzikálovou Anastázii, takže teď všechny tím svým rozplýváním nad tou úžasností už pořádně štvu. Jen bych si přála, aby to zas někdo na chvíli hodil online, protože i když jsem se na to dívala dvakrát a furt teď poslouchám soundtrack, není mi to dost :D