Šepot slunečnic - Kapitola 18. Matka s dcerou

8. října 2017 v 16:44 | Lia |  Šepot slunečnic
"Včera tu byla Leila Cutlerová."

Byly tu jisté věci, které si žádaly správné načasování. Vystihnutí okamžiku, kdy měly být vysloveny. Co si Saskia Websterová pamatovala, dům jejího dětství byl po věčnost ponořen v tichu. Změna začínala i končila křikem novorozeňat, která měly pokračovat v té dlouhé řadě osudů, které jim byly předurčeny.

Přesto se od útlého věku nemohla zbavit pocitu napětí, rezonujícím jednotlivými patry jako rozbuška, připravená zničit životy všech, kteří se mezi nimi ocitly.

Bůhví, kolik z nich sama Saskia v marné snaze se jim vzbouřit, stihla odpálit.

Ani po těch letech se nenaučila umění sdělování špatných zpráv.


Škubla sebou, když místností náhle zazněl zvuk tříštícího se nádobí.

"Zbláznila ses?" vykřikla a rozeběhla se k Veře, která ještě stále mlčky hleděla na své, teď již prázdné dlaně.

Saskia se s povzdechem sehnula, aby tu spoušť uklidila.

"Proč jsi mi nic neřekla?" zašeptala Vera přiškrceným hlasem.

"Říkám ti to teď. Navíc jsem si nevšimla, že by ses v poslední době nějak zajímala, co se okolo tebe děje." Věděla, že se její dcera třese. Nemusela se na ni ani podívat, a přesto si dokázala s jistotou představit těkot jejích očí, odrážející veškerou tu paniku, se kterou se nebyla schopna vypořádat.


Saskia si s úklidem dala načas. Nechtěla odejít a připravit ji tak o jedinou šanci navázat s ní za poslední dobu víc, než jen půl druhého pohledu.

Trvalo to ještě okamžik, než z Very opadl prvotní šok a ona, jako by si až teď uvědomila povahu situace, ve které se ocitla, se sesunula vedle své matky na zem.

"Co tady chtěla?" zeptala se směrem ke dlaždicím.

Saskia se ušklíbla.

"To se opravdu ptáš?" Vera zatřepala hlavou a přimkla víčka k sobě.

"Ne…tedy ano. Já jen, že…jak se můžou vůbec znát? Vždyť byla celou dobu tady."

Druhá žena mezitím mlčky vstala, aby s rachotem střepy vyhodila. Bylo to až poté, co se od brunety vzdálila, kdy se odhodlala k ní zvednout oči.

Ty se rozzářily poznáním ve stejnou chvíli, co její matka, která vždycky musela mít poslední slovo, konečně promluvila:

"Víš, že se to nakonec muselo stát. Nemám proč se cítit vinna."

Na moment nebylo slyšet nic víc, než jen třeskot porcelánu.

"Ty jsi jim předhodila moje děti?" Veřin hlas nebyl o moc hlasitější než šepot. O tolik rozdílný než křik, na který byla Saskia u své dcery zvyklá. Její nálady přicházely i odcházely v přívalových vlnách. Se vztekem dokázala pracovat.

Věděla, že udělala správnou věc. Tak proč se tolik vyhýbala jejímu pohledu?

Zatřásla hlavou. Nad tím teď nepotřebovala přemýšlet.

"Nedramatizuj to tolik."

"Já že to dramatizuju?! Vždyť si je tam poslala samotný. Emily nikdy nebyla mimo dům a ty moc dobře víš, jak nás tu všichni nesnáší."

Saskia si odfrkla a popadla kus hadru, aby se z podlahy pokusila dostat rozlitý čaj.

"Nejsou tak hloupí, aby jim ublížili. Mimo to…" Konečně k ní zvedla hlavu. "…co jsem měla dělat? Nechat je tady a čekat, až si pro ně přijdou sami?"

"Takže jsi to udělala za ně."


I když si Vera musela myslet opak, Saskia si moc dobře pamatovala každou jejich větší rozepři. Dodnes si dokázala vybavit, na jakém místě její dcera a ona stály, když jí oznámila, že bude žít a vychovávat své děti mimo město.

Divila se, že se tehdy neroztrhlo nebe.

Žádná hádka se ale nedokázala vyrovnat tomu pohledu, který na ni vrhala teď.

Pohled naprosté zrady.

Z Veřiných očí ji sledoval její vlastní odraz, prohlížející si její tvář, ale nebyl to její obličej, co se před ní zrcadlilo.

Alespoň ne úplně.

Kdy se její role stihla takhle změnit?

A jak dlouho to bylo, kdy ona sama stála na Veřině místě a pozorovala právě tak stejně svou dnes již zesnulou matku?

Tehdy si byla tak jistá, že ji dokáže ochránit, jen když ji pošle co nejvíc daleko…

Vzdala by se jí vědět, že by tak prožila šťastný život.

"Ty dvě by se stejně musely dřív nebo později setkat. Vždyť ty jsi už jako malá měla Joannu neustále v zádech."

"A jak to s ní taky dopadlo."

Saskia se zasmála. Malá Vera si kdysi do deníku zapsala, že to zní jako cinkot kostí v průvanu.

"Že ti na tom najednou tak záleží." Položila vymáchaný hadr na topení a vyhlédla z okna. "Včera jsem na zahradě našla kruhy."

Bylo to těch pár tiše pronesených slov, které Veře z hlavy vymazaly vše, co své matce ještě hodlala říct.

"Cože?"

Saskia si povzdechla a opřela se pažemi o parapet. "Kde jsi vzala ty housle, Vero?"
I když je dům jen sotva chránil před okolním horkem, jako by se v místnosti najednou prudce ochladilo.

Bruneta ztěžka dosedla na židli.

Zatahala se za ucho.

"Kde asi? Na půdě. Jako bys ty někdy něco vyhodila." Pokusila se usmát, ale vzápětí toho, v reakci na tu nepopiratelnou faleš, litovala.

"Chceš mi tím říct, že tam v tom vlhku, kam jsem nevstoupila od tvého odchodu, vážně přežily tvoje stoletý housle?"

A i když její hlas byl stále klidný, Vera cítila, jak ji pomalu zatlačuje do slepé uličky.

Neměla šanci.

"Byl to dárek," špitla nakonec.

Následovalo zaváhání, jako by i Saskia ve skrytu duše doufala, že jí Vera dokáže podat patřičné vysvětlení.

"Víš, že to nebude fungovat."

Bruneta se ušklíbla, ale do tváře své matky se podívat nedokázala. Věděla, že by jí stačil jediný pohled, aby si ji celou přečetla.

Že stále doufala. Ať se to zdálo jako sebevětší fantazie, kterou měla opustit spolu se svým dospíváním.

Jako dítě neměla žádná tajemství.

"Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupá?" A aniž by si to uvědomila, začala nehtem pomalu obkreslovat rýhu v desce stolu.

Tělo nakonec vždy předcházelo mysli.

Ztuhla, když se její pozornost najednou zaměřila na zrádnou paži. Nedělala si iluze, že by toto konání mohlo zůstat Saskiou nepovšimnuto.

Oběma byl tento pohyb až příliš známý.

Cítila, jak se k ní pomalu přibližuje.

"Ovšem, že ne. Pro dobro všech jsem doufala, že tohle ti došlo už před lety."
Skoro čekala, že se jí dotkne.

Vera si nepamatovala přesný okamžik, kdy se mezi nimi vytvořila ta propast, kterou se ani jedna z nich doposud neodvážila překročit.

Netušila, že zadržuje dech, dokud se její matka konečně nevzdálila.

"Nikdy dřív se neodvážili vstoupit na pozemek domu."

"Co to znamená?" A otočila se k Saskii, která ji ihned přišpendlila téměř lítostivým pohledem.

"Že jsme pravidla obcházely příliš dlouho."


Tak zase po delší době další várka rodinných dramat :D Proč se Vera tolik děsí toho, že se Emily setkala s Leilou? A o kom mluví Saskia?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama