Šepot slunečnic - Kapitola 17. Spříznění

19. září 2017 v 22:05 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jsi v pořádku?" zeptal se zničehonic Anthony. Překvapením zvedla hlavu nad upřímností v jeho hlase.

Jak to jen dělali? Žít v tomhle domě se všemi těmi obrazy, sledujícími každý jejich krok. Mimoděk uhnula očima, tentokrát před portrétem tmavovlasé ženy.

Malby se táhly po celé linii schodiště a snad i dál, jako by zde opravdu byl zaznamenán každý člen jejich staré rodiny.

"Nic se nestalo," zamumlala, když vyšli do patra a Leilu přivítala další řada strašidelných pláten.
Přinutila se k úsměvu.

"Tvá babička ví, jak člověka rozházet." Neodpověděl jí.

Další schody.

"Co se na trhu Emily vlastně stalo?" zeptala se, když ticho začalo být až příliš nesnesitelné. Jako každý při chůzi po
schodech sledující výhradně své nohy, nemohla předpokládat, že by se Anthony mohl znenadání zastavit, a ona tak plnou silou narazila do jeho zad.

"Myslel jsem, že jsi říkala, že jste s Emily dobré přítelkyně," poznamenal s jízlivostí přes rameno, zatímco si Leila s neustále vzrůstajícím ruměncem mnula čelo. Při pohledu na její rozpoložení se jeho úsměv jen roztáhl. Bastard.

"O takových věcech jsme nemluvily."

"Ovšem," ušklíbl se Anthony a pokračoval v chůzi. "Nač kazit náladu, že?"


Samozřejmě, že jí nevěřil. Tak proč jí ale vedl ke své sestře? Pokud ji ovšem nevedl jinam.

Při té myšlence se otřásla. Oči se jí rozlétly po ztemnělé chodbě, ale odpovědí na její možný útěk byly jen všudypřítomné podobizny s pohledy pronikajícími skrze plátno a rysy tak podobnými těm, které rozpoznávala ve tváři svého společníka.

Věděla, že by nikdy nedokázala sebrat dost odvahy, ocitnout se mezi těmi zdmi sama.

Po zbytek cesty zůstali zticha.


Ucouvla, když se k ní Anthony najednou otočil. Ty dveře nebyly o nic zajímavější než ty ostatní, okolo kterých mezitím stihli projít. Dokázala si tyhle prostory představit před lety, kdy ještě nebyly tak strašně prázdné. Když ještě existovala celá garda sloužících, jejichž jediným posláním zůstávalo neustálé oprašování všech těch sošek a drahých váz ve stylu art deco, které jistě před časem musel někdo přemístit, když v domě na vše zbyla už jen Saskia.

Zadržela dech, když ji ještě jednou sjel pohledem, jako by už teď litoval, že ji sem nakonec opravdu pustil.

Zavrtěl hlavou.

"Snaž se ji příliš nerozrušit."

Jako by ze sklepení konečně vyšla na světlo. Zpočátku jí trvalo, než si její zrak na okolní svit dokázal zvyknout. Byl to jeden z těch pokojů, kterých musely mít všechny tyhle staré domy celé desítky. Nic, co by jen trochu prozrazovalo pravou povahu jeho majitele. Jen postel s ozdobným čelem, skříň, toaletní stolek a vysoké okno s lenoškou. Bílé dřevo a starorůžové tapety.

Nejprve si jí Leila nevšimla. Hleděla přímo na ni, ale stejně tak mohla vidět jen psací stůl.

Ani se nepohnula. Jako by svět za oknem byl tím jediným, co pro ni mohlo existovat.

"Emily? Někoho jsem ti přivedl." Pomalu se k nim otočila. Bylo to sotva pár dní od doby, co ji viděla naposledy. Přesto si až teď připustila obavy a následnou úlevu, že se před ní nevznáší přízrak, ale holka, v mnoha ohledech nepříliš odlišná od ní samotné.

Jediné, co ji zneklidňovalo, byl ten pohled.

Nepoznala ji.

"Viděly jsme se před pár dny. Pozvala jsem tě na trh. Leila, pamatuješ si?" Skoro cítila, jak jí každou další minutou, kdy na ni Emily beze slova mhouřila oči, Anthony čím dál víc propaluje díru do zad. Zatnula nehty do dlaně, aby se neotřásla.


"Samozřejmě," řekla zničehonic Emily. Leila to nemohla vidět, ale v tu chvíli, jako by ji s Anthonym ovládala stejná mysl, když jako jeden k dívce zvedly stejně překvapené pohledy. Emily na ni ještě okamžik hleděla způsobem, který si Leila nedokázala vyložit, a teprve až pak se otočila ke svému bratrovi.

"Necháš nás, prosím?" Neodvážila se otočit a čelit tak Anthonymu, kterému se náhlý vývoj událostí nejspíš vůbec nelíbil.


Věděla, že by měla cítit úlevu, když se jí za zády zaklaply dveře, ale jako by se místo toho napětí v místnosti jen zvýšilo.

Pomalu k ní zvedla oči.

Před pár dny byla přeludem, o jehož existenci stále znovu musela pochybovat. A možná k tomu setkání opravdu nikdy nedošlo. Alespoň ne s člověkem, kterého měla před sebou.

"Už mě ani nikam nepouští," zamumlala Emily tak tiše, že ji Leila málem přeslechla.

"Neumíš si ani představit, jak dlouho mi vždy trvá se odsud vymotat." Skelnýma očima se rozhlédla po pokoji a dívka si najednou nebyla jistá, jestli ještě stále mluví k ní.

"Občas dokonce vytuhnu v nějakém rohu, a když se probudím, jsem zase zpátky tady." Podle toho, s jakou rezignací a lhostejností ta slova pronášela do prostoru, člověk by skoro předpokládal, že v tom, co popisovala, žila mnohem déle, než pár týdnů. Možná za to mohl ten dům. Člověk zde mohl strávit celou věčnost, zatímco za jeho zdmi uběhl jediný den.

Nikde žádné hodiny, které by vám pomohly najít pevný bod v čase.

Najednou, když ji takhle Leila viděla, sama začínala pochybovat, jak dlouho vlastně s Anthonym Websterem ve skutečnosti bloudila těmi tmavými schodišti. Kolik času uběhnulo?


Když se ráno probudila, hlavu měla plnou otázek jen pro tento okamžik. Otázky. Co si pamatovala, nic nezaměstnávalo její mysl tolik, jako snaha o jejich zodpovězení. Zpočátku na někdy až absurdně prosté záležitosti života, nad kterými skutečně mohly hloubat jedině děti.

Tehdy se to trpělo.

Protože z nich nakonec každý nakonec musel vyrůst.

Nebo tomu tak alespoň bylo v Turne Sol.

Možná byla opravdu šílená.

Tak či tak to bylo v jejím životě poprvé, kdy její mysl zůstala naprosto tichá.


Jen okamžik, kdy se oči barvy jedovatých jablek střetly s těmi jejími a ona sevřela její zápěstí, aby ji stáhla na svou úroveň. V první chvíli šoku si ani neuvědomila bolest, když celou svou vahou dopadla na kolena.

"Co víš o Elaine Grayové?" zašeptala Emily a ještě více zesílila stisk na dívčiných pažích. Leila k ní byla teď tak blízko, že s jistotou mohla vidět, jak se Emilyiny zorničky při zmínce o zrzce rozšířily.

"Cože?" Pokusila se z jejího sevření vykroutit, ale ta jako by ani žádné snahy nevšimla.

"Elaine Grayová," zopakovala tentokrát mnohem hlasitěji a netrpělivě zatřásla hlavou. "Na tom trhu prodávala med." Přivřela oči, jako by se snažila rozvzpomenout.

"Slyšela jsem, jak si o ní ostatní povídají. Divili se, že se s ní vůbec bavíme." Leila si promnula bolavá zápěstí, která byla vzápětí z dlaní propuštěna.

"Nemyslíš, že bych to měla být spíš já, kdo se ptá, pokud jde o Grayovy?"

"Co tím myslíš?" Blondýna zavrtěla hlavou a rozhodila pažemi, jako by samotné okolí bylo odpovědí.

"To ty jsi tady Websterová."

"Ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že to něco znamená."

"Ty o své rodině vážně nic nevíš, viď?" řekla Leila po chvíli tiše a nedokázala zabránit, aby se jí do hlasu nevetřel tón někoho, kdo byl právě kolosálně podveden.

"Snažila jsem se to Anthonymu říct, ale od toho, co se stalo na trhu, mě už vůbec neposlouchá."

"Co jsi mu chtěla říct?"

"No přece, že ji znám," vykřikla, jako by jí už docházela trpělivost.

"Koho?"

"Elaine Grayovou!" To jméno se nad nimi ještě okamžik vznášelo, jako by snad s každým vyslovením nabíralo větší sílu.

"Emily, to přece není možné. Vždyť si tu v životě nebyla." Neměla tam chodit. Ta holka netušila o moc víc, než ona sama a ke všemu byla tím vším okolo úplně zmatená.

Jako by jí to dokázala zazlívat.



Emily sklonila hlavu. Samozřejmě, že měla Leila pravdu. Ona by to měla vědět nejlépe. Copak většinou jejích vzpomínek do té doby nebyly jen žluté stěny jejich starého pokoje a zašlý strop koupelny? Jak by odsud mohla kohokoli znát?

A přesto, Elainina tvář jí byla až s nepříjemnou jistotou známá.

"Co tedy víš o Grayových?" zeptala se po chvíli a zahanbeně se zadívala na ruce v klíně.

Leila se zarazila, když ji náhle slova zamrzla na rtech.

"O tom se nemluví." Emily překvapením zvedla oči. Dívka se zavrtěla a s námahou, kterou neočekávala, se vyškrábala na nohy.

Prohrábla si vlasy.

"Beztak to jsou jen povídačky. Lidé si vždycky najdou něco, čím se navzájem děsit. Nemusíš se bát." Samotnou ji překvapilo, že i když Emily sotva znala, měla skoro až mateřskou potřebu se ujistit, že bude v pořádku. Dokonce se pokusila usmát, ale její snaha byla v dusivé atmosféře pokoje ihned zapomenuta.

"Není to to samé, co říkají i o nás?"

"To je něco jiného."

"V čem?"

Veškeré instinkty města na ni křičely, ať odtamtud co nejrychleji vypadne. Neměla tu co dělat. Neměla co mluvit s někým ze zakladatelské rodiny. Vše se až příliš začalo blížit hranicím, které ani ona nebyla odhodlána překročit. Čím déle ale hleděla do těch vyčkávajících očí, tím více byla ochotná se poddat tomu novému pocitu, v naprostém rozporu s tím, co v ní bylo zakořeněno od počátku.

"Slyšela jsi ji hrát?" zeptala se najednou Emily a mimoděk zvedla oči ke stropu, jako by se místnost měla každou chvíli zachvět pod Paganiniho tóny.

"Dřív jsem si nevšímala všech těch pohledů. Nezajímalo mě nic." Zavrtěla hlavou. "Jak to vůbec můžete vydržet být při vědomí tak strašně dlouho? Všechno to zamlčování a tajemství. Člověka by to zadusilo."

Leila jí chtěla říct, že nic takového nezná. Že její život je pro tajemství příliš jednoduchý. Na poslední chvíli se ale zarazila, když jí myslí bleskla jedna z posledních vzpomínek na jejího otce.
"Ten med, Leilo! Všechno je prolezlé jejich jedem. Nikdy nevěř tomu, co vidíš. Věříš mi, že ano? Ty ano."

Kdo byli ti praví blázni? Ti, co viděli svět tak, jak sami chtěli, nebo ten jeden, který jako jediný viděl skutečnost?

Pocítila k ní lítost, když ji takhle viděla u svých nohou, utopenou ve světě, kterému nerozuměla.


Neuvědomila si, co dělá, dokud ji nedržela za ruce, jako by na tom závisely životy jich obou.

Ten jediný okamžik, kdy seděly tak blízko u sebe, navzájem tolik podobné, v sobě nesl povahu něčeho dávného, co se muselo odehrát už mnohokrát předtím. Před lety, mnohem dřív, než obě stihly poprvé spatřit tento svět.

"Ty dívky zůstanou sami. Zavrženi vlastní rodinou. Budou někoho potřebovat. Někoho, kdo bude střežit jejich tajemství."


Špičky prstů se dotkla Emilyiny tváře.

"Pamatuješ si na svého otce?" zeptala se opatrně, jako by se obávala případné reakce.

"Trochu," odpověděla dívka a popotáhla. "Byla jsem ještě hodně malá, když od nás odešel, ale mamka říká, že se mu Anthony hodně podobá."

Leila se pousmála.

"Tím jsem si jistá." Olízla si rty, jako by chtěla říct ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Něco jí bránilo.

"Jen…snaž se zjistit víc o své rodině. Pro své vlastní dobro." Netušila, proč řekla to, co následovalo. Snad na ni její šílený otec měl přece jen nějaký vliv.

Nebo se možná konečně naučila naslouchat své intuici.

"A za každou cenu se vyhýbej Grayovým. Když ne kvůli nim, tak kvůli lidem z města." Otřásla se a na moment si představila tu scénu, které byla předchozí den svědkem. Emily, uvězněna v davu lidí.

Samozřejmě, že nic skutečného nikdy nezažila. Byla příliš mladá, aby si cokoliv pamatovala, a za jejího života byl ve městě vždycky klid. To, co zbylo z kdysi tak slavných rodin, jako byli Websterovi a Carterovi, dnes už sotva někdo vycházel, zatímco Elaine Grayová šla zastihnout jen při prodeji medu, při jehož příležitosti každý velmi rychle zapomněl na její pravý původ. Její babičku už roky nikdo neviděl.

Přesto v ní zůstávalo tušení, že pro někoho, jako byla dívka před ní, by se podobná situace mohla velmi jednoduše zvrhnout.

"Někteří z nich by si to mohli špatně vyložit."



Opravdu hodně jsem uvažovala nad tím, že bych tuhle kapitolu rozdělila, ale zas se mi nechtěla na úkor délky vydávat kapitola, ve které k ničemu nedojde, tak snad vám nevadí, že je o něco delší než je u téhle povídky obvyklé. Obzvlášť, když jsem poslední vydávala taky někdy bůhví kdy.

To je tak, když máte další kapitolu už skoro dopsanou, ale najednou si usmyslíte, že vám nepůjde dokončit, pokud ji celou nepřepíšete :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama