Šepot slunečnic - Kapitola 16. Tóny záhrobí

4. září 2017 v 22:08 | Lia |  Šepot slunečnic
Leila si uvědomila, že to bylo nejspíš poprvé, co viděla dům Websterových za denního světla. Doufala, že v tuto dobu by nemusel působit tak děsivě. Že by si nemusela připadat jako takový vetřelec.

Ve světle měsíce měla okolní krajina tendenci se měnit. Bílé stěny se měnily v namodralou záři, která jako by pulzovala spolu se vzdechy jeho duchů.

Ale ani teď, když stála před jeho branou a horko slunce způsobovalo, že cítila každou kapku potu, stékající jí pod košilí, se necítila o moc klidněji.


Bylo to skoro, jako by se každý, kdo zrovna dům obýval, rozhodl, že na něm zanechá svou vlastní stopu. To pak způsobovalo tu roztodivnost, kdy se zdálo, jako by každou část stavěl jiný člověk a doslova svou tvorbu na původní základ "nalepoval." Přesto se nějaký zázrakem podařilo, že budova stále působila jako jeden celek.

Celek, který ovšem pohromadě musela držet snad jen síla vůle jeho majitel.



Roztržitě stiskla rukojeť košíku, a jako už tolikrát za dnešní cestu se skepticky podívala na jeho obsah. Co ji to sakra napadlo? O co se snažila?

Nikdo samozřejmě netušil, kam se ve skutečnosti rozhodla jít. Jako by k něčemu takovému mohla někdy dostat povolení.

Na trhu nedostala možnost se k Emily ani přiblížit. Ta myšlenka ji užírala celou noc. Jako by ji nějaké vnitřní tušení našeptávalo, že další šanci nemusí mít věčně. Že pokud sama něco neudělá, možná by mohla o všechno přijít.

Zhluboka se nadechla a se skřípotem se opřela do břečťanem porostlé brány. Jestli do teď o ní nevěděli…

Touhle dobou už se k její matce musely dostat zvěsti, kam se dnes její dcera rozhodla jít. Nedělala si iluze, že by se jí snad povedlo přes město projít nespatřena. Ke všemu ještě cestou, která vedla k jedinému místu.


Byla tu už několikrát, i když předtím vždy jen v noci. Nemyslela si, že by ji zde mohlo něco překvapit. Věděla, že pokud by od brány popošla o kousek doprava, brzy by narazila na dost velký otvor, kterým by se s trochou sebezapření byla schopna protáhnout, jako ostatně už tolikrát předtím.

Křoviny prorůstající zahradu, jí ale tentokrát spíš než bezpečný úkryt, nutily přidat do kroku.

Najednou to nebyly její oči, skrývající se v houštinách.


Zarazila se, když se vymotala z té nejhorší džungle, a před ní se otevřelo celé prostranství. Tedy, prostranstvím by to byl schopen nazvat jen někdo, kdo byl svědkem jeho předchozího stavu.

Jasně si vybavovala, jak před pár dny stála na tom stejném místě a Emily Websterová se před ní vznášela jako duch. Málem to s ní tehdy seklo, když jí hlavou proběhly všechny ty historky, kterými byla od dětství krmena.

Tehdy byla většina zde zarostlá.

Tráva byla ještě vlhká od včerejšího deště. Na většině místech se už voda stihla dávno vypařit, ale tady se nějakou záhadou stále držela.


Leilu polil mráz. Najednou si přála odtamtud být co nejdál. Nebyla ale zrovna člověkem, který by spoléhal na instinkt. Mnohem více její činy vedla zvědavost, a tak i teď, kdy na ni z každého koutu mysli křičelo její vlastní podvědomí, se místo rozhodla dále prozkoumat.

Zpočátku si neuvědomila, jaké obrazce tvoří.

Špičky hub, sotva zpozorovatelné, pokud jste ovšem nebyl někým, kdo je hledal.

Vílí kruhy.

"Potřebuješ něco?" Otočila se tak rychle, že málem do jednoho z nich šlápla. Až teď jí plně došlo, jak moc se jí rozbušilo srdce. Věděla, že se jí na něco ptal, ale jako by ji mysl neposlouchala. Muž, ne, ještě kluk, nemohlo mu být o moc víc, než jí samé, nadzvedl obočí a založil si ruce na hrudi.

Do téhle chvíle ho nikdy skutečně neviděla.

Zamrkala očima.

"Promiňte?"

"Nebo jsi nám sem jen přišla obhlédnout zahradu?" Sklopila oči, když se proti své vůli začervenala. Neměla příliš možností mluvit s někým v jejím věku. Léta pendlovala jen mezi psacím strojem a panem Harkerem, o kterém věděla, že je jako jediný z města schopen její texty kvalitně ohodnotit. Nebo tomu alespoň věřila.

Samozřejmě, že při první možnosti setkání se s někým, kdo nebyl úplně odpudivý, ji musely zradit hormony.

Zamračila se a pro svou vlastní úctu doufala, že si ničeho nevšiml.

Odkašlala si.

"Přišla jsem za Emily." Přiměla se narovnat a pohlédnout mu do očí. "Slyšela jsem, že jí není dobře, tak jsem jí něco přinesla." A mimoděk kývla ke košíku, který po celou dobu křečovitě svírala.

Přešlápla, když ji Anthony sjel pohledem, jako by se snažil přijít na skutečný důvod její návštěvy.

"Emily sotva vyleze z domu, natož aby tu někoho znala. Měla bys odejít." A s těmi slovy se k ní otočil zády.

"Zeptej se jí," zarazila ho Leila a nevědomky k němu přistoupila. Se svraštěným obočím se na ni podíval. Zhluboka se nadechla.

"Čeká mě." Tato slova možná nebyla úplně pravdivá, ale byla odhodlána se do domu dostat. Sklonila hlavu a mít volné ruce, jistě by si je začala mnout."Měly jsme se vidět na trhu, ale pak se to všechno nějak…," Pomalu k němu zvedla oči. "…zkomplikovalo."

Zadržela dech, když si ji ještě jednou prohlédl, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli by ta osoba před ním mohla být nebezpečná.

Těžko říct, co ho tehdy přimělo, aby úplně cizí holku pustil k jeho sestře. Snad to byl pocit viny, když si uvědomil, jak moc izolovaná od okolního světa byla, a co by mohlo být, kdyby všechno bylo jinak.

"Emily je nemocná," promluvil konečně. "Pokus se jí nepřitížit." Samozřejmě, že nevěřil, že by se tahle holka mohla s jeho sestrou skutečně znát. Jak by taky mohla? Vždycky byl vůči Emily přehnaně ochranářský. Nic na tom neměnil fakt, že to on by měl být ten mladší.

Nikdy se tak necítil.



Často si představovala, jak kráčí chodbami tohoto domu. Kdy naposledy na jejím místě stál někdo, kdo nenesl jejich jméno?

Neuvědomila si, že zadržuje dech, když Anthonyho Webstera tiše následovala. Jako dítě, poprvé vnímající okolní svět, se s nadšením rozhlížela, jako by si chtěla každý kousek toho, co vidí, navždy vtisknout do paměti.

Všude stály rozmístěné staré telefony, dávno už nepoužívané pro svůj původní záměr a krásné, skleněné, secesní lampy, jejichž barvy vlivem času a nezájmu místních obyvatel, už dávno ztratily svůj původní lesk.

"Nezmínil ses, že někoho očekáváme."

Neslyšeli ji přicházet. Bylo to už dlouho, kdy Leila Saskiu Websterovou naposledy viděla. Poprvé s pozorností upřenou výhradně na ni. Nedalo se ale říct, že by jí toto nově získané postavení bylo příjemné.

Vždycky byla paní Websterovou, v té době jedinou, která ve městě toto jméno nosila, fascinována. Zatímco ostatní, když šla na ulici naproti nim, přecházeli na druhou stranu, Leila jako by podobné situace téměř vyhledávala. Do této chvíle.

"Přišla za Emily." Jako by z dívčiných ramen spadla část tíhy, když jí bylo připomenuto, že se se ženou neocitla sama.
Saskia na Anthonyho sotva pohlédla. Leila měla pocit, jako by se pod jejím pohledem postupně odkrývala celá její existence. Snažila se své oči upřít na cokoliv jiného, ale ty Saskiiny si je vždy přitáhly zpět.

"Netušila jsem, že si má vnučka už stihla najít přítelkyni." Naklonila hlavu na stranu, aby si dívku lépe prohlédla. "Nejsi ty dcera Charlotte Cutlerové?"

"A-ano," odpověděla jí Leila a ihned se na sebe rozzlobila, když jí při tak jednoduché odpovědi zakolísal hlas. Žena se usmála.

"Jak se má tvůj otec?" Leila překvapením zatěkala očima.

"Já…už jsem ho nějakou dobu neviděla." Anthonyho babička pomalu, téměř nepostřehnutelně přikývla a její tvář, do té
doby chladná jako renesanční socha, zničehonic roztála. Skoro, jako by Leilu skutečně ráda viděla.

"Ovšem."

Anthony si odkašlal.

"Potkaly se včera na trhu." Leila potlačila nutkání se otočit nad tou očividnou lží. Proč by se namáhal? Ještě ke všemu před vlastní rodinou. Saskia nadzvedla obočí a svým vlastním způsobem se rozzářila. Tlumeným, elegantním světlem petrolejové lampy, nerozpoznatelným pro někoho, kdo ji skutečně neznal.

"Říkala jsem, že vám prospěje pro jednou také vylézt ven." Najednou se zdála mnohem mladší.

"Jsem ráda, že se Emily konečně uvidí i s někým zvenku." Leila se zmatením pohlédla na košík, když si uvědomila, kam se ženina pozornost vzápětí přesunula.

"To je jen něco z naší zahrady,"podařilo se jí odpovědět na nevyřčenou otázku a v duchu si poblahopřála, když se jí podařilo hlas udržet v jeho běžné tónině.


Ztuhla, když odněkud z horních pater nejprve zazněly kroky, následované tesklivým zvukem houslí. Nikdy dřív nic podobného neslyšela. Hudba se do jejich domu dostával prostřednictvím gramofonových desek, hrajících na pravidelných dámských setkáních, pořádaných její matkou. Po většinu času jako kulisa. Jen zřídka něco, co by ji přimělo se smát nebo tančit.

Nikdy ne plakat.

Cítila, jak jí proudí pod kůží a způsobuje téměř fyzickou bolest, někde na pomezí štěstí a melancholie. Potlačila výkřik, když se sevřela okolo jejího srdce a škubla.

Stále ještě jako v oparu se dotkla vlhké tváře.

Leilu napadlo, že takhle nějak musí znít záhrobí.

Zdálo se ale, že byla v místnosti jediná, na koho měla hudba takový vliv.

Saskia přivřela oči.

"Nádhera, že? Víš, že to jsou už léta, co jsem ji naposledy slyšela hrát? Když si představím, co mohla dokázat…" Vypadala jako kočka, když se na dívku znovu lenivě podívala, jako by na okamžik na její přítomnost zapomněla.

Usmála se tím způsobem, nad kterým by si lidé mohli lámat hlavu celá staletí, a košík od ní převzala.

"Milé."

V přítomnosti Saskie Websterové strávila několik minut. I ten okamžik ale stačil, aby dostala pocit, že pro odchod potřebuje její souhlas.

Škobrtla, když ji Anthony zničehonic popadl za předloktí a stáhl dozadu. Sotva na ni stihla na rozloučení kývnout, když byla silou zatáhnuta ke schodům.

Tóny houslí se brzy vzdálily, stejně jako neutuchající pocit, že to setkání mělo znamenat víc, než si byla schopna představit.

Taky se vám tak líbí interakce mezi Anthonym a Leilou? Možná je to jen mnou :D

Moc se omlouvám, že je tahle kapitola delší, ale nějak jsem nebyla schopna ji tentokrát rozdělit, tak snad jste se jí prolouskali a já doufám, že to ty dialogy nějak vyrovnaly :D Příští kapitola bude hodně důležitá v naznačení vztahu mezi Emily a Leilou.

I když se to může zdát jako zbytečná vata, i Vera s jejími houslemi má v příběhu poměrně důležité místo, i když je to spíš záležitost jejího vlastního backstory. Ale už jen kvůli tomu, že mám občas chuť napsat krátkou povídku z doby jejího mládí jsem to musela aspoň zmínit :D

Nepamatuji si prázdniny, ze kterých by se mi tak hrozně špatně zvykalo znovu na celý ten proces vstávání a vypravování se do té ranní zimy. A to se ještě ani nemusím učit :D Nedávno se mi konečně podařilo zkouknout muzikálovou Anastázii, takže teď všechny tím svým rozplýváním nad tou úžasností už pořádně štvu. Jen bych si přála, aby to zas někdo na chvíli hodil online, protože i když jsem se na to dívala dvakrát a furt teď poslouchám soundtrack, není mi to dost :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama